Rozdíl mezi bojem Francouzů a Němců (ILN 25. března 1916))

March 25, 1916 The Difference between French and German Fighting

Tato válka dotlačila mnoho skupin do postojů nepřirozených a rozhodně ne nijak zvlášť symbolických—Belgičany k bojovnosti, Němce k mořeplavbě (v jistých mezích), Brity k tomu, aby přibližně zavedli či podporovali povinnou vojenskou službu a tak dále. Pokud ale připustíme, co je nezbytné z hlediska vojenského materialismu, zůstává tu cosi, co je v základu národní a charakteristické, což lze jasně vidět v dlouhé krisi na Máze—rozdíl mezi tím, jak bojují Francouzi a Němci.

Myslím, že je velmi reálná slabost v tom, co Prusové, lidé propruského smýšlení a mnozí další vždy chválí jako „organisaci“. První slabostí je to, že z organizace vynechávají vše, co je organické. Když by měli mluvit o orgánu, mluví o stroji. Ale to je omyl v téměř všech z mnoha významů, ve kterých se to slovo používá. Takové varhany na tom taky nejsou nejlíp, když jsou flašinet. Tím, co činí rozdíl mezi mechanickým a organickým, je přítomnost v systému onoho neviditelného vitálního principu, kterému u nižších organismů říkáme život, a u toho nejvyššího duše. Nu, intelektuální předstírání pruského typu organizace jsou z velké většiny podvodem. Se vším předstíráním důkladného promýšlení věcí se ve skutečnosti snaží myšlenku spíš smrštit než se jí držet. Jsou to monomanianci pronásledovaní starou a beznadějnou hádanou perpeta mobile. Chtějí vytvořit stroj, který bude fungovat věčně a sám o sobě. Mechanisace, jíž se chlubí, je zamýšlena nejen k úspoře námahy a pracovní síly, ale k úspoře myšlení. Přinejlepším se snaží všechno své myšlení vyřídit na začátku. Celý svůj mozek používají v sestavení kombinace okolností, na něž se lze spolehnout, že pak budou fungovat samy o sobě. Právě tohle je skutečně typicky představeno v německé (oproti francouzské) theroii vojenského úspěchu. Všechen jejich důmysl, píle a spořádanost se mnohem víc soustředí na přípravu světla než na jeho vedení. Jasně a zřetelně to vidíme v dlouhém útoku na Verdun, ale téměř rovným dílem je vidíme ve všech pruských plánech v této válce. Všechen živý důmysl lidí Prusové používají jen k výrobě síly, která může být nejen smrtící, ale sama má být mrtvá. V tomto docela nestranném smyslu můžeme říct, že když začínají bojovat, přestávají myslet. Když tohle řekneme, nevysmíváme se tím jejich myšlení, ale jen opakujeme jejich theorii, která je jeho výsledkem. Jakmile jsou připraveni, padnou, v doslovném smyslu volného vyjádření, na nepřítele. Spíš na něj padnou, než by na něj zaútočili. Tím chci říct, že si o sobě budou myslet, že mají běžnou kontrolu, která z nich dělá přírodní zákon, podobný zákonu gravitace. Všichni totiž ví, celá jejich a filosofie je napsaná k posílení této koncepce, napsaná tak, aby se německý bojovník bezpečně cítil nejen jako fatalista, ale jako sám osud.

Nu a na francouzské frontě u Verdunu se osud bije s bohem. Francouzi věří s nesmrtelnou intensitou mysli—to je ve vědomí. Ani na okamžik nepřipustí sklouznout v nevědomí, a to ani proto, aby byli nevědomí jako zákon přírody. Nenechají nic uklouznout, ani proto, aby se stali sesuvem půdy zavalujícím protivníka. Dá se říci, že Němec bojují s válečnou sekerou zdvihanou válečníkovým záměrem, ale padající vlastní silou, zatímco Francouz bojuje rapírem, který je třeba držet zlehka, a to i ve výpadu, který zabíjí. Ale tahle otřepanější metafora by byla zavádějící, smíchala by celou věc s pouhými otázkami hbitosti a svěžesti patřící k jevištnímu Francouzi a velmi by křivila skutečného Francouze. Většina skutečností jeho moudrosti byla zamaskována jeho pověstí ostrovtipu. Nejlepší opravu takových omylů lze najít ve studiu map a manévrů u Verdunu. Francouzova víra v mysl jej nevede k tomu, že by bojoval obzvláště rychle, naopak, bojuje poměrně pomalu. Na spěšnost a náhlost válčení se specializuje spíše Němec. Ale tím skutečným a významným rozdílem není rychlost či pomalost, je to odlišnost zcela jiného typu. Francouz nespoléhá na svůj důmysl, ale na svůj dobrý smysl—tedy na to, jak říká výtečná fráze, že bude jak se patří při smyslech. Jinak řečeno, jeho principem je pořád myslet, a nikdy myslet nepřestávat, nikdy nebýt v přílišném shonu, aby myslet přestal a především nikdy nemyslet, že by bylo příliš pozdě na myšlení.

Němci, krátce řečeno, hluboce věří v promyšlení předem, myslí, si, že promýšlením předem lze provést téměř cokoliv. Ale Francouzi věří stejně hluboce v dodatečné nápady. Abychom užili právní pojem pro vojenskou záležitost, vždy si svou obranu vždy drží v záloze. Slovo „v záloze“ je samozřejmě klíčem k celé jejich strategii. Drží si velkou volnou sílu za svými liniemi a s ní vyživují svůj boj tuhle i támhle, přesně podle toho, jak se boj vyvíjí. Zdaleka nejsou rychlí v tom smyslu, že by byli ukvapení, zakládají vše na tom, že nejlepší je to, co vás napadne až dodatečně. Edgar Allan Poe v mnohém myslel velmi po francouzsku a v amatérském detektivovi Dupinovi vytvořil, což je v anglické a americké literatuře velmi vzácné, cosi jako francouzskou postavu. A zůstane v paměti, že jedno z Dupinových nejindividuálnějších idejí bylo to, co nazýval „počítáním s nepředvídatelným“, nebo co by se dalo hruběji vyjádřit jako očekávání neočekávaného. Francouzští velitelé vždy očekávají neočekávané. Nejen hromadí plány, jako Němci, hromadí také nápravy. To vše je zřejmé, z každodenního vývoje tažení, ale jeho nejzajímavější morální prvek je světlo, které vrhá na velkou, pevnou víru Francie v lidský intelekt jako jediného zákonného pána v pozemských záležitostech. Francouzi totiž vždy věří v rozum, a nikdy v něj nevěří víc, než když současně věří v náboženství.

Ale rozdíl je důležitý právě tak v míru jako ve válce. Do vnitřních regulací zasahuje právě tak, jako do vnějších vztahů různých států. Německo se chlubí, a chlubí se docela oprávněně důkladností určitého typu sociologické konstrukce. Je to cosi pobízeného, a dokonce napodobovaného v Anglii—cosi, co obhájci označují za sociální reformu, a čemu já říkám otroctví. Velkým vzorovým příkladem je donucovaní pojišťovací zákon, která byl přinesen z Pruska a zde zaveden, kus od kusu zcela podle vzoru, doslova, jako by to byl motor nebo stroj. Ale zvláštní a pamětihodnou známkou všech takových sociálních konstrukcí je to, čeho jsme si všimli ve vojenských přípravách. Je to ústřední myšlenka nějak natáhnout stroj tak, aby už pak běžel sám. Ale na trhu zrovna, tak jako v táboře, v poli s obilím, zrovna jako na bojišti věří Francie hluboce ve strategii oddělitelné zálohy. Věří v ponechání Francouzů volných k záchraně Francie, kdykoliv se Francie ocitne v potížích. Dokonce se předem počítá s tím, s cynismem, který dvojčetem idealismu Francouzů, že se Francie jako Francie v problému ocitne. To vysvětluje francouzský postoj k soukromému vlastnictví, které tak málo z našich sociálních reformátorů dokáže pochopit. Mám na mysli touhu po nejvyšší možné pevnosti vlastnictví s nejvýše možnou rovností v jeho rozdělené. Francie bude vlastně chránit své vlastní děti před svými vlastními omyly. Tato politika se dočkala triumfálního ospravedlnění v roce 1870, kdy byla insolvence Francie solvencí Francouzů. Volné ekonomické reservy přispěchaly, aby zaplatily za pohromu Mét zrovna tak jako volné vojenské zálohy přispěchaly, aby odvrátily pohromu Verdunu. A duchovní zápas mezi těmito dvěma typy obcí je válkou, která začne, až tato válka skončí.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 398-402 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s