Jistá extrémní chvála německé kultury (ILN 29. dubna 1916))

April 29, 1916 Some Extreme Praise of German Culture

Německá víra v systém proniká do nejpodivnějších koutů a přináší nejzvláštnější výsledky. Německý příběh bude obsahovat tolik faktů, které známe, že to musí být fikce. Není to jen lež s okolnostmi, ale s takovými okolnostmi, na kterých se u skutečného příběhu nikdy netrvá. Jedna varianta tohoto návyku je obzvláště zajímavá—mám na mysli obyčej citovat chválu imaginárních cizinců a pak jí ani nedat vnější a nestranný dojem, se kterým by cizinec chválil. Němci si ani neumí představit někoho neutrálního, jak s nimi sympatizuje jakkoliv odtažitým způsobem, jímž by s nimi neutrál sympatizoval. A tak třeba list jménem Tagliche Rundschau tiskne následující sdělení, které má pocházet od „Skutečného Američana“. Aby nás přesvědčil o reálnosti toho Američana, nechává jej vypočítávat celé nutné krédo se vší Němcovou lopotnou loajalitou. Tohle má ten reálný Američan říkat: „Spolu s vámi cítíme, že Bůh dozajista vaši bitvu korunuje vítězstvím. Cítíme, že německá Kultur je nejnutnější, nejživější a nejpožehnanější věcí ze všech, které tvoří naši civilisaci. Cítíme, že Němec je—fysicky, duchovně i intelektuálně—nejdokonalejším výstupem této civilisace a že zachování a trvání německého národa a jeho pokračující prosperity je podmínkou života lidstva. Cítíme, že britská nadvláda byla a je kletbou světa.“ Ne, zdálo by se, že téma německého císaře Skutečný Američan pojednává následující důkladným a zdatným způsobem: „Je to nejen největší panovník, nejmoudřejší stratég, nejvýtečnější umělecký kritik a šiřitel vědy na světě, je také nejvšestrannějším člověkem, nejvíce milujícím manželem a otcem, nejpravějším přítelem a největším demokratem, jaký kdy seděl na trůnu.“

Nu, nejsem připraven tvrdit, že mezi divy tohoto podivuhodného světa neexistuje osoba, která by na americké půdě takhle psala, nebo i měla lístek amerického občanství, i když je nesmírně pravděpodobnější, že existuje v redakci Taglische Rundschau. Rozhodně to není Skutečný Američan, a to i v tom nepravděpodobném případě, kdyby to byl skutečný člověk. Co mně ale na celé věci zajímá, je podivná mentální nezpůsobilost představit si, co by skutečný Američan skutečně mohl tvrdit. Většina z nás by dokázala předložit vcelku férovou verzi, co by poctivý Yankee mohl říkat, pokud by s Německem sympatizoval, a mohla by ho to dokonce nechat říci více méně po yankeeovském způsobu. Bylo to by to notně prosoleno oním současně drsným i lidským humorem, jímž se Američané často vysmívali pokrytectví Anglie. Nejspíš by to bylo laděno ve stylu Marka Twaina, který řekl, že nad Britským impériem slunko nikdy nezapadá, protože potmě Bůh Angličanům nevěří. Mohlo by to být pod vlivem spravedlivého a historického, nyní již zčásti zastaralého, hněvu amerických Irů. Američan by mohl předložit rozumnou obranu Německa, tak jako by mohl předložit rozumnou obranu čehokoliv. Cítil by se ale nucen vyjádřit svou důvěru v Kaisera coby uměleckého kritika? Bylo by naprosto nutné tvrdit, že chudák Vilém II. je větší stratég nejen než Joffre, ale také než Hindenburg? Říká snad jakýkoliv patriotický příslušník jakéhokoliv národa se sebeúctou (především pak národa amerického), že je nějaký národ nutnější než jeho vlastní, nebo že zachování oné konkrétní cizí země je podmínkou jeho života? A když na to přijde, je snad nějaký Američan takový blázen, aby připustil, že má Velká Británie nějakou „nadvládu“ nad celým světem? Pisatel této pasáže, ať už je technicky Američan nebo Němec, ať už píše v Americe nebo v Německu, nikdy ani letmo nezahlédl skutečnou psychologii mezinárodních sympatií a obdivu. Chválí jen sám sebe, a i to dělá hlupácky. Když někdo obdivuje cizí národ, obdivuje jej pro konkrétní věci, které jsou pro něj nové, nezvyklé, nebo nápravné, obdivuje jej jako něco samostatného a komplementárního, tak jako obdivuje opačné pohlaví. Nezahrne tu zemi prostě přívalem dokonalostí, jako by přesahovala jeho a jeho zemi ve všech možných směrech. Neřekne, že nějaký zahraniční gentleman, který se mu zrovna zamlouvá, je „fysicky, duchovně i intelektuálně nejdokonalejším výstupem“ a tak dál. Mám velký a zvláštní obdiv k Francouzům, ale tohle o nic říkat nebudu, zrovna tak, jako nebudu tvrdit, že mají křídla. Nikdo i jen přibližně lidský nebude o druhých národech říkat takové věci; a vyjma Němců by takové věci nikdo neříkal ani o sobě. Skutečné ponaučení je ale v tom, že Němec věří v důkladnost i na úkor praktičnosti. Člověk, který psal onu pasáž, opakoval lekci—nebo chcete-li, krédo—a nesmí z ní vypustit ani řádku, jinak by se dopustil negativní herese. Píše to ne proto, že by se to i jen nejvzdáleněji mohlo podobat tomu, co by snad napsal skutečný zahraniční přítel Německa, ale proto, že tohle je německá víra, v niž pokud člověk nevěří zcela a plně bez pochybností, dostává se do potíží. Teutonskou mysl jsem označili za zahaleno mraky a teutonské království za království mraků. Teutonská mysl se přinejmenším podobá onomu mračnu u Wordswortha „jež plyne zcela, plyne-li vůbec“ Netroufne si k žádnému útoku, leda v sevřeném útvaru, se všemi svými nadrilovanými naukami ve vzájemné podpoře, nikdy si netroufne na žádnou otevřenou intelektuální potyčku. Nic ze své vědecké výbavy nepovažuje za pouhou překážku. A výroky, jež jsem citoval, znovu dokazují, to co ukazují všechna vyjednávání a všechna tažení, že totiž Němec vynaloží veškeré úsilí vyjma toho nejušlechtilejšího z lidských usilování—jímž je námaha imaginace.

Imaginace by mu například mohla napovědět imaginární příklad nějakého Američana, který by mohl Němce považovat za dobrého manžela, aniž by z toho odvozoval, že bude dobrým uměleckým kritikem. Někteří dokonce přijali nepříznivý názor německých žen, který by obě funkce postavil do protikladu. Sám ten názor nezastávám, jen poukazuji, že jej zastávat lze a to je přesně to, co tito jedineční pisatelé vidět nedokážou. Pro ně jdou německé umění a německá etika vedle sebe (protože jsou dole na seznamu) a my musíme spolknout nejen Hindeburga, ale v témže hltu spolknout i Hindenburgovu sochu. Imaginace by si také mohla pohrávat s představou nějakého možného Američana, kterému by se nemusel líbit německý typ dobrého vzhledu—který by mohl zvráceně zastávat, že bezbarvé rovné přímé vousy jako sláma, uměle upravené, aby na horním rtu stály ve dvou symetrických hrotech nejsou „fysicky nejdokonalejším výstupem“ civilisace, která nám dala řecké bohy a zlaté ženy Veroneseho. Přesto by ale taková osoba pořád mohla být připravena říct, že i lidé tak pošetilí, aby své vousy učili kouskům cvičených psů, mohou mít oprávněné důvody k větší koloniální expansi. Někdo může zastávat názor, že Kaiser je demokrat, nebo stejně příčetný názor, že je zdobnými nástěnnými hodinami, a přitom si pořád myslet, že je někdo ještě moudřejším stratégem. Jenže německý polemik trvá nejen na tom, že kdo miluje jeho musí milovat i jeho psa, ale i na to, že kdo miluje jeho, musí milovat celý jeho zvěřinec—a to zvěřinec těch nejneuvěřitelnějších nestvůr, jaké kdy chodily po této zemi.

Je to zčásti právě tato neobyčejná verze „Nevěř mi ani trochu, nebo mi věř naprosto“, která vedla k německé toleranci německých krutostí a zvěrstev války. Přísloví, které jsem zmínil o lásce a psu, časopis Punch obrátil (ve výtečném kresleném vtipu o německém plánu nutit muslimům vepřové) ve „Když miluješ mně, miluj i mého vepře“. Ale německý sentimentalista jde vskutku ještě dál a říká „Když miluješ ně, miluj i mou praseckost.“ Pokud má někdo pocit, a docela dobře jej může mít i on, že na postavě Skutečného Američana je cosi fantasmagorického nebo něco nedůležitého či nespolehlivého v milieu, v němž se jaksi objevil, pak by bylo docela snadné přenést téměř všechnu výše uvedenou kritiku na Němce, jehož existenci, ba ani důležitost, nikdo zpochybňovat nebude. Profesor Häckl měl v minulosti nejen značný vliv v Evropě, ale nikoli bezvýznamný vliv v Anglii. Nebohý pan Robert Bradford, nyní tak zapálený a úderný odpůrce Německa, druhdy Häckela choval jako zmiji na své hrudi. Pan Joseph McCabe, po odložení hábitu sv. Františka, dalo by se říci, přioděl se rouchem prof. Häckela, a že to byl pěkně mizerný šat. Ani v nejmenším to přirozeně nevrhá stín na patriotismus těchto výtečných gentlemanů, i když se nemohu ubránit malému zamyšlení nad jejich úsudkem. V každém případě, v časech, kdy bývali v Anglii häckelovci, byl Häckel svými nepřáteli obviněn, že padělal obrázek, aby dokázal svou biologickou theorii, a svými přáteli byl omlouván pro pouhou formalitu či opomenutí. Nekritizuji ten případ, jen doporučím každému Angličanovi, aby si přečetl nedávné Häckelovo prohlášení o urovnání po válce. Myslím, že nedojde k závěru, že ten člověk není schopen starého podvodu, i kdyby se jím neprovinil. Já přinejmenším musím odmítnout připustit, že je člověk vázán přísnější povinností mrtvým embryím než živým lidem nebo že by bylo horší lhaní v maličkosti než kradení ve velké věci.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 419-424 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Rétorika v Reichstagu (ILN 22. dubna 1916)

April 22, 1916 Rheotoric in Reichstag

Proslovy a debaty v Reichstagu, nejsou věci, které by si žádaly sledování, pokud chceme sledovat Německo. Ono shromáždění nikdy nebylo orgánem vládnutí, ale přinejlepším místem, kde bylo lze si ulevit od stížností a dnešní zastupitelské sbory jsou všude všechno skoro možné, jen ne representativní. Etiketou jsou svázané skoro jako královské dvory. Téměř cokoliv, co bude rozumné, bude opravdu mimo jednací pořádek. Poznámky stranou jsou zpravidla těmi nejzodpovědnějšími výroky, a po poznámkách stranou pak jedna neformální věty, které projdou bez komentáře. Právě ve světle těchto zářivých záblesků nevědomí bychom měli číst rozpačité formální proslovy předních státníků. A pokud například chceme porozumět proslovům takových činovníků, jako je imperiální kancléř a německý ministr války, měli bychom shledat příhodným uvést je poznámkou o jiném a docela nenápadném proslovu. Nějakou dobu před tím, než promluvili tito ministři, docela náhodou přičinil jeden z poslanců Reichstagu zvláštní a osvětlující poznámku. Zmiňoval se myslím o Liebknechtově obvinění z nemorálnosti při zacházení s Belgií, a řekl něco jako „To je míra objektivity, jíž jako Prus, nemohu užívat.“

Nu, to pro pruského ducha nachází lepší výraz než nějaká kniha, ba dokonce lepší než nějaký masakr. Nestačí usmívat se nad velevážným profesorským nazýváním „objektivitou“ toho, čemu má obyčejný křesťanský lid ve zvyku říkat „pravda“. V tomto světle musíme ponechat místo pro jisté předpoklady, mlčky přijímané téměř všemi, kdo v Reichstagu, nebo i v říši, promlouvají. Němec skutečně má za to, že jeho úkolem více myslet o světě, který má vytvořit, než o tom, který Bůh stvořil. Sebeuspokojení, ba i sebeklam pro něj nejsou potěšením, ale povinností. Musí být hrdinou příběhu, i kdyby toho mohl dosáhnout jedině tak, že bude jejím ničemou. Musí být, jak tomu on říká, subjektivní, vše musí zabarvit, než to uváží. Musí být podmětem každé věty, a viditelnému světu musí vládnout stejně, jako podstatné jméno vládne slovesu. Nerad si, třeba na okamžik, uvědomuje, že je předmětem—že je, abychom nechodili kolem horké kaše, žalostným předmětem.

Většina výroků činěných těmito pruskými politiky je toho druhu, který lze s důvěrou ponechat úsudku jakékoliv rozumné osoby, ať už neutrální, nebo i proněmecké. Jsou to argumenty, které lze obrátit jakýmkoliv směrem, aniž by přinesly jakýkoliv výsledek. Jak bychom například mohli brát vážně otázku německého kancléře „Jak může kdokoliv, kdo vidí udatnost našich vojáků, věřit, že bojují toliko pro zveličení?“ Jsem přesvědčen, že Anglie bojuje za spravedlivou věc, ale kdyby pan Asquith tvrdil, že odvážnost útoku u Neuve Chapelle dokázala, že se dal do boje za Belgii, napadlo by mně, že mu přeskočilo. Jak můžeme brát vážně tvrzení německého ministra války, že pohledem na mapu každý pozná, že Německo vítězí? Moje znalost vojenských záležitostí je nadmíru rudimentální, a ani na okamžik netvrdím, že bych o válce věděl víc než německý ministr války. S radostí ale tvrdím, že o válce vím víc, než německý ministr války zřejmě očekává od svých posluchačů. Pouhé pozice na mapě neznamenají nic bez vztahu k číslům, komunikacím, zálohám, překážkám a liniím přístupu. Pouhý fakt, že Němci stojí na Aisne a ne na Rýnu neukazuje, že vítězí o nic víc, než to, že stojí na Aisne a ne na Sieně nedokazuje, že prohrávají. Pouhé minimum jistoty, které žádáme, aby připustila libovolná nestranná osoba, je to, že prohrávají do té míry, že mají značné ztráty a že nevyhrávají v té míře, že nedosahují velkých vítězství. Osobně si myslím, že celá jejich armáda je smrtelně raněna a krvácí k smrti; ale tohle druhé tvrzení není tím, co si myslím, ale myšlenkou, jíž se nikdo nemůže ubránit. Nu a právě v této schopnost odlišovat mezi názorem a předmětem se jeví pruský myslitel nejen nedostatečný, ale záměrně nedostatečný. Nejenže nedokáže rozeznat, ale rozeznat odmítá, že by existoval jakýkoliv rozdíl mezi tím, co ví, a tím, co si myslí nebo mezi tím, co si myslí, a co si myslet chce. Některé z prohlášení učiněných těmito řečníky nejsou zamýšlena jako pravdivá—nebo bych možná měl říct „objektivní“. Co bychom kupříkladu měli říct o tomto prohlášení o blokádě: „Nikdy dřív nebyla žádná válka tak zločinně rozšířena proti ženám a dětem, jako to nyní činí Anglie.“ Nevím, zda se ministr války natolik sníží do naší triviální objektivity, aby připustil, že vůbec kdy dřív nějaké války byly, ale jelikož říká, že nikdy nebyly žádné blokády, může rovnou tvrdit, že nikdy nebyly žádné bitvy. Pokud přejdeme poslední triumf samotných Němců, dosažený vyhladověním velkého města, americká občanská válka byla rozhodnuta rezolutním zastavení dovozu potravin a člověk, který to udělal, jmenoval se Abraham Lincoln, po sobě nezanechal pověst Nerona či Heroda. A podobně podivný plod historického bádání lze nalézt v kancléřově tvrzení, že Rusko hrozí Evropě osudem Polska. Naše obhroublá objektivita by nás snad mohla pohnout k tomu, abychom pátrali po tom, jaký byl osud Polska. Polsko bylo, na základě konkrétního a naléhavého požadavku Pruska rozděleno mezi ně, Rakousko a Rusko, přičemž ostatní strany, zejména Rakousko byly v celé věci poměrně zdráhavé. Pouhá logika by nás tedy vedla k předpokladu, že se Rusko nyní snaží dát dvě třetiny Evropy svým dvou hlavním nepřátelům, ponechávaje si pro sebe toliko třetinu, což poněkud přesahuje skutečně vysokou historickou zkušenost s nesobeckostí Ruska v zahraniční politice. Pouhá historie zaznamenává, že Prusko nejen vždy setrvávalo v pronásledování pruských Poláků, ale vždy se bezdůvodně vměšovalo pobízením Ruska k pronásledování ruských Poláků. To už si nevyčítá konvice a hrnec, kdo je víc černý, ale černá štětka osočující natřený plot, jak je hrozně černý. Ale ani logika, ani historie, ba ani běžné užívání lidského jazyka pro subjektivní mysl nic neznamenají.

Pravda je taková, že když čtu proslovy, jako je ten kancléřův, mám pocit, jako bych poslouchal za dveřmi. Ty věci nejsou určeny nám. Většinu z nich adresuje kancléř svým krajanům: a některé z nich si, mám dojem, kancléře říká jen pro sebe. Je subjektivní a snaží se zapomenout, jakým předmětem je. Prus má za to, že dostat se do psychologického opojení a strmící sebechvály, je dobré cvičení, a když se v něm dostane takříkajíc do varu, může vydávat páry, které opojí i druhé. Snad to ani není literární kritika, když soudím jako proslov, nebo i jako báseň cosi, co má ve skutečnosti povahu zaklínadla. V politické historii je totiž Prus právě tak málo vojákem, jako je světcem. Je v první řadě či přibližně čarodějem—nebo modernějším jazykem řečeno, hypnotizérem. A je hypnotizérem, jemuž moc nad předmětem jeho hypnózy prokluzuje mezi prsty. A právě v takové chvíli se musí jeho sebejistota projevovat nejzuřivěji. Patří k povaze blufování, mystického blufování v neposlední řadě, že musí být co nejsebejistější do okamžiku, kdy se nakonec zhroutí. Bankrot to může být nesmírně extravagantní, jediné, nač si bankrotář netroufá, je totiž hospodárnost. Pruský egoista nemůže snížit svůj nárok. Nemůže si narušit kredit závanem zdravého rozumu, ani tou nejvzdálenější fámou, že by snad mohl být rozumnou osobou. Hypnotizér musí být všemocný, aby nebyl bezmocný. Proto to zuřivé opakování slov moc—valící se na lidi jako těžkopádné kameny frázemi „rány kladivem silného a nezdolného lidu, opakované dokud naši protivníci neochabnou“ „silné údery na bojišti“ „výjevy obří historické velikosti“. Člověk může skoro cítit prokluzování mezi prsty: může skoro vidět, jak hypnotizérovi lezou oči z důlků.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 415-419 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

O záchraně Srbů (ILN, 15. dubna 1916)

April 15, 1916 On Rescuing the Serbs

Vítězství a (což není vždy to samé) úspěch našeho národa v této válce vyžaduje velmi zásadní rozlišení mezi věcmi, které může běžný občan s prospěchem kritizovat, a těmi, které nemůže. Uznávat, že mohou existovat oba druhy kritiky, legitimní a nelegitimní, je jen jiný způsob, jak se nestat maniakem—a co hůř monomaniakem. Z dopisů a dalších zdrojů jsem pochopil, že jsem nebyl zcela zřejmý, pokud jde o jedno rozlišení, které považuji za velmi praktické a k věci. Mám na mysli rozlišení mezi dovoláváním se rozumu a apelu na realismus—tedy mezi právem stanovovat zákony, podle nichž se musí odvíjet dedukce z dat, a mezi právem stanovovat zákony o samotných datech. První je nejen právem, ale i povinností občana: druhé musí být, ať už se mu to líbí nebo ne, v praxi tajemstvím experta. Pro shrnutí jsem řekl, že máme právo soudit algebru války, ne však její aritmetiku.

Ale kvůli onomu mizernému modernímu edukacionalismu, který opovrhuje abstraktnem, zastávají podle všeho někteří z mých kritiků velmi zvláštní mínění, že aritmetika je prostší než algebra. Je proto třeba vzít jeden konkrétní příklad, a já použiju jeden, který přesně ilustruje, co mám na mysli o právu vzdorovat omylům i tehdy, když neznáme všechna fakta. Vřelé lidové přijetí, jehož se v Londýně dostalo princi srbskému, odkazovalo k mnoha aspektům zcela zvláštního postavení jeho historického a hrdinského lidu. Srbsko je symbolem téměř všech klíčových idejí tohoto konfliktu. Je symbolem v diplomatické při, jelikož je malým národem, kterému se dostalo, výlučně proto, že je malým národem, od velké říše urážky, která byla vskutku ohavnější než pouhá anexe. Protože Angličan by jistě dával přednost tomu, aby byla Anglie otevřeně napadena a podrobena, než by dovolil jen německého policistu na nároží své ulice, a pouze německého soudce, aby předsedal procesu s Jackem Rozparovačem. Důkaz o tom, že veškerá německá politika je smrtí malých národů lze najít důkaz v prostém faktu, že ultimátum Srbsku se stává upřímně komickým, pokud si představíme jeho aplikaci na velký stát.

Srbsko je etnicky a ekonomiky symbolem větších evropských elementů, které připravily tuto válku. Je, v první a poslední řadě, svobodným rolnictvem. Představuje nejstarodávnější a nejtrvanlivější překážku tomu, aby Prusko světu vnutilo otrocký stát. Překážkou je fakt, že nehledě na popletené pruské etymology, Slovan nikdy není otrokem. Za třetí je Srbsko symbolem vysoké bojové efektivity takového lidu, protože v nářcích nad dočasnou ztrátou Srbska se dnes příliš často zapomíná, že Srbové sami zahnali Rakušany za Dunaj a znovu vyvěsili národní vlajky i na hrozivá předpolí Bělehradu. Ze všech těchto důvodů bylo velmi přirozené, že když spojení Srbska a jeho spojenců selhalo před Uskubem, a následoval tragický ústup Srbů, měl anglický lid onu skutečnost cítit jako pokořující, ba srdcervoucí. Někteří kritici, za zmínku stojí slečna Pankhurst—ten aktivní duch—byli hnuti odpustitelnou prudkostí k tomu, aby požadovali francouzsko-britské dobytí Srbska za každou cenu. „Velká Británie může a musí poslat tři sta tisíc mužů na Balkán. Tyto muže lze brát z 1 000 000 mužů, které máme ve Francii.“ To byl rozkaz vydaný slečnou Pankhurst spojeneckým generálům.

Nu, zatímco sdílím nadšení slečny Parkhurst pro Srbsko a i když ani na okamžik nepochybuji o její loajalitě vůči Anglii a Francii, rád bych důvěrně sdělil, že taková otázka nemůže být rozhodnuta jí nebo mnou, právě tak jako ji nemůže rozhodnout drožkářský kůň nebo krokodýl. Každý komu Bůh dal rozum může vidět, a nemusí čekat na planoucí ilustraci od Verdunu, že nejhorší pohromou pro nás všechny, Srby v to počítaje, by bylo nejmenší skutečné oslabení linie ve Francii. Netvrdím, zda vím, jestli ji oslabí čísla, která uváděla, vím tak málo, že slečna Pankhurst může mít i pravdu, přese všechno, co tvrdím proti ní. Ale slečna Parkhurst, abychom se vrátili, dále obecně dokázala, že má pravdu. Se smutkem musím zaznamenat, že jediné, co prokázala, bylo to, že neví, jak cokoliv prokázat.

Jako první princip války stanovila, že Spojenci jsou vlastně jedna armáda, že jejich rozdělení je nahodilé, jejich cíle identické a že proto kterákoliv část této armády musí podporovat zbytek. Tím bylo podle ní dokázáno, že nesmíme obětovat srbskou armádu, abychom se soustředili jinde. Ve skutečnosti to ale prokazuje pravý opak. Může existovat—a opravdu si myslím, že tu byl—silný argument pro záchranu Srbska jako Srbska. Pokud na tom ale konkrétně trváme jako na součásti důležitějšího celku, pak jedinou možnou dedukcí je, že musí trpět ve prospěch zbytku. Slečna Pankhurst mohla mít svou pravdu, pokud by tvrdila, že Srbsko je národ a že národ je nenahraditelný. Pokud ale trvá na tom, že Srbsko je jen regiment v armádě—nu, pak je ve válce bohužel často kvůli plánu celé armády nutné obětovat celý regiment. Zkrátka vybrala jako důvod k záchraně Srbů něco, co lze použít jen jako pochopitelný, i když možná opovrženíhodný důvod, proč je opustit.

Tuhle drobnou věc jsem vzal jen jako nejjasnější funkční model možnosti algebraické kritiky bez aritmetiky. Sofisma, které může mnohé splést, zde lze odhalit bez jakéhokoliv odkazování k technickým faktům. Lze je porazit ve vzduchu, tak jak Warneford porazil Zeppelin. Můžeme mít ve Francii milion mužů, nebo jich tam můžeme mít deset, tisíc mužů v Srbsku, nebo jediného, a pořád bude platit, že věc je víc, pokud ji posuzujeme jako celek, než když je posuzována jako část celku. A tuto kritiku, nárok na jasnost v myšlení, máme a musíme nabízet neustále. Nemůžeme vždy vědět, zda jsou naši vládci v rozporu s fakty, ale vždy poznáme, když jsou rozporu sami se sebou. A oni si, i jejich poradci v tisku, si protiřečí často. Je například obecně iracionální označovat stávkující za nepatriotické kvůli tomu, že odmítají podmínky nabízené zaměstnavateli, pokud současně neprohlašujete za nepatriotické zaměstnavatele, proto, že odmítají podmínky požadované stávkujícími.

Celé jsem tohle ale původně vysvětloval jako odpověď na údajnou nemožnost kritiky samotného Německa, protože je to cizí a složitá země. A právě v této souvislosti to zůstává nejprůkaznější. Musíme opakovat stále znovu, že naše argumentace proti Německu stojí na faktech, které Německo samo přiznává. Jeho argumentace se propadá vlastní vahou. Například pokud jde o belgickou ohavnost, jeho vysvětlování nevysvětluje. Německá armáda vpadla do Belgie a německý kancléř řekl, že se dopustila špatnosti vyžadované vojenskou nutností. Pak Němci tvrdili, že když se téhle špatnosti dopustili, zjistili, že vlastně udělali dobře a to kvůli dokumentům objeveným v Bruselu. Nevím, co to bylo za dokumenty a pochybuji, že by to věděli oni. A i kdyby zcela dokazovaly, že král Albert a pan Asquith chtěli unést Kaisera a mučit jej, dokud se z něj nestane ničema, nic by to neměnilo na abstraktní nelogičnosti ospravedlňovat zločin spáchaný včera nějakou neudržitelnou provokací spáchanou zítra. Pevný trojúhelník těchto tří faktů a pořadí, ve kterém byly ustanoveny, nelze po celou věčnost změnit jakoukoliv z nekonečných složitostí nacházejících se uvnitř tohoto trojúhelníku. Tyto tři čáry uzavřely prostor, prostor, který má všechnu konečnost filosofického vězení. V něm zůstává Prus navždy odsouzený a zajatý, jako v kleci, jež hrozila Macbethovi a na niž mělo být napsáno: „Zde mohou lidé vidět tyrana.“

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 411-414 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Neočekávaná délka války (ILN 8. dubna 1916)

April 8, 1916 The Unexpected Lenght of the War

Článek Hermanna von Ratha v Der Tag obsahuje mimo jiné popření údajného německého nedostatku potravin—popření, které může být, co já vím, nebo nakolik se starám, i pravdivé. Obsahuje ale také následující dosti fascinující poznámku: „Neočekávaně dlouhé trvání této války nedokázalo ovlivnit ani železnou kázeň našich jednotek, ani jejich rytířské způsoby vedení boje. Ale naši nepřátelé se nesmí klamat, pokud jde o to, co se stane, pokud nastane skutečný nedostatek. To se pak projeví furor teutonicus v celé zuřivosti. Místo boje o existenci zaujme zoufalá zuřivost. Ve vášnivém podnětu dosáhnout konce války strašnými hrůzami budou opuštěny všechny skrupule.“ Bude všeobecná shoda, že nyní tedy víme, co máme očekávat. Musíme si dát záležet, abychom Německo zásobovali dostatkem potravin k vedení jeho tažení proti nám, nebo by mohlo být v pokušení vést své tažení nepřípadným způsobem. V nějakém záchvatu hněvu by se mu například mohlo stát, že zjistí, že narušuje suverenitu nějakého malého sousedního státu. Mohlo by být ještě dohnáno k nějakému novému a hroznému kroku, třeba potopení civilního parníku. Bude-li čelit neudržitelným provokacím zastavení našich dodávek, mohou mu démoni našeptávat rady, které by mu nyní připadaly nemyslitelné, jako je korupce americké politiky nebo trávení pramenů v Africe. Mohlo by ostřelovat zcela neopevněné napajedlo. Mohlo by dokonce zastřelit nemocniční ošetřovatelku za to, že se chovala humanitárně. Mohlo by se zdát choré představovat si detaily tak vzdálené a hypotetické noční můry, ale jen tehdy, když je spatříme ve vidění, téměř jako by se skutečně staly, můžeme ostře zvýraznit hodnotu oné nutnosti pro německý komisariát, jež patří k našim prvním národním povinnostem. Abych řekl pravdu, nevím moc, co o Hermannovi von Rathovi a jeho poznámce říct. Obávám se, že komentářem ji jen oslabím.

Mezi jejími divočejšími krásami je ale vsazena věta, kterou lze brát víceméně vážně, a která není tak docela nezajímavá. Von Rath poznamenává „Neočekávaně dlouhé trvání této války nedokázalo ovlivnit ani železnou kázeň našich jednotek, ani jejich rytířské způsoby vedení boje.“ S posledním postřehem je samozřejmě dosti snadné souhlasit. Od první chvíle, kdy se útočící, plenící, znásilňující a týrající Němci prohnali kolem trosek Liége se jejich rytířské způsoby vedení války jistě nezměnili. První část věty si ale zaslouží logičtější analýzu. Bylo by velmi zajímavé vědět, co přesně si von Rath uvědomuje a zamýšlí, když mluví o „neočekávaně dlouhém trvání války“. Oficiální německá teorie říká, že Německo ani zdaleka neočekávající cokoliv blížící konci války, válku vůbec nečekalo. Podle této teorie Německo neočekávalo, že bude náhle napadeno a bylo by mnohem absurdnější předpokládat, že by očekávalo, že bude náhle poraženo. Zničení německého císařství mohlo být bezohledným úkolem, nikdo si ale nemůže ani představit Němce, který by připustil, že to bude snadné. Bezpečně proto můžeme předpokládat, že dlouhý německý vzdor nepředpokládaný nebyl. Německého autora tedy překvapil dlouhý odpor Spojenců. A když pochopíme tohle, pochopíme klíč k celému příběhu Pruska a dnešního světa.

Přiznávám, že pro mě v táhnoucí se válce nebylo překvapivého vůbec nic. Nikdy jsem si nemyslel, že peklo je město, které lze obsadit snadno. Jediný legitimní účinek, který protahování může mít, je potvrzení. Jak odhaluje jeden článek řetězu zotročení, který tito lidé uvázali kolem světa, za druhým, ukazuje to další a další důvody, proč tento řetěz odmotat do posledního jeho záhybu. Špatné chování Pruska bylo jen důvodem, proč s ním bojovat, ale jeho dobrá organisace je důvodem, proč je zničit. Je pravda, že nepřirozená a časná moc Prusko není ani tak zapříčiněná jeho organizací, jako spíše dezorganizací uznávaného systému křesťanstva. Měly by jen málo potěšení nebo zisku i z toho, že je tyranem svého lidu, kdyby nebylo anarchistou mezi svými sousedy. Většině jeho kritiku, mně v to počítaje, by se docela spokojilo s tolerancí k jistému přehánění chvály její kázně, pokud by to znamenalo znásobení boje proti jeho moci. Prusko samo ale v nebezpečí podceňování svých protivníků nijak nevěřilo. Podceňování nepřítele vlastně ponížilo na filosofii. Všichni jeho intelektuálové byli záměrně vyučováni nechápat evropskou válku jako to, čím zjevně je—střet velkých a nevypočitatelných mocností se strašným rizikem pro ně samotné—ale jako válku mezi rasou, která stále sílí a dalšími rasami, které stále slábnou. „Po válce,“ říká člen tajné královské rady Muthesius, „budou existovat dva světy—tonoucí latinský svět a vzestupující německý svět. Nikdo už nepochybuje, kterému z těchto světů patří budoucnost. Vítězství německého světa bylo ustaveno dávno před válkou. Itálie byla dávno eliminována, a pokud jde o Francii, její moc byla už dávno jen věcí tradice.“ Stopy této tradice našli Němci na cestě do Paříže, zejména ve městě Guise, s jeho barvitou historickou pamětí a vliv místní tradice legendy byl tak velký, že se Němci stáhli značně daleko před armádou jen zpola tak velikou, jako byla ta jejich. Později, o něco dál jižněji, byla tradice tak silná, že sami upadli do prazvláštního starého obyčeje stočit se ostře doleva a velmi spěšně ustoupit přes řeky Marnu a Ourcq. Pouhá tradice je do té doby drží za linií Aisne, ale oživení zájmu o vzdálenou minulost je zahnala ještě dál zpět přes velké území Champagne. A dnes je tradice rozkročena přes Mázu, jako nějaký bájný Kolos: a tradice se nepohne.

„Nikdo už nepochybuje, kterému z těchto světů patří budoucnost.“ Zdráhal bych se říci to takhle silně. Chovám názor v této věci, ale není ani tak pozitivní, jako byl názor člena tajné rady, a možná stále je. Zajímavé je pro mě ale potvrzení odpovědnějšího náznaku, který dal další Němec, von Rath—ona pasáž, kde hovoří o neočekávané délce války. Myslím, že Němci pravděpodobně považují zbytek Evropy za zkažený a očekávali proto, že ostatní státy rozlámou jako klacíky. To, co Němci chápou jako svou kulturu, je přesvědčení, že svět je muzeum. Všechno mají ocedulkované a celkem vzato to ocedulkovali špatně. Cedulku „Opatrně, sklo“ přilepili na něco, co je vyrobené ze železa, a pak se to pokoušeli trpělivě rozbít tak, jak se pokouší rozbít Verdun. „Zlato“ napsali na něco, co jen mosazné, a pak se s tím pokoušeli vyjednávat tak, jak se pokouší se svou vzdělávací kulturou v Turecku. Jsou si jisti, že Řek je jakousi fosilií, a své smýšlení nezmění, třebaže se fosilie hýbe. Jsou si jistí, že Ital je jakási mumie, a věřit tomu nepřestanou, třebaže jeden vstal z mrtvých. Byli si jistí, že znají léky, které utiší Belgii a umlčí Anglii a jako jakýsi sveřepý felčar z Moliérovy hry se nestarají, jestli léky odpovídají případu, stačí jim, že odpovídají lékopisu. Stále trvají na tom, že britská armáda je v tuto chvíli velmi malá, zcela žoldnéřská a plebejská, i když jim leží před nosem a táhne se na míle a míle. Bylo to tak v knížkách, které byly jediné, z nichž se mohli učit. V Muthesiově článku, který jsem citoval, je jedna pravdivá věta—myslím tím fakt, že zatímco Francii odbývá jako pouhou tradici, mluví o nutnosti kázání a uchovávání. „Německé legendy“. Legenda v takovém smyslu je totiž tradicí, která není pravdivá.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 407-410 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Válka proti slabým (ILN 1. dubna 1916)

April 1, 1916 War upon the Weak

V jednom z posledních dopisů profesora Deissmanna americkému lidu jsem našel následující docela representativní odstavec: „Před propuknutím války byl náš dovoz obilí značný. Jelikož jsme žádný konflikt nezvažovali, vypuknutí nepřátelství v srpnu 1914 nás překvapilo a zanechala nás se zásobami proviantu pro takovou příležitost, které se ani neblížily čemukoliv, co by bylo potřeba. Z toho se pak odvíjí vše další: Anglie nás na základě křesťanské a humanistické etiky plánuje vyhladovět, abychom se podrobili, s co nejmenším zapojením do přímého barbarského boje; nutnosti pro nás hájit naši svobodu nejen mečem, ale také organizovanými silami intelektu.“ Na dětinský postřeh k co nejmenší účasti v boji Angličan nemusí ani odpovídat. Na výtku o vyhladovění nepřítele nebude nutné, aby nějak široce odpovídal, protože odpovědi jsou poněkud zřejmé. Je pro Prusko nešťastné, že všechny jeho nejslavnější výdobytky jsou samy o sobě popřením všech jejích nynějších nářků a žádostí. Bylo totiž nakonec dohnáno k tomu, aby želelo v druhých toho, čím se o sobě samo neustále holedbalo. Všechna jeho pýcha a všechny jeho vynikající činy byl po téměř půl století založeny na pádu Paříže, a Paříž docela nesporně padla kvůli vyhladovění civilního obyvatelstva. První německý císař byl korunován a celé německé císařství bylo vytvořeno míli či dvě před městem pokořeným hladem a jen proto, že bylo pokořeno hladem. Porobení si na to nijak zvlášť nestěžovali, chvástali se tím, a nic jiného od té doby ani nedělali.

Pokud by někdo pochyboval, že Německo, a jen Německo zašlo ve zlé válce proti slabým mnohem dál, lze to věřit prostým podobenstvím. V roce 1870 použili Francouzi více než jednou ve svých vojenských komunikacích balónovou vědu. Představme si, že by při obležení Paříže jeden z francouzských balonů překročil hranice. Představme si, že by francouzská posádka balonu viděla nějaké děti, jak si hrají v německé vesnici a pečlivě děti zasypala zápalnými chemikáliemi, zapálila je a zaživa upekla. A představme si, že francouzská vláda by si stěžovala, že to bylo zcela namístě a v pořádku, protože civilisté v Paříži strádali nevýhodami obležení. Co by na to Němci řekli? Co by na to řekl celý svět? Řekl by na to to, co říká dnes celý svět, nebo alespoň jeho nezávislá část o Německu.

Ale ona pasáž, již jsem citoval, je ještě zvláštněji zajímavá ve spojitosti a onou anglickou agresí, jež je tím, co chce profesor Diessmann prokazovat. Pokud něco prokazuje, pak pravý opak. Říká, že dovoz potravin do Německa před válkou byl značný. Říká, že Německo mělo nedostatečné zásoby proviantu a to předkládá jako důkaz, že Německo nezvažovalo válku. Nejlepší je tyhle kontroversní otázky omezit na jejich nejnudnější a nejprostší podobu. Pokud je mezi dvěma divošskými kmeny bojujícími oštěpy spor o to, kdo začal bitvu, snadno si můžeme představit jednu ze stran jak tvrdí, že jich na začátku měla velmi málo. Ale to tvrzení se jistě dočká odpovědi, pokud bude třeba připustit, že druhý kmen neměl na počátku vůbec žádné. Pokud muž zápolící s jiným mužem své mírumilovné úmysly prokáže z faktu, že má krátký meč, celý případ se obrátí tím, že druhý muž prokáže, že žádný meč nemá. To vše se zdá poněkud dětsky prosté: a přece vše o krátkém meči se dá také říci o malé zásobě potravin. Pokud byla v Německu značná závislost na importovaných potravinách, pak v Anglii byla tato závislost prakticky všeobecná. Pokud Německo mělo nedostatečné zásoby, pak Anglie neměla zásoby prakticky žádné. Tato země byla mezi zeměmi světa prakticky jedinou v docela ledabylém spoléhání na obstarávání potravin ze vnějšku a dosti bezstarostná v odmítání budování zásob obilí uvnitř. Profesor Diessmann tvrdí, že Německo zanedbávalo své sýpky a proto tedy muselo válku považovat za vzdálenou. Ale Anglie žádné sýpky neměla, proto musela válku považovat za naprosto nemožnou. Proto Anglie neměla vůči nikomu agresivní záměry, proto neměla podíl na žádné agresi nikoho vůči nikomu, proto neměla podíl na agresi proti Německu. Q.E.D. Sám tento argument nepovažuji za tak dostatečný jak je prostý, ale je to argument profesora Diessmanna, ne můj.

Kdybych byl profesorem Diessmannem, což je domýšlivá—možná i bezbožná—myšlenka, vůbec bych tak neargumentoval. Myslím si naopak, že mnohem lepší a větší německá věc by se dala postavit přijetím opačného argumentu. Sám jsem nikdy nijak moc nevěřil, ani nezakládal žádnou zvláštní naději na neschopnosti německých národů se nasytit. Nechápu, proč by toho neměli být schopni a docela rozumím tomu, že to považují za docela pěknou věc, něco takového udělat. I když je moderní a materialistické Německo obzvláště šílené do industrialismu, dalo by se docela tvrdit, že je méně průmyslové než Anglie—totiž, že i když továrna požírá pole, stejně jí pořád zbývá k sežrání velký díl pole. V tomto i mnoha dalších ohledech vše, co mají za sílu, pochází ze staršího a méně ambiciozního Německa, něco bude na popisu Matthew Arnolda o tom, jak jim Stein dal skutečně volné rolnictvo, i když to lze říci i méně souladně tak, že je dostalo do Napoleona. Odsuzování Anglie na základě takového pojetí by mělo mnohem větší šanci. Sám bych musel přiznat, že zemědělská země, která konzumuje vlastní potraviny, cosi mnohem lepšího než průmyslová země, která se v nejlepším případě může polykat vlastní kouř. I když nejsme žádný obdivovatel intelektuálních motivů či způsobů Benjamina Disraeliho, připouštím pravdivost alespoň jedné věci, kterou řekl o toliko obchodním ideálu Anglie devatenáctého století, že to byl „Pokoj a Hojnost mezi hladovějícím lidem a se světem ve zbrani.“ Dokud lidé nebudou s to jíst dělové koule místo tuřínu nebo uhlí místo buchet (a co já vím, to může být možnost zvažovaná evolucionisty vyšší dietetiky) zdá se mi dostatečně zřejmé, že zemědělský stát může být státem nezávislým ve smyslu, který je pro průmyslový stát nemožný.

Za starých časů, kdy mělo Německo malé státy a velké muže, pronesl kdosi tento epigram: „Francouzi vládnou souši, Angličané moři, a Němci oblakům“. Ve věku Zeppelinů se to může obrátit v dosti hroznou alegorii, protože žádá jiná ozbrojená síla nikdy nepomyslela na to, aby byla pouhou bouří. Přesto toto má toto rozlišení stále ještě hlubší a duchovnější význam. Vládce oblaků myslí oblačně, a v ničem se tento oblačný přístup zřejmější, než v postoj, jako je ten páně profesora Diessmanna, který se musí chytat i argumentů svého protivníka, třeba mluví proti němu. Právě tato falešná universalita, jíž jsou všichni teutonští filosofové plní a která je a jim podobné činí skutečně neschopné tvoření, protože jsou neschopní volit. To je důvod, proč moderní Němec nemůže použít argument rolnického státu, jak jsem jej předložil: protože dychtí současně použít všechny další argumenty, včetně těch protikladných. To je důvod, proč si u Verdunu vybíjí mozek proti něčemu, čemu ani nezačal rozumět: Francii, která od počátku věřila ve vysokou oběť rozumu. Francie věří v rolnický stát, přijímá omezení potřebná pro rolnický stát, nebude mít irelevantní a nelogické nevýhody, které s ním nejsou v souladu, přestála jeho tragedii a zažívá jeho triumf. A Francouz stojí proti dnešnímu Němci v nejhroznějším rozpoložení možném u člověka—rozpoložení člověka, který je příliš rozčílený, než aby vybuchl vzteky.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 402-406 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988