Neočekávaná délka války (ILN 8. dubna 1916)

April 8, 1916 The Unexpected Lenght of the War

Článek Hermanna von Ratha v Der Tag obsahuje mimo jiné popření údajného německého nedostatku potravin—popření, které může být, co já vím, nebo nakolik se starám, i pravdivé. Obsahuje ale také následující dosti fascinující poznámku: „Neočekávaně dlouhé trvání této války nedokázalo ovlivnit ani železnou kázeň našich jednotek, ani jejich rytířské způsoby vedení boje. Ale naši nepřátelé se nesmí klamat, pokud jde o to, co se stane, pokud nastane skutečný nedostatek. To se pak projeví furor teutonicus v celé zuřivosti. Místo boje o existenci zaujme zoufalá zuřivost. Ve vášnivém podnětu dosáhnout konce války strašnými hrůzami budou opuštěny všechny skrupule.“ Bude všeobecná shoda, že nyní tedy víme, co máme očekávat. Musíme si dát záležet, abychom Německo zásobovali dostatkem potravin k vedení jeho tažení proti nám, nebo by mohlo být v pokušení vést své tažení nepřípadným způsobem. V nějakém záchvatu hněvu by se mu například mohlo stát, že zjistí, že narušuje suverenitu nějakého malého sousedního státu. Mohlo by být ještě dohnáno k nějakému novému a hroznému kroku, třeba potopení civilního parníku. Bude-li čelit neudržitelným provokacím zastavení našich dodávek, mohou mu démoni našeptávat rady, které by mu nyní připadaly nemyslitelné, jako je korupce americké politiky nebo trávení pramenů v Africe. Mohlo by ostřelovat zcela neopevněné napajedlo. Mohlo by dokonce zastřelit nemocniční ošetřovatelku za to, že se chovala humanitárně. Mohlo by se zdát choré představovat si detaily tak vzdálené a hypotetické noční můry, ale jen tehdy, když je spatříme ve vidění, téměř jako by se skutečně staly, můžeme ostře zvýraznit hodnotu oné nutnosti pro německý komisariát, jež patří k našim prvním národním povinnostem. Abych řekl pravdu, nevím moc, co o Hermannovi von Rathovi a jeho poznámce říct. Obávám se, že komentářem ji jen oslabím.

Mezi jejími divočejšími krásami je ale vsazena věta, kterou lze brát víceméně vážně, a která není tak docela nezajímavá. Von Rath poznamenává „Neočekávaně dlouhé trvání této války nedokázalo ovlivnit ani železnou kázeň našich jednotek, ani jejich rytířské způsoby vedení boje.“ S posledním postřehem je samozřejmě dosti snadné souhlasit. Od první chvíle, kdy se útočící, plenící, znásilňující a týrající Němci prohnali kolem trosek Liége se jejich rytířské způsoby vedení války jistě nezměnili. První část věty si ale zaslouží logičtější analýzu. Bylo by velmi zajímavé vědět, co přesně si von Rath uvědomuje a zamýšlí, když mluví o „neočekávaně dlouhém trvání války“. Oficiální německá teorie říká, že Německo ani zdaleka neočekávající cokoliv blížící konci války, válku vůbec nečekalo. Podle této teorie Německo neočekávalo, že bude náhle napadeno a bylo by mnohem absurdnější předpokládat, že by očekávalo, že bude náhle poraženo. Zničení německého císařství mohlo být bezohledným úkolem, nikdo si ale nemůže ani představit Němce, který by připustil, že to bude snadné. Bezpečně proto můžeme předpokládat, že dlouhý německý vzdor nepředpokládaný nebyl. Německého autora tedy překvapil dlouhý odpor Spojenců. A když pochopíme tohle, pochopíme klíč k celému příběhu Pruska a dnešního světa.

Přiznávám, že pro mě v táhnoucí se válce nebylo překvapivého vůbec nic. Nikdy jsem si nemyslel, že peklo je město, které lze obsadit snadno. Jediný legitimní účinek, který protahování může mít, je potvrzení. Jak odhaluje jeden článek řetězu zotročení, který tito lidé uvázali kolem světa, za druhým, ukazuje to další a další důvody, proč tento řetěz odmotat do posledního jeho záhybu. Špatné chování Pruska bylo jen důvodem, proč s ním bojovat, ale jeho dobrá organisace je důvodem, proč je zničit. Je pravda, že nepřirozená a časná moc Prusko není ani tak zapříčiněná jeho organizací, jako spíše dezorganizací uznávaného systému křesťanstva. Měly by jen málo potěšení nebo zisku i z toho, že je tyranem svého lidu, kdyby nebylo anarchistou mezi svými sousedy. Většině jeho kritiku, mně v to počítaje, by se docela spokojilo s tolerancí k jistému přehánění chvály její kázně, pokud by to znamenalo znásobení boje proti jeho moci. Prusko samo ale v nebezpečí podceňování svých protivníků nijak nevěřilo. Podceňování nepřítele vlastně ponížilo na filosofii. Všichni jeho intelektuálové byli záměrně vyučováni nechápat evropskou válku jako to, čím zjevně je—střet velkých a nevypočitatelných mocností se strašným rizikem pro ně samotné—ale jako válku mezi rasou, která stále sílí a dalšími rasami, které stále slábnou. „Po válce,“ říká člen tajné královské rady Muthesius, „budou existovat dva světy—tonoucí latinský svět a vzestupující německý svět. Nikdo už nepochybuje, kterému z těchto světů patří budoucnost. Vítězství německého světa bylo ustaveno dávno před válkou. Itálie byla dávno eliminována, a pokud jde o Francii, její moc byla už dávno jen věcí tradice.“ Stopy této tradice našli Němci na cestě do Paříže, zejména ve městě Guise, s jeho barvitou historickou pamětí a vliv místní tradice legendy byl tak velký, že se Němci stáhli značně daleko před armádou jen zpola tak velikou, jako byla ta jejich. Později, o něco dál jižněji, byla tradice tak silná, že sami upadli do prazvláštního starého obyčeje stočit se ostře doleva a velmi spěšně ustoupit přes řeky Marnu a Ourcq. Pouhá tradice je do té doby drží za linií Aisne, ale oživení zájmu o vzdálenou minulost je zahnala ještě dál zpět přes velké území Champagne. A dnes je tradice rozkročena přes Mázu, jako nějaký bájný Kolos: a tradice se nepohne.

„Nikdo už nepochybuje, kterému z těchto světů patří budoucnost.“ Zdráhal bych se říci to takhle silně. Chovám názor v této věci, ale není ani tak pozitivní, jako byl názor člena tajné rady, a možná stále je. Zajímavé je pro mě ale potvrzení odpovědnějšího náznaku, který dal další Němec, von Rath—ona pasáž, kde hovoří o neočekávané délce války. Myslím, že Němci pravděpodobně považují zbytek Evropy za zkažený a očekávali proto, že ostatní státy rozlámou jako klacíky. To, co Němci chápou jako svou kulturu, je přesvědčení, že svět je muzeum. Všechno mají ocedulkované a celkem vzato to ocedulkovali špatně. Cedulku „Opatrně, sklo“ přilepili na něco, co je vyrobené ze železa, a pak se to pokoušeli trpělivě rozbít tak, jak se pokouší rozbít Verdun. „Zlato“ napsali na něco, co jen mosazné, a pak se s tím pokoušeli vyjednávat tak, jak se pokouší se svou vzdělávací kulturou v Turecku. Jsou si jisti, že Řek je jakousi fosilií, a své smýšlení nezmění, třebaže se fosilie hýbe. Jsou si jistí, že Ital je jakási mumie, a věřit tomu nepřestanou, třebaže jeden vstal z mrtvých. Byli si jistí, že znají léky, které utiší Belgii a umlčí Anglii a jako jakýsi sveřepý felčar z Moliérovy hry se nestarají, jestli léky odpovídají případu, stačí jim, že odpovídají lékopisu. Stále trvají na tom, že britská armáda je v tuto chvíli velmi malá, zcela žoldnéřská a plebejská, i když jim leží před nosem a táhne se na míle a míle. Bylo to tak v knížkách, které byly jediné, z nichž se mohli učit. V Muthesiově článku, který jsem citoval, je jedna pravdivá věta—myslím tím fakt, že zatímco Francii odbývá jako pouhou tradici, mluví o nutnosti kázání a uchovávání. „Německé legendy“. Legenda v takovém smyslu je totiž tradicí, která není pravdivá.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 407-410 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s