Jistá extrémní chvála německé kultury (ILN 29. dubna 1916))

April 29, 1916 Some Extreme Praise of German Culture

Německá víra v systém proniká do nejpodivnějších koutů a přináší nejzvláštnější výsledky. Německý příběh bude obsahovat tolik faktů, které známe, že to musí být fikce. Není to jen lež s okolnostmi, ale s takovými okolnostmi, na kterých se u skutečného příběhu nikdy netrvá. Jedna varianta tohoto návyku je obzvláště zajímavá—mám na mysli obyčej citovat chválu imaginárních cizinců a pak jí ani nedat vnější a nestranný dojem, se kterým by cizinec chválil. Němci si ani neumí představit někoho neutrálního, jak s nimi sympatizuje jakkoliv odtažitým způsobem, jímž by s nimi neutrál sympatizoval. A tak třeba list jménem Tagliche Rundschau tiskne následující sdělení, které má pocházet od „Skutečného Američana“. Aby nás přesvědčil o reálnosti toho Američana, nechává jej vypočítávat celé nutné krédo se vší Němcovou lopotnou loajalitou. Tohle má ten reálný Američan říkat: „Spolu s vámi cítíme, že Bůh dozajista vaši bitvu korunuje vítězstvím. Cítíme, že německá Kultur je nejnutnější, nejživější a nejpožehnanější věcí ze všech, které tvoří naši civilisaci. Cítíme, že Němec je—fysicky, duchovně i intelektuálně—nejdokonalejším výstupem této civilisace a že zachování a trvání německého národa a jeho pokračující prosperity je podmínkou života lidstva. Cítíme, že britská nadvláda byla a je kletbou světa.“ Ne, zdálo by se, že téma německého císaře Skutečný Američan pojednává následující důkladným a zdatným způsobem: „Je to nejen největší panovník, nejmoudřejší stratég, nejvýtečnější umělecký kritik a šiřitel vědy na světě, je také nejvšestrannějším člověkem, nejvíce milujícím manželem a otcem, nejpravějším přítelem a největším demokratem, jaký kdy seděl na trůnu.“

Nu, nejsem připraven tvrdit, že mezi divy tohoto podivuhodného světa neexistuje osoba, která by na americké půdě takhle psala, nebo i měla lístek amerického občanství, i když je nesmírně pravděpodobnější, že existuje v redakci Taglische Rundschau. Rozhodně to není Skutečný Američan, a to i v tom nepravděpodobném případě, kdyby to byl skutečný člověk. Co mně ale na celé věci zajímá, je podivná mentální nezpůsobilost představit si, co by skutečný Američan skutečně mohl tvrdit. Většina z nás by dokázala předložit vcelku férovou verzi, co by poctivý Yankee mohl říkat, pokud by s Německem sympatizoval, a mohla by ho to dokonce nechat říci více méně po yankeeovském způsobu. Bylo to by to notně prosoleno oním současně drsným i lidským humorem, jímž se Američané často vysmívali pokrytectví Anglie. Nejspíš by to bylo laděno ve stylu Marka Twaina, který řekl, že nad Britským impériem slunko nikdy nezapadá, protože potmě Bůh Angličanům nevěří. Mohlo by to být pod vlivem spravedlivého a historického, nyní již zčásti zastaralého, hněvu amerických Irů. Američan by mohl předložit rozumnou obranu Německa, tak jako by mohl předložit rozumnou obranu čehokoliv. Cítil by se ale nucen vyjádřit svou důvěru v Kaisera coby uměleckého kritika? Bylo by naprosto nutné tvrdit, že chudák Vilém II. je větší stratég nejen než Joffre, ale také než Hindenburg? Říká snad jakýkoliv patriotický příslušník jakéhokoliv národa se sebeúctou (především pak národa amerického), že je nějaký národ nutnější než jeho vlastní, nebo že zachování oné konkrétní cizí země je podmínkou jeho života? A když na to přijde, je snad nějaký Američan takový blázen, aby připustil, že má Velká Británie nějakou „nadvládu“ nad celým světem? Pisatel této pasáže, ať už je technicky Američan nebo Němec, ať už píše v Americe nebo v Německu, nikdy ani letmo nezahlédl skutečnou psychologii mezinárodních sympatií a obdivu. Chválí jen sám sebe, a i to dělá hlupácky. Když někdo obdivuje cizí národ, obdivuje jej pro konkrétní věci, které jsou pro něj nové, nezvyklé, nebo nápravné, obdivuje jej jako něco samostatného a komplementárního, tak jako obdivuje opačné pohlaví. Nezahrne tu zemi prostě přívalem dokonalostí, jako by přesahovala jeho a jeho zemi ve všech možných směrech. Neřekne, že nějaký zahraniční gentleman, který se mu zrovna zamlouvá, je „fysicky, duchovně i intelektuálně nejdokonalejším výstupem“ a tak dál. Mám velký a zvláštní obdiv k Francouzům, ale tohle o nic říkat nebudu, zrovna tak, jako nebudu tvrdit, že mají křídla. Nikdo i jen přibližně lidský nebude o druhých národech říkat takové věci; a vyjma Němců by takové věci nikdo neříkal ani o sobě. Skutečné ponaučení je ale v tom, že Němec věří v důkladnost i na úkor praktičnosti. Člověk, který psal onu pasáž, opakoval lekci—nebo chcete-li, krédo—a nesmí z ní vypustit ani řádku, jinak by se dopustil negativní herese. Píše to ne proto, že by se to i jen nejvzdáleněji mohlo podobat tomu, co by snad napsal skutečný zahraniční přítel Německa, ale proto, že tohle je německá víra, v niž pokud člověk nevěří zcela a plně bez pochybností, dostává se do potíží. Teutonskou mysl jsem označili za zahaleno mraky a teutonské království za království mraků. Teutonská mysl se přinejmenším podobá onomu mračnu u Wordswortha „jež plyne zcela, plyne-li vůbec“ Netroufne si k žádnému útoku, leda v sevřeném útvaru, se všemi svými nadrilovanými naukami ve vzájemné podpoře, nikdy si netroufne na žádnou otevřenou intelektuální potyčku. Nic ze své vědecké výbavy nepovažuje za pouhou překážku. A výroky, jež jsem citoval, znovu dokazují, to co ukazují všechna vyjednávání a všechna tažení, že totiž Němec vynaloží veškeré úsilí vyjma toho nejušlechtilejšího z lidských usilování—jímž je námaha imaginace.

Imaginace by mu například mohla napovědět imaginární příklad nějakého Američana, který by mohl Němce považovat za dobrého manžela, aniž by z toho odvozoval, že bude dobrým uměleckým kritikem. Někteří dokonce přijali nepříznivý názor německých žen, který by obě funkce postavil do protikladu. Sám ten názor nezastávám, jen poukazuji, že jej zastávat lze a to je přesně to, co tito jedineční pisatelé vidět nedokážou. Pro ně jdou německé umění a německá etika vedle sebe (protože jsou dole na seznamu) a my musíme spolknout nejen Hindeburga, ale v témže hltu spolknout i Hindenburgovu sochu. Imaginace by si také mohla pohrávat s představou nějakého možného Američana, kterému by se nemusel líbit německý typ dobrého vzhledu—který by mohl zvráceně zastávat, že bezbarvé rovné přímé vousy jako sláma, uměle upravené, aby na horním rtu stály ve dvou symetrických hrotech nejsou „fysicky nejdokonalejším výstupem“ civilisace, která nám dala řecké bohy a zlaté ženy Veroneseho. Přesto by ale taková osoba pořád mohla být připravena říct, že i lidé tak pošetilí, aby své vousy učili kouskům cvičených psů, mohou mít oprávněné důvody k větší koloniální expansi. Někdo může zastávat názor, že Kaiser je demokrat, nebo stejně příčetný názor, že je zdobnými nástěnnými hodinami, a přitom si pořád myslet, že je někdo ještě moudřejším stratégem. Jenže německý polemik trvá nejen na tom, že kdo miluje jeho musí milovat i jeho psa, ale i na to, že kdo miluje jeho, musí milovat celý jeho zvěřinec—a to zvěřinec těch nejneuvěřitelnějších nestvůr, jaké kdy chodily po této zemi.

Je to zčásti právě tato neobyčejná verze „Nevěř mi ani trochu, nebo mi věř naprosto“, která vedla k německé toleranci německých krutostí a zvěrstev války. Přísloví, které jsem zmínil o lásce a psu, časopis Punch obrátil (ve výtečném kresleném vtipu o německém plánu nutit muslimům vepřové) ve „Když miluješ mně, miluj i mého vepře“. Ale německý sentimentalista jde vskutku ještě dál a říká „Když miluješ ně, miluj i mou praseckost.“ Pokud má někdo pocit, a docela dobře jej může mít i on, že na postavě Skutečného Američana je cosi fantasmagorického nebo něco nedůležitého či nespolehlivého v milieu, v němž se jaksi objevil, pak by bylo docela snadné přenést téměř všechnu výše uvedenou kritiku na Němce, jehož existenci, ba ani důležitost, nikdo zpochybňovat nebude. Profesor Häckl měl v minulosti nejen značný vliv v Evropě, ale nikoli bezvýznamný vliv v Anglii. Nebohý pan Robert Bradford, nyní tak zapálený a úderný odpůrce Německa, druhdy Häckela choval jako zmiji na své hrudi. Pan Joseph McCabe, po odložení hábitu sv. Františka, dalo by se říci, přioděl se rouchem prof. Häckela, a že to byl pěkně mizerný šat. Ani v nejmenším to přirozeně nevrhá stín na patriotismus těchto výtečných gentlemanů, i když se nemohu ubránit malému zamyšlení nad jejich úsudkem. V každém případě, v časech, kdy bývali v Anglii häckelovci, byl Häckel svými nepřáteli obviněn, že padělal obrázek, aby dokázal svou biologickou theorii, a svými přáteli byl omlouván pro pouhou formalitu či opomenutí. Nekritizuji ten případ, jen doporučím každému Angličanovi, aby si přečetl nedávné Häckelovo prohlášení o urovnání po válce. Myslím, že nedojde k závěru, že ten člověk není schopen starého podvodu, i kdyby se jím neprovinil. Já přinejmenším musím odmítnout připustit, že je člověk vázán přísnější povinností mrtvým embryím než živým lidem nebo že by bylo horší lhaní v maličkosti než kradení ve velké věci.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 419-424 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s