Rétorika v Reichstagu (ILN 22. dubna 1916)

April 22, 1916 Rheotoric in Reichstag

Proslovy a debaty v Reichstagu, nejsou věci, které by si žádaly sledování, pokud chceme sledovat Německo. Ono shromáždění nikdy nebylo orgánem vládnutí, ale přinejlepším místem, kde bylo lze si ulevit od stížností a dnešní zastupitelské sbory jsou všude všechno skoro možné, jen ne representativní. Etiketou jsou svázané skoro jako královské dvory. Téměř cokoliv, co bude rozumné, bude opravdu mimo jednací pořádek. Poznámky stranou jsou zpravidla těmi nejzodpovědnějšími výroky, a po poznámkách stranou pak jedna neformální věty, které projdou bez komentáře. Právě ve světle těchto zářivých záblesků nevědomí bychom měli číst rozpačité formální proslovy předních státníků. A pokud například chceme porozumět proslovům takových činovníků, jako je imperiální kancléř a německý ministr války, měli bychom shledat příhodným uvést je poznámkou o jiném a docela nenápadném proslovu. Nějakou dobu před tím, než promluvili tito ministři, docela náhodou přičinil jeden z poslanců Reichstagu zvláštní a osvětlující poznámku. Zmiňoval se myslím o Liebknechtově obvinění z nemorálnosti při zacházení s Belgií, a řekl něco jako „To je míra objektivity, jíž jako Prus, nemohu užívat.“

Nu, to pro pruského ducha nachází lepší výraz než nějaká kniha, ba dokonce lepší než nějaký masakr. Nestačí usmívat se nad velevážným profesorským nazýváním „objektivitou“ toho, čemu má obyčejný křesťanský lid ve zvyku říkat „pravda“. V tomto světle musíme ponechat místo pro jisté předpoklady, mlčky přijímané téměř všemi, kdo v Reichstagu, nebo i v říši, promlouvají. Němec skutečně má za to, že jeho úkolem více myslet o světě, který má vytvořit, než o tom, který Bůh stvořil. Sebeuspokojení, ba i sebeklam pro něj nejsou potěšením, ale povinností. Musí být hrdinou příběhu, i kdyby toho mohl dosáhnout jedině tak, že bude jejím ničemou. Musí být, jak tomu on říká, subjektivní, vše musí zabarvit, než to uváží. Musí být podmětem každé věty, a viditelnému světu musí vládnout stejně, jako podstatné jméno vládne slovesu. Nerad si, třeba na okamžik, uvědomuje, že je předmětem—že je, abychom nechodili kolem horké kaše, žalostným předmětem.

Většina výroků činěných těmito pruskými politiky je toho druhu, který lze s důvěrou ponechat úsudku jakékoliv rozumné osoby, ať už neutrální, nebo i proněmecké. Jsou to argumenty, které lze obrátit jakýmkoliv směrem, aniž by přinesly jakýkoliv výsledek. Jak bychom například mohli brát vážně otázku německého kancléře „Jak může kdokoliv, kdo vidí udatnost našich vojáků, věřit, že bojují toliko pro zveličení?“ Jsem přesvědčen, že Anglie bojuje za spravedlivou věc, ale kdyby pan Asquith tvrdil, že odvážnost útoku u Neuve Chapelle dokázala, že se dal do boje za Belgii, napadlo by mně, že mu přeskočilo. Jak můžeme brát vážně tvrzení německého ministra války, že pohledem na mapu každý pozná, že Německo vítězí? Moje znalost vojenských záležitostí je nadmíru rudimentální, a ani na okamžik netvrdím, že bych o válce věděl víc než německý ministr války. S radostí ale tvrdím, že o válce vím víc, než německý ministr války zřejmě očekává od svých posluchačů. Pouhé pozice na mapě neznamenají nic bez vztahu k číslům, komunikacím, zálohám, překážkám a liniím přístupu. Pouhý fakt, že Němci stojí na Aisne a ne na Rýnu neukazuje, že vítězí o nic víc, než to, že stojí na Aisne a ne na Sieně nedokazuje, že prohrávají. Pouhé minimum jistoty, které žádáme, aby připustila libovolná nestranná osoba, je to, že prohrávají do té míry, že mají značné ztráty a že nevyhrávají v té míře, že nedosahují velkých vítězství. Osobně si myslím, že celá jejich armáda je smrtelně raněna a krvácí k smrti; ale tohle druhé tvrzení není tím, co si myslím, ale myšlenkou, jíž se nikdo nemůže ubránit. Nu a právě v této schopnost odlišovat mezi názorem a předmětem se jeví pruský myslitel nejen nedostatečný, ale záměrně nedostatečný. Nejenže nedokáže rozeznat, ale rozeznat odmítá, že by existoval jakýkoliv rozdíl mezi tím, co ví, a tím, co si myslí nebo mezi tím, co si myslí, a co si myslet chce. Některé z prohlášení učiněných těmito řečníky nejsou zamýšlena jako pravdivá—nebo bych možná měl říct „objektivní“. Co bychom kupříkladu měli říct o tomto prohlášení o blokádě: „Nikdy dřív nebyla žádná válka tak zločinně rozšířena proti ženám a dětem, jako to nyní činí Anglie.“ Nevím, zda se ministr války natolik sníží do naší triviální objektivity, aby připustil, že vůbec kdy dřív nějaké války byly, ale jelikož říká, že nikdy nebyly žádné blokády, může rovnou tvrdit, že nikdy nebyly žádné bitvy. Pokud přejdeme poslední triumf samotných Němců, dosažený vyhladověním velkého města, americká občanská válka byla rozhodnuta rezolutním zastavení dovozu potravin a člověk, který to udělal, jmenoval se Abraham Lincoln, po sobě nezanechal pověst Nerona či Heroda. A podobně podivný plod historického bádání lze nalézt v kancléřově tvrzení, že Rusko hrozí Evropě osudem Polska. Naše obhroublá objektivita by nás snad mohla pohnout k tomu, abychom pátrali po tom, jaký byl osud Polska. Polsko bylo, na základě konkrétního a naléhavého požadavku Pruska rozděleno mezi ně, Rakousko a Rusko, přičemž ostatní strany, zejména Rakousko byly v celé věci poměrně zdráhavé. Pouhá logika by nás tedy vedla k předpokladu, že se Rusko nyní snaží dát dvě třetiny Evropy svým dvou hlavním nepřátelům, ponechávaje si pro sebe toliko třetinu, což poněkud přesahuje skutečně vysokou historickou zkušenost s nesobeckostí Ruska v zahraniční politice. Pouhá historie zaznamenává, že Prusko nejen vždy setrvávalo v pronásledování pruských Poláků, ale vždy se bezdůvodně vměšovalo pobízením Ruska k pronásledování ruských Poláků. To už si nevyčítá konvice a hrnec, kdo je víc černý, ale černá štětka osočující natřený plot, jak je hrozně černý. Ale ani logika, ani historie, ba ani běžné užívání lidského jazyka pro subjektivní mysl nic neznamenají.

Pravda je taková, že když čtu proslovy, jako je ten kancléřův, mám pocit, jako bych poslouchal za dveřmi. Ty věci nejsou určeny nám. Většinu z nich adresuje kancléř svým krajanům: a některé z nich si, mám dojem, kancléře říká jen pro sebe. Je subjektivní a snaží se zapomenout, jakým předmětem je. Prus má za to, že dostat se do psychologického opojení a strmící sebechvály, je dobré cvičení, a když se v něm dostane takříkajíc do varu, může vydávat páry, které opojí i druhé. Snad to ani není literární kritika, když soudím jako proslov, nebo i jako báseň cosi, co má ve skutečnosti povahu zaklínadla. V politické historii je totiž Prus právě tak málo vojákem, jako je světcem. Je v první řadě či přibližně čarodějem—nebo modernějším jazykem řečeno, hypnotizérem. A je hypnotizérem, jemuž moc nad předmětem jeho hypnózy prokluzuje mezi prsty. A právě v takové chvíli se musí jeho sebejistota projevovat nejzuřivěji. Patří k povaze blufování, mystického blufování v neposlední řadě, že musí být co nejsebejistější do okamžiku, kdy se nakonec zhroutí. Bankrot to může být nesmírně extravagantní, jediné, nač si bankrotář netroufá, je totiž hospodárnost. Pruský egoista nemůže snížit svůj nárok. Nemůže si narušit kredit závanem zdravého rozumu, ani tou nejvzdálenější fámou, že by snad mohl být rozumnou osobou. Hypnotizér musí být všemocný, aby nebyl bezmocný. Proto to zuřivé opakování slov moc—valící se na lidi jako těžkopádné kameny frázemi „rány kladivem silného a nezdolného lidu, opakované dokud naši protivníci neochabnou“ „silné údery na bojišti“ „výjevy obří historické velikosti“. Člověk může skoro cítit prokluzování mezi prsty: může skoro vidět, jak hypnotizérovi lezou oči z důlků.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 415-419 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s