Odpověď na germanismus profesora Walze (ILN, 27. května 1916))

May 27, 1916

Answering Professor Waltz`s Germanism

Právě jsem do své sbírky přidal další veselý list, z něhož jsem se dozvěděl, že to, co je vytištěno na této stránce, je výron choré mysli, a přiložen je k němu článek od profesora Walze z Harvardu jako „dobrý protilék k jedu, který vystřikuji“. Profesorův článek rozhodně není tak sexy jako osobní sdělení jeho přítele—vlastně je uměřený až k samotné zdráhavosti. Nepochybuji, že profesor Walz píše ve vší nevinnosti a upřímnosti, ani o tom, že zněna tónu je, pokud jde o něj, nevědomá. Jako protijed vůči jakémukoliv velmi prudkému jedu se jeví trošku slabý.

Možná nejlepší bude oddělit a vypočítat jednotlivé body v páně profesorově výkladu a krátce na ně takto odpovědět—

  • Profesor Walz říká: „Vidíme dnes německé armády na nepřátelské půdě, ačkoliv je protivníci vždy značně převyšovali svým počtem.“ To je nepravdivé. Během prvních a nejklíčovějších období války Ústřední mocnosti ohromně početně převyšovaly jakoukoliv sílu stojící proti nim. V severní Francii jich bylo oproti nepříteli téměř dvojnásob, a byli poraženi. V Rusku si mohli být početně zhruba rovni, s obrovskou převahou ve zbraních a materiálu. Na nepřátelské půdě, kterou důsledně okupovali, jako byla Belgie či Srbsko, proti sobě měli nekonečně menší armády.
  • Profesor Walz říká: „Žádná despotická vláda a žádná kastovní vláda nikdy nedosáhla toho, co dosáhli Němci během posledních šestnácti měsíců. Jedině demokracie je schopna takového usilí.“ To je naprostý nesmysl. Lidé pod každým představitelným typem vlády, včetně těch nejzapřisáhleji despotických, projevili právě tolik lidské odvahy a kázně.
  • Profesor Walz se pak dále přirozeně ptá: „Co je ale německá demokracie, a jak funguje v praxi?“ To je velmi férová otázka, a já na ni dokážu odpovědět. Obecně funguje tak, že jednomu bohatému muži dává právě tolik hlasů, jako celému zástupu jeho chudších spoluobčanů. To je prostě objektivní fakt, který každý Němec připustí.
  • Poté profesor Walz poznamenává: „Je v zájmu Německa, aby se balkánské státy těšily míru a stabilní vládě.“ To je poněkud bolestně průhledné uhýbání. Pokud benevolentní německé říše chtějí jen abstraktní mír pro Balkán, pak by se zdálo, že jeho zajištění posíláním urážlivých zpráv do nejbližšího balkánského království a vyzývat je k boji od osmačtyřiceti hodin je tou nanejvýš neobyčejnou cestou, jak toho dosáhnout. Je zřejmé, že to, co chtěli, nebylo, aby se Balkán těšil stabilní vládě, ale to, aby se Balkán netěšil balkánské vládě a to vlastně skoro i sami řekli.
  • Profesor Walz také říká, že německé vítězství bude dobré pro Východ: „Japonsko světu ukázalo, že i asijský národ si dokáže vládnout a bránit se.“ Japonsko také světu, za existujících okolností, ukázalo, před čím považuje za nejmoudřejší se bránit.
  • Profesor Walz říká: „Německo nikdy nemůže doufat, že by vládlo Persii či Indii, může ale oběma zemím pomoci dosáhnout nezávislosti.“ To je vtip. Jeho pointou je, že Německo je téměř doslova jedinou evropskou zemí, která nikdy dřív ani nepředstírala, že by vysvobozovala jiné národy s odkazem na nějakou nezaujatou ideu.
  • Profesor Walz také říká: „Vítězné Německo zlomí monopol Británie na vládu na moři, nemůže je ale nahradit monopolem vlastním. Nemůže změnit přirozenost ani odčinit historii.“ Logika tohoto postřehu je jednoznačně tajuplná. Máme to chápat tak, že Británie, když takový monopl získala, přirozenost měnila, nebo historii odčinila?
  • Profesor Walz si stěžuje, že si americké noviny nevšímaly následujícího faktu. „15. listopadu byla ve Varšavě otevřena nová polská universita za přítomnosti německého vojenského guvernéra. Má zaujmout místo bývalé ruské university. Povaha university zajišťuje, že vyučovacím jazykem je polština.“ Dále pak (zcela nepodloženě) říká, že ruští Poláci jsou převážně na straně Německa: „Slova německého kancléře berou tak, jak jsou, zatímco ruské sliby učiněné v času tísně většina z nich nikdy nebrala zcela vážně.“ Máme věřit tomu, že 15. listopad nebyl pro Německo časem tísně? Pokud nyní Prusové dovolili, aby bylo polské vzdělávání polské, je jediným významem této skutečnosti, že Prusové byli jediným národem, který se obzvláště tvrdě snažil, aby tomu, aby bylo polské zabránil, a profesor Walz to ví zrovna tak dobře jako já.
  • Profesor Walz říká: „Kapitalismus po celém světě má instinktivní averzi k německé vládě.“ To je prostě absurdní. Průmyslový pokrok a triumf moderního Německa byl přísně a zcela kapitalistický, ještě víc, než byl takový industrialismus kdekoliv jinde. Kaiser byl více nezastřeně na straně Kruppu než jiné vlády na straně jiných kapitalistů.
  • Profesor Walz říká: „Kooperace jako aplikovaný princip vládnutí je nesporně formou socialismu, kolektivistickou formou společnosti.“ To je naprostá směska dokonala bezvýznamných slov. Je to něco, jako bychom říkali: „Pěchota je nesporně formou jízdy, konkrétní formou dělostřelectva.“ Kooperace je pojem pro spojování volných a nezávislých ekonomických jednotek. Nejsilněji existuje v rolnických zemích, které se Prusko snažilo zdrtit. Kolektivismus znamená vlastnění kapitálu státem a jeho činiteli a socialismus znamená téměř cokoliv, vyjma kooperace. Německo nepředstavuje nic z toho, jak poukážu za okamžik.
  • Profesor Walz podotýká: „Efektivita předpokládá poctivosti, lásku k práci a silný smysl pro povinnost. To jsou morální kvality, na kterých stojí německá efektivita.“ Efektivita nic takového nepředpokládá. Pečlivý a úspěšný profesionální zabiják je nanejvýš efektivní.
  • Když profesor Walz mluví o nějakých progresivistech ve Spojených státech, kteří jsou nepochybně podobní nějakým progresivistům v Anglii, říká, že „přímo mluvili o tom, že Německo ukázalo cestu.“ Německo nepochybně ukázalo cestu. Ale cestu k čemu? Což nás přivádí k poslednímu z těchto drobných bodů.
  • Profesor Walz říká, že německé vítězství „nahradí anglický ideál občanství, jímž je individuální svoboda, německým ideálem občanství, jímž je služba.“ To je, což je naprosto příjemné, uznat, naprostá a hluboká pravda. Německé řešení není ani kooperativní ani kolektivistické řešení. Je to otrocké řešení: ideál slepé služby konkrétnímu pánovi. Německo ve skutečnosti udělalo to, že přeneslo do průmyslu železnou kázeň z armády.

Je tu ale ještě další a ústřednější a mimořádnější záležitost, kterou bych mohl počítat jako číslo 14, ale která by vážně vyžadovala vlastní článek. Bude ale snad možné shrnout něco z její svrchované ironie. Profesor v klidu říká: „To, že německé vítězství bude znamenat nový život pro utištěné menší národnosti lze vidět ze dvou nedávných faktů. Belgie, jak je dobře známo, není státem založeným na společných národnostech (sic)“—a pak pokračuje o vlámském plemeni.

Nu, toť germanismus. Jiné mocnosti způsobily škodu a křivdu malým národům, i když jen málo tak zvěrsky, jako tomu bylo v případě Belgie. Žádná jiná mocnost by si nebyla tak zvěrsky nevědoma povahy svého zločinu, aby o něm vedla etnologické řeči. Německo se chce přátelit s malými státy. A spřátelit se s nimi chce takhle! Pokud jste malý stát, nebo si představujete, že jste malý stát, moudře učiníte, pokud se vyhnete dobromyslnému německému oku. Kdykoliv na vás může podniknout nájezd, pobít vás ohněm a mečem, povraždit vaše věrné občany—a to vše proto, aby vyhrabalo nějaké zasuté „plémě“, o kterém se rozhodlo předstírat, že to váš pravý poklad. Pokud si vy a celý svět myslíte, že jste jeden národ, pak se mějte na pozoru. Stačí, aby řeklo, že jste ve skutečnosti národy dva a rozpoltí vás ve dví šavlí.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 436-440 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Případ Irska a Polska (ILN 20. května 1916)

May 20, 1916

The Case of Ireland and Poland

Kníže profesorů Treitschschke má pasáž o jistých problémech, které zažíval Fridrich Veliký ve svém vysoce originálním urovnání polské otázky. Říká, že jistí aristokraté oné země se chovali s nejvyšší zuřivostí a projevili, jak tomu profesor říká, „onu lhostejnost k citům ostatních národů, který je pro Poláky tak příznačná.“ Nakolik si vzpomínám, byla tohle jediná omluva, kterou předložil za rozdělení Polska, vyjma fráze o nutnosti chránit „věrné Východní Prusko“ proti polské nepřístupnosti altruistickým úvahám. Zdá se mi, že pokud by se profesor měl na opuštěné silnici setkat se třemi muži ohlašujícími svůj záměr ho velkým nožem rozřezat na tři kusy, je možné, že by v nastalém zápase mohl projevit určitou lhostejnost vůči jejich cítění. Možná by dokonce zašel tak daleko, že by řekl, že jejich necitlivost vůči jeho cítění je větší jeho vůči jejich. Ale ta fráze mi napořád utkvěla v mysli jako zvláštní příklad podivně pokřiveného sentimentalismu, který pomáhá pouhému divošství Prusů. Polsko musí brát v potaz cítění dalších národů, i když ostatní národy neberou v potaz ani samu existenci Polska. Pokud jsou východní Prusové věrní Prusku, musí být odměněni; ale když jsou polští aristokraté věrní Polsku, jsou zuřiví a velmi nerozumní. A přece je tahle nespravedlivá urážka nejbližším přiblížením k mírnému a filosofickém přístupu k polské otázce, jaké kdy Prusové předvedli. Ve srovnání s jejich dalšími publicisty, kteří se nad případem zamýšleli, lze Treitschkeho označit za liberálně smýšlejícího. Normální přístup vládců německé říše byl stručně a korektně shrnut dalším německým profesorem, který řekl: „Jediná výsada, která má být Polákům udělena je placení daní, služba v armádě a držení úst.“ Po tři sta let její historické existence byl tohle autentický a neměnný hlas mocnosti, která dnes natahuje paže k východu i západu a žádá sympatie menších národů.

Je docela omyl myslet si, že když říkáme takové věci, jen prostě házíme, co nám přijde na mysl, na jakousi tetičku Sally. Kreslíme portrét, obrázek čehosi, co se nám zrovna nelíbí, ale co tu bude, ať se nám to líbí nebo ne. Jasným důkazem o tom je to, že rysy, které by byly označeny za příznivé, jsou právě tak součástí portrétu, jako ty, které jsou nepříznivé. Když tedy Kaiser říká, že zachovával mír pro čtyřicet let, nepopírám to, ani tím vůbec nejsem překvapen. Je jedním z rysů portrétu historického Prusa, že po dlouhá období zůstává v klidu, a nelze jej z něj vyprovokovat ani odvetou ani idealismem. Je pravda, že Prusku často záleží na zachování míru. Je také pravda, že kdykoliv mír ukončí, je to vždy nějakým extrémně náhlým aktem násilí nebo zrady. Starý Fridrich Vilém se se válce vyhýbal právě tak pečlivě, jako sbíral válečníky. V další generaci jeho syn zahájil válku—aniž by měl i jen tu slušnost, aby válku vyhlásil. Tak Fridrich Veliký pečlivě udržoval mír, když získal všechny výhody války. Ve svých posledních dnech trávil jako nějaký obrovský hroznýš mrtvé zlomky Polska a Slezska v starodávném a zlém spánku. Prusko nebylo nikdy ani trochu vzrušeno ani náboženským ani republikánským nadšením, které spolu zápasily jako dva obři v revolučních válkách. Jeho role v nich byla malá a privátní, ať už jako žoldnéře nebo neutrála. Pro svou plnou odvetu za francouzskou revoluci čekala až do roku 1870 a jeho prvním úderem byl padělaný telegram. Jak správně říká profesor Cramb ve své poněkud proněmecké kritice Německa: „Prusko nikdy neudeří, dokud neudeří jeho hodina“—totiž, dokud neuvidí speciální šanci jak udeřit poměrně bez risika a zcela bez výstrahy. V roce 1740 to byla neohlášená invase, v roce 1870 to bylo odposlouchávání a padělek, v roce 1914 to bylo napadení neutrálního státu.

Považoval jsem za užitečné tu tyto realistické záležitosti zopakovat, protože pruská politika se nyní sbíhá do jedné myšlenky: Prusovy naděje, že se ukryje v prachu, který rozvířil. Své dobře známé rysy skryje jakoby za krvavým mrakem vraždění. Ale jeho rudá maska války je ještě více zavádějící než jeho bílá maska míru. Na konci míru, který by mohl uzavřít zítra, pokud bychom byli tak hloupí a ponechali ho při síle, aby ho po libosti narušil, bude stejný, jako byl na konci dlouhého míru před rokem 1870 a jaký byl na konci dlouhého míru po roce 1870. A chceme-li vědět, co pak udělá s Evropou, bude-li moci, pak se bezpečně můžeme zeptat sami sebe, ve světle frází, jako byly ty, které jsem citoval, co udělal Polsku. Bude-li úspěšný, prostě nám řekne, ať držíme ústa. Ale bude-li neúspěšný, pak nám téměř jistě řekne, že zraňujeme city věrných Němců.

Je na nás odolávat oběma sklonům, nejen v našich nepřátelích, ale i v nás samotných. Můžeme si pořád říkat, že nás od nich dělí náš pohled na Evropu, kterou oni považují za rozvolněnou a neúplnou římskou říši se svým Římem v Berlíně, zatímco my ji vidíme jako stálou rovnováhu křesťanských národností. Rozdělení Polska bylo nejhorší urážkou oné evropské rovnosti, ale nebylo jedinou. Sami jsme byli v Irsku pokoušeni k tak pruské egomaniakálnosti a zvrácenosti, ale tohle pokušení jsme v sobě překonali a již jsme, byť by jen v zákonech o půdě a v místní správě, položili základy prozíravějšího a státničtějšího řešení. Budeme-li moudří, nedovolíme jakýkoliv morbidní návrat, který by narušil rozumnější vyhlídky. Než si sedne prach z dublinských nepokojů, mohou být někteří z nás v pokušení říkat, a oprávněněji než Treitschke, že naše pocity byly zneváženy. Budeme-li však moudří, nedovolíme, aby takové osobní a dočasné pocity měly valný vliv na naši politiku. Takový nedotčený postoj bude výhodou, nejen kvůli skutečné malosti narušení, ale kvůli skutečné velikosti původního plánu. Velké základy budoucího Irska jsou již položeny. Položili je lidé rozmanitých, ale sbíhavých vhledů, zejména toho nejangličtějšího z vhledů, a nové Irsko bude irské. Sám jsem shodou okolností zcela přesvědčeným zastáncem samosprávy (Home Rule), ale parlamentní nálepky jako je právě Home Rule spíše matou než by sdělovaly neosobní a nestrannou pravdu, o které mluvím. Některé z nejsilnějších částí díla odvedli lidé nálepkovaní jako unionisté, zejména velký a velkorysý George Wydham, jehož sláva s postupujícími roky roste. Dnes ani zítra nebude návratu k oné pitomé myšlence, která trvale dělá velký dojem na Prusa, a druhy třesavě dělala dojem na nás, že totiž patriotické bílé muže lze kdekoliv považovat za jakési nemožné domorodce. Pokud takhle válka prokázala něco natolik, že ani poslední pedant nemůže mít drzost to popírat, pak je to tvrzení, že Evropa je na kraji smrti patriota. Jakýkoliv pokus stavět na jakémkoliv jiném základě než národnostním je nejen zoufalý, ale mrtvý. Jakýkoliv pokus stavět na základě kosmopolitismu nebo kosmopolitního imperialismu bude jako stavět na tekutých píscích ležících mezi pevnými půdami. Prus bude nejspíš pokračovat se svou houpačkou vychloubání a kňourání. Dál bude prolévat krev tam, kde jsou jeho sousedé podrobováni, a prolévat slzy tam, kde odmítají být podrobováni. Může se vnořit do bažin ještě hlubších, než jsou močály Polska. My jsme ale vyšli na hlavní silnici Křesťanstva a tu již neztratíme.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 432-436 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německá chuť k mythologii (ILN 13. května 1916)

May 13, 1916

The German Taste for Mythology

Mezi několika dobrými znameními, která považuji za známky konce, je jedním z nejlepších to, že Němci přešli do vykládání chytráckých klamů k vykládání nesmyslů. Mezi obojím je rozdíl, a to praktický. Chytrácký klam je uvěřitelná lež, která je připravena pro neobrácené, nesmysl je divoké pobízení pro zbytek obrácených, kteří uvěří čemukoliv. Vezmu pár příkladů z německého tisku. Považuji například za chytrácký klam srovnávat britskou expedici do Galiopoli s athénskou expedicí do Syrakus. Ale i když to nemá skutečný význam jako podobenství, je tam cosi z úpravnosti parodie. Pan Winston Churchill může a nemusí být takový velikán jako Alcibiades, v každém případě se nedopustil tak velkého omylu jako Alcibiades. Syrakusy byly principiální a jednoznačný nezdar, nikoliv přidružený a negativní nezdar, i tak to ale byly v obojím případě nezdary pobízené oblíbenými a nestálými politiky. To je lež uvěřitelného a důmyslného druhu. Dnes čtu, že německé noviny Vossiche Zeitung popisují kapitulaci Kutu jako „nejtěžší vojenský úder, jaký kdy Anglii zasáhl.“ To není ani šílená provokace, spíš šílený kompliment. Jak bez poskvrnky šťastná a vítězná musí anglická historie být, pokud má být Kut tou nejnepříznivější ranou! Však žel, žalostná „objektivita“, taková, jakou kárá pruský politik, mi brání, abych tento příliš velkorysý německý hold přijal. Turci před Bagdádem, čelící značné anglické síle postupující k onomu městu a zezadu ohrožovaní trvalým postupem Rusů, zajmou v Kutu hrstku Angličanů odříznutých od hlavní podpory. A to je větší rána pro Anglii, než když u Yorktownu přišla o celou Ameriku, nebo o celou Francii u Orleánsu, nebo o celé Skotsko u Bannockburnu. Jak nalidský žvást! Vždyť to ani není tak zlé jako mnoho ran, které jsme utrpěli i jen v této válce. Bylo by stejně absurdní srovnávat to s větší záležitostí Galliopoli, jako je absurdní srovnávat Galliopoli s velkou záležitostí Syrakus.

Vezmu další příklad. Plakáty a proklamace ohlašující „Pád verdunské fronty“ byly, podobně jako mnoho takových žurnalistických zkratek, příklady chytráckého klamání. To znamená, že byly příklady nepravdivého výběru pravd. Místo na náhorní rovině Douaumont bylo zbytečnou pevností, ale kdysi bylo pevností. Němci v ní byli bezmocní, ale byli v ní. Je to příklad dřívějšího německého způsobu, který předstírá nějakou formu uvěřitelnosti. Později jsem četl, že několikery německé noviny ohlašovaly doktrínu „Verdun je srdcem Francie.“. Nikoliv v literární fantasii, ale v geografické skutečnosti, je to něco podobného jako říkat, že Mulhausen je srdcem Německa. V našem vlastním případě paralela není, protože nemáme instituci hranic, ale v obecnější a relativnější rovině je to něco podobného jako tvrdit, že je srdce Anglie umístěno v Torquay. Proč ti, kdo poučují německé mínění říkají tyhle prázdné a zjevně zbytečné nesmysly? Je to proto, že nyní mluví jen k Němcům, které mohou stále ještě oklamat, a ne ke světu, který již oklamat nemohou. Ale to vše má pořád ještě velmi praktické a konkrétní ponaučení. Ukazuje to míru jistého talentu, spíš pro mythologii než literaturu, který běžní Němci skutečně mají. Skýtá proto letmý pohled na obludnou legendu, kterou Němci vyrobí z jakékoliv války, o které zůstane nejmenší pochybnost. Máme co do činění s lidmi, kteří dokáží uvěřit, že bodají Francii do srdce, když se nedokáží zmocnit odstrojeného pohraničního města. Máme co do činění s lidmi, kteří dokáží uvěřit, že Británii postihne její historická sudba, protože je odříznuto malé předsunuté postavení v mesopotamské poušti. Dává nám to jakési přesné měřítko jejich nepřesnosti. Můžeme jejich pravděpodobné fikce vynést na matematickou plochu a nakreslit jejich frenetická odvozování v příslušném měřítku. Když dokážou vykládat takovéhle věci, když věci stojí tak, jak nyní stojí, co budou u všech všudy vykládat, pokud by bylo dosaženo nějakého kompromisu, který by věci zanechal i jen malinko nebo částečně tak, jak jsou nyní? V analogii jejich frází o Verdunu a Kutu, co by říkali, kdyby nakonec zůstali čímkoliv, co by se podobalo úspěšné obraně? Kdyby se Německo nikdy nedočkalo invaze, kdyby Prusko nikdy nebylo potrestáno? Je naprosto jisté, že by tvrdili, že válku vyhráli—že dosáhli drtivého a nepochybného vítězství, mnohem nespornějšího, než bylo vítězství v roce 1870. Pokud je Francouzi ušetří konečného proniknutí do Pruska, bude to proto, že byl zasažen „velký Verdun“ a galské srdce bylo zlomeno. Pokud nebudeme pevně stát na kielském kanálu, snadno to vysvětlí požehnaným slovem Mesopotamie. Tihle falešní dobyvatelé se zkrátka budou věnčit vavříny, i když se blíží porážce. Kolikpak vavřínu si asi od zelináře objednají, pokud nakonec porážce uniknou?

Nu, iluse je lež, ale obětí iluse je fakt. Pokud chceme vypočítat jeho počínání, musíme počítat na základě jeho omylů. Pokud stále dokáže věřit, že triumfuje na Máze, pak ho nebude omezovat naše povědomost o tom, že na Marně je již poražen. Když navštívíte útulek pro choromyslné a dáte se do řeči s gentlemanem, který si myslí, že je ze skla, samozřejmě se jej nepokoušíte fyzicky prohlédnout skrznaskrz, i když filosoficky tak učinit můžete. Pokud ale očekáváte, že ho pobaví vaše hravost, když do něj budete ostře šťouchat deštníkem, pak si sami zasloužíte, aby vás tam poslali na delší, blíže časově neomezenou návštěvu. Všechny tyto únavné truismy platící o soukromém šílenci, který si myslí, že je ze skla, rovnou měrou platí o pruském megalomanovi, který si myslím, že je ze železa. Není to přehánění, sotva je to i jen metafora. Severní Němec je skutečně učen, a učí, že je z jiné hlíny, z vyšší a tvrdší textury než ostatní evropská plemena. Dokud nedojdeme k poslední ráně, která ho zmate a zmaří jeho plány, všechny menší rány jej budou jen potvrzovat. Na nezlomeného šílence je jen jediná odpověď—totiž zlomit ho. Tuto velmi definitivní a smrtící pravdu lze samozřejmě formulovat mnoha způsoby. Jen věc, která je skutečně pevná, může být doopravdy mnohostranná. Chceme-li můžeme ji vyjádřit tak, že řekneme, že jsme ve válce s hluboce teatrálním lidem, který lze přesvědčit jen vskutku teatrálním zhroucením. Cosi, co si dalo záležet, aby bylo nastoleno na trůnu ve Versailles, nikdy nic nepochopí, dokud nebude svrženo z trůnu v Berlíně. Cosi, co blábolí o své ruce oděné v rukavici v cihlovou zeď neuvěří, dokud si o ni neodře pěsti. Cosi, co se má za působivé, když prohlašuje, že „vše, co se mi postaví, rozdrtím na kousky“, nezačne brát rozum do hrsti, dokud tomu nevystřelíme mozek z hlavy. Musíme soupeřit s profesionálním režisérem, jehož publiku záleží mnohem víc na divadelní režii než na státnictví. Nic neodvede jejich pozornost od falešného rudého ohně jeho pantomimy, pokud celé jejich divadlo nezaplane rudější září reality.

A padne-li otázka, proč bychom si měli dávat práci s tím, abychom Německo přesvědčovali tak katastroficky, pak odpovím přímo slovy pacifistů a polovičních pacifistů, kteří si pohrávají s projektem částečného urovnání. Ochotně souhlasím, že pro nejlepší intelekty Evropy není příliš důležité, co o sobě chce vykládat houf poněkud knihomolských a zmatených outsiderů. Není to příliš důležité pro rytířstvo Evropy, které se již dokázalo zachránit, není to příliš důležité pro základní demokracii Evropy nebo skutečný pokrok Evropy a ještě méně pro neuchopitelné a nezničitelné tajemství náboženství Evropy. Je to ale velmi důležité pro mír Evropy. Po možnost další války je nesmírně důležité, abychom tyto poněkud zmatené miliony neponechali v jakkoliv neurčitém dojmu, že Prusko přemohlo své nepřátele, nebo se ukázalo jako nepřemožitelné, (což je zrovna tak špatné). Německý státník, používající po německém způsobu metafory docela bez významu, toho hodně napovídal o „ranách kladivem“. V té frázi je jedna nezamýšlená pravda. Kladivo totiž nelze používat jako sekyru a pokud záležitost čistě nerozsekneme, pak stejně jistě jako osud sám jen na kovadlině kujeme zbraně pro příští válku.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 429-432 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Pruské kouzlo nad Německem (ILN 6. května 1916)

May 6, 1916

The Prussian Spell over Germany

Proces, ve který musíme po válce všichni doufat, by se dal popsat jako vzdělávání Němců. Nepochybně to nutně bude otázka času. Nejtěžší a zjevně nejbeznadějnější ze všech takových vzdělávacích procesů he vzdělávání vzdělaných. Vzdělání odolávají víc než kdokoliv jiný a víc než kdokoliv jiný je potřebují.

Je tu myslím jeden způsob, jímž myslím můžeme převýchovu Němců zahájit bez prodlení a ve velmi praktické věci. Otázka vztahu Pruska a Německa je otázkou, zda svírá nebo lne. To znamená, zda když Prusku zabráníme Německo svírat, zjistíme, že Německo k Prusku stále lne? Pokud to zjistíme, jaké jsou morální metody pro uvolnění tohoto držení? Myslím, že je tu nejméně jedna. Zdá se, že Prusko je většinou Němců tolerováno pro jeden talent, který má údajně mít—totiž talent k vojenskému vůdcovství. Je nešťastné, že právě tenhle má tak blízko k ústředním ctnostem zmužilosti, že se vždy rozšiřuje v obecný morální nárok, jak tomu bylo i v pruském případě. Vezměme si jej ale v tom nejužším smyslu a vysledujme jej k jeho nejrudimentálnější formě. Z německého hlediska je tedy argumentem pro Prusa, že je ocelovou hlavicí dřevěného kopí. Je-li kovový, je nicméně užitečný tak, jak je kov užitečný pro zbroj. Říkejte o něm, že je to jen výcvikový seržant, říkejte si o něm, že je to jen strážný, pořád je nejlepší na světě. Své armády totiž vycvičil k nezničitelnosti, a dokud stráží na Rýně, je jeho stráž nenarušitelná. Jedním slovem řečeno, Německo musí zůstávat s Prusem v přátelství–vůbec ne proto, že by to byl příjemný přítel, ale proto, že je to velmi nepříjemný nepřítel.

Nu, jsem přesvědčen, že je to také iluse, a že ji také lze zničit. Její zničení by mělo být prvním počinem vpuštění světla do německých zemí. Lze myslím solidně polemizovat, ba i popřít, že se Prusové prokázali jako nejlepší vojáci, nebo i jen jako nejlepší němečtí vojáci. Myslím, že kdyby jižní a katoličtí Němci ve válce vedli, byli by ve válce lepší tak, jak jsou lepší v každé lidské dovednosti. Bude dobré hned na začátku odstranit i tu nejhrubší příležitost k nedorozumění. Jednu věc žádný příčetný člověk neupře ani Němcům obecně ani konkrétně Prusům. Projevili, právě tak jako ji projevili Spojenci, úžasnou a téměř zázračnou odvahu obyčejných lidí. Ale aniž by tahle primární vojenská ctnost dávala důvod dovozovat další vojenské vlastnosti, spíše měla svou příležitosti z jejich absence. Němečtí vojíni nejen čelili hrozbě zkázy, ale mnohým takovým hrozbám čelit nemuseli, ani o to neměli být žádáni. Častokrát by stěží mohli bojovat tak dobře, pokud by nebyli vedeni tak špatně. Vytrvalost vojáků v jejich poslušnosti je dobrá vojenská vlastnost, ale pouhá vytrvalost generálů v jejich názorech je velmi špatná vojenská vlastnost a v tuto chvíli jim přináší horší a horší vojenské výsledky. A rozhodně si myslím, že udatní Bavoři a Porýňané si již mají nač stěžovat ohledně svých vojenských pánů, kteří selhali dokonce i v militarismu—a kteří vše ospravedlňují jediným argumentem úspěchu, a pak jsou neúspěšní.

Toto špatné řízení německého tažení lze ověřit dvěma docela férovými a fundamentálními testy. Prusové byli slabí i tam, kde byli silní: a mýlili se i tam, kde měli pravdu. Nebo řečeno jinak, i tam, kde měli výhodu neměli výhodu výhody. To je srozumitelnější důkaz než cokoliv, co lze poskytnout na začátku jakýmkoliv určením handicapu, ať už velkým nedostatkem zdrojů nebo velkou chybou záměru. Nejprve se můžeme podívat na materiální smysl, v němž jsou slabí tam, kde jsou silní. Prus to jako vždy zkouší obojetně a skoro jedním dechem vám poví, že bojoval proti celému světu a že měl největší armádu na světě. Ale každý voják vám poví, že zkouškou je sesbírání nadřazených množství v přesném místě a čase; a Prus je nemůže použít, i když je shromáždí. Před Paříží se o něm dalo téměř říci, že byl poražen poté, co zvítězil. Přinejmenším velké množství lidí, včetně mnoha jeho nepřátel, měli dojem, že zvítězil. Vypadalo na mat druhým tahem—jen to byly dva špatné tahy. Obchvátit protivníka s méně početnými silami, jak to udělal Lee u Chancellorsiville je obecně považováno za nejnápadnější stratégův úspěch; být obchvácen protivníkem i tehdy, když má početnější síly, jak se to stalo von Klugemu na Marně, nelze než považovat za stejně nápadný nezdar. To samé platí samozřejmě i pro ohromnou převahu v zásobování municí, které donutilo ustoupit Rusy od Varšavy a Vilna. Panikářský tisk nám říkal, že Prusko triumfuje, protože Rusové ustoupili, všichni kompetentní kritici, ale věděli, že Prusko utrpělo nezdar, protože Rusové ustoupit mohli.

Ještě jedinečnější a podstatnější fakt je další fakt, který jsem zmiňoval: že se Prus mýlil i tehdy, když měl pravdu. Správně například předpokládal, že jeho nejtěžší kanony mohou překonat kruhové pevnosti francouzského typu. Ale i když o tom byl přesvědčen a opakovaně se o tom přesvědčil, očividně si nedokázal představit, že by ke stejnému přesvědčení mohl dojít také někdo jiný. Nedokáže si představit, že si to uvědomili jeho nepřátelé a zařídili se podle toho. Nedokáže si představit, že to došlo přihlížejícím a odpočítali to. Výsledek je v tuto chvíli takový, že i německý objev je francouzskou výhodou. Pruští velitelé svou nadřazenost a předvídavost prosazují tím, že nasazují vybavení určené přesně k útoku na francouzské pevnosti, které tam nejsou. Pořád každému svým silným a tichým způsobem oznamují, že útočí na Verdun. A stejně dobře by mohli mluvit o tom, že berou ztečí Stonehenge.

Uvádím to jen jako dva příklady případu, který by mohl propracovaněji a rozhodněji předložit někdo lépe kvalifikovaný, a to případu, který by měl být předložen pro výše zmíněný důležitý účel—zlomení pruského kouzla nad Německem. Je ale nutno dodat jeden důrazný fakt, jehož důležitost vyniká natolik, až by se dalo říct, že nahání strach. Všeho tohoto vzdělání lze dosáhnout, všechny tyto německé země lze emancipovat za jedné podmínky—že neuzavřeme předčasný mír. Budeme-li naslouchat mírovým návrhům dřív, než tyto německé pošetilosti přinesou své ovoce v konečné porážce, pak je po všem. To, že bude po všem pro nás, beru jako očividné a zřejmé, ale po všem bude také pro Němce. Kouzlo pruské nadřazenosti nejen zůstane nezlomeno, očividně bude značně posíleno, protože se je lidé marně pokoušeli zlomit. Pokoušet se nyní o jakékoliv urovnání by prostě pomáhalo skrývat před německým lidem pruské hlouposti. Hohenzollernové budou moci ke svému rodokmenu přidat další legendu, mnohem slavnější a působivější, než kdybychom s nimi vůbec nebojovali. Jejich nárok na vítězství bude samozřejmě lživý, ale nebude jako lživý odhalen. Nebude proti němu postaven kolosální fakt zřejmý obyčejným lidem. Můžeme se proti němu postavit jen tak, že dál půjdeme za svým velkým vítězstvím, které bude stejně ohromné a stejně zřejmé jako velká válka. Musí se to stát tak, aby žádný Němec nikde nemohl popřít, že byl poražen, aniž by popřel, že vůbec bojoval. Jak jsem již řekl, Prus si již tuto porážku i ve vojenském smyslu zasloužil, mimoto že ji tisíckrát zasloužil v morálním smyslu. Pokud budou události ponechány samy sobě, samy o sobě Němcům ukážou, že Kaiserovo žezlo není kouzelnou hůlkou a že rozhodně není nijak úspěšné ani jako maršálská hůl. Německo se musí nevyhnutelně poučit ze svých omylů v roce 1914, pokud se my sami nerozhodneme spáchat naprosto zhýralou a nevázanou chybu v roce 1916. Pokud Prusovi jen podáme provaz, pak se na něm oběsí, a odříznout ten provaz nemůže nikdo jiný než my. Pakliže to uděláme, pak prožijeme všechny ty zajímavé, byť krátké zkušenosti, které následují, když zůstanete o samotě s vrahem.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 424-428 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988