Případ Irska a Polska (ILN 20. května 1916)

May 20, 1916

The Case of Ireland and Poland

Kníže profesorů Treitschschke má pasáž o jistých problémech, které zažíval Fridrich Veliký ve svém vysoce originálním urovnání polské otázky. Říká, že jistí aristokraté oné země se chovali s nejvyšší zuřivostí a projevili, jak tomu profesor říká, „onu lhostejnost k citům ostatních národů, který je pro Poláky tak příznačná.“ Nakolik si vzpomínám, byla tohle jediná omluva, kterou předložil za rozdělení Polska, vyjma fráze o nutnosti chránit „věrné Východní Prusko“ proti polské nepřístupnosti altruistickým úvahám. Zdá se mi, že pokud by se profesor měl na opuštěné silnici setkat se třemi muži ohlašujícími svůj záměr ho velkým nožem rozřezat na tři kusy, je možné, že by v nastalém zápase mohl projevit určitou lhostejnost vůči jejich cítění. Možná by dokonce zašel tak daleko, že by řekl, že jejich necitlivost vůči jeho cítění je větší jeho vůči jejich. Ale ta fráze mi napořád utkvěla v mysli jako zvláštní příklad podivně pokřiveného sentimentalismu, který pomáhá pouhému divošství Prusů. Polsko musí brát v potaz cítění dalších národů, i když ostatní národy neberou v potaz ani samu existenci Polska. Pokud jsou východní Prusové věrní Prusku, musí být odměněni; ale když jsou polští aristokraté věrní Polsku, jsou zuřiví a velmi nerozumní. A přece je tahle nespravedlivá urážka nejbližším přiblížením k mírnému a filosofickém přístupu k polské otázce, jaké kdy Prusové předvedli. Ve srovnání s jejich dalšími publicisty, kteří se nad případem zamýšleli, lze Treitschkeho označit za liberálně smýšlejícího. Normální přístup vládců německé říše byl stručně a korektně shrnut dalším německým profesorem, který řekl: „Jediná výsada, která má být Polákům udělena je placení daní, služba v armádě a držení úst.“ Po tři sta let její historické existence byl tohle autentický a neměnný hlas mocnosti, která dnes natahuje paže k východu i západu a žádá sympatie menších národů.

Je docela omyl myslet si, že když říkáme takové věci, jen prostě házíme, co nám přijde na mysl, na jakousi tetičku Sally. Kreslíme portrét, obrázek čehosi, co se nám zrovna nelíbí, ale co tu bude, ať se nám to líbí nebo ne. Jasným důkazem o tom je to, že rysy, které by byly označeny za příznivé, jsou právě tak součástí portrétu, jako ty, které jsou nepříznivé. Když tedy Kaiser říká, že zachovával mír pro čtyřicet let, nepopírám to, ani tím vůbec nejsem překvapen. Je jedním z rysů portrétu historického Prusa, že po dlouhá období zůstává v klidu, a nelze jej z něj vyprovokovat ani odvetou ani idealismem. Je pravda, že Prusku často záleží na zachování míru. Je také pravda, že kdykoliv mír ukončí, je to vždy nějakým extrémně náhlým aktem násilí nebo zrady. Starý Fridrich Vilém se se válce vyhýbal právě tak pečlivě, jako sbíral válečníky. V další generaci jeho syn zahájil válku—aniž by měl i jen tu slušnost, aby válku vyhlásil. Tak Fridrich Veliký pečlivě udržoval mír, když získal všechny výhody války. Ve svých posledních dnech trávil jako nějaký obrovský hroznýš mrtvé zlomky Polska a Slezska v starodávném a zlém spánku. Prusko nebylo nikdy ani trochu vzrušeno ani náboženským ani republikánským nadšením, které spolu zápasily jako dva obři v revolučních válkách. Jeho role v nich byla malá a privátní, ať už jako žoldnéře nebo neutrála. Pro svou plnou odvetu za francouzskou revoluci čekala až do roku 1870 a jeho prvním úderem byl padělaný telegram. Jak správně říká profesor Cramb ve své poněkud proněmecké kritice Německa: „Prusko nikdy neudeří, dokud neudeří jeho hodina“—totiž, dokud neuvidí speciální šanci jak udeřit poměrně bez risika a zcela bez výstrahy. V roce 1740 to byla neohlášená invase, v roce 1870 to bylo odposlouchávání a padělek, v roce 1914 to bylo napadení neutrálního státu.

Považoval jsem za užitečné tu tyto realistické záležitosti zopakovat, protože pruská politika se nyní sbíhá do jedné myšlenky: Prusovy naděje, že se ukryje v prachu, který rozvířil. Své dobře známé rysy skryje jakoby za krvavým mrakem vraždění. Ale jeho rudá maska války je ještě více zavádějící než jeho bílá maska míru. Na konci míru, který by mohl uzavřít zítra, pokud bychom byli tak hloupí a ponechali ho při síle, aby ho po libosti narušil, bude stejný, jako byl na konci dlouhého míru před rokem 1870 a jaký byl na konci dlouhého míru po roce 1870. A chceme-li vědět, co pak udělá s Evropou, bude-li moci, pak se bezpečně můžeme zeptat sami sebe, ve světle frází, jako byly ty, které jsem citoval, co udělal Polsku. Bude-li úspěšný, prostě nám řekne, ať držíme ústa. Ale bude-li neúspěšný, pak nám téměř jistě řekne, že zraňujeme city věrných Němců.

Je na nás odolávat oběma sklonům, nejen v našich nepřátelích, ale i v nás samotných. Můžeme si pořád říkat, že nás od nich dělí náš pohled na Evropu, kterou oni považují za rozvolněnou a neúplnou římskou říši se svým Římem v Berlíně, zatímco my ji vidíme jako stálou rovnováhu křesťanských národností. Rozdělení Polska bylo nejhorší urážkou oné evropské rovnosti, ale nebylo jedinou. Sami jsme byli v Irsku pokoušeni k tak pruské egomaniakálnosti a zvrácenosti, ale tohle pokušení jsme v sobě překonali a již jsme, byť by jen v zákonech o půdě a v místní správě, položili základy prozíravějšího a státničtějšího řešení. Budeme-li moudří, nedovolíme jakýkoliv morbidní návrat, který by narušil rozumnější vyhlídky. Než si sedne prach z dublinských nepokojů, mohou být někteří z nás v pokušení říkat, a oprávněněji než Treitschke, že naše pocity byly zneváženy. Budeme-li však moudří, nedovolíme, aby takové osobní a dočasné pocity měly valný vliv na naši politiku. Takový nedotčený postoj bude výhodou, nejen kvůli skutečné malosti narušení, ale kvůli skutečné velikosti původního plánu. Velké základy budoucího Irska jsou již položeny. Položili je lidé rozmanitých, ale sbíhavých vhledů, zejména toho nejangličtějšího z vhledů, a nové Irsko bude irské. Sám jsem shodou okolností zcela přesvědčeným zastáncem samosprávy (Home Rule), ale parlamentní nálepky jako je právě Home Rule spíše matou než by sdělovaly neosobní a nestrannou pravdu, o které mluvím. Některé z nejsilnějších částí díla odvedli lidé nálepkovaní jako unionisté, zejména velký a velkorysý George Wydham, jehož sláva s postupujícími roky roste. Dnes ani zítra nebude návratu k oné pitomé myšlence, která trvale dělá velký dojem na Prusa, a druhy třesavě dělala dojem na nás, že totiž patriotické bílé muže lze kdekoliv považovat za jakési nemožné domorodce. Pokud takhle válka prokázala něco natolik, že ani poslední pedant nemůže mít drzost to popírat, pak je to tvrzení, že Evropa je na kraji smrti patriota. Jakýkoliv pokus stavět na jakémkoliv jiném základě než národnostním je nejen zoufalý, ale mrtvý. Jakýkoliv pokus stavět na základě kosmopolitismu nebo kosmopolitního imperialismu bude jako stavět na tekutých píscích ležících mezi pevnými půdami. Prus bude nejspíš pokračovat se svou houpačkou vychloubání a kňourání. Dál bude prolévat krev tam, kde jsou jeho sousedé podrobováni, a prolévat slzy tam, kde odmítají být podrobováni. Může se vnořit do bažin ještě hlubších, než jsou močály Polska. My jsme ale vyšli na hlavní silnici Křesťanstva a tu již neztratíme.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 432-436 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s