Anglie a špatná vláda v Irsku – a Prusové (24. června 1914, Illustrated London News)

June 24, 1916

English Misrule in Ireland—and the Prussians

Bylo legitimní doufat, že dřív, než se tyto řádky objeví v tisku, mohli bychom mít nějaké zprávy o možnosti jakési irské vlády pro Irsko. Jen velmi málo lidí k ní má odpor a jsou to lidé toho druhu, kteří se radši perou i když jde o věci, za které bojují. V tomto listu se irské otázce věnuji s jistou záměrnou zdrženlivostí, zčásti proto, že to nemůže být arénou pro prudkou výměnu názorů, ale hlavně proto, že vím, že list je v oběhu i v zahraničí a již dlouho zaujímal jaksi kosmopolitní posici podobě jako Timesy, a zodpovědně si ji udržoval. Nijak se nestydím, že říkám mnohem méně, než bych musel říci, kdybych mluvil jen ke svým krajanům. Ale to nejmírnější, co lze říct o kapitole anglické historie, která se zde uzavírá, je to, že byla téměř až do samého konce nadmíru černá. Záležitosti jako výtečný Wydhamův zákon o půdě vnímám spíše s úlevou toho, kdo splácí dluh, než žoviální licoměrností toho, kdo dává dárek, a když výmluvný náboženský vůdce o Irech řekne, že jsou „hýčkaní a rozmazovaní“ mám za to, že je to jazyk nejen obludně lživý, ale smrtelně nebezpečný. Pokud se ale kdokoliv pokusí použít, jak to zkouší někteří v Americe, anglické hříchy v Irsku jako jakýsi protějšek pruských hříchů v Evropě, pak upadají do toho nejprostšího a nejohromnějšího omylu. Pokud si kdokoliv myslí, že tento hřích, který zatěžoval člena aliance v minulosti, je jakýmkoliv způsobem srovnatelný s velkým zlem s nímž je celá aliance ve válce, pak taková osoba nerozumí době, do níž se narodila, nebo tomu, co má před očima.

Při klidném a jasném pohledu tu nejde o rozdíl ve stupni. Je to radikální, a možná nenapravitelná odlišnost druhu. Špatná anglická vláda v Irsku mohla být milionkrát horší než byla, nebo milionkrát horší než kdy tvrdil nejdivočejší americký stoupenec irské nezávislosti, a přesto by obě nemoci pokud jde o celou jejich příčinu a léčbu zůstávaly stejně odlišné jako se liší mírný sklon k anémii od hřmící mrtvicí. Pravdivějším přirovnáním by snad bylo, že Anglie ve svém fungování k Irsku trpěla srdeční vadou, které se říká ztučnělá degenerace, jíž lze předcházet větším cvičením. Prusko ale mělo nemoc, již samotné cvičení posiluje.

Rozdíl je v tom, že pruský pokrok vyvolává ještě větší útisk než pruská reakce. Hrozbou lidem a národům nebylo Prusku starého černého střelného prachu, ale Prusko nového dusivého plynu. Vojenským náboženstvím Berlína nebylo starožitné luterství Fridricha Viléma, ale moderní atheismus Fridricha Velikého. Ani v nejmenším nejde o to, že by Němci věřili, že jsou zpátečníci, ale jde o to, že Němci především věří, že jsou „pokrokoví“ a kupředu kráčí s chemickými pumami v rukou. Skutečnou obžalobu proti nim lze nalézt ve větě, kterou používají pořád dokola, že totiž mají budoucnost. V budoucnost věří, budoucnosti se koří a pro osobu s křesťanskými nebo rytířskými instinkty je jejich budoucnost hrozivější a nelidštější než minulost kohokoliv jiného. Německá naděje je ta nejděsivější věc na světě, horší než nejhorší beznaděj nejzoufalejších tmářů. Když říkají, že jejich národ je mladý, myslí to vážně, a myslí tím, že naše národy jsou staré a na vymření. „A dobří zemřou první, pravil prorok.“. „A lidé by jim v tom měli pomoci,“ řekl jejich prorok Nietzsche, když mluvil o vymírání slabých ze světa. Když ve svých nevinných antropologiích říkají, že Teutoni jsou ti praví světoví válečníci, myslí to vážně, a myslí tím, že si vždy budou myslet, že těm, kdo mají tmavé oči, mají kolem nich ještě přidělat monokly. Mají ale za to, že se tato idea ještě lépe naplňuje v Zeppelinech a slzných granátech než se kdy naplňovala v planoucích větvích nebo válečných sekyrách. Profesor Diessmann, na Prusa zjevně velmi příjemný starý gentleman, na námitky proti obyčejným mučícím nástrojům, které Prusové používají jako zbraně odpověděl, že se mu jeví jen jako další kroky vědeckého pokroku Podle něj nejspíš podobné protesty provázely přechod od kamenných sekyrek k ocelovým mečům. Když řeknou, že vražda ponorkou (nebo podmořskou minou), jako byla vražda lorda Kitchenera je zjevně a zcela nevinná, myslí to vážně, a pokud se jim to podaří, chtějí být ještě nevinnější. To je jedinečný tón prusko-německé hrozby. Jeho inspirací není ani katolictví, ani protestantství, ani royalismus ani republikánství, ale futurismus. To, co Němec Hegel řekl o celém kosmu, skutečně platí i o Němcově privátním vesmíru. Němec není bytí, ale naplňování. Jinak řečeno, ať už se nám na něm nelíbí cokoliv, a ať se nám to nelíbí sebevíc nebo sebeméně, dá nám toho ještě mnohem víc. Na rozdíl od umělce nevěří v proporce. Jako zvíře—nebo rostlina—věří v růst.

Nu a ve vyčpělých a místních stescích špinících a poškozujících další civilisované vlády, jako je ten ohledně Irska, není nic, co bychom jmenovali v jednom světě s tímhle. Například staré pocity vůči irskému náboženství mohly a nemusely být správné, nikdo příčetný ale nebude popírat, že jsou méně trpké, než bývaly. Zeslábly pod vlivem ducha specificky moderního, ať už jej chválíme jako toleranci, nebo nad ním hořekujeme jako nad lhostejností. Člověk, který Home Rule odmítá proto, že je to Rome Rule (irská samospráva, že bude panováním Říma) je jistě staromódní, byť by měl pravdu. Belfast je, mnohem víc než Oxford, domovem ztracených případů. Neodsuzuji jej kvůli tomu, chválím, že se drží ztracených případů, pokud si opravdu myslí, že jsou to věci spravedlivé. Kvůli novějšímu, ale stejně mocnému vývoji se opovrhování takovými národy jako jsou Irové, kvůli tomu, že nejsou „německého plemene“, a přitom pro Němce stále kypí příležitostmi, bude Angličany přijato s jedinečným mlčením. O to se postarali samotní Němci. Je ostatně zábavné povšimnout si, že po všech plánech na zkorumpování irských vojáků a použití irských expedic, je jedinou pomocí, kterou Němci poskytli přívrženců Sinn Fein, je to, že se postarali o tom, aby Teuton byl ještě nepopulárnější než Kelt. Bystrý Ir, známý nám v Anglii nejlépe jako Norreys Connell, novou situaci velmi trefně předložil v básni, ve které říká, že on a jeho národ jsou pořád nepřáteli Staré Anglie, ale přátelé a spojenci Mladé Anglie. Stojí za povšimnutí, že s Německem je tomu přesně naopak. Právě Nové Německo, které vnímáme jako nejsmrtelnějšího nepřítele svobodných národů a pokud si v téhle záležitosti zachovávám nějaké zalíbení, pak je to ke Starému Německu. Anglické mučící nástroje se nachází v jejich museích, ale německé mučící nástroje jsou k nalezení v jejich chemických továrnách. V oblastech dřív utiskovaných Anglií nelze nalézt nic, co by připomínalo německou energii vědy a inovace v umění tyranie, ba ani v oblastech utiskovaných Ruskem—a když na to přijde, tak vlastně ani v oblastech utiskovaných Tureckem. Stále existují anglické předsudky a ruské předsudky, ale odpověď je v samotném faktu, že to jsou přestupky. Kastovní drzost, imperiálních hrabivost, rasové opovržení—to jsou součásti evropského předsudku, ale jsou to složky teutonského pokroku. Tyto věci jsou naším tmářstvím, ale německým osvícenstvím. Lze po pravdě říci, že téměř každý moderní Němec je osvícený, a světlem v jeho těle je temnota.

To s čím bojujeme, je nové a falešné náboženství, mnohem mocnější a mnohem méně ušlechtilé, než to, s nímž naše civilisace zápolila v kruciátách. V nejjasnější mysli by je bylo téměř možné nazvat náboženstvím nevěrectví. Naprosto spoléhá na anarchii neznámého, a pokud je civilisace nedovede přivést k vystřízlivění šokem zklamání, bude navždy nevyčerpatelným zdrojem novot zvrhlosti a pýchy. Jeho změny bude inspirovat jen jeden princip—a je to ten, který je ve dvojím smyslu vždy náboženstvím krve, protože jeho modlou je rasa a jeho obětí masakr.

Zemřel Kitchener (ILN, 17. července 1916)

June 17, 1916 The Death of Kitchener

Smrt lorda Kitchenera v sobě má svou slavnostní vážnost a symbolickou kvalitu, která nás podivně pronásledovala touto válkou. Zdá se, že osud tomu chce, aby naši nejproslulejší válečníci přišli do osobního a hrozného styku s naší nejproslulejší válkou, i když by se dalo předpokládat, že jejich postavení od tak přímého kontaktu ochrání. Lordu Robersovi, i když nemohl padnout v bitvě, bylo dáno zemřít na bojišti. Stařec stál proti armádám s důstojností téměř legendární, jako mrtvý Cid nebo slepý český král, takže jeho tělesná přítomnost mohla být jakousi svátostí. A třebaže lord Kitchener byl tím posledním, komu by člověk připisoval uměleckou povahu v jakémkoliv běžném smyslu—třebaže on ani nebyl, na rozdíl od některých velkých vojáků, specificky a záměrně umělcem—měl jeho velký, nevědomý život a smrt v sobě cosi z jednoty uměleckého díla. Stejně jako lord Roberts měl podíl na tragické výsadě. Dal svůj život Anglii tam, kde Anglie již očekávat nic než jeho námahu. O hrstce těch, na které dopadl jeho vzácný úděl, lze vpravdě říci, že svoje mládí obnovili jako orlové vítězství. Znovu omládli tehdy, když je mládí nejhroznějším obdobím lidského života a stojí rovni svým synům na vyvýšené pláni mrtvých.

Ale i osobní historií lorda Kitchenera se vinula vlastnost, již nemohu označit jinak než jako nevědomý umělecký sklon: vlastnost hrdiny eposu, který sám básníkem není, ale je pro básníky námětem. Drobné náhody jeho života jej zajímavým způsobem pojí s oním nejzazším křížovým tažením za podmanění světa, ve kterém padl. Bylo jakýmsi znamením, že ještě dřív, než začal svou profesionální službu Anglii, konal dobrovolnickou službu pro Francii. Nevím, jaká byla vlastnost jeho svědomí v téhle záležitosti, ale vskutku patří k oné bezejmenné působivosti, jakoby k příběhu nějakého pohanského orákula, že hlavní aktér provede nějakou alegorii, ohromnější, než sám ví. Ale skutečnost, že sloužil jako dobrovolník v oné heroické a beznadějné armádě roku 1870, který do posledka vzdorovala, jak se zdálo, poslednímu triumfu Německa—tato skutečnost z jeho zapomenutého mládí jako by dávala jeho životu podivné zjednodušení a zaslibovala jej, podobně jako Hannibala, zkáze německých orlů. Je tu opět i jakási velká a řecká ironie na jeho střetu s velkým Francouzem Marchandem—střetu, který se měl nakonec obrátit v přátelství; a znovu pak střetu s oním velkým Búrem Boothou, které se také mělo obrátit v přátelství. Skoro to vypadalo, jako by Bůh zkoušel rytíře velké kruciáty mezi sebou než je vyzkoušel proti velkému nepříteli rytířství—tak jako rytíři Kruhového stolu nejprve samu mezi sebou zápasili v turnajích, než vypochodovali proti pohanům u Severního moře.

Tyto heroické obrysy, tak jako u starých tragedií, jsou vidět, bohy či lidmi, z velké dálky. Stejně cenné a nápomocné, i když velmi odlišné, jsou ale i osobní a vědomé faktory, a v případě lorda Kitchenera stojí obzvláště za zkoumání, a rozhodně stojí za víc než za konvenční a mechanickou chvalořeč. Lord Kitchener byl totiž mužem velmi platného a jednoznačného typu a zcela nepřípadný příjemce oněch beztvarých chval efektivity, které dokáží chválit nástroj a přitom ponechávat na pochybách, zda šlo o pilu nebo lopatu. Dílo, které vykonal v této válce, dílo, které zůstane po budoucí staletí čnít jako hora z roviny, bylo dílem vykonaným zvoleným a konkrétním způsobem vydělenou a konkrétní osobností.

Pokud je o charakter lorda Kitchenera, měli jsme svrchované štěstí v tomto—že v sobě spojoval jistý tón a pověst strnulosti (dostatečné k tomu, aby ho ochránila před dotěry, patolízaly a sentimentálními důvěrnostmi populárních novinářů) s velmi nezvyklou svobodou a volnomyslností při probírání praktické záležitosti s hrstkou těch, kdo měli právo ji probírat. Byl obzvláště férovým a umírněným vyjednavačem, když bylo jednou skutečně jeho povinností vyjednávat. Rozhodl se nosit jakési brnění, ale když argumentoval, pokud už na to došlo, vždy svůj meč vložil do pochvy. Vidíme to v jeho vztahu k Búrům, vidíme to v jeho vztahu k odborům, vidíme to dokonce i v delikátní krisi s Fashodou. Byl právě tak mužem smluv jako mužem války a smlouvy, které sjednal, ohromně navýšily naši válečnickou sílu. V tomto byl velmi anglický a velmi opakem Německa, protože to, co Němci považují za důkladnost je spíše slepá aplikace teorie.

Anglické pojetí kompromisu bylo v naší době velmi pokaženo pouhou zbabělostí politiků. Pokud ale chceme vidět kompromis takový, jaký byl, když ještě skutečně býval naší silou, a takový, jaký existoval v těch vskutku nejpřísnějších ze silných mužů všech zemí—například v Caesarovi či v Parnellovi—pak nenajdeme silnější příklady než ty, které se odehrály v kariéře lorda Kitchenera. Skutečná přednost, která doprovázela anglického ducha a metodu po světě je cosi mnohem jemnějších a pravdivějšího než poněkud únavný imperialistický optimismus, o kterém se tak někdy mluví. Není to tak, že by ze sebe Angličan nikdy neudělal hlupáka, spíše jde o to, že si dokáže uvědomit, že ze sebe hlupáka dělá. Jinak řečeno, anglická moc, ať slabá nebo silná, je vždy čímsi živým, a je si proto vědoma, že je v kontaktu s živými věcmi. Není to tak, že bychom nikdy na nikoho ani nesáhli, leda z laskavosti, jak planě povídají někteří z našich hurávlastenců, dokonce to ani není tak, že bychom nikdy nestrčili ani prst do koláče, po kterém nám nic nebylo—dokonce to není ani tak (což říkám nerad), že bychom do něj nestrčili prst se sebechvalným výkřikem Jakoubka Hornera. Jde o to, že jsme do záležitostí strkali prst, ne klacek. Prst se stáhne, když do něj píchnou, zatímco klacek může pobodat celý roj včel a on zůstane ve stavu pruské strnulosti a nevědomí. To ale není přednost klacku, ale jeho slabost, a právě tento zcela zásadní fakt nemůže pruská filosofie nikdy pojmout.

Nu a právě toto vědomí kontaktu s živou věcí, kterou je třeba respektovat nebo se s ní rozumně dohadovat je vlastnost mnohem nápadnější ve velkém vojáku než v poněkud malých politicích naší éry. A právě této vlastnosti, ještě víc než omletějším prvkům jako je síla vůle a organizační schopnost, jíž vděčíme za kolosální dílo velké armády pro Anglii, jež by ještě před rokem či dvěma vypadalo jako stejně čnící nemožnost jako vybudování velkého loďstva pro jeden ze švýcarských kantonů. Nejnápadněji se objevuje v holdu, který mu složily odbory, ona mimořádně anglická instituce. Důvěřovaly mu nejen proto, že věděl, co chce, ale věděl i, co nechce—což je právě tak důležitý díl mužnosti. Neříkal dělníkům sentimentálně, že povinná vojenská služba z nich udělá muže, vycházel z předpokladu, že to už muži jsou. Pro ně představoval zmužilost a ne kult zmužilosti. Proto pro ně zůstává obrem, který zdvihl horu tří milionů mužů a vírou ji vrhl přes moře.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 449-453 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Co mapa nepoví (ILN, 10. června 1916)

June 10, 1916

What the Map Does Not Tell

Mezi dopisy, které dostávám v souvislosti s tím, co se objevuje na této stránce, jsem si z času na čas všiml jednoho konkrétního druhu, který je jedinečný, ba docela zvláštní. Konkrétní příklady jsem, obávám se, zapomněl, ale jejich tenor je zhruba následující: „Proč neřeknete pravdu o Lusitanii, aby vaši pobloudilí čtenáři věděli, že ji do povětří vyhodili stisknutím knoflíku na britském ministerstvu zahraničí?“ nebo „Kdy povíte vše, co víte o tom, jak belgický král dával německému velvyslanci otrávené doutníky? Nebo možná „Samozřejmě, že neprozradíte to tajemství, že ošetřovatelka Cavell (popravená Němci pozn. překl.) byl převlečený ruský policista.“ –nebo jakékoliv další konkrétní obvinění to mohlo být. Aniž bych tvrdil, že si velmi přesně pamatuji jednotlivá podrobná vyprávění, mohu vypravěče obecně ujistit, že jakkoliv důvěrné a přesné mohou jejich informace být, jsem co do skrývání takových faktů bez viny, neb jsem o nich nikdy před tím, než mi byly takto ochotně sděleny, neslyšel. Ostatně někdy by bylo těžké různé příběhy současně hostit v jedné mysli, jakkoliv provinilé a tajnůstkářské. Tak mi jeden dopisovatel temně připomněl, že poškozenou část katedrály v Remeši vypálili Francouzi, další poukáže na strohou pravdu, že ji vypálili Němci z nějakého důvodu, který silně diskredituje Francouze a třetí strhne závoj z hrozné skutečnosti, kterak vůbec nikdy vypálena nebyla.

Při mezích mých informací nenesu odpovědnost za skrývání těchto nádherných příběhů a nebudu mít odpovědnost za jejich potvrzování. Jsem ale ochoten k čemukoliv rozumnému, abych dal najevo, že mezinárodní svár posuzuji rozumně—což (v případě morálního práva a křivdy) nutně neznamená vlažně. Mám za to, že čert v přítomném případu je tak černý, jak ho kreslím, uvědomuji si ale, že nesu odpovědnost, pokud tvrdím, že má tři rohy, ale on má ve skutečnosti dva. Když jsem si například znovu přečetl pasáž o Polsku, kterou jsem nedávno napsal v odpověď profesoru Walzovi, mám za to, že by mohla být zavádějící, jelikož se zdá, že k polskému jazyku a tradici bylo nepřátelské jen Německo. To by samozřejmě bylo docela unfair, ani sem to tak nemyslel, ačkoliv se to tak mohlo zdát. Všechny tři říše vládnoucí nad Poláky na nich páchaly křivdy, v ničem však víc než v tom, že nad nimi vůbec vládly. A pokud je nesporné, že nejhorší z těch tří bylo Německo, pak je správné, že nejlepší z nich bylo pravděpodobně Rakousko. Pravda je taková, že Rusko v minulosti Poláky pronásledovalo, zejména jako heretiky: Rakušané měli menší důvod je pronásledovat, protože byli s nimi souvěrci. Prusko, a jen Prusko, je pronásledovalo jako domorodce—či spíše jako zvěř. Prusko je totiž přísně atheistické a nevidí žádný křesťanský rozdíl mezi člověkem a divochem. Prusko se snažilo zemi vyčistit od Poláků, jako by to byli polární medvědi: a právě o půdě a ne jazyku jsem měl použít výlučné pojmy, které jsem použil. Ohledně jazyka Prusko jednalo nechvalně, ale pokud jde o půdu, zůstává ve své nechvalné proslulosti samo. Tuto opravu činím především proto, že je to spravedlivé, ale zčásti s cílem, který jsem často zmiňoval—ostře vykreslit obrysy skutečné obžaloby Německa a poukázat, že i tam, kde považuje za správné být násilní, raději bychom neměli být neurčití. Viníme Prusa z konkrétního typu tyranie, a to typu atheistického; a připouštíme, že by byl právě tak nezpůsobilý jak neřestí, tak ctností takřka theokratické tradice jako je ta ruská. Ještě před rokem či dvěma by bylo docela nepotřebné trvat na nelítostné nemorálnosti Pruska, protože Prusové na ní neustále trvali sami. Nebylo o tom žádných pochyb, protože o tom nebylo žádného zastírání. Dokud německý orel nezačal ukazovat bílé peří, byl nejen považován za dravce, ale považoval své peří za značně zčechrané, pokud za dravce považován nebyl. Ale třepotání vyvolané tvrzením o nezdaru zahrnovalo nové německé výroky, které bylo mnohem těžší sledovat. Nejnápadnějším fenoménem v Německuuž po nějakou dobu byla řada frází, které jedna po druhé prohnaly říší jako vlna. „Svoboda moří“, „Klíč k Východu“, „Vlámská rasa“—viděli jsme, jak kvetou a vadnou jako módy klobouků.

V době, kdy toto píší, je zřejmé, že každému v Německu je nyní řečeno, aby říkal „Podívejte se na mapu“. Je samozřejmě možné, že než tyto řádky vyjdou, objeví se jiná chytlavá fráze, není ale možné, že by byla hloupější. Podmínky míru nejsou diktovány z určitého místa, ale na základě určité síly v tom místě. A myšlenka, že cokoliv ve válce obsazeného může hrát roli v urovnání, se projeví jako směšná po nahodilém odkazu k historii. Představme si, že by Charles Edward u Derby skromně navrhl, že všechna anglická hrabství severně od onoho města byla připojena k jeho skotskému království a s tímto příjemným kompromisem navrhl mír. Představme si, že když Napoleon nalezl Moskvu v plamenech by Rusům navrhl, aby se pečlivě na mapě ujistili, kde Moskva leží, a uznali, že veškerá země v jeho týlu bude jednou provždy jeho. Představme si, že by Gordon, sevřený v Chartúmu, by tvrdil, že pouhá jeho přítomnost mění všechny pouště kolem v dobyté či kolonizované území a snažil se s Mahdím vyjednávat na tomto prostém základě. Co já vím, mohli se lidé v takových situacích o něco takového pokoušet, byli bychom velmi překvapeni, pokud by jim jejich protivníci naslouchali. Hanoverská vláda by Charlesi Edwardovi přirozeně řekla: „Podívejme se na fakta, v každém případě. Vaši muži dezertují, severní hrabství nepovstala, jak jste doufal, Cumberland nad vámi již má početní převahu a my si raději počkáme.“ Rusové by přirozeně Napoleonovi řekli: „Není pochyb, že jste v Moskvě, ale náš pevný dojem je, že pokud věci půjdou jako dosud, budete si přát, abyste tam nebyl. Dva hlavní fakty, na nichž zakládáme své výpočty, jsou ty, že jsme zničili ruské hlavní město, ale vy jste nezničili ruskou armádu. “ Mahdí by samozřejmě Gordonovi odpověděl: „I když jsme prosté a zbožné mysli, je dost složitá na to, abych vnímal, že to, že jsem v Chartúmu je méně zásadní otázka než to, co tam můžete dělat—nebo abych použil slovní obrat vhodnější pro arabského ducha, že není zrovna užitečné být ve městě, když to skoro znamená, že jste v díře.“

Všechno je to bolestně zřejmé, ale zdá se, že je to nutné opakovat pořád dokola vzhledem k ohromující tuposti tvrzení, na která musíme odpovídat. Poměr sil roste ve prospěch Spojenců, roste tak, jak rostl ve prospěch Cumberlanda. Ruská armáda je po okupaci Vilna ještě méně poškozená a aktivní, než byla po okupaci Moskvy a každý praktický vojenský argument ukazuje, že Německo je v díře. V takových situacích lidé obvykle upadají do svých hlavních slabostí a ti, o které tu jde, upadají do falešné jasnosti pedanta a do své nevyléčitelné slabosti pro referenční příručky. „Podívejme se na mapu“ je varianta jejich prkenného zvyku všechno hledat ve slovníku.

Ve všech těchto nesoudržných výkladech je jen jedna konsistentní nota a to nota egoismu. Proto je tak těžké uvést jakýkoliv náš jasný a konsistentní argument do jakéhokoliv skutečného kontaktu s některým z jejich. Když to byla tyranie, ukazovala jen německou sílu, nyní jsou to smlouvy a ty ukazují jen německou velkorysost. Jiné národy drtí kvůli konfesi a ušetří kvůli skrupulím, a jednají alespoň s odkazem na ideje, které lze posuzovat mimo ně. Ale Němec si žádá místo na slunci—aby mohl vidět vlastní stín.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 445-449 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Profesor Walz a národy (ILN 3. června 1916)

June 3, 1916

Professor Walz on the Nations

Řekl jsem minulý týden, že jedna z poznámek profesora Walze z Harvardu zaslouží samostatný článek a myslím si, že právě k tomuto bodu se budeme trvale vracet při posuzování problému války. Faktem a to téměř ohromujícím faktem o profesoru Walzovi totiž je, že popsal Německo jako přítele malých národů, a pak přímo citoval Belgii jako příklad této zajímavé generalisace. Je zřejmé, že tu máme co do činění s důležitým rozlišením a poněkud pozoruhodným stavem mysli. Říci o Kainovi, že to byla velmi sympatická osoba třebaže zavraždil Abela, je poněkud analogické k mnohému, co bylo napsáno v moderní psychologii a kasuistice. Ale říkat, že Kain byl sympatický chlapík protože zavraždil Abela musí i ta nejmírnější kritika označit za neobyčejné. A právě tento prvek mimořádného v moderní německé etice musí po pravdě být o to přitažlivějším rysem v našich očích, protože jeho pohledu zcela uniká. Zde jako kdekoli v jinde se chci vyhnout čemukoliv, co by se podobalo vršení zmatených nebo nesouvislých obvinění proti Německu. Německá morální filosofie je špatná, je ale špatná konkrétním způsobem. A jako většina věcí špatných konkrétním způsobem se může i jevit jako dobrá, pokud ji formulujeme konkrétním způsobem. Pokud řekneme, že se svědomí profesora Walze jeví být v klidu budeme mít jakousi skutečnou pravdu. Nebudu skrývat podezření, že klid jeho svědomí je zčásti zapříčiněn vyhýbáním se jakémukoliv nepříhodnému neklidu v jeho intelektu, je ale nemožné, že by si kdokoliv vybral tak nešťastný příklad, pokud by o tom cítil cokoliv podobného tomu, jak o tom cítí zbytek světa. Musíme se proto omezit na přesvědčení, že německé chování v Belgii skutečně představuje profesorovu ideu o tom, jak zacházet s malým národem, a dokonce jak by si malý národ přál, aby s ním bylo zacházeno. Pravděpodobně si myslí, že Švýcarsko, Dánsko a Holandsko tu postávají ve vytržení radostného očekávaní a každou vteřinu doufají, že i je by mohla potkat invaze deseti nebo dvanácti sborů cizí armády. Představuje si, že Prusům dychtivě signalizují, že i oni mají několik proslulých historickýc budov k vypálení a množství městských starostů a vesnických páterů, kteří celý život sní o tom, jak je jednou zatknou a zastřelí. Myslím, že si představuje nemocniční ošetřovatelky malých a opomíjených národností čekající v jakési frontě na soukromý pohovor s von Bissingem. Zacházím s poznámkou profesora Walze dosti divoce, vážně ale nevím, co s ní dělat jiného.

Celá věc je ale uzavřena, když se zamyslíme nad tím, proč profesor toto ohromující tvrzení vyslovuje. Činí je na tom základě, že cosi, co se nazývá vlámskou rasou, bude za svou emancipaci vděčit Německu. Přijde mi, že profesor Walz patří k těm lidem, kteří to se vší pravděpodobností myslí dobře, otázkou ale není zda to myslí dobře, ale co myslí tím, když to myslí dobře. Co já vím, i on sám může být s to vpadnout do pokojné země, zmocnit se jejích měst a její armádu smést do zkázy a to ne kvůli strategii nebo území, ale výlučně proto, že si myslí, že v té konkrétní zemi mají tmavovlasí muži nenáležité výhody nad muži světlovlasými. Může být docela schopný to udělat jen proto, aby přinesl velmi radostné zprávy všem lidem s vlámským příjmením v té zemi—jako je třeba Vandervelde nebo Cammaerts. Ale právě proto, že je schopen to udělat nějakého takového šíleného důvodu, jej pánové Vandervelde i Cammaert se vší vážností chtějí (nebo jemu podobné) dostat do svěrací kazajky. Prostě nelze naslouchat člověku, a jen s obavami jej lze nechat běhat po svobodě, který se vší vážností hlásá, že v jakási údajná rasa může v jakoukoliv chvíli překonat existující národ. Zcela jistě neexistuje ani jediný historický a patriotický národ na světě, a dozajista ne v Ústředních říších, který by byl po jedinou hodinu v bezpečí před invazí ze všech stran, kdyby to mohli udělat ne ani idealisté osvobozující nějaký národ, ale antropologové lovící jakýsi typ. Otevírá to vyhlídku na nějaké velmi barvité budoucí historické romány: celá Skandinávie valící se jako pohroma na Anglii, jako temnota devátého století, kvůli dánským příjmením nalezeným v Norfolku, nová španělská Armada plující k Irsku, aby objevila potomky Španělů, kteří zde ztroskotali po zkáze té původní, rady velšských hrabství zdvořile požadující po Francii, aby jim vydala celou Bretaň nebo vice versa. Byly by to vzrušujíc romány, ale moc času na jejich napsání mít nebudeme. A pokud jde o mé americké přátele a kritiky, na něž se nevinný profesor obrací, včetně onoho upřímného gentlemana, který mi článek profesora Walze poslal jako protijed, který je mou přirozeností vylučovat, co můžeme říct o jejich vyhlídkách v přítomnosti páně profesorova plánu na rasové rozpletení? Spojené státy jsou posud úspěšným experimentem v demokracii a míru, nikdy jsem se nepřipojil k povrchnímu pošklebování kvůli tomu, že si svého míru tak vysoko cení. Ale zač bude jejich mír stát, až v nich začnou všechy národy světa hledat rasy a přít se o tom, se kterou z ras je tam náležitě zacházeno?

A právě takové věci nazývá profesor Walz se vší vážností přátelením se s národnostmi. Jak říkám, v tomhle je celý rozdíl. Úmysly knížat pruské vládnoucí kasty byly po mém soudu stejně cynicky atheistické jako u jejich atheistického otce Fridricha Velkého, mluvím ale nyní o tom ignorantštějším a hloupějším druhu atheismu, který poznamenává své nástroje profesory, a nanejvýš nepochybně poznamenává profesora Walze. Pokud jde o něj, stalo se z Belgie peklo, aby je on mohl vydláždit dobrými úmysly. Svoje úmysly považuje za tak zjevně dobré, že se Belgie chápe jako svého příkladu a jako svého prvního příkladu, že Německo je nacionalistické a že je přítelem malých národů. Právě tohle odděluje filosofickou tyranii Německa od nahodilé tyranie všech dalších. Není nutné tvrdit, a mě ani ve snu nenapadlo tvrdit, že Anglie nenapáchala pošetilé, panikářské nebo utiskovatelské věci. Není ani nutné zastávat, že se jich nedopouští nyní. Naprosto souhlasím, že nebýt zásahu premiéra, mohl by sněm oranžistického mínění, ještě více krátkozraký a destruktivnější než sami účastníci nepokojů, stále ještě používat dublinské fiasko jako příležitost poskvrňovat naši pověst, namísto toho, aby je užíval (jak zjevně je nutné je užívat) jako příležitost jednu skvrnu umazat.

Tyto disputace se ale ani nedotýkají fundamentálního rozdělení filosofie, o kterém tu mluvím. Angličané, ať už v Irsku v minulosti napáchali cokoliv, to nikdy nedělali proto, aby zachránily dlouholebé Iry před Iry s lebkami kulatými, ani nevzdorovali Irům s gaelskými jmény jako byl Mahaffy z lásky k Irům s více saskými jmény jako byl třeba Yeats. Nevysvětlovali smrt Sheehy Skeffingtona tím, že by byli rozzlobení na Sheehu, ale ne Skeffingtona, s tím, že první slovo nese stopy gaelického pojmosloví, zatímco druhé teutonského. Ani nechodí žádný anglický don z Oxfordu nebo Cambridge po světě a neohání se útiskem v Irsku jako důkazem o romantické liberalitě Anglie. Irsko není zrovna to první jméno, které by skočilo na jazyk chvalořečníkovi na Anglii, tak jak je Belgie prvním slovem, které skočilo na jazyk profesoru Waltovi, když byl povolán, by chvalořečil Německu. Je tomu tak proto, že když Anglie zle zacházela s Irskem, bylo to špatné zacházení jednoho národa druhým a ne čmuchání nějakého profesora pátrajícího po ztraceném kmeni. Jak jsem již řekl, ten rozdíl je natolik skutečný, že ho i lze obrátit a formulovat způsobem mnohem pro nás nepříznivějším. Dalo by se velmi dobře argumentovat, že postoj Anglie byl mnohem proradnější než Německa, protože to byl postoj civilisovaného státu, a tedy mnohem větší hřích proti světlu. A to nás, ať už je to pravda nebo ne, přivádí blíž k jádru pravdy.

Profesor Walz totiž nechal vyklouznout tajemství, které je slabinou jeho pozice. Pravda je taková ,že když mluví o pomáhání „národu“, neví, co pod národem rozumíme my a je-li možná, pak ještě méně rozumí tomu, co národem rozumí Belgičané nebo Irové. On skutečně předpokládá, že je to jakási rasa—tedy cosi alespoň podobné tomu mít žluté vlasy nebo mluvit nějakým hrdelním jazykem. To, co je v pozadí téhle rasové záležitosti, je i v pozadí tolika moderních německých věcí. Je to materialismus, který vyvolává divočejší mánie než jakýkoliv spiritismus. Rasa je totiž cosi jako řeka—cosi automatického a takřka neživotného. Ale národ, podobně jako církev, je postavený ze synů lidí.