Profesor Walz a národy (ILN 3. června 1916)

June 3, 1916

Professor Walz on the Nations

Řekl jsem minulý týden, že jedna z poznámek profesora Walze z Harvardu zaslouží samostatný článek a myslím si, že právě k tomuto bodu se budeme trvale vracet při posuzování problému války. Faktem a to téměř ohromujícím faktem o profesoru Walzovi totiž je, že popsal Německo jako přítele malých národů, a pak přímo citoval Belgii jako příklad této zajímavé generalisace. Je zřejmé, že tu máme co do činění s důležitým rozlišením a poněkud pozoruhodným stavem mysli. Říci o Kainovi, že to byla velmi sympatická osoba třebaže zavraždil Abela, je poněkud analogické k mnohému, co bylo napsáno v moderní psychologii a kasuistice. Ale říkat, že Kain byl sympatický chlapík protože zavraždil Abela musí i ta nejmírnější kritika označit za neobyčejné. A právě tento prvek mimořádného v moderní německé etice musí po pravdě být o to přitažlivějším rysem v našich očích, protože jeho pohledu zcela uniká. Zde jako kdekoli v jinde se chci vyhnout čemukoliv, co by se podobalo vršení zmatených nebo nesouvislých obvinění proti Německu. Německá morální filosofie je špatná, je ale špatná konkrétním způsobem. A jako většina věcí špatných konkrétním způsobem se může i jevit jako dobrá, pokud ji formulujeme konkrétním způsobem. Pokud řekneme, že se svědomí profesora Walze jeví být v klidu budeme mít jakousi skutečnou pravdu. Nebudu skrývat podezření, že klid jeho svědomí je zčásti zapříčiněn vyhýbáním se jakémukoliv nepříhodnému neklidu v jeho intelektu, je ale nemožné, že by si kdokoliv vybral tak nešťastný příklad, pokud by o tom cítil cokoliv podobného tomu, jak o tom cítí zbytek světa. Musíme se proto omezit na přesvědčení, že německé chování v Belgii skutečně představuje profesorovu ideu o tom, jak zacházet s malým národem, a dokonce jak by si malý národ přál, aby s ním bylo zacházeno. Pravděpodobně si myslí, že Švýcarsko, Dánsko a Holandsko tu postávají ve vytržení radostného očekávaní a každou vteřinu doufají, že i je by mohla potkat invaze deseti nebo dvanácti sborů cizí armády. Představuje si, že Prusům dychtivě signalizují, že i oni mají několik proslulých historickýc budov k vypálení a množství městských starostů a vesnických páterů, kteří celý život sní o tom, jak je jednou zatknou a zastřelí. Myslím, že si představuje nemocniční ošetřovatelky malých a opomíjených národností čekající v jakési frontě na soukromý pohovor s von Bissingem. Zacházím s poznámkou profesora Walze dosti divoce, vážně ale nevím, co s ní dělat jiného.

Celá věc je ale uzavřena, když se zamyslíme nad tím, proč profesor toto ohromující tvrzení vyslovuje. Činí je na tom základě, že cosi, co se nazývá vlámskou rasou, bude za svou emancipaci vděčit Německu. Přijde mi, že profesor Walz patří k těm lidem, kteří to se vší pravděpodobností myslí dobře, otázkou ale není zda to myslí dobře, ale co myslí tím, když to myslí dobře. Co já vím, i on sám může být s to vpadnout do pokojné země, zmocnit se jejích měst a její armádu smést do zkázy a to ne kvůli strategii nebo území, ale výlučně proto, že si myslí, že v té konkrétní zemi mají tmavovlasí muži nenáležité výhody nad muži světlovlasými. Může být docela schopný to udělat jen proto, aby přinesl velmi radostné zprávy všem lidem s vlámským příjmením v té zemi—jako je třeba Vandervelde nebo Cammaerts. Ale právě proto, že je schopen to udělat nějakého takového šíleného důvodu, jej pánové Vandervelde i Cammaert se vší vážností chtějí (nebo jemu podobné) dostat do svěrací kazajky. Prostě nelze naslouchat člověku, a jen s obavami jej lze nechat běhat po svobodě, který se vší vážností hlásá, že v jakási údajná rasa může v jakoukoliv chvíli překonat existující národ. Zcela jistě neexistuje ani jediný historický a patriotický národ na světě, a dozajista ne v Ústředních říších, který by byl po jedinou hodinu v bezpečí před invazí ze všech stran, kdyby to mohli udělat ne ani idealisté osvobozující nějaký národ, ale antropologové lovící jakýsi typ. Otevírá to vyhlídku na nějaké velmi barvité budoucí historické romány: celá Skandinávie valící se jako pohroma na Anglii, jako temnota devátého století, kvůli dánským příjmením nalezeným v Norfolku, nová španělská Armada plující k Irsku, aby objevila potomky Španělů, kteří zde ztroskotali po zkáze té původní, rady velšských hrabství zdvořile požadující po Francii, aby jim vydala celou Bretaň nebo vice versa. Byly by to vzrušujíc romány, ale moc času na jejich napsání mít nebudeme. A pokud jde o mé americké přátele a kritiky, na něž se nevinný profesor obrací, včetně onoho upřímného gentlemana, který mi článek profesora Walze poslal jako protijed, který je mou přirozeností vylučovat, co můžeme říct o jejich vyhlídkách v přítomnosti páně profesorova plánu na rasové rozpletení? Spojené státy jsou posud úspěšným experimentem v demokracii a míru, nikdy jsem se nepřipojil k povrchnímu pošklebování kvůli tomu, že si svého míru tak vysoko cení. Ale zač bude jejich mír stát, až v nich začnou všechy národy světa hledat rasy a přít se o tom, se kterou z ras je tam náležitě zacházeno?

A právě takové věci nazývá profesor Walz se vší vážností přátelením se s národnostmi. Jak říkám, v tomhle je celý rozdíl. Úmysly knížat pruské vládnoucí kasty byly po mém soudu stejně cynicky atheistické jako u jejich atheistického otce Fridricha Velkého, mluvím ale nyní o tom ignorantštějším a hloupějším druhu atheismu, který poznamenává své nástroje profesory, a nanejvýš nepochybně poznamenává profesora Walze. Pokud jde o něj, stalo se z Belgie peklo, aby je on mohl vydláždit dobrými úmysly. Svoje úmysly považuje za tak zjevně dobré, že se Belgie chápe jako svého příkladu a jako svého prvního příkladu, že Německo je nacionalistické a že je přítelem malých národů. Právě tohle odděluje filosofickou tyranii Německa od nahodilé tyranie všech dalších. Není nutné tvrdit, a mě ani ve snu nenapadlo tvrdit, že Anglie nenapáchala pošetilé, panikářské nebo utiskovatelské věci. Není ani nutné zastávat, že se jich nedopouští nyní. Naprosto souhlasím, že nebýt zásahu premiéra, mohl by sněm oranžistického mínění, ještě více krátkozraký a destruktivnější než sami účastníci nepokojů, stále ještě používat dublinské fiasko jako příležitost poskvrňovat naši pověst, namísto toho, aby je užíval (jak zjevně je nutné je užívat) jako příležitost jednu skvrnu umazat.

Tyto disputace se ale ani nedotýkají fundamentálního rozdělení filosofie, o kterém tu mluvím. Angličané, ať už v Irsku v minulosti napáchali cokoliv, to nikdy nedělali proto, aby zachránily dlouholebé Iry před Iry s lebkami kulatými, ani nevzdorovali Irům s gaelskými jmény jako byl Mahaffy z lásky k Irům s více saskými jmény jako byl třeba Yeats. Nevysvětlovali smrt Sheehy Skeffingtona tím, že by byli rozzlobení na Sheehu, ale ne Skeffingtona, s tím, že první slovo nese stopy gaelického pojmosloví, zatímco druhé teutonského. Ani nechodí žádný anglický don z Oxfordu nebo Cambridge po světě a neohání se útiskem v Irsku jako důkazem o romantické liberalitě Anglie. Irsko není zrovna to první jméno, které by skočilo na jazyk chvalořečníkovi na Anglii, tak jak je Belgie prvním slovem, které skočilo na jazyk profesoru Waltovi, když byl povolán, by chvalořečil Německu. Je tomu tak proto, že když Anglie zle zacházela s Irskem, bylo to špatné zacházení jednoho národa druhým a ne čmuchání nějakého profesora pátrajícího po ztraceném kmeni. Jak jsem již řekl, ten rozdíl je natolik skutečný, že ho i lze obrátit a formulovat způsobem mnohem pro nás nepříznivějším. Dalo by se velmi dobře argumentovat, že postoj Anglie byl mnohem proradnější než Německa, protože to byl postoj civilisovaného státu, a tedy mnohem větší hřích proti světlu. A to nás, ať už je to pravda nebo ne, přivádí blíž k jádru pravdy.

Profesor Walz totiž nechal vyklouznout tajemství, které je slabinou jeho pozice. Pravda je taková ,že když mluví o pomáhání „národu“, neví, co pod národem rozumíme my a je-li možná, pak ještě méně rozumí tomu, co národem rozumí Belgičané nebo Irové. On skutečně předpokládá, že je to jakási rasa—tedy cosi alespoň podobné tomu mít žluté vlasy nebo mluvit nějakým hrdelním jazykem. To, co je v pozadí téhle rasové záležitosti, je i v pozadí tolika moderních německých věcí. Je to materialismus, který vyvolává divočejší mánie než jakýkoliv spiritismus. Rasa je totiž cosi jako řeka—cosi automatického a takřka neživotného. Ale národ, podobně jako církev, je postavený ze synů lidí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s