Co mapa nepoví (ILN, 10. června 1916)

June 10, 1916

What the Map Does Not Tell

Mezi dopisy, které dostávám v souvislosti s tím, co se objevuje na této stránce, jsem si z času na čas všiml jednoho konkrétního druhu, který je jedinečný, ba docela zvláštní. Konkrétní příklady jsem, obávám se, zapomněl, ale jejich tenor je zhruba následující: „Proč neřeknete pravdu o Lusitanii, aby vaši pobloudilí čtenáři věděli, že ji do povětří vyhodili stisknutím knoflíku na britském ministerstvu zahraničí?“ nebo „Kdy povíte vše, co víte o tom, jak belgický král dával německému velvyslanci otrávené doutníky? Nebo možná „Samozřejmě, že neprozradíte to tajemství, že ošetřovatelka Cavell (popravená Němci pozn. překl.) byl převlečený ruský policista.“ –nebo jakékoliv další konkrétní obvinění to mohlo být. Aniž bych tvrdil, že si velmi přesně pamatuji jednotlivá podrobná vyprávění, mohu vypravěče obecně ujistit, že jakkoliv důvěrné a přesné mohou jejich informace být, jsem co do skrývání takových faktů bez viny, neb jsem o nich nikdy před tím, než mi byly takto ochotně sděleny, neslyšel. Ostatně někdy by bylo těžké různé příběhy současně hostit v jedné mysli, jakkoliv provinilé a tajnůstkářské. Tak mi jeden dopisovatel temně připomněl, že poškozenou část katedrály v Remeši vypálili Francouzi, další poukáže na strohou pravdu, že ji vypálili Němci z nějakého důvodu, který silně diskredituje Francouze a třetí strhne závoj z hrozné skutečnosti, kterak vůbec nikdy vypálena nebyla.

Při mezích mých informací nenesu odpovědnost za skrývání těchto nádherných příběhů a nebudu mít odpovědnost za jejich potvrzování. Jsem ale ochoten k čemukoliv rozumnému, abych dal najevo, že mezinárodní svár posuzuji rozumně—což (v případě morálního práva a křivdy) nutně neznamená vlažně. Mám za to, že čert v přítomném případu je tak černý, jak ho kreslím, uvědomuji si ale, že nesu odpovědnost, pokud tvrdím, že má tři rohy, ale on má ve skutečnosti dva. Když jsem si například znovu přečetl pasáž o Polsku, kterou jsem nedávno napsal v odpověď profesoru Walzovi, mám za to, že by mohla být zavádějící, jelikož se zdá, že k polskému jazyku a tradici bylo nepřátelské jen Německo. To by samozřejmě bylo docela unfair, ani sem to tak nemyslel, ačkoliv se to tak mohlo zdát. Všechny tři říše vládnoucí nad Poláky na nich páchaly křivdy, v ničem však víc než v tom, že nad nimi vůbec vládly. A pokud je nesporné, že nejhorší z těch tří bylo Německo, pak je správné, že nejlepší z nich bylo pravděpodobně Rakousko. Pravda je taková, že Rusko v minulosti Poláky pronásledovalo, zejména jako heretiky: Rakušané měli menší důvod je pronásledovat, protože byli s nimi souvěrci. Prusko, a jen Prusko, je pronásledovalo jako domorodce—či spíše jako zvěř. Prusko je totiž přísně atheistické a nevidí žádný křesťanský rozdíl mezi člověkem a divochem. Prusko se snažilo zemi vyčistit od Poláků, jako by to byli polární medvědi: a právě o půdě a ne jazyku jsem měl použít výlučné pojmy, které jsem použil. Ohledně jazyka Prusko jednalo nechvalně, ale pokud jde o půdu, zůstává ve své nechvalné proslulosti samo. Tuto opravu činím především proto, že je to spravedlivé, ale zčásti s cílem, který jsem často zmiňoval—ostře vykreslit obrysy skutečné obžaloby Německa a poukázat, že i tam, kde považuje za správné být násilní, raději bychom neměli být neurčití. Viníme Prusa z konkrétního typu tyranie, a to typu atheistického; a připouštíme, že by byl právě tak nezpůsobilý jak neřestí, tak ctností takřka theokratické tradice jako je ta ruská. Ještě před rokem či dvěma by bylo docela nepotřebné trvat na nelítostné nemorálnosti Pruska, protože Prusové na ní neustále trvali sami. Nebylo o tom žádných pochyb, protože o tom nebylo žádného zastírání. Dokud německý orel nezačal ukazovat bílé peří, byl nejen považován za dravce, ale považoval své peří za značně zčechrané, pokud za dravce považován nebyl. Ale třepotání vyvolané tvrzením o nezdaru zahrnovalo nové německé výroky, které bylo mnohem těžší sledovat. Nejnápadnějším fenoménem v Německuuž po nějakou dobu byla řada frází, které jedna po druhé prohnaly říší jako vlna. „Svoboda moří“, „Klíč k Východu“, „Vlámská rasa“—viděli jsme, jak kvetou a vadnou jako módy klobouků.

V době, kdy toto píší, je zřejmé, že každému v Německu je nyní řečeno, aby říkal „Podívejte se na mapu“. Je samozřejmě možné, že než tyto řádky vyjdou, objeví se jiná chytlavá fráze, není ale možné, že by byla hloupější. Podmínky míru nejsou diktovány z určitého místa, ale na základě určité síly v tom místě. A myšlenka, že cokoliv ve válce obsazeného může hrát roli v urovnání, se projeví jako směšná po nahodilém odkazu k historii. Představme si, že by Charles Edward u Derby skromně navrhl, že všechna anglická hrabství severně od onoho města byla připojena k jeho skotskému království a s tímto příjemným kompromisem navrhl mír. Představme si, že když Napoleon nalezl Moskvu v plamenech by Rusům navrhl, aby se pečlivě na mapě ujistili, kde Moskva leží, a uznali, že veškerá země v jeho týlu bude jednou provždy jeho. Představme si, že by Gordon, sevřený v Chartúmu, by tvrdil, že pouhá jeho přítomnost mění všechny pouště kolem v dobyté či kolonizované území a snažil se s Mahdím vyjednávat na tomto prostém základě. Co já vím, mohli se lidé v takových situacích o něco takového pokoušet, byli bychom velmi překvapeni, pokud by jim jejich protivníci naslouchali. Hanoverská vláda by Charlesi Edwardovi přirozeně řekla: „Podívejme se na fakta, v každém případě. Vaši muži dezertují, severní hrabství nepovstala, jak jste doufal, Cumberland nad vámi již má početní převahu a my si raději počkáme.“ Rusové by přirozeně Napoleonovi řekli: „Není pochyb, že jste v Moskvě, ale náš pevný dojem je, že pokud věci půjdou jako dosud, budete si přát, abyste tam nebyl. Dva hlavní fakty, na nichž zakládáme své výpočty, jsou ty, že jsme zničili ruské hlavní město, ale vy jste nezničili ruskou armádu. “ Mahdí by samozřejmě Gordonovi odpověděl: „I když jsme prosté a zbožné mysli, je dost složitá na to, abych vnímal, že to, že jsem v Chartúmu je méně zásadní otázka než to, co tam můžete dělat—nebo abych použil slovní obrat vhodnější pro arabského ducha, že není zrovna užitečné být ve městě, když to skoro znamená, že jste v díře.“

Všechno je to bolestně zřejmé, ale zdá se, že je to nutné opakovat pořád dokola vzhledem k ohromující tuposti tvrzení, na která musíme odpovídat. Poměr sil roste ve prospěch Spojenců, roste tak, jak rostl ve prospěch Cumberlanda. Ruská armáda je po okupaci Vilna ještě méně poškozená a aktivní, než byla po okupaci Moskvy a každý praktický vojenský argument ukazuje, že Německo je v díře. V takových situacích lidé obvykle upadají do svých hlavních slabostí a ti, o které tu jde, upadají do falešné jasnosti pedanta a do své nevyléčitelné slabosti pro referenční příručky. „Podívejme se na mapu“ je varianta jejich prkenného zvyku všechno hledat ve slovníku.

Ve všech těchto nesoudržných výkladech je jen jedna konsistentní nota a to nota egoismu. Proto je tak těžké uvést jakýkoliv náš jasný a konsistentní argument do jakéhokoliv skutečného kontaktu s některým z jejich. Když to byla tyranie, ukazovala jen německou sílu, nyní jsou to smlouvy a ty ukazují jen německou velkorysost. Jiné národy drtí kvůli konfesi a ušetří kvůli skrupulím, a jednají alespoň s odkazem na ideje, které lze posuzovat mimo ně. Ale Němec si žádá místo na slunci—aby mohl vidět vlastní stín.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 445-449 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s