O německém sebeuspokojení (ILN, 29. července 1916)

July 29, 1916

On German Self-Complacency

Pokud budeme předpokládat, že lež, která je polopravdou, je vždy tou nejčernější lží, musíme Němcům upřímně uznat, že jejich lži proti Anglii jsou vskutku velmi bílé. Ke zločinům z nichž nás německý tisk obviňuje, jsme nikdy ani nebyli pokoušeni, ani si nedokážeme představit, že bychom k nim byli pokoušeni. Nejsou to ani tak věci, k nimž by naše vůle nikdy neklesla, jako spíš věci, k nimž by se naše představivost nikdy nepozvedla. Nacházím například odstavce jako je tenhle, citovaný z Vossiche Zeintung. „Asociace pro germanismus v cizině obdržela sdělení od důvěrné osoby v Bergenu (Norsko), která sdělila, že mnoho Rusů, kteří se do Norska dostali z Anglie, jejímu příteli řekli, že Nor, který s těmito Rusy hovořil, slyšel, že Rusové měli možnost stát se svědky výcviku nových anglických armád a dozvěděli se mnohé o britském duchu. Rusové se ptali, proč tyhle jednotky nebyly poslané na frontu, aby pomohly jejich spojencům. Odpověď, kterou dostali od náležité autority, zněla: ale kdepak, tihle vojáci zůstávají v Anglii. Budeme je sami potřebovat k boji s Francií a Ruskem. Rusové byli naplněni studem a okamžitě Anglii opustili.“

Zdá se, že v tomhle příběhu je příliš mnoho důvěryhodných osob, a trochu se mi motá hlava z toho, když se snažím pochopit, kdo řekl komu a co. Nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý příběh, ale zdá se, že si ho různí lidé vzájemně vyprávěli mnohokrát—a dokonce, že si ho jaksi oklikou lidé vyprávěli sami sobě. Nedokážu pochopit, proč Rusové nemohli říct to, co chtěli říct příteli důvěryhodné osoby, namísto toho, aby to říkali zcela nepotřebnému Norovi, ale možná to jen znamená, že se nějaká síť německé větné stavby zhroutila pod tíží překladu. Ale na samotném příběhu, když jsem se k němu už dostal, mě zaujalo to, že vyjádřil myšlenku, o níž jsem si jist, že by se běžnému Angličanovi nedostala do hlavy od jednoho konce války k druhému. S lítostí říkám, že by bylo docela možné citovat náhodná slova běžných Angličanů, která by Alianci uvedla do rozpaků a roztrpčení. Angličan by mohli říct cokoliv idiotského Rusovi, ale zrovna tohle ne. Mohl by si myslet, že Rus je živ z lojových svíček, ale neřekl by, že na konci války napadne Rusko. To by znamenalo jistý typ dalekozrakosti, jistý typ megalomanie, jistý druh jasnozřivého spiknutí a cynické imaginace o kontinentálních záležitostech, které jsou v každém bodě neslučitelné s anglickými neřestmi zrovna tak jako s anglickými ctnostmi. Fatálním a zarytým omylem Němců během této války bylo to, že Anglie je jejich mocným a obzvláštním nepřítelem a že Anglie je strůjcem jakékoliv nepřízně vůči nim, která ve světě může být. Skutečnost byla taková, že Anglie byla prakticky jedinou zemí na světě, která si vůbec neuvědomovala problém pruského cynismu a dravosti. Sám si vzpomínám, že jsem pro většinu svých krajanů byl jen náměsíčný a chorý, protože jsem vždycky považoval poplenění Francie v roce 1870 za křivdu, která volala k nebi po pomstě. Všichni ostatní v Evropě tenhle pocit chápali, i kdyby jek nesdíleli, jediný, kdo to nechápal, byl průměrný vzdělaný Angličan. Ale Němec se nespokojil s tím, že byl v tomhle daleko vzdálen faktům, svou fantasii rozvinul ještě dál. Myslí si nejen to, že jsme tuhle válku, kterou jsme ani nepředvídali, dychtivě očekávali, on si nyní myslí i to, že jsme dychtili i po další válce, o níž se nám ani nesnilo. A tu se této potřebě hned dostane svědectví oněch tajemných Moskvanů, jimiž jsou ledabyle svěřena nejohavnější tajemství naší černé diplomacie a oni se pak ve svém studu vypraví pobývat do Norska, kde uleví svým citům vyprávěním tohoto příběhu a tím, že si jej nechají vyprávět pořád dokola, aniž by je to kdy unavilo. A celou tu dobu tu jsou v Anglii a anglické politice slabosti a absurdity, které na Němce prostě zírají, a nejsou to jen prosté díry, ale přímo jeskyně. Jaké to jsou jim ale říkat nebudu.

Ale pokud se německé pomluvy tak široce míjí cílem, že to jsou skoro lichotky, ještě víc platí, že německé komplimenty jsou svých zvláštním způsobem urážkami. Pokud někomu skutečně nedochází, co máme na mysli, když říkáme, že pruský duch je jedovatá drzost ničící celé morální zdraví lidstva, ať se podívá na pruské výroky, ne když jsou myšlené ve zlém, ale když mají být přátelské. Pruská přízeň je urážlivější než brutalita kohokoli jiného—vlastně je ještě brutálnější. Příležitostně vychází sborník, který si říká Cambridge Magazine a je to jakási sbírky výstřižků zahraničních komentářů o válce. Svými vlastními slovy „nemá v úmyslu nabízet úplný přehled názorů v tisku v jakékoliv zemi, ale doplnit to, co lze najít v anglických novinách.“ Nemyslím, ale že by ti, kdo jej tvoří, namítali proti dodatku, že pokud jde o německý tisk, zamýšlí jej doplnit o důkazy o větší genialitě německého ducha, které z dostatečně zřejmých důvodů nelze najít v anglických novinách. Přesto pro každého, kdo zná a nesnáší pach sebeuspokojení a studené a hrubé domýšlivosti, budou ty velkomyslnější výňatky otiskované na těchto stránkách víc provokativní než Hymna zášti. „Drobný příběh nazvaný „Německá zášť“ popisuje hlubokou proměnu pocitů.“ Vypráví pak o tom, jak se německý voják vydal do války s nenávistí vůči všemu francouzskému, anglickému nebo ruskému, a jak se pak vrátil s pocity, které mají být mnohem benevolentnější. Sám nijak nevidím, že by došlo k hluboké změně pocitů—nebo přísně vzato čehokoliv, co by si vůbec zasloužilo označení pocity, vyjma pocitu sebeuspokojení. Pruský důstojník má před svým osvícením i po něm tutéž zmraženou fixní ideu přirozené nadřazenosti a svrchovanosti. Takhle například chválí Francouze; a Cambridge Magazine tiskne první větu velmi velkými literami: „Ovšem—Francouzi!—před těmi smekám. Ti se brání, jako by jejich velký císař byl pořád naživu. Nezachrání je to, ale jsem rád, svoji starou lásku k nim nakonec nemusím pohřbívat.“ Všechno co je špatně na Prusku, je špatně na těch slovech: neznalost historie, neznalost pokory, neznalost rytířství náhody. Všimněte si nutnosti zatáhnout do toho Napoleona, jakéhosi zázračného geniálního cizince, k vysvětlení, že Francouzi budou dobře bojovat, ti Francouzi, kteří Evropu vyváleli v prachu porážky v jedné válce za druhou tisíc let před tím než se Napoleon narodil nebo na něj kdo pomyslel a kteří byli vojenskými pány Evropy staletí před tím, než se od nich Němci naučili vojenské terminologii, kterou dosud používají. Všimněte si oné slepé e nemyslící jistoty úspěchu v oné udatné a zoufalé hře, kde žádná taková jistota není nikdy možná. „Nezachrání je to,“ vskutku nevyhnutelný a neproměnný nezdar francouzských vojáků ve válce je skutečně dojemný a do teutonského oka vhání slzu. Samozřejmě, že mluví o „francouzském šarmu“. Copak toho hlupáka nic nenaučí, že vede řeči o šarmu do ruda rozpáleného železa?

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 474-477 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Střet dvou vyznání (ILN, 22. července 1916)

July 22, 1916

Two Creeds in Collision

Německu se nás nepodařilo zdolat, můžeme mu však uznat, že se jí skoro povedlo nás pokazit. V nejnovější době tu byly anglické hlouposti a anglické hříchy, ale pro naše nepřátele je velmi těžké je odsoudit bez toho, aby odsoudili sami sebe. Pro přívržence Německa je snadné psát o Britově aroganci chrapounství. Velmi těžké je pro něj ale postavit to do protikladu k pokoře a zdvořilosti Prusa. Až příliš snadno mu plynou fráze o pirátství a dravém imperialismu Anglie: před mnohem těžším úkolem stojí, když přijde na srovnání s idealistickým nacionalismem a takřka mystické citlivosti pro posvátnost hranic, která je tak nápadnou součástí nabízí Polska nebo Alsaska. Němec nám dokonce ani nemůže ukázat, že se mýlí tak, aby přitom zůstal v právu a už sám fakt, že i ti, kdo jsou z dobrých či špatných důvodů zatrpklí proti britskému imperialismu, bývají obvykle ještě zatrpklejší proti německému imperialismu, by bylo samo o sobě rozhodlo spor. Jelikož ale má tohle zaplétání se do vzájemných výčitek, co ten druhý také provedl, má nevyhnutelně dojem nerozhodnosti, bez ohledu na to, jak rozhodné odražení námitky může být, považoval jsem vždy za pevnější základ polemiky bavit se o spíše o tom, jak německá tvrzení zasahují spíše jiné národy než ten můj—a zejména národ francouzský, s nímž je pře starší i jasnější.

Prvotní rozdíl mezi Francií a Německem lze snad postavit takto: že Francouz je hrdý na Francii a Němec v tom smyslu na Německo hrdý není. Je hrdý na to, že je Němcem, což je docela odlišná věc. Pro Francouze je jeho země abstrakcí—tedy čímsi, co lze vzít ze samotné ideje jeho samotného. Ti, kdo mají dostatečně čisté instinkty, aby se mohli těšit z příběhů zločinů a hrůzy, budou souhlasit, že detektivní příběh je jednou z oblastí, kde Francouzi prokázali typickou dovednost a znalost. Ale anglického čtenáře pařížských romans policiers je nejprve pobaven způsobem, jímž se o všech aktivitách tlustého policisty nebo soudce s parukou a brýlemi píše jako o aktivitách ideální bytosti zvané Spravedlnost. Spravedlnost utíká za taxíkem, Spravedlnost šplhá na strom, Spravedlnost leze oknem, nebo přichází s nabitou pistolí. Je to jedna z mnoha věcí, ve kterých se , když někdo začíná chápat cizí zemi, zachová moudře, pokud setrvá k modlitbě, když se původně přišel vysmívat. Pro Francouze totiž vždycky byla neosobní Spravedlnost stejně výrazná jako osobnost. Dobrodružství této abstrakce v Gaboriauově příběhu jsou krotká ve srovnání s příběhem Francie v Evropě. Spravedlnost byla na křížových výpravách Spravedlnost seděla po pravici sv. Ludvíka, když soudil pod stromem v zahradě, Spravedlnost vyrážela po boku panny Jany, Spravedlnost vyzbrojila dav proti králům, a učinila zázrak vycvičeného davu, který pochodoval na Moskvu a Madrid. Nikdo nemůže porozumět Francouzům, pokud nechápe, že tato neviditelná instituce je prvním faktem, který mají na mysli, a že dokonce i jejich atheisté jsou teokrati. Právě tohle mělo navlečenou masku monarchie, ba i masku teroru. Ze všech lidí na zemi je totiž Francouz nejvíc revolucionář a nejmíň anarchista.

Němci jsou vřele a upřímně patriotičtí, když zpívají svou velkou píseň „Německo nade vše“. Ale nemyslím tím—alespoň ne ve francouzském smyslu—skutečně „Německo nade vše“, protože nestaví Německo nad Němce. Podstatou germanismu je být Němcem a každý, kdo je Němcem, má podíl na přednostech, které velebí. Ale Gal, bez ohledu na jakékoliv jeho individuální neřesti, na svou zemi spíše aspiruje, než by se jí zmocňoval. Je to víc bohyně, již uctívá, nebo dáma, jíž není hoden. Kněz může tyranizovat, ale nakolik je knězem, je ze zásady služebníkem a dokonce přiznaně služebníkem neužitečným. Trubadúr se může vychloubat, ale nakolik je trubadúrem, přiznává, že zpívá někomu, kdo na něj může vychrstnout ledovou vodu. Nu ale Němec tuto posvátnou vzdálenost mezi sebou a abstrakcí své národnosti necítí, on by to formuloval tak, že on a jeho země jedno jsou. A tento rozdíl koření v původní historii obou komunit. Francie je plémě vzešlé z náboženství, ale Německo je náboženství vzešlé z plemene. Tím se chce říct, že by nikdy nebylo žádného francouzského národa, kdyby nebylo horlivého toužení po jistých ideálech římského práva, křesťanského náboženství, civitas dei, nebo městských státech starověku, jistou skupinou velmi energických Evropanů. Ale sami Němci potvrdí, i se tím budou chlubit, že si ve všech věcích byli vědomi obecné německé spřízněnosti, pouta krve, třebaže nikdy nebyli spojeni žádnými naukami nebo institucemi. Od té doby Němci, kdy z této spřízněnosti udělali náboženství, vytvořili z ní také říši, je to ale náboženství a říše založená zásadně na plemeni.

Nu a jedinečnou známkou náboženství plemene je to, že uctívajícímu dovoluje uctívat sám sebe. Ať už Francouz následovat korunu remešskou, nebo rudou čapku pařížskou, nikdy tím jen neblahopřál sám sobě, že má kulatou hlavu. Němec, tak jak se jeví ve viděních jejich nejpsavějších profesorů, si hluboce a se vší vážností blahopřeje, že má dlouhou hlavu. Olej sv. Ludvíka ani Napoleonovy vavříny nebyly ve francouzské historii tak posvátné, jak bylo pouhé vlastnictví plavých vlasů posvátné v německé filosofii. Vše co teutonská filosofie skutečně chválí, může jednotlivý Teuton najít sám na sobě. Ale jednotlivý Francouz v sobě nemůže najít celou Francii, protože Francie znamená něco víc než muže, alespoň ženu.

Tato dvě vyznání se střetla specielně a rozhodně v jednom bodě či místě a tím místem je Alsasko Lotrinsko. Jediným přijatelným teutonským nárokem na Alsasko je to, že Alsasové jsou plemenem teutonští. Neměnnou francouzskou odpovědí na to je, že pokud jsou kmenově příslušníky Německa, pak jsou francouzští občané. Jsou to děti francouzské ideje, spravedlnost očekávají od francouzského práva, jsou právě tak součástí historické francouzské duše jako Pikardie nebo Champagne. Německý etnolog tam může najít mnoho své krve, tak jak z ní něco najde kdekoliv. Ale nenajde tam svůj mozek, mozek podstoupil francouzské vzdělávání a byl naplněn světlem. Alsasané jsou Francouzi, protože to jsou francouzští patrioti a ať už otčina znamená cokoliv, la patrie nikdy neznamenala jen plémě nebo půdu, ale vždy právo—a svobodu.

S ohledem na to mě mimochodem baví, když  vidím (citovanou v Cambridge Magazine) jednu poznámku z maďarských novin. Říká, že i ti, „kdo si upřímně přáli válku, aby zvětšili a posílili slávu, velikost a bohatství svých zemí jsou konfrontováni tragickým, ale nedocenitelným ponaučením, že není žádné slávy, velikosti či bohatství, jež by stálo za učiněné oběti.“ Cambridge Magazine dodává, že kontext „toto argumentuje v souvislosti s aspiracemi Srbska na Velké Srbsko, Francie na Alsasko Lotrinsko“ etc. Jinak řečeno, protože se Rakousko – Uhersko velmi roznemohlo ze zabírání majetku jiných národů, měla by se Francie z pochopení a soucitu přiznat, že ji unavuje brát si, co je její vlastní. Dokážu uvěřit, že Teutoni, kteří si „upřímně přáli válku“, aby posílili a zmnožili své bohatství, si přejí, aby bylo všem zapomenuto a odpuštěno. Ale co lidé, kteří si válku nepřáli a své bohatství se zvětšovat nepokoušeli? Obávám se, že ti budou dost krutí na to, aby si přáli aspoň navrácení ukradených statků.

Staré způsoby generálů (ILN, 15. července 1916)

July 15, 1916

The Old Ways of the Generals

V posledních a, jak můžeme rozumně doufat, triumfálních fázích války je víc než kdy dřív nezbytné, abych zachovali chladnou hlavu a dovolili těm, kdo vynikají ve vojenské vědě totéž. Bylo by ideální definicí liberálního vzdělávání, kdyby každý občan věděl o vědě tolik, aby ji nechal být. Takový stupeň osvícení není malý a je pravým opakem obyčejného. Předmět se vždy jeví prostý, když o něm doslovně nic nevíme. Ti, kdo se obávali obecného úpadku mezi svými krajany, poukazovali, a ne bez důvodu, na nečinné davy shromažďující se na fotbalových stadionech—muže hledící na hru, kterou nehráli. Ale i to byli muži, kteří by hru hrát mohli—přinejmenším muži, kteří věděli, jak se hra hraje. Nu, pokud bychom chtěli soudit obrovské množství žurnalistických a obecných komentářů k přítomné válce, měli bychom si představit stejné zástupy sledující stejný fotbalový zápas, kdy si ale většina z nich představuje, že je to soutěž, kdo vykopne míč výš do vzduchu. Nebo si je musíme představit, jak si myslí, že samotný fotbalový míč je cenou a skrumáž je osobním sporem mezi soutěžícími nespokojenými s výrokem sudího. Tyhle dojmy by nebyly o nic divočejší nebo vzdálenější od cílů fotbalu než byly cílům války vzdálené křiklavé pasáže v některých listech. Není o nic hloupější ignorovat rozdíl mezi skrumáží a hádkou než ignorovat rozdíly mezi ústupem a úprkem. A tato forma ignorance byla věcným zřídlem inspirace pro naše pesimistické žurnalisty během velkého ústupu Rusů. Není o nic ignorantštější domnívat se, že fotbalista skóruje, už když vykopne míč vysoko do vzduchu, než předpokládat, že generálovi stačí ke skórování postrčit svou linii v krajině. A tahle představa vyvolala dlouhou noční můru netrpělivosti během doby, kdy generál Joffre a odpovědní vůdci považovali za nejmoudřejší odkládat útok. Zcela nepoučený člověk se může dlouho dívat na šachovou partii a představovat si, že úkolem hráče je vzít protivníkovi co nejvíce figurek. Může se dokonce dívat dlouho na partii biliáru (pokud by hráči byli z těch tichých a ne těch ukřičených) a představovat si, že je to velký úspěch, když hráč sestřelí protivníkovu kouli. Z rozmanitých příčin v našem ostrovním státu a tradici byli nesčetní Angličané vyučení v řadě věcí zcela nepoučení ve válce a trvalo jim mnohem déle objevit tak elementární věci, jako že stáhnout se může být úspěch a postupovat může znamenat pohromu.

Tato krajní ignorance bohužel produkuje iluzi jednoduchosti. Je tu představa, že jediné, co chceme je hnát se vpřed nebo se rozhodnout udělat to či ono—pomyšlení, které by kdokoliv považoval za opilecké nebo šílené, pokud by se vztahovalo k jakémukoliv zručnému řemeslu, nebo i jen sportovní zábavě. S politováním kupříkladu vidím, jak Rev. R. J. Campbell mluvil o tom, že byl-li by naživu sir Francis Drake, Dardanell bychom se zmocnili. Věda o tom právě tolik, abych věděl, že nevím nic, nejsem připraven říct, že by génius velkého mořeplavce zvládl nebo nezvládl zcela nový problém těžkého dělostřelectva a obléhacího postavení. Odvážím se ale názoru o tomu, co by neudělal. Při utváření svých závěrů by nijak nebral v potaz názory kteréhokoliv populárního kazatele v dominiích královny Alžběty.

A přece by bylo skoro stejně rozumné dát toliko vojenskou odpovědnost populárnímu kazateli, jako ji dávat populárnímu politikovi. Možná by bylo správnější říct politikovi, který je v právě v módě, než populárnímu politikovi, protože vážně pochybuji o tom, že by nějaký politik byl nyní populární—v každém případě v této funkci. Tak či tak tu bylo kolem oné naší části politiky, která se zasahuje do našich tažení, příliš mnoho doktríny spěchu a nároků osobní iniciativy. Pro válečnou iniciativu by snad byl pro válečnou práci mnohem lepší neúspěšný politik než úspěšný. Dostane-li takový post politik úspěšný, bude mnohem lépe, pokud se bude chovat jako by byl docela neúspěšný a vlastně i jako by byl docela neznámý. Originální rozhodnutí ať pochází od generálů. A velká většina z nich ani nebude příliš originální—ne v případě, že to jsou dobří generálové. Válka zpravidla není vhodnou příležitostí pro ono odloučení jednoho směru myšlenek od druhého, onoho rozvíjení takové myšlenky bez propletení s jinými, jimiž dáváme jméno, když se projevují v umění, nebo v jednotlivém odívání nebo zvycích, originalita. Vymýšlení obecně znamená jistou nepřítomnost mysli kvůli hledání nové ideje. A generálství znamená stálou přítomnost mysli ve sledování starých idejí. I fráze, že v moderní válce je třeba vědecké metody je právě tak omylem i pravdou. K vědecké metodě patří dosahování úspěchu experimentováním v nespočetném množství nezdarů. Těžko bychom se zcela svěřili generálovi, který by navrhoval, že dosáhne vítězství experimentováním v nespočtu porážek. Věda spočívá v tom, že nejprve poznáváme, jak něco nedělat, jako první krok ve velmi postupné eliminaci. Když velitel v poli zjistí, jak něco nedělat, bude to pravděpodobně zrovna tak poslední jako první krok. Aby mohl být efektivní, musí být staromódní. Fráze starých romancí o „spolehlivém meči, nebo válkou ověřeném brnění byly, podobně jako mnoho jiných věcí považovaných za vysoce romantické, realistické. Od Černého prince v bitvě u Kresčaku bylo mnohem moudřejší, aby spoléhal na svůj věrný meč, než aby zcela spoléhal na nové culveriny, které byly prvotními experimenty se střelným prachem. Není odpovědí tvrdit, že to byly zbraně budoucnosti, a je úplnou odpovědí říct, že právě z toho důvodu se od něj nedalo očekávat, aby je považoval za zbraň přítomnosti. V onom stavu vědy by to byl neohrabaný voják, kdyby na ocelový kanon spoléhal jako na kamenný kyj. Tato velmi elementární pravda postačí k odražení senzacechtivosti nadělané kolem aviatiky—nebo spíše kolem zanedbávání aviatiky. Některým lidem se zdálo, že stačí, aby řekli, že aeronautika je nová věda, k tomu, aby dokázali, že je to věda jediná a také dost k tomu, aby dokázali, že to má být jediná věda přítomnosti. Lidé v běžném slova smyslu příčetní hovořili docela vážně o tom, jak překoná každou jinou zbraň—o možnosti zanedbat armádu či loďstvo, pokud bychom se dostatečně soustředili na budování flotily létajících lodí. Prakticky bylo navrhováno, aby si britská armáda opatřila křídla a rozlétla se nad hlavami německé armády, aby přistála na nepřátelském území, bez dělostřelectva, komunikačních prostředků či čehokoliv přenosnějšího než lehké zavazadlo do aeroplánu. Není třeba vysvětlovat, že každý krok v tomto myšlenkovém procesu je absurditou. Začněme tím, že jak jsem už řekl, není vůbec jisté, že i když je absolutně údělem metody nebo stroje, aby se staly velkou silou zítřka, dnes jsou nutně jen slabinou. Ten rozdíl je nevyhnutelnou součástí, právě propojenosti a vzájemné závislosti, která je duší stroje. Možná je pravda, že půl bochníku je lepší než žádný chleba, ale rozhodně není pravda, že půl motorového vozu je lepší než celý kůň. A dokonce i rychlost nového stroje může být zvrácena pomalostí nového mechanika. Často může být lepší používat staré nářadí s novou dovedností než používat nové nářadí se starým váháním a mystifikací. A je také omylem, odhaleným vším zkušeností a analogií, předpokládat, že jelikož nějaká věc roste na úkor jiných věcí, vyroste nakonec na úkor všeho. Pára, benzín, a každá další metoda roste, dokud nevyplní určitou mezeru, nikdy ale nevytlačuje všechny ostatní způsoby pohybu a nikdy ne nevytlačí. Hlavním omylem z praktického hlediska ale je sama myšlenka na oblíbené zbraně nebo upřednostňovaného druhu vojsk. Je to omyl pouhého stavění nového proti starému, namísto umožnění pověřené a kompetentní inteligenci, aby si v každém daném případě vybrala mezi novým a starým. V takovém případě může být specialista víc při věci než amatér. Parlament už takovou episodu zažil, a zrovna uspokojivé to nebylo, s létajícím poslancem. Doufám, že ta metoda bude opuštěna dřív, než se dočkáme zvoleným zástupců houfnic a vybraných delegátů ručních granátů, jak vedou rozpravu proti ctihodným poslancům za torpedové sítě a ctihodným poslancům za pontony.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 466-470 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Dvě verze Jutska (8. července 1916 ILN)

July 8, 1616

Two Version of Jutland

Ve způsobu, jímž německá vláda dosud ukapává, pomalu a jakoby uvolněně, podrobnosti o své námořní porážce, aby pořád ještě mohla vypadat jako vítězství, je jisté ponaučení. Je spojené s velmi neúprosnou teorií o celém tvaru a povaze konce války. S tím, jak je svírají jejich potíže, mají Němci na výběru dvě nebo tři linie, které mohou zaujmout. Svou linii si zjevně zvolili, a jelikož mně nikdy ani ve snu nenapadlo, abych popíral odvahu, patriotismus nebo další barbarské ctnosti velké většiny německého lidu, skutečně si přeji, k jejich prospěchu, a prospěchu všeho bojovného lidstva, aby zaujali kteroukoliv jinou.

Názor vlastní a výlučný pro popruštělé Německo byl za předpokladu úspěchu dosti prostý. Vyjádřil ho nespočet německých autorů a okopírovali jej, říkám to s lítostí, někteří autoři v Anglii. Stručně jej lze formulovat tak, že jej ideál je reálný, v tom smyslu, že vše dobré je výsledkem naplňování. „Být tím, čím zaručeně být mohu, mi zabránit nemůžeš.“ Chytrý Žid, který si říká Maxmilian Harden, který byl mluvčím a velebitelem Bismarcka, vyložil běžný pruský názor na samém začátku války a to v článku, v němž se zapřísahal a chvástal, že Německo konflikt vyprovokovalo a zasadilo první ránu. Ptal se, jaké právo potřebuje dub, aby se protlačil nad menší stromy a křoviska. Je to samozřejmě dětinská a brutálně zřejmá filosofie a odpověď je téměř stejně zřejmá. Dokonce i německý filosof musí uznat, že když strom spadne na člověka, projevuje mnohem menší mentální panství a ještě menší sílu vůle, než člověk, když strom pokácí. A rozdíl mezi nimi dvěma je pak právě v tom, že strom může padnout na člověka jakéhokoliv druhu, zatímco člověk, pokud byl řádně vychován, nepokácí strom žádného jiného člověka. Faktem vlastně je, že dub si proráží cestu křovím, protože strom si nemůže pomoci, zrovna tak jako křoviska. Jediný skutečný superdub by byl takový dub, který by viděl keř a dokázal se mu vyhnout. I důmyslný Harden od té doby přestal být dubiskem a stal se rákosem, pokud ne stéblem slámy. Je tím druhem stébla, které ukazuje, kam fouká vítr. Jinými slovy, jelikož není Němec, ale inteligentní kosmopolitní cizinec, vidí, že keřům se teď daří výtečně a mír radí skoro tak cynicky, jako původně radil válku. Ale reprezentativnější skupiny Němců, zejména těch ve vládnoucí třídě, zjevně nejsou připraveni vzít věc v odtažitém duchu poraženého hazardního hráče. Jejich fráze jsou pořád plné, mohli bychom pro jednoduchost říct, filosofie dubu. A ona filosofie se ověřuje velmi prostým testem, který by rozumnější lidé mohli předvídat—je to zkouška tak prostá že je sotva potřeba ji tu recitovat. Pokud vaše právo spočívá v síle vaší moci, copak se asi stane, když vaše náramná síla začne vypadat tak nějak vachrlatě? S jakým druhem stížnosti se polemický talent dubu běžně obrací k druhým stromům, když zjistí, že jsou vyšší než on. Padne-li tato otázka, hlas zeleniny bývá obvykle trochu zmatený. Nějakou dobu se zdálo, že se vyzní do slov „Je hrubě nerozumné, abyste byli vyšší než já, když já jsem vyšší než vy. “ To byla kontroversní posice, kterou ale nebylo možné dlouho bez komplikací zastávat a Prusko je, jak jsem již řekl, jaksi na rozchodu kontroversních cest. Čelí dilematu buď si nárokovat mocnou sílu, která je mu nyní upřena, nebo právo, které si upřelo samo. Bez prostřední budoucnost a celý způsob, jímž válka skončí (za předpokladu, sdíleného dnes všemi racionálními lidmi, že nemůže skončit skutečným německým vítězstvím), závisí na tomto nutném doplňku k poněkud prosté německé theorii.

Zdá se jasné, abychom opustili přirovnání, že vládcové německé říše považují nadále za moudré povzbuzovat původní německou bláhovost. Pořád si myslí, že iluzi nezdolnosti lze a je třeba udržovat mezi masami jejich lid. Ale odlišnost mezi romancí a realitou musí nutně stoupat v míře, pro niž jim jejich předchozí zkušenost nedala žádné měřítko. V předchozí části války nadmíru přeháněli své úspěchy, ale měli co přehánět. Ruský ústup nebyl útěk, ani se útěku nijak neblížil, ale ústup to byl. Ale ani němečtí žurnalisté budou těžko tvrdit, že Rusové nyní ustupují do Haliče. Prudký úder Paříži nakonec skončil nezdarem, ale byl to prudký úder. Ani orgánové junkerské strany budou těžko tvrdit, že nastal bezdeše prudký úder k Verdunu. Pro tak obrovské armády to nebylo mnoho, když přemohly Belgičany, nebo i Srby, přesto ale Belgie a Srbsko byly dobyty. Je čím dál víc zřejmější, do očí bijící, že Francouzi a Britové podmaněni nejsou, přímo naopak. Nebude trvat dlouho a nepřítel nebude moci ani prohlašovat za svoje ony vnější a velmi pomýlené formy úspěchu, které se týkají jen pohybu a pouze lokality: provedení nevítězných postupů a obsazení neopevněných pevností. Ocitne se v polemické nutnosti obracet ne už méně ve více, ale ne v ano. Už to nebude otázka jedné strany přehánějící a druhé minimalizující nějakou událost, ale spíš půjde o to, že každá strana bude mluvit, jako by se vyjadřovala k úplně jiné události. Prvním příkladem této proměny, který přišel k ruce, je neobyčejný příklad bitvy u Jutska.

Konečným a logickým výsledkem takového procesu, pokud by dva prvky v něm mohly pokračovat paralelně do nekonečna, by vypadal tak, že Německo a zbytek Evropy žijí ve dvou různých světech. Němci často, a se zvláštním důrazem, mluví o tom, že mají svou vlastní budoucnost. Pokud by tohle pokračovalo, měli by, ve zcela zvláštním smyslu, svou vlastní minulost. Když der Tag znamenal zítřek, mohli si jej samozřejmě utvářet po svém, ale s tím, jak se věci vyvíjí se zdá, že v tom budou pokračovat i když bude der Tag znamenat včera. Při všech připouštěných výstřednostech a náklonostech ve všech historických knihách je velmi neobvyklé najít případ dvou tak odlišných verzí jakou jsou ty o bojích v Jutsku. Nesetkávám se s tím, že by Angličané prohlašovali bitvu u Bannocburnu za anglické vítězství, nebo s tím, že by Skotové popírali, že bitva u Floddenu byla skotskou porážkou. Jsou bitvy, kde by se o výsledku dalo  vskutku pochybovat—například bitvu u Sherrifmuir—ale v těch případech se obě strany víceméně shodly, že je pochybný. Ale Jutsko, ve světle faktů, tak jak je nyní známe, je právě tak málo pochybné jako Slavkov nebo Waterloo. Přesto lze sotva pochybovat, že pruské úřady předkládají zcela optimistickou verzi a předkládají ji úspěšně, alespoň pokud jde o některé značné části německého mínění. Pokud by bylo možné sjednat mír za přítomných podmínek, nebo za podmínek jakkoliv připomínajících přítomnost (jak se o to pokouší někteří lidé chabé mysli, a tudíž paličatí), pak nemůže být žádných rozumných pochyb o tom, že boje u Jutska vejdou do německé historie jako německý Trafalgar. Už sama možnost existence tak protichůdných a svářících se zájmů je sama o sobě dostatečnou indikací toho, že předčasný mír může znamenat takřka permanentní válku. Ani přítomnost dvou protikladných idejí by těžko mohla být více smrtící než přítomnost dvou protikladných vzpomínek. Jedna strana sporu bude navždy argumentovat na základě smyšlené zkušenosti a bude napodobovat fiktivní příklady. Každý, kdo by německé povaze věřil takový bianco šek falešné a imaginativní historie, musel poslední dva roky spát. Mnohem lepší, i pro samotné Němce by bylo, kdyby si nakonec uvědomili a vzpomněli na porážku stejně dramatickou jako byla kosovská tragedie, která inspirovala století udatnosti a vítězství a zrovna nedávno obnovila jistotu vzkříšení Srbska.

O popleteném vzdělání Angličnů (1. července 1916, Illustrated London News))

 

Jedno z podivných tichých zhroucení moderního intelektu nastalo, když lidi začali mluvit o „vzdělávání“ aniž by řekli, jaké mají na mysli. Je zřejmé, že škola něco vyučuje, ať je řídí Froebel nebo Fagin. V technickém slova smyslu, v němž mluví o výsledcích vzdělávání školští úředníci Fagin vyučuje nadmíru dobře: a jedinou námitkou proti němu musí být, že některé věci vůbec vyučuje. Zdá se, že například v Německu už Fagin Froebela vypudil a dává přednášky o historii a morální filosofii. V Anglii je špatné vzdělávání více než negativní než positivní. Je ale dost špatné být v některých oblastech takřka bezvýhradným zlem. Sama důvěra v ně vyzývá k nedůvěře k jeho mentální kapacitě. Člověk, který vyjde do světa, mezi všechny jeho nástrahy a hádanky a prostě řekne „Jsem vyučen“ nedokazuje nic než to, že nebyl vyučen myslet, nebo nebyl vyučen, jak se vyjadřovat. Obvykle zjistíte, zejména mezi Němci, že když s otázkou naléháte, ukáže se, že je to směšný předsudek o „gramotech“ a schopnosti něco naškrábat a přeslabikovat. Nedokážu pochopit, jak lidem v hlavně tohle obludné moderní modlářství vyrostlo. To už člověk hrající piškvorky může být hrdý na to, že se naučil systému libovolných značek, který teoreticky i prakticky dokáže zvládnout šestileté dítě. Na kteroukoliv další libovolnou abecedu se to nevztahuje. Nikdo si nemyslí, že kdo neumí číst těsnopis, je barbar, ani, že ten, kdo ho číst dovede, že je filosof. Nikdo není za hlupáka, když neví, že v semaforové signalizace se písmenu D říká Don. Nikdo nevypadá, jako chlupatý polozvěrský barbar, když řekne M, zatímco onen konkrétní kód sentimentálněji říká Emma. V běžné společnosti nikdo nemusí spěšně zaujímat strnulý postoj železniční signalizace. Od moderních lidí se nečeká, že by věděli cokoliv o mnohem filosofičtější abecedě, jíž se říkalo heraldika. Moderní plutokrat není náhle předvolán, aby si vymaloval svůj erb, i kdyby si dal tu práci, aby si od politiků nějaký koupil. Pokud ale evropský rolník, který ví dost o přírodě a praktické vědě dost, aby nechal poušť rozkvést, se nenaučil psát, tak jak jsem se já nenaučil těsnopisu, je mu v mnoha moderních portálech odepřen vstup ve prospěch nejbližšího kováře. A německý voják, který ve volných chvílích pro zábavu seká dětem prsty, vám docela vážně a upřímně řekne, že Rus je divoch, jen proto nedokáže napsat svoje jméno na kus papíru, zatímco Němec to dokáže. Co pak Němec s tím kusem papíru udělá, víme.

Potřebujeme také ovšem mnoho z našich sídel učenosti proměnit v sídla odnaučování. Zejména dějepis se v Anglii vyučoval tak hrozně, že pro většinu Angličanů by bylo docela doslova lepší, kdyby nevěděli vůbec nic. Říká se, že dějepis je filosofie vyučovaná na příkladech. Bohužel, ta naše byla zejména německá filosofie vyučovaná na německých příkladech: a my si teď nejsme jistí, zda chceme následovat německého příkladu. Se vší vážnosti jsme se dívali modrými teutonskými brýlemi a viděli všechno modře: zastřely a odbarvily nám všechno od rudé vlajky po Bílého cara. Pro velmi mnoho z nás byla tahle válka prvním skutečným kontaktem se zbytkem křesťanstva. V téměř každém případě to byl pravý opak předjímaných představ běžných v této zemi. Většina z nás nikdy neznala ani neviděla Francouze, pokud to nebyli číšníci, nebo Italy, pokud to nebyli prodavači zmrzliny, ani Rusy, pokud to nebyli Židé. Skuteční lidé se chovali způsobem zcela překvapivě odlišným od rolí připsaným jim v naší etnografii obrázkových časopisů. Považuji proto za velmi přínosný experiment na chvíli z našich hlav vyhnat vše, co o nich víme, nebo si myslíme, že víme. Uvažme, co bychom si měli o našich sousedech myslet, pokud bychom nevěděli nic než to, co jsme se dozvěděli v této smrtící zkoušce pravdy. Předpokládejme, že to jsou všechno národy, o jejichž historii jsme nic nečetli, lidé z nějaké nové planety. Co o nich máme říci, když vstupují do děje—do děje, v němž na jejich jednání závisí náš život a o němž si netroufáme se klamat umělými libostmi a nelibostmi?

Vezměme si nejprve Němce. Na kázeň, organizaci a vůbec jsme byli připravení, protože sami Němci o nich mluvili bez ustání. Dalo by se ale docela úspěšně pochybovat, zda byla německá organizace tak obzvláště úspěšná. Samo jejich oficiální líčení tažení v severní Francii, u kterého není příliš pravděpodobné, že by je vystavovalo zbytečnému zesměšnění,, jejich síly (ač v každém případě mnohem větší než nepřátelské) představuje jako značně menší, než byly zamýšlené. Čím dál víc je zřejmé, že z výhody získané vpádem do Belgie zůstává jen málo, nebo vůbec nic, leda snad vyjma terorismu—tedy zneuctění. Je totiž nutno říct, že tato argumentace podle výsledku, která by byla u ušlechtilejších a lidštějších ideálů aplikována unfair, je jediná, kterou lze férové aplikovat na praktický nárok vznášený moderním Německem. Omyl může být zmužilý, omyl může být silný, omyl může být dokonce i brilantní, ale omyl nemůže být efektivní. V tomto případě platí, že důkazem o pudinku je jeho snězení, a Němci si očividně ukousli víc, než dokáží spořádat. Efektivita nezná morální vítězství. Pokud nic co neuspěje jako úspěch, nemůže nikdy selhat hůř než filosofe založená na úspěchu. Tak hluboce a zoufale Němci selhali. Kdyby před válkou neexistovala žádná teorie o německé efektivitě, pouhou zkušeností války by žádná nevznikla. Mohli bychom říci, že německá armáda je stejně dobře organizovaná jako jiné velké armády, ale ne víc. To, čeho bychom si na Němcích, posuzovaných jako nových lidech, měli všimnout, je vlastnost a schopnost, pro niž si nedokáži vymyslet žádné jiné jméno než jedno jediné—a budu jí říkat mytologie. Skutečně se zdá, že dokáží pospolně žít v legendě: dav v oblaku vidění. Miliony lidí mohou snít jeden a týž sen. Plně si uvědomuji, že je to síla, i když si nemyslím, že by to byla nejlepší, nebo i –v posledku—nejsilnější síla. Zdá se nyní, že není důvodu, aby v pruských oficiálních historiích nebyla bitva u Jutska zapsána jako vítězství, tak jako bitvy u Rosbachu a bitva u Gravelotte. Němci vždy mluví o tom, že si vybudují vlastní budoucnost. Nyní se zdá pravděpodobnější, že si vyrobí vlastní minulost. V každém případě mají velmi skutečnou schopnost vyrábět mýty, čímž nutně nemyslím lži, ale spíš legendy. A jedním z mýtů je jejich efektivita.

Jako další příklad si vezměte náš postoj k Rusům. I tu jsme před válkou měli jakousi obrovskou a neurčitou vizi všemocnosti—železná říše děsivá spojením s dekadentními obrazy pouhé despocie, která je hrozivě silná. Příliš mnoho jsme na Rusko spoléhali jako na pouhou millionovou mašinerii. Tuto ošklivou mechanickou ideu přímo vtělujeme do do mechanického obrazu, docela oblíbeného v prvních měsících války. Někteří naši novináři nazývali ruskou armádu „parním válcem“. Poté, co jsme se s Rusy dostali do dotyku ve skutečném zápase, nebylo po ničem z toho vidět ani stopy. Rusko se naopak pokrylo slávou bojem v takových podmínkách jaké byly v Polsku nebo i v Černé Hoře. Bojovalo v nevýhodě—a v nevýhodě vítězilo. Od nynějška už nikdo nemůže popírat, že velká říše nemůže mít odvahu malého národa. Vlastnosti projevené Rusy, ještě více v tragickém ústupu, a je-li možná, než v jejich nynějším triumfálním postupu, byly právě těmi vlastnostmi popírajícími strnulou despocii—romance, adaptabilita, ba i dobrodružnost. Naštěstí pro nás měla carova armáda důvtip, obratnost a vynalézavost, již parní válec vykazuje jen zřídka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 457-461 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988