O popleteném vzdělání Angličnů (1. července 1916, Illustrated London News))

 

Jedno z podivných tichých zhroucení moderního intelektu nastalo, když lidi začali mluvit o „vzdělávání“ aniž by řekli, jaké mají na mysli. Je zřejmé, že škola něco vyučuje, ať je řídí Froebel nebo Fagin. V technickém slova smyslu, v němž mluví o výsledcích vzdělávání školští úředníci Fagin vyučuje nadmíru dobře: a jedinou námitkou proti němu musí být, že některé věci vůbec vyučuje. Zdá se, že například v Německu už Fagin Froebela vypudil a dává přednášky o historii a morální filosofii. V Anglii je špatné vzdělávání více než negativní než positivní. Je ale dost špatné být v některých oblastech takřka bezvýhradným zlem. Sama důvěra v ně vyzývá k nedůvěře k jeho mentální kapacitě. Člověk, který vyjde do světa, mezi všechny jeho nástrahy a hádanky a prostě řekne „Jsem vyučen“ nedokazuje nic než to, že nebyl vyučen myslet, nebo nebyl vyučen, jak se vyjadřovat. Obvykle zjistíte, zejména mezi Němci, že když s otázkou naléháte, ukáže se, že je to směšný předsudek o „gramotech“ a schopnosti něco naškrábat a přeslabikovat. Nedokážu pochopit, jak lidem v hlavně tohle obludné moderní modlářství vyrostlo. To už člověk hrající piškvorky může být hrdý na to, že se naučil systému libovolných značek, který teoreticky i prakticky dokáže zvládnout šestileté dítě. Na kteroukoliv další libovolnou abecedu se to nevztahuje. Nikdo si nemyslí, že kdo neumí číst těsnopis, je barbar, ani, že ten, kdo ho číst dovede, že je filosof. Nikdo není za hlupáka, když neví, že v semaforové signalizace se písmenu D říká Don. Nikdo nevypadá, jako chlupatý polozvěrský barbar, když řekne M, zatímco onen konkrétní kód sentimentálněji říká Emma. V běžné společnosti nikdo nemusí spěšně zaujímat strnulý postoj železniční signalizace. Od moderních lidí se nečeká, že by věděli cokoliv o mnohem filosofičtější abecedě, jíž se říkalo heraldika. Moderní plutokrat není náhle předvolán, aby si vymaloval svůj erb, i kdyby si dal tu práci, aby si od politiků nějaký koupil. Pokud ale evropský rolník, který ví dost o přírodě a praktické vědě dost, aby nechal poušť rozkvést, se nenaučil psát, tak jak jsem se já nenaučil těsnopisu, je mu v mnoha moderních portálech odepřen vstup ve prospěch nejbližšího kováře. A německý voják, který ve volných chvílích pro zábavu seká dětem prsty, vám docela vážně a upřímně řekne, že Rus je divoch, jen proto nedokáže napsat svoje jméno na kus papíru, zatímco Němec to dokáže. Co pak Němec s tím kusem papíru udělá, víme.

Potřebujeme také ovšem mnoho z našich sídel učenosti proměnit v sídla odnaučování. Zejména dějepis se v Anglii vyučoval tak hrozně, že pro většinu Angličanů by bylo docela doslova lepší, kdyby nevěděli vůbec nic. Říká se, že dějepis je filosofie vyučovaná na příkladech. Bohužel, ta naše byla zejména německá filosofie vyučovaná na německých příkladech: a my si teď nejsme jistí, zda chceme následovat německého příkladu. Se vší vážnosti jsme se dívali modrými teutonskými brýlemi a viděli všechno modře: zastřely a odbarvily nám všechno od rudé vlajky po Bílého cara. Pro velmi mnoho z nás byla tahle válka prvním skutečným kontaktem se zbytkem křesťanstva. V téměř každém případě to byl pravý opak předjímaných představ běžných v této zemi. Většina z nás nikdy neznala ani neviděla Francouze, pokud to nebyli číšníci, nebo Italy, pokud to nebyli prodavači zmrzliny, ani Rusy, pokud to nebyli Židé. Skuteční lidé se chovali způsobem zcela překvapivě odlišným od rolí připsaným jim v naší etnografii obrázkových časopisů. Považuji proto za velmi přínosný experiment na chvíli z našich hlav vyhnat vše, co o nich víme, nebo si myslíme, že víme. Uvažme, co bychom si měli o našich sousedech myslet, pokud bychom nevěděli nic než to, co jsme se dozvěděli v této smrtící zkoušce pravdy. Předpokládejme, že to jsou všechno národy, o jejichž historii jsme nic nečetli, lidé z nějaké nové planety. Co o nich máme říci, když vstupují do děje—do děje, v němž na jejich jednání závisí náš život a o němž si netroufáme se klamat umělými libostmi a nelibostmi?

Vezměme si nejprve Němce. Na kázeň, organizaci a vůbec jsme byli připravení, protože sami Němci o nich mluvili bez ustání. Dalo by se ale docela úspěšně pochybovat, zda byla německá organizace tak obzvláště úspěšná. Samo jejich oficiální líčení tažení v severní Francii, u kterého není příliš pravděpodobné, že by je vystavovalo zbytečnému zesměšnění,, jejich síly (ač v každém případě mnohem větší než nepřátelské) představuje jako značně menší, než byly zamýšlené. Čím dál víc je zřejmé, že z výhody získané vpádem do Belgie zůstává jen málo, nebo vůbec nic, leda snad vyjma terorismu—tedy zneuctění. Je totiž nutno říct, že tato argumentace podle výsledku, která by byla u ušlechtilejších a lidštějších ideálů aplikována unfair, je jediná, kterou lze férové aplikovat na praktický nárok vznášený moderním Německem. Omyl může být zmužilý, omyl může být silný, omyl může být dokonce i brilantní, ale omyl nemůže být efektivní. V tomto případě platí, že důkazem o pudinku je jeho snězení, a Němci si očividně ukousli víc, než dokáží spořádat. Efektivita nezná morální vítězství. Pokud nic co neuspěje jako úspěch, nemůže nikdy selhat hůř než filosofe založená na úspěchu. Tak hluboce a zoufale Němci selhali. Kdyby před válkou neexistovala žádná teorie o německé efektivitě, pouhou zkušeností války by žádná nevznikla. Mohli bychom říci, že německá armáda je stejně dobře organizovaná jako jiné velké armády, ale ne víc. To, čeho bychom si na Němcích, posuzovaných jako nových lidech, měli všimnout, je vlastnost a schopnost, pro niž si nedokáži vymyslet žádné jiné jméno než jedno jediné—a budu jí říkat mytologie. Skutečně se zdá, že dokáží pospolně žít v legendě: dav v oblaku vidění. Miliony lidí mohou snít jeden a týž sen. Plně si uvědomuji, že je to síla, i když si nemyslím, že by to byla nejlepší, nebo i –v posledku—nejsilnější síla. Zdá se nyní, že není důvodu, aby v pruských oficiálních historiích nebyla bitva u Jutska zapsána jako vítězství, tak jako bitvy u Rosbachu a bitva u Gravelotte. Němci vždy mluví o tom, že si vybudují vlastní budoucnost. Nyní se zdá pravděpodobnější, že si vyrobí vlastní minulost. V každém případě mají velmi skutečnou schopnost vyrábět mýty, čímž nutně nemyslím lži, ale spíš legendy. A jedním z mýtů je jejich efektivita.

Jako další příklad si vezměte náš postoj k Rusům. I tu jsme před válkou měli jakousi obrovskou a neurčitou vizi všemocnosti—železná říše děsivá spojením s dekadentními obrazy pouhé despocie, která je hrozivě silná. Příliš mnoho jsme na Rusko spoléhali jako na pouhou millionovou mašinerii. Tuto ošklivou mechanickou ideu přímo vtělujeme do do mechanického obrazu, docela oblíbeného v prvních měsících války. Někteří naši novináři nazývali ruskou armádu „parním válcem“. Poté, co jsme se s Rusy dostali do dotyku ve skutečném zápase, nebylo po ničem z toho vidět ani stopy. Rusko se naopak pokrylo slávou bojem v takových podmínkách jaké byly v Polsku nebo i v Černé Hoře. Bojovalo v nevýhodě—a v nevýhodě vítězilo. Od nynějška už nikdo nemůže popírat, že velká říše nemůže mít odvahu malého národa. Vlastnosti projevené Rusy, ještě více v tragickém ústupu, a je-li možná, než v jejich nynějším triumfálním postupu, byly právě těmi vlastnostmi popírajícími strnulou despocii—romance, adaptabilita, ba i dobrodružnost. Naštěstí pro nás měla carova armáda důvtip, obratnost a vynalézavost, již parní válec vykazuje jen zřídka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 457-461 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s