Dvě verze Jutska (8. července 1916 ILN)

July 8, 1616

Two Version of Jutland

Ve způsobu, jímž německá vláda dosud ukapává, pomalu a jakoby uvolněně, podrobnosti o své námořní porážce, aby pořád ještě mohla vypadat jako vítězství, je jisté ponaučení. Je spojené s velmi neúprosnou teorií o celém tvaru a povaze konce války. S tím, jak je svírají jejich potíže, mají Němci na výběru dvě nebo tři linie, které mohou zaujmout. Svou linii si zjevně zvolili, a jelikož mně nikdy ani ve snu nenapadlo, abych popíral odvahu, patriotismus nebo další barbarské ctnosti velké většiny německého lidu, skutečně si přeji, k jejich prospěchu, a prospěchu všeho bojovného lidstva, aby zaujali kteroukoliv jinou.

Názor vlastní a výlučný pro popruštělé Německo byl za předpokladu úspěchu dosti prostý. Vyjádřil ho nespočet německých autorů a okopírovali jej, říkám to s lítostí, někteří autoři v Anglii. Stručně jej lze formulovat tak, že jej ideál je reálný, v tom smyslu, že vše dobré je výsledkem naplňování. „Být tím, čím zaručeně být mohu, mi zabránit nemůžeš.“ Chytrý Žid, který si říká Maxmilian Harden, který byl mluvčím a velebitelem Bismarcka, vyložil běžný pruský názor na samém začátku války a to v článku, v němž se zapřísahal a chvástal, že Německo konflikt vyprovokovalo a zasadilo první ránu. Ptal se, jaké právo potřebuje dub, aby se protlačil nad menší stromy a křoviska. Je to samozřejmě dětinská a brutálně zřejmá filosofie a odpověď je téměř stejně zřejmá. Dokonce i německý filosof musí uznat, že když strom spadne na člověka, projevuje mnohem menší mentální panství a ještě menší sílu vůle, než člověk, když strom pokácí. A rozdíl mezi nimi dvěma je pak právě v tom, že strom může padnout na člověka jakéhokoliv druhu, zatímco člověk, pokud byl řádně vychován, nepokácí strom žádného jiného člověka. Faktem vlastně je, že dub si proráží cestu křovím, protože strom si nemůže pomoci, zrovna tak jako křoviska. Jediný skutečný superdub by byl takový dub, který by viděl keř a dokázal se mu vyhnout. I důmyslný Harden od té doby přestal být dubiskem a stal se rákosem, pokud ne stéblem slámy. Je tím druhem stébla, které ukazuje, kam fouká vítr. Jinými slovy, jelikož není Němec, ale inteligentní kosmopolitní cizinec, vidí, že keřům se teď daří výtečně a mír radí skoro tak cynicky, jako původně radil válku. Ale reprezentativnější skupiny Němců, zejména těch ve vládnoucí třídě, zjevně nejsou připraveni vzít věc v odtažitém duchu poraženého hazardního hráče. Jejich fráze jsou pořád plné, mohli bychom pro jednoduchost říct, filosofie dubu. A ona filosofie se ověřuje velmi prostým testem, který by rozumnější lidé mohli předvídat—je to zkouška tak prostá že je sotva potřeba ji tu recitovat. Pokud vaše právo spočívá v síle vaší moci, copak se asi stane, když vaše náramná síla začne vypadat tak nějak vachrlatě? S jakým druhem stížnosti se polemický talent dubu běžně obrací k druhým stromům, když zjistí, že jsou vyšší než on. Padne-li tato otázka, hlas zeleniny bývá obvykle trochu zmatený. Nějakou dobu se zdálo, že se vyzní do slov „Je hrubě nerozumné, abyste byli vyšší než já, když já jsem vyšší než vy. “ To byla kontroversní posice, kterou ale nebylo možné dlouho bez komplikací zastávat a Prusko je, jak jsem již řekl, jaksi na rozchodu kontroversních cest. Čelí dilematu buď si nárokovat mocnou sílu, která je mu nyní upřena, nebo právo, které si upřelo samo. Bez prostřední budoucnost a celý způsob, jímž válka skončí (za předpokladu, sdíleného dnes všemi racionálními lidmi, že nemůže skončit skutečným německým vítězstvím), závisí na tomto nutném doplňku k poněkud prosté německé theorii.

Zdá se jasné, abychom opustili přirovnání, že vládcové německé říše považují nadále za moudré povzbuzovat původní německou bláhovost. Pořád si myslí, že iluzi nezdolnosti lze a je třeba udržovat mezi masami jejich lid. Ale odlišnost mezi romancí a realitou musí nutně stoupat v míře, pro niž jim jejich předchozí zkušenost nedala žádné měřítko. V předchozí části války nadmíru přeháněli své úspěchy, ale měli co přehánět. Ruský ústup nebyl útěk, ani se útěku nijak neblížil, ale ústup to byl. Ale ani němečtí žurnalisté budou těžko tvrdit, že Rusové nyní ustupují do Haliče. Prudký úder Paříži nakonec skončil nezdarem, ale byl to prudký úder. Ani orgánové junkerské strany budou těžko tvrdit, že nastal bezdeše prudký úder k Verdunu. Pro tak obrovské armády to nebylo mnoho, když přemohly Belgičany, nebo i Srby, přesto ale Belgie a Srbsko byly dobyty. Je čím dál víc zřejmější, do očí bijící, že Francouzi a Britové podmaněni nejsou, přímo naopak. Nebude trvat dlouho a nepřítel nebude moci ani prohlašovat za svoje ony vnější a velmi pomýlené formy úspěchu, které se týkají jen pohybu a pouze lokality: provedení nevítězných postupů a obsazení neopevněných pevností. Ocitne se v polemické nutnosti obracet ne už méně ve více, ale ne v ano. Už to nebude otázka jedné strany přehánějící a druhé minimalizující nějakou událost, ale spíš půjde o to, že každá strana bude mluvit, jako by se vyjadřovala k úplně jiné události. Prvním příkladem této proměny, který přišel k ruce, je neobyčejný příklad bitvy u Jutska.

Konečným a logickým výsledkem takového procesu, pokud by dva prvky v něm mohly pokračovat paralelně do nekonečna, by vypadal tak, že Německo a zbytek Evropy žijí ve dvou různých světech. Němci často, a se zvláštním důrazem, mluví o tom, že mají svou vlastní budoucnost. Pokud by tohle pokračovalo, měli by, ve zcela zvláštním smyslu, svou vlastní minulost. Když der Tag znamenal zítřek, mohli si jej samozřejmě utvářet po svém, ale s tím, jak se věci vyvíjí se zdá, že v tom budou pokračovat i když bude der Tag znamenat včera. Při všech připouštěných výstřednostech a náklonostech ve všech historických knihách je velmi neobvyklé najít případ dvou tak odlišných verzí jakou jsou ty o bojích v Jutsku. Nesetkávám se s tím, že by Angličané prohlašovali bitvu u Bannocburnu za anglické vítězství, nebo s tím, že by Skotové popírali, že bitva u Floddenu byla skotskou porážkou. Jsou bitvy, kde by se o výsledku dalo  vskutku pochybovat—například bitvu u Sherrifmuir—ale v těch případech se obě strany víceméně shodly, že je pochybný. Ale Jutsko, ve světle faktů, tak jak je nyní známe, je právě tak málo pochybné jako Slavkov nebo Waterloo. Přesto lze sotva pochybovat, že pruské úřady předkládají zcela optimistickou verzi a předkládají ji úspěšně, alespoň pokud jde o některé značné části německého mínění. Pokud by bylo možné sjednat mír za přítomných podmínek, nebo za podmínek jakkoliv připomínajících přítomnost (jak se o to pokouší někteří lidé chabé mysli, a tudíž paličatí), pak nemůže být žádných rozumných pochyb o tom, že boje u Jutska vejdou do německé historie jako německý Trafalgar. Už sama možnost existence tak protichůdných a svářících se zájmů je sama o sobě dostatečnou indikací toho, že předčasný mír může znamenat takřka permanentní válku. Ani přítomnost dvou protikladných idejí by těžko mohla být více smrtící než přítomnost dvou protikladných vzpomínek. Jedna strana sporu bude navždy argumentovat na základě smyšlené zkušenosti a bude napodobovat fiktivní příklady. Každý, kdo by německé povaze věřil takový bianco šek falešné a imaginativní historie, musel poslední dva roky spát. Mnohem lepší, i pro samotné Němce by bylo, kdyby si nakonec uvědomili a vzpomněli na porážku stejně dramatickou jako byla kosovská tragedie, která inspirovala století udatnosti a vítězství a zrovna nedávno obnovila jistotu vzkříšení Srbska.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s