Střet dvou vyznání (ILN, 22. července 1916)

July 22, 1916

Two Creeds in Collision

Německu se nás nepodařilo zdolat, můžeme mu však uznat, že se jí skoro povedlo nás pokazit. V nejnovější době tu byly anglické hlouposti a anglické hříchy, ale pro naše nepřátele je velmi těžké je odsoudit bez toho, aby odsoudili sami sebe. Pro přívržence Německa je snadné psát o Britově aroganci chrapounství. Velmi těžké je pro něj ale postavit to do protikladu k pokoře a zdvořilosti Prusa. Až příliš snadno mu plynou fráze o pirátství a dravém imperialismu Anglie: před mnohem těžším úkolem stojí, když přijde na srovnání s idealistickým nacionalismem a takřka mystické citlivosti pro posvátnost hranic, která je tak nápadnou součástí nabízí Polska nebo Alsaska. Němec nám dokonce ani nemůže ukázat, že se mýlí tak, aby přitom zůstal v právu a už sám fakt, že i ti, kdo jsou z dobrých či špatných důvodů zatrpklí proti britskému imperialismu, bývají obvykle ještě zatrpklejší proti německému imperialismu, by bylo samo o sobě rozhodlo spor. Jelikož ale má tohle zaplétání se do vzájemných výčitek, co ten druhý také provedl, má nevyhnutelně dojem nerozhodnosti, bez ohledu na to, jak rozhodné odražení námitky může být, považoval jsem vždy za pevnější základ polemiky bavit se o spíše o tom, jak německá tvrzení zasahují spíše jiné národy než ten můj—a zejména národ francouzský, s nímž je pře starší i jasnější.

Prvotní rozdíl mezi Francií a Německem lze snad postavit takto: že Francouz je hrdý na Francii a Němec v tom smyslu na Německo hrdý není. Je hrdý na to, že je Němcem, což je docela odlišná věc. Pro Francouze je jeho země abstrakcí—tedy čímsi, co lze vzít ze samotné ideje jeho samotného. Ti, kdo mají dostatečně čisté instinkty, aby se mohli těšit z příběhů zločinů a hrůzy, budou souhlasit, že detektivní příběh je jednou z oblastí, kde Francouzi prokázali typickou dovednost a znalost. Ale anglického čtenáře pařížských romans policiers je nejprve pobaven způsobem, jímž se o všech aktivitách tlustého policisty nebo soudce s parukou a brýlemi píše jako o aktivitách ideální bytosti zvané Spravedlnost. Spravedlnost utíká za taxíkem, Spravedlnost šplhá na strom, Spravedlnost leze oknem, nebo přichází s nabitou pistolí. Je to jedna z mnoha věcí, ve kterých se , když někdo začíná chápat cizí zemi, zachová moudře, pokud setrvá k modlitbě, když se původně přišel vysmívat. Pro Francouze totiž vždycky byla neosobní Spravedlnost stejně výrazná jako osobnost. Dobrodružství této abstrakce v Gaboriauově příběhu jsou krotká ve srovnání s příběhem Francie v Evropě. Spravedlnost byla na křížových výpravách Spravedlnost seděla po pravici sv. Ludvíka, když soudil pod stromem v zahradě, Spravedlnost vyrážela po boku panny Jany, Spravedlnost vyzbrojila dav proti králům, a učinila zázrak vycvičeného davu, který pochodoval na Moskvu a Madrid. Nikdo nemůže porozumět Francouzům, pokud nechápe, že tato neviditelná instituce je prvním faktem, který mají na mysli, a že dokonce i jejich atheisté jsou teokrati. Právě tohle mělo navlečenou masku monarchie, ba i masku teroru. Ze všech lidí na zemi je totiž Francouz nejvíc revolucionář a nejmíň anarchista.

Němci jsou vřele a upřímně patriotičtí, když zpívají svou velkou píseň „Německo nade vše“. Ale nemyslím tím—alespoň ne ve francouzském smyslu—skutečně „Německo nade vše“, protože nestaví Německo nad Němce. Podstatou germanismu je být Němcem a každý, kdo je Němcem, má podíl na přednostech, které velebí. Ale Gal, bez ohledu na jakékoliv jeho individuální neřesti, na svou zemi spíše aspiruje, než by se jí zmocňoval. Je to víc bohyně, již uctívá, nebo dáma, jíž není hoden. Kněz může tyranizovat, ale nakolik je knězem, je ze zásady služebníkem a dokonce přiznaně služebníkem neužitečným. Trubadúr se může vychloubat, ale nakolik je trubadúrem, přiznává, že zpívá někomu, kdo na něj může vychrstnout ledovou vodu. Nu ale Němec tuto posvátnou vzdálenost mezi sebou a abstrakcí své národnosti necítí, on by to formuloval tak, že on a jeho země jedno jsou. A tento rozdíl koření v původní historii obou komunit. Francie je plémě vzešlé z náboženství, ale Německo je náboženství vzešlé z plemene. Tím se chce říct, že by nikdy nebylo žádného francouzského národa, kdyby nebylo horlivého toužení po jistých ideálech římského práva, křesťanského náboženství, civitas dei, nebo městských státech starověku, jistou skupinou velmi energických Evropanů. Ale sami Němci potvrdí, i se tím budou chlubit, že si ve všech věcích byli vědomi obecné německé spřízněnosti, pouta krve, třebaže nikdy nebyli spojeni žádnými naukami nebo institucemi. Od té doby Němci, kdy z této spřízněnosti udělali náboženství, vytvořili z ní také říši, je to ale náboženství a říše založená zásadně na plemeni.

Nu a jedinečnou známkou náboženství plemene je to, že uctívajícímu dovoluje uctívat sám sebe. Ať už Francouz následovat korunu remešskou, nebo rudou čapku pařížskou, nikdy tím jen neblahopřál sám sobě, že má kulatou hlavu. Němec, tak jak se jeví ve viděních jejich nejpsavějších profesorů, si hluboce a se vší vážností blahopřeje, že má dlouhou hlavu. Olej sv. Ludvíka ani Napoleonovy vavříny nebyly ve francouzské historii tak posvátné, jak bylo pouhé vlastnictví plavých vlasů posvátné v německé filosofii. Vše co teutonská filosofie skutečně chválí, může jednotlivý Teuton najít sám na sobě. Ale jednotlivý Francouz v sobě nemůže najít celou Francii, protože Francie znamená něco víc než muže, alespoň ženu.

Tato dvě vyznání se střetla specielně a rozhodně v jednom bodě či místě a tím místem je Alsasko Lotrinsko. Jediným přijatelným teutonským nárokem na Alsasko je to, že Alsasové jsou plemenem teutonští. Neměnnou francouzskou odpovědí na to je, že pokud jsou kmenově příslušníky Německa, pak jsou francouzští občané. Jsou to děti francouzské ideje, spravedlnost očekávají od francouzského práva, jsou právě tak součástí historické francouzské duše jako Pikardie nebo Champagne. Německý etnolog tam může najít mnoho své krve, tak jak z ní něco najde kdekoliv. Ale nenajde tam svůj mozek, mozek podstoupil francouzské vzdělávání a byl naplněn světlem. Alsasané jsou Francouzi, protože to jsou francouzští patrioti a ať už otčina znamená cokoliv, la patrie nikdy neznamenala jen plémě nebo půdu, ale vždy právo—a svobodu.

S ohledem na to mě mimochodem baví, když  vidím (citovanou v Cambridge Magazine) jednu poznámku z maďarských novin. Říká, že i ti, „kdo si upřímně přáli válku, aby zvětšili a posílili slávu, velikost a bohatství svých zemí jsou konfrontováni tragickým, ale nedocenitelným ponaučením, že není žádné slávy, velikosti či bohatství, jež by stálo za učiněné oběti.“ Cambridge Magazine dodává, že kontext „toto argumentuje v souvislosti s aspiracemi Srbska na Velké Srbsko, Francie na Alsasko Lotrinsko“ etc. Jinak řečeno, protože se Rakousko – Uhersko velmi roznemohlo ze zabírání majetku jiných národů, měla by se Francie z pochopení a soucitu přiznat, že ji unavuje brát si, co je její vlastní. Dokážu uvěřit, že Teutoni, kteří si „upřímně přáli válku“, aby posílili a zmnožili své bohatství, si přejí, aby bylo všem zapomenuto a odpuštěno. Ale co lidé, kteří si válku nepřáli a své bohatství se zvětšovat nepokoušeli? Obávám se, že ti budou dost krutí na to, aby si přáli aspoň navrácení ukradených statků.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s