O německém sebeuspokojení (ILN, 29. července 1916)

July 29, 1916

On German Self-Complacency

Pokud budeme předpokládat, že lež, která je polopravdou, je vždy tou nejčernější lží, musíme Němcům upřímně uznat, že jejich lži proti Anglii jsou vskutku velmi bílé. Ke zločinům z nichž nás německý tisk obviňuje, jsme nikdy ani nebyli pokoušeni, ani si nedokážeme představit, že bychom k nim byli pokoušeni. Nejsou to ani tak věci, k nimž by naše vůle nikdy neklesla, jako spíš věci, k nimž by se naše představivost nikdy nepozvedla. Nacházím například odstavce jako je tenhle, citovaný z Vossiche Zeintung. „Asociace pro germanismus v cizině obdržela sdělení od důvěrné osoby v Bergenu (Norsko), která sdělila, že mnoho Rusů, kteří se do Norska dostali z Anglie, jejímu příteli řekli, že Nor, který s těmito Rusy hovořil, slyšel, že Rusové měli možnost stát se svědky výcviku nových anglických armád a dozvěděli se mnohé o britském duchu. Rusové se ptali, proč tyhle jednotky nebyly poslané na frontu, aby pomohly jejich spojencům. Odpověď, kterou dostali od náležité autority, zněla: ale kdepak, tihle vojáci zůstávají v Anglii. Budeme je sami potřebovat k boji s Francií a Ruskem. Rusové byli naplněni studem a okamžitě Anglii opustili.“

Zdá se, že v tomhle příběhu je příliš mnoho důvěryhodných osob, a trochu se mi motá hlava z toho, když se snažím pochopit, kdo řekl komu a co. Nemyslím si, že by to byl zrovna dobrý příběh, ale zdá se, že si ho různí lidé vzájemně vyprávěli mnohokrát—a dokonce, že si ho jaksi oklikou lidé vyprávěli sami sobě. Nedokážu pochopit, proč Rusové nemohli říct to, co chtěli říct příteli důvěryhodné osoby, namísto toho, aby to říkali zcela nepotřebnému Norovi, ale možná to jen znamená, že se nějaká síť německé větné stavby zhroutila pod tíží překladu. Ale na samotném příběhu, když jsem se k němu už dostal, mě zaujalo to, že vyjádřil myšlenku, o níž jsem si jist, že by se běžnému Angličanovi nedostala do hlavy od jednoho konce války k druhému. S lítostí říkám, že by bylo docela možné citovat náhodná slova běžných Angličanů, která by Alianci uvedla do rozpaků a roztrpčení. Angličan by mohli říct cokoliv idiotského Rusovi, ale zrovna tohle ne. Mohl by si myslet, že Rus je živ z lojových svíček, ale neřekl by, že na konci války napadne Rusko. To by znamenalo jistý typ dalekozrakosti, jistý typ megalomanie, jistý druh jasnozřivého spiknutí a cynické imaginace o kontinentálních záležitostech, které jsou v každém bodě neslučitelné s anglickými neřestmi zrovna tak jako s anglickými ctnostmi. Fatálním a zarytým omylem Němců během této války bylo to, že Anglie je jejich mocným a obzvláštním nepřítelem a že Anglie je strůjcem jakékoliv nepřízně vůči nim, která ve světě může být. Skutečnost byla taková, že Anglie byla prakticky jedinou zemí na světě, která si vůbec neuvědomovala problém pruského cynismu a dravosti. Sám si vzpomínám, že jsem pro většinu svých krajanů byl jen náměsíčný a chorý, protože jsem vždycky považoval poplenění Francie v roce 1870 za křivdu, která volala k nebi po pomstě. Všichni ostatní v Evropě tenhle pocit chápali, i kdyby jek nesdíleli, jediný, kdo to nechápal, byl průměrný vzdělaný Angličan. Ale Němec se nespokojil s tím, že byl v tomhle daleko vzdálen faktům, svou fantasii rozvinul ještě dál. Myslí si nejen to, že jsme tuhle válku, kterou jsme ani nepředvídali, dychtivě očekávali, on si nyní myslí i to, že jsme dychtili i po další válce, o níž se nám ani nesnilo. A tu se této potřebě hned dostane svědectví oněch tajemných Moskvanů, jimiž jsou ledabyle svěřena nejohavnější tajemství naší černé diplomacie a oni se pak ve svém studu vypraví pobývat do Norska, kde uleví svým citům vyprávěním tohoto příběhu a tím, že si jej nechají vyprávět pořád dokola, aniž by je to kdy unavilo. A celou tu dobu tu jsou v Anglii a anglické politice slabosti a absurdity, které na Němce prostě zírají, a nejsou to jen prosté díry, ale přímo jeskyně. Jaké to jsou jim ale říkat nebudu.

Ale pokud se německé pomluvy tak široce míjí cílem, že to jsou skoro lichotky, ještě víc platí, že německé komplimenty jsou svých zvláštním způsobem urážkami. Pokud někomu skutečně nedochází, co máme na mysli, když říkáme, že pruský duch je jedovatá drzost ničící celé morální zdraví lidstva, ať se podívá na pruské výroky, ne když jsou myšlené ve zlém, ale když mají být přátelské. Pruská přízeň je urážlivější než brutalita kohokoli jiného—vlastně je ještě brutálnější. Příležitostně vychází sborník, který si říká Cambridge Magazine a je to jakási sbírky výstřižků zahraničních komentářů o válce. Svými vlastními slovy „nemá v úmyslu nabízet úplný přehled názorů v tisku v jakékoliv zemi, ale doplnit to, co lze najít v anglických novinách.“ Nemyslím, ale že by ti, kdo jej tvoří, namítali proti dodatku, že pokud jde o německý tisk, zamýšlí jej doplnit o důkazy o větší genialitě německého ducha, které z dostatečně zřejmých důvodů nelze najít v anglických novinách. Přesto pro každého, kdo zná a nesnáší pach sebeuspokojení a studené a hrubé domýšlivosti, budou ty velkomyslnější výňatky otiskované na těchto stránkách víc provokativní než Hymna zášti. „Drobný příběh nazvaný „Německá zášť“ popisuje hlubokou proměnu pocitů.“ Vypráví pak o tom, jak se německý voják vydal do války s nenávistí vůči všemu francouzskému, anglickému nebo ruskému, a jak se pak vrátil s pocity, které mají být mnohem benevolentnější. Sám nijak nevidím, že by došlo k hluboké změně pocitů—nebo přísně vzato čehokoliv, co by si vůbec zasloužilo označení pocity, vyjma pocitu sebeuspokojení. Pruský důstojník má před svým osvícením i po něm tutéž zmraženou fixní ideu přirozené nadřazenosti a svrchovanosti. Takhle například chválí Francouze; a Cambridge Magazine tiskne první větu velmi velkými literami: „Ovšem—Francouzi!—před těmi smekám. Ti se brání, jako by jejich velký císař byl pořád naživu. Nezachrání je to, ale jsem rád, svoji starou lásku k nim nakonec nemusím pohřbívat.“ Všechno co je špatně na Prusku, je špatně na těch slovech: neznalost historie, neznalost pokory, neznalost rytířství náhody. Všimněte si nutnosti zatáhnout do toho Napoleona, jakéhosi zázračného geniálního cizince, k vysvětlení, že Francouzi budou dobře bojovat, ti Francouzi, kteří Evropu vyváleli v prachu porážky v jedné válce za druhou tisíc let před tím než se Napoleon narodil nebo na něj kdo pomyslel a kteří byli vojenskými pány Evropy staletí před tím, než se od nich Němci naučili vojenské terminologii, kterou dosud používají. Všimněte si oné slepé e nemyslící jistoty úspěchu v oné udatné a zoufalé hře, kde žádná taková jistota není nikdy možná. „Nezachrání je to,“ vskutku nevyhnutelný a neproměnný nezdar francouzských vojáků ve válce je skutečně dojemný a do teutonského oka vhání slzu. Samozřejmě, že mluví o „francouzském šarmu“. Copak toho hlupáka nic nenaučí, že vede řeči o šarmu do ruda rozpáleného železa?

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 474-477 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s