Trocha proněmecké apologetiky (ILN, 26. srpna 1916)

August 26, 1916

Some Pro-German Apologetics

Když jsem na této stránce z času na čas komentoval podivně mizernou kvalitu proněmecké propagandy, která je mi zasílána, pokoušel jsem se být tak nezaujatý, jak to jen morálně lze. Porovnával jsem nejen to, co oni říkají na své straně s tím, co bych říkal já na své straně. Porovnával jsem i to, co bych říkal, pokud bych byl na jejich straně. Dostal jsem například nedávno německý nebo proněmecký list z New Yorku nazvaný Bull, pravděpodobně mi ho poslali, protože obsahuje odstavec věnovaný mně. Zní:

„Nápodoba je nejupřímnější lichotka“—to mějte na mysli, když budete číst následující hluboké sdělení G. K. Chestertona v londýnském Land and Water: „Německá kázeň je vědou o opakování omylu.“ Je-li to pravda, pak Angličané jistě této kázni skládají kompliment. Vyjevují se nám vidění Dardanel, Galiopole, Kut-el-Amary, Severního moře atd.

Nu, posoudíme-li tuto pasáž jako příklad umění polemiky, je tak nekompetentní, až to láme srdce. Tři příklady, které nám dává, vůbec žádné příklady nejsou. Jeho srovnání ani zdaleka nestojí na všech čtyřech, ve skutečnosti dohromady nemají ani jednu nohu, na kterou by se mohly postavit. Obvinění, které jsem, ať už je pravdivé nebo falešné, proti německému vrchnímu velení vznesl, bylo v tom, že dokonce i nesporná odvaha a vytrvalost německých útoků pokračovala jen proto, aby ukázala stejnost, ba slepotu německé strategie. Ve snaze obklíčit ustupující německou armádu podnikl generál Hindenburg postupně šest výpadů, které měly všechny stejnou podobu, mířily stejným směrem a byly neúspěšné. Verdunský sektor byl napadán jen nebesa vědí kolikrát podle stejného plánu a je podle něj příležitostně pořád napadán, a útok to byl neúspěšný. Podle stejného plánu byl podniknut útok i na italské linie a opět byl neúspěšný. Jistě má alespoň nějaký smysl označovat tohle za opakování omylu. Jaký smysl mají příklady náhodně citované německo americkými novinami? Anglické síly na Kut-el-Amara byly jen velmi malým předsunutým postavením a jeho dobytí bylo relativně velmi malou záležitostí. Kdyby to ale byla celá britská armáda, kdepak by se konalo opakování? Kolikrát Kut padl? Kolikrát po sobě byla britská armáda zajata? Propadl generál Townsehd návyku nechat se zajímat Turky, asi jako návku kouřit opium, a pořád jim pravidelně odevzdává svůj meč? Jutská záležitost byla podle jakéhokoliv testu, který někdo může chtít vzít do úvahy při posouzení bitvy, britským vítězstvím—ztráty, pohyby, strategické cíle, konečné výsledky. Ale i kdyby bychom přijali německý výklad a označili bitvu za německé vítězství, bylo to vítězství překvapivé. Podle jejich vlastního podání to byl první velký úder, který zasadili, nebo se pokusili zasadit. Dokonce i německý císař, který považuje za triumf pokusit se o výpad, potopit pár lodí nepřítele a více vlastních a pak honem rychle ustoupit do své původní skrýše, nepředstíral, že by dosáhl mnoha takových triumfů. Pokud by měl o pár takových triumfů víc, nezůstalo by mu už vůbec žádné loďstvo. A dardanelský podnik (a ten v Galiopoli, o kterém německo-americký humorista předpokládá, že to bylo něco docela odlišného) byl ve skutečnosti tím, který jsem sám zmiňoval, abych v článku, který kritizuje, osvětlil, co mám na mysli. Celá moje argumentace přitom byla o tom, že i když bylo vylodění v Galiopoli zřejmým neúspěchem, byl to úspěch ve vztahu k takovým dobrodružstvím, jako bylo u Verdunu. V obou případech šlo o hrubé chyby, rozdíl zůstává v tom, že Galiopoli bylo opuštěno, ale Verdun ne. Němci dosáhli téhož omylu, ale nedokáží dosáhnout téhož úniku. „Německá kázeň je vědou o opakování omylu.“

Právě tahle zadrhávající, nedomyšlená kvalita je tím, co oslabuje všechnu proněmeckou apologetiku a oslabuje zejména všechny jejich pokusy o srovnání a odseknutí a všechny možné argumenty, které se jim může dařit skládat s nahodilých omylů či nezdarů téhle země. Když tak někdo řekl, že poprava Casementa bude mít stejný účinek jako poprava Fryatta, řekl něco, proti čemu se hlasitě ozývá zdravý lidský rozum, a musí se hlasitě ozývat i v intelektuálním svědomí těch, kdo doufali, že Casement může být ušetřen. Jak jsem už řekl, mám sklony k pochopení i pro omyly irského patriotismu: ale dojem, že srovnání s Fryattem je nesmysl nemá nic společného s jakýmkoliv pochopením pro kohokoliv. Má co do činění ne jen s právními, ale také s logickými fakty celého případu. Nikdo nepopírá, že došlo ke vzpouře. Nikdo nepopírá, že vlády, ať dobré nebo špatné, obvykle při potlačování vzpour používají hrdelní tresty, Netvořili jsme nový precedent a nikdo nás z toho ani neviní. V případech, jako byl ten Fryattův se žádný precedent ani technicky nepřipouští. Nepřipouštíme, že kapitán Fryatt byl franc-tireur (rozumí se, že byl přirovnáván k bojovníkům operujícím mimo pravidelné jednotky, Britové trvali na tom, že byl běžným kapitánem obchodní lodi, který na německou ponorku najel nedopatřením. Němci tvrdili, že ji napadl, posléze ho dopadli, zajali a popravili pozn. překl. ) nebo cokoliv takového a podali jsme jasné důvody k tomu, proč je absurdní ho za franc-tieura označovat. Nikdo, dokonce ani Němec ne, nepovažuje za absurdní označovat Casementa za rebela. Jediná příznivá verze, kterou o něm lze podat je založena na tom, že byl rebel. To je slabina proněmeckého útoku na Anglii a je to něco mnohem slabšího než pouhá lež. Je to lhostejnost k pravdě v povaze věcí, odmítnutí etickou otázku alespoň začít ve správném místě.

Tento omyl nedostačeného tu quoque postihuje také ty, kdo se nyní snaží být čistými pacifisty, když byli dlouho zřejmě proněmečtí. Postihuje ty, kdo prohlašují, že obě strany jsou jedna jako druhá. Vidím, že vážený židovský kritik dr. Georg Brandes opět obracel pozornost k pozoruhodnému faktu, že oba protivníci v konfliktu tvrdí, že jejich věc je spravedlivá. To už mohl říct, že dva advokáti v právním sporu mají svůj případ, nebo třeba, že oba nosí paruku. Říkat, že obě strany sporu tvrdí, že spravedlnost je na jejich straně je jen jiný způsob jak říct, že existuje spor.

Předpokládáme ale, že soud zasedá, aby zjistil, na čí straně je spravedlnost a ze zkušenosti známe pozoruhodný fakt, že obvykle neříká oběma advokátům, aby své spisy v zoufalství zahodili. My o Němcích neříkáme, že by o sobě netvrdili, že mají pravdu, ani že by si nemysleli, že mají pravdu, ani že se to nesnaží dokázat. Říkám, že když se to dokázat pokouší, dokázat to nemohou. A patrné je to zejména v oněch kulhavých a neohrabaných paralelách, o kterých jsem mluvil, kterých sám dr. Brandes uvedl několik příkladů. K tomu, aby člověk viděl, že tato porovnání jsou bez výsledku není ani nutné s věcí Spojenců souhlasit tak úplně, jak s ní souhlasím já. Někdo například může považovat tlak vyvinutý na Řecko za nelegitimní, ale i tak by měl míst dost rozumu na to, aby viděl, že to nesnese žádného srovnání s násilím spáchaným na Belgii. Expedice ze Saloniky mohla technicky být—byť to sám nepřipouštím—porušením neutrality. Ale vpád do království krále Alberta byl zrovna tak málo technickým narušením jako je technickým napadením, pokud někomu vyrazíte mozek z hlavy. Bylo to jednoznačně nehajitelné, ne v liteře, ale v duchu, ne jen mezinárodního práva, ale morálního práva, a to jak v podstatě, tak ve všech okolnostech. V čase míru a kvůli malé a k tomu ještě pochybné výhodě v jednom z mnoha směrů útoku a pro cíl, který byl sám o sobě proradný—totiž zasadit Francii podlý úder místo férového—zavalilo Prusko obzvláště brutálním vojskem zemi, která chtěla docela jednomyslně zůstávat v míru, zmocnilo se její vlády, svrhlo jejího krále, rozmařile zničilo její historické pamětihodnosti a pak klidně diskutovalo, zda teď má být jednou z jeho provincií nebo jedním z jeho vazalů. Ani jeden z těchto fundamentálních a obrovských faktů při srovnání se salonickým případem neplatí a pokud to dr. Brandes opravdu nevidí, pak je to muž pro kterého jsou právo a křivda jen slovy a ne skutečnosti.

Německá bezbožnost (ILN, 19. srpna 1916)

August 19, 1916

The Irreligion of Germany

Velmi nedávno jsem na tomto místě přičinil poznámku v tom smyslu, že „atheismus Frederika Velikého byl a je vojenským náboženstvím Berlína.“ V New Age tvrzení polemice podrobil dr. Oscar Levy, neutrál žijící, mám za to, ve Švýcarsku, ale velmi blízký a zdatný kritik anglické literatury, velmi velkorysý v hodnocení této stránky. Už jsem považoval za nezbytné o téhle záležitosti pojednat na jiném místě a ve spojitosti s jiným sporem. Jelikož ale dr. Levy říká, že tento list vídá pravidelně, mám dojem, že je to zvyk, který si říká o to, aby tu byl všemožné povzbuzování a možná i oceněn. Postačí tu říci, abychom se dotkli příležitosti této záležitosti, že dr. Levy bere křesťanské náboženství severního Německa mnohem vážněji než já—zčásti proto, nemohu se ubránit té myšlence, protože to není jeho náboženství, a ví méně o rozdílu mezi pravým a předstíraným. Úvodem mi říká, že pruští vojáci mají na svých helmách vyryté jakési luterské motto, ale (jak zřejmě sám částečně předjímal) mně mnohem méně zajímají jejich helmy než jejich hlavy. Dál mi pak říká a případu v německé armádě, kdy jednoho seržanta, který podle předpisů svou jednotku rozdělil na židy, protestanty a katolíky, rozčílila přítomnost nezařazeného individua, které tvrdilo, že žádné náboženství nemá. Velmi rozzuřený seržant mu řekl, že pokud si nenajde nějaké náboženství do příští neděle, bude každou druhou neděli navštíven, jak bychom my řekli, zaraženými vycházkami v kasárnách. Jak si většina anglických čtenářů všimne má tahle příhoda vtipnější a neuctivější paralelu o oxfordskému studentovi s „pochybnostmi“, kterému představený jeho koleje řekl, že si „Boha nějakého druhu“ bude muset opatřit do příštího týdne. Ale neuctivost Oxfordu je úctou Berlína. Ten druh případu, o kterém mluvíme jako o příkladu náboženské lhostejnosti je ve skutečnosti tím nejlepším, co dr. Levy dokáže najít jako německý příklad náboženské horlivosti. V Anglii bychom takového profesora označili za saduceje, ale v atheistickém Prusku vypadá v porovnání jako hotový zélota.

Tedy už samotný příklad německé zbožnosti, který dr. Levy podává, by sám o sobě stačil, aby mně přesvědčil o německé bezbožnosti. Ze samotného příběhu je zřejmé, že německý seržant byl docela nedbalý, pokud šlo o nejširší rozdělení vesmírných přesvědčení, ale převelice pečlivý, pokud šlo o nejužší a nejpřísnější jednotu vojenské kázně. Bylo mu řečeno, ať jednotku rozdělí na katolíky, protestanty a žid, a on by poslechl se stejnou lhostejností, pokud by mu řekli, aby ji rozdělil na uctívače ohně, uctívače fetišů, thugy, asasíny, satanisty a účastníky černých mší. Pokud by se muž bez náboženství vrátil s dostatečným množství stoupenců, aby se oficiálně hodilo z nich udělat čtvrtou skupinu uctívačů ničeho nebo uctívačů modrého paviána, byl by činovník naprosto spokojen. Argument dr. Levyho ale prokazuje příliš mnoho ještě jiným způsobem. Armáda z vojáků povinné základní služby má zahrnovat lidi všech druhů. Nu a nikdo, kdo i jen nejzběžněji navštívil Německo, nemůže předstírat, že by byl přesvědčen, že muže všech druhů v Německu lze roztřídit na pravověrné členy protestantské, katolické a židovské církve. Podle mé vlastní zkušenosti vyjádřilo nejostřejší dojem návštěvníka moderního Německa docela dobře malé děvče, které řeklo: „Kluci na ulici říkají, že žádný Bůh není.“ Vzpomínám si, dávno před válkou nebo zvěstmi o válce, na ten druh změny atmosféry, který v mé vlastní mysli vyvolal přesun z Besanconu přes Burgundskou bránu do Frankfurtu. Byla to změna přechodu ze země, kde se značné množství (i když se umenšuje) lidí pokoušela zabít křesťanství, do země, kde se všichni, kdo předstírali nějakou intelektuální kapacitu, předpokládali, že křesťanství už bylo dávno zabito. A nakolik je Prusové mohli zabít, tak už dávno zabité bylo. V pruské politice a filosofii chybělo ve smyslu, který je zcela odlišný d toho, že v němž je běžné páchání nepravostí v nesouladu s křesťanským ideálem. Španělské mučení a moskevský teror se dovolávaly precedentů, byly to zpožděné citace jakési svatosti potřebující obranu. Pruské mučení a teror necitují precedenty, ony je tvoří. Jsou založeny v základu na ideji, že minulost se propadá do bezedné jámy zapomnění. Nevěří ani v anděla ani v ducha, a vůbec nejméně v anděla zapisovatele. Dr. Levy alespoň připustí, že je tato filosofie běžená, když ne universální. A přiznání, že vůbec existuje, je dostačujícím důkazem, že vojenské dělení, které popisuje, nevyjadřuje Německo. Jinak řečeno, o tom, co je v německých hlavách se nemůžeme dočíst na německých helmách.

Pokud jsem ale obecněji tázán, kde beru dojem, že je moderní Německo bezbožné, pak jej beru v první řadě z jejich náboženských výroků. Když mluví německý císař o sobě, mohu jeho smýšlení zanechat jako podobné tajemství jako smýšlení většiny moderních lidí, mohou být agnostikem o jeho agnosticismu. Pokud se ale dovolává Boha, jsem si naprosto jist, že je to atheista. Není to žádný zbytečný paradox, je to velmi běžná zkušenost o vážném a frivolním používání slov. Představme si, že by někdo tvrdil, že nějaký verš ve staré anglické námořnické písni obsahující zmínku o Otci Neptunovi dokazuje, že angličtí námořníci ve dnech Dibdina nebo Marryata byli pohané, kteří uctívali Poseidona doslova s oltáři a oběťmi. Měli bychom odpovědět, zdá se mi, že už sám tón zmínky o Neptunovi, ve srovnání s dalšími zmínkami o „Prozřetelnosti“ či „nebi“ v těchže písních, stačil k tomu, aby prokázal, že nic takového neukazuje. Bylo by zřejmé, že anglický autor balady jen ozdobně mluvil o moři. Zrovna tak je zřejmé, že německý rétorik právě tak obrazně promluvil o zemi—o elementárních zákonech přírody a fysické hierarchii evoluce. Prostě personifikuje přírodu, jenom jí říká místo „ona“ „on“. Tohle a jen tohle dává jakýsi nesmyslný smysl řečem Němců o jejich „německém Bohu“. Nebo abychom vzali jiný příklad, člověk obeznámený s náboženstvím—alespoň v křesťanském smyslu—by asi odhadl, že neskládáme nejvyšší bohopoctu bohu Erosovi, a nedohadoval by se o tom z malých Kupidů na valentinkách. Ten rozdíl je možná příliš jemný na to, abych ho popsal, ale měl by pocit, že se svými nejvážnějšími božstvy by lidé zrovna takhle nezacházeli. Nu, moderní Němci s Ježíškem přesně takhle zacházejí. V Německu se dokonce objevila vánoční pohlednice zobrazující Dítěte Ježíše zatloukající hřebík do dřevěné sochy chudáka Hindenburga. Podotýkám, že tuhle věc je si nelze ani okamžik plést s jistým groteskním veselím v detailech božského příběhu. Nebylo by nic pohanského na vyobrazení Krista dítěte, jak si hraje s nářadím sv. Josefa a zatlouká hřebík do dětské hračky. Jinak řečeno, nebylo by nic pohanského na vyobrazení božství, kterak nebere věci vážně. V německém obrazu jde o to, že bere křesťanské božství je tu bráno na lehkou váhu, zatímco něco jiného se bere vážně a to něco jiného je pohanské božství. Ježíšek je tu jen ozdobou doprovázející Hindenburga. Elegantní a laskavý obrázek je jen přidán jako stužka nebo ocenění na uniformě ve služně síly a pýchy. Přesně tak jsou jména pohanských božstev—Neptuna nebo Venuše, Apolla nebo Jupitera—moderními básníky používána jen jako okrasné řečnické figury. A přesně tak je ve frázi o „našem německém Bohu“ je slovo Bůh okrasou. Ale slovo „německý“ je Bůh.

Když říkám, že pruský militarismus je založen na atheismu Fridricha Velikého, není to jen polemika nebo dovolávání se předsudků. Je to historický fakt, bez kterého nelze porozumět historickému fenoménu. Rusko má náboženství—dalo by se říci, že Rusko je náboženství—a dopouštělo se kvůli němu zlého. Anglie své náboženství zanedbávala pro jiné věci, a kvůli oněm jiným věcem se dopouštěla zlého. Francie má kvůli náboženství stálý spor: a dopouštěla se zlého kvůli náboženství i proti němu. Ale jedinečný stav a moc Pruska koření v jeho skepsi. Každý krok k jejímu úspěchu záležel v tom, co by Fridrich označil za jeho nadřazenost pověře. Jednalo vždy na základě svého atheismu a teprve v této ohromné hodině začíná být usvědčováno z toho, že se mýlilo.

Další německá přetvářka (ILN, 12. srpna 1916)

August 12, 1916

Another German Pretence

Na německou vládu je spolehnutí: v těžkostech je velmi při ruce ku pomoci. Všechny možné další síly, velkorysé, zrádné, neutrální, nahodilé možná před pruskými tyrany prchají, ale jejich vlastní počínání vede pevně a jednoznačně k jejich vlastní zkáze. Svět může hlučet v rozporné debatě o osudu pruského panování, voláním po léku, po zmírnění, po ušetření, po amnestii, když ale tím lomozem zaslechneme hlas samotného pruského vládce, je to hlas sebevraha volajícího hlasitě po smrti. Do posledka nám neponechá žádnou výmluvu, abychom zapomínali, co je to za člověka. Již mnoho měsíců tlačily nesčetné a rozhodně ne opovrženíhodné vlivy k částečnému míru. Pouhým mírněním ubíhajícím časem má dlouhá válka téměř léčivý charakter dlouhého míru. Nepřítel začne být důvěrně známý, jako přítel svého druhu a dokonce i zášť se zmírní, když se z ní stane zvyk. Dokonce i nepřítelovo neštěstí je mu k dobru a prospěchu. Muži pochodující proti němu jsou dědici všeho, co znamenalo rytířství a samotné jeho obraty jej, sobě samotnému navzdory, nutí do pózy ušlechtilého zoufalství, kterou měl vždy v ohavnosti jako romantický. Temný a bez tvářnosti vypadá proti svému soumraku téměř pitoreskní. Kdyby jen dokázal postát v klidu, možná by před ním museli stanout i jeho zhoubci tak, jako stanuli před Mrtvým Cidem. On ale chvíli nepostojí. Těm, kdo mu nedůvěřují nejhlouběji, stačí trošku posečkat a on jistě něco provede. A věci, které bude dělat, budou toho druhu, jako byla vražda kapitána Fryatta. (Kapitán britské obchodní lodi narazil do německé ponorky, později byl zajat, obviněn, že na ponorku zaútočil úmyslně, odsouzen vojenským soudem a popraven pozn. překl.)

Nevím, zda stojí za to rozebrat na kusy sofistické předstírání o „franc-tieur moří“ (odstřelovač často operující mimo řadové jednotky pozn. překl.), jímž se to německý tisk snažil přikrýt. Celý nápad zastřelit franc-tieur ve smyslu civilisty, který hájí svůj dům před vojskem je ukázka německé pedanterie a pravděpodobně nepřežije pád Německa od moci. Ale i kdybychom přijali myšlenku franc-tieur, tak jak stojí, je naprostý nesmysl nazývat muže jako je kapitán Fryatt někým takovým, a to jak v liteře, tak v duchu. V liteře je jeho případ specificky pokryt a chráněn mezinárodním právem. V duchu he původ, motiv a smyslu jeho postoje zcela odlišný. Odsudek civilního snipera stál na myšlence, že běžný civilista byl bezpečný jako svého druhu neutrál. Ale německé ponorky, a o tom není sporu, pronásledují a potápí pokojné obchodní lodi tak, jako privátní zabiják pronásleduje a probodává privátního nepřítele. Pokud by se kdy teoreticky zvažovalo, že má konkrétní voják vyrazit napadnout konkrétního obchodníka a zabít ho bajonetem, pak by princip franc-tieur nikdy nebyl ani připuštěn. Můžeme pod nejpřísnějšími tresty zakázat nebojujícím bojovat. Nemůžeme to udělat, pokud sami nebojující proměníme v bojovníky tím, že s nimi bojujeme. Pokud se rolník vplíží do stanu a holí ubije spícího vojáka, může být rolník popraven, třebaže je civilista, nebo i proto, že je civilista. Pokud se ale voják vplíží do domu a pokusí se zabít jeho majitele a majitel domu použije svůj revoler, pak to v řádně řízených armádách bude voják (pokud revolver mine), kdo bude popraven. A nakolik ponorka tvoří novou situaci, pak jen tvoří nového nepřítele. S osobou, kterou jste sami zatáhli do války, musíte zacházet jako s válečným zajatcem. Stejně logicky by Němci mohli postřílet všechny belgické vojáky, které zajali, pro porušení belgické neutrality. A je velmi pravděpodobné, že to udělají, než s nimi budeme hotovi.

Budeme ale blíže pravdě, o téhle divné skupině, pokud řekneme, že taková věc se opravdu nedělá s předstíráním, že je zákonná, ale spíše proto, že j bezprávná. Není to jen shoda okolností vojenského stavu jejich tažení, že můžeme říct, že jejich hlavní cíl je „prorazit ven“. Destrukce je jejich jedinou originalitou. Jejich představa o pokroku a invenci je zabít něco, co dosud nikdo nezabil a spálit něco, co dosud nikdo nespálil. Rvát se mimo ring, dávat rány pod pás, nerespektovat hranice nebo porušit dorozumění—to je duchovní esence onoho prchavého leč reálného elementu, který jejich filosofové označují za německou svobodu. Jejich inovativní duch nám již nemůže dát nic čerstvého pokud jde o tvoření či přesvědčení, nebo i jen vojenskou iniciativu. Germanie dávno přestala posílat své velké děti s jejich dětinským ale poetickým typem úžasu, nikdy neměla co čerstvého nabídnout než čerstvý druh mrtvol. Z německé architektury bolí oči, každý pomník, který postaví je kolosem neschopnosti, ale musí být pilní jako včelky při stavbě nových vězení. Nevyprodukovali žádné originální vojáky: rychle jim dochází i čerství vojáci, ale vždy jsou připraveni nám vyhovět s novým typem odsouzence, nebo nějakým poprvé v železech. Co máme kupříkladu říci o ženách a dětech docela náhle unesených z Lille? Byli to všechno franc-tireurs?

Jedinečnou a beznadějnou známkou moderního Němce je, jak jsem už často říkal, obludné poblouznění o svobodě. Je přesvědčen, že anarchie je novota a že novota je pokrok. Dokud bude toto poblouznění, bude tu jeden zvláštní argument proti pruskému imperialismu, argument, který neexistuje proti žádné jiné tyranii na světě, a to ani proti tyranii Turků. Turek nechce mít víc a víc manželek, pokud něco, tak spíš méně a méně. A pokud dal někdy lidem na výběr mezi koránem a mečem, byl to korán, ke kterému nebylo možné nic přidat. Na rozdíl od Němce po nás nežádá, abychom si vybrali mezi obrovskými rozhledy profesionálních theorií a neméně obrovskými rozhledy chemických jedů a mučení. Němec po nás chce, abychom přijali, cokoliv mohou obsahovat jeho knihovny, pod trestem snášení čehokoliv, co dokáží vymyslet jeho laboratoře. Pro ty, kdo myslí jasně a dokážou své názory sledovat zpět v kořeni v rozumu, bude tato pravda činit prušáctví zcela zvláštní hrozbou, která se svým druhem liší od jakékoliv reakce nebo pitomosti, jaká může být k nalezení nejen v Turecku, ale i v Rusku a Anglii. Ale jasně smýšlející lidé nejsou ve skeptickém věku běžní. Ale tváří v tvář povrchní kritice běžné v takové době, je zcela zásadně žádoucí, aby se jak Anglie, tak Rusko vyhýbali i jen poskytnutí nepříteli příležitosti k rouhání. Nakolik lpíme i na svých starých omylech, dáváme nepříteli nepřímé povzbuzení v jeho nesmyslné tvorbě nových omylů. Zde samozřejmě spočívá velmi reálná, byť doufám jen dočasná, tragedie zhroucení vyjednávání o Irsku. Prus je nucen udržovat neustávající vzrušení těchto destruktivních novot. Musí dělat divočejší a divočejší věci, aby prokázal, jak čertovský je to chlapík, aby svět neodhalit jak zatracený ubožák to je. Ale Anglie v Irsku a Rusko v Polsku jsou jen zapleteny ve starých potížích, jejichž pokračování není pro jejich moc a důstojnost v nejmenším potřeba. O to je zpozdilá sbírání sil pouhé reakce v těchto dvou říších k uzoufání. Je bohužel čirá pravda, že dokud necháváme marnotratně tuto starou ránu otevřenou v naší vlastní říši, velmi tím oslabujeme naši moc požadovat politické vzkříšení Polska. Stejně jisté je, že dokud tohoto vzkříšení nebude dosaženo, zůstane falešná filosofie s níž Spojenci zápolí, neporažena a připravena znovu se objevit jako dobyvatel. Polsko je ústředním pilířem Evropy. Od té doby, kdy byl zlomen Fridrichem Velkým celý chrám se potácel tam a zpět. Ono prázdno bylo tím nejbližším, čím se Prus kdy přiblížil k tomu, aby něco vytvořil—neexistenci velkého národa. A teprve až bude obnoven skončí celá temná Fridrichova epizoda tak, jak skončila epizoda Attilova.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 482-486 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Německé uhýbání pravdě (ILN, 5. srpna 1916)

August 5, 1916

The German Evasion of Truth

Jednou z mnoha potíží s moderním Němcem je to, že nerozumí ideji intelektuálního sebeobětování. Materiální a morální sebeoběti, jako je strpění smrti pro sebe nebo pro své přátele, rozumí jako všichni ostatní Evropané, a nikdo z jeho nepřátel, který musí snášet tytéž věci, nebude o takových ctnostech mluvit lehkovážně. Ale idea oběti pro pravdu pro něj nedává žádný smysl. Nevzdá se nějakého nároku, i když přichází se silným tvrzením, které je s ním docela nekonsistentní. Raději se vzdá čehokoliv jiného než chvástavé řeči a jeho chvástání bude vždycky obojaké. Německý orel je pták stejného peří, jako onen slavný opeřenec, který se běžně nacházel na dvou místech současně. Stojí například za zmínku, že Němci vždy stáli před dilematem mezi svou pýchou na populaci a svou pýchou na osobitost. Běžně se chvástali, že na každého Francouze byli tři Němci, ale snažili se to spojovat s tvrzením, že tři Francouzi utekli před jedním Němcem. Německo se roztahovalo a smršťovalo během jediné věty. Někdy to byla výbojná civilizace pokrývající již většinu světa, a někdy to byla jedna a třeba i malá země, která svou nadpřirozenou výtečností dokáže držet celý svět v šachu. Když mnohem větší vojsko zažene mnohem menší nazpět od Sambre, byl to důkaz, že je Německo gigantické. Když ale to samé malé vojsko zahnalo totéž velké vojsko zpět u Marny, jen to dokazovalo, jak celý svět využívá toho, že je Německo malé. Tentýž bláznivý rozpor v sobě samém lze vidět v Němcových komentářích o francouzském bombardování Karlsruhe, zejména když je vezmeme v souvislosti s jejich komentáři o německém bombardování východního pobřeží.

Je samozřejmě dostatečně běžným historickým fenoménem, že si jedna strana jako výhodu dopřeje něco, co u protivníka odsuzuje jako ukrutnost. Knížata a diplomaté šestnáctého a sedmnáctého století například bez ustání podněcovali vražednické intriky a vinu za ně pobouřeně přičítali druhým. Ale v těchto případech alespoň zločinci, kteří odsuzovali zločiny druhých, popírali svoje vlastní. Byli aspoň natolik konsistentní, aby byli pokrytečtí, a u sebe skrývali, co u druhých ostouzeli. To, co je na německém autorovi abnormální, dokonce šílené, je jeho upřímnost. Je nevině marnivý nad tím, že někomu dělá, z čeho je sám nevinně poděšen, pokud to kdokoliv dělá jemu. Neskrývá cíl náletů Zeppelinů v Anglii, neskrývá ani jejich účinek na neozbrojené civilisty, na ženy nebo na děti: zdá se, že se z nich jásá. Zdá se, ale že je toho mínění, že to, co může být jeho slávou, může být naší hanbou. A pokud by byl dotázán, proč prostě nemůže prostě o svých zločinech mlčet jako ostatní zločinci—proč by francouzské odvety nepodával jako zcela nové provokace a nepředstíral, že se za ně mstí—pak odpověď zní, že k tomu, aby řekl tuhle poměrně rozumnou a praktickou lež by se musel zříci svého vychloubání, že byl „první v poli“ s novými vědeckými vylomeninami a novými druhy mezinárodního terorismu. K uspokojení jeho aeronautické prestiže je zapotřebí určitého počtu mrtvol civilistů v Essexu, zatímco určitý počet mrtvol v Karlsruhe vyvolá onu v hloubi srdce pociťovanou německou potřebu spravedlivého rozhořčení. Nemůže ale ani odmítnout metodu jako děsivou, nebo metodu přijmout, třebaže je děsivá—protože tak či tak by přišel o jedno z pírek, které si vetkl do své bláznovské čepice.

Nedávno vydaná kniha pana Belloca o bitvě na Marně—to je totiž nejpravdivější popis druhého svazku jeho série nazvané „Obecný náčrt evropské války“ (A General Sketch of the European War)—otevírá několik fascinujících problémů kolem této německé nekonzistence, tohoto nepopsatelného prvku dvojího smýšlení a zmatku, jakoby rozdvojené osobnosti ve snu. Ostatně pan Belloc sám se s takovými věcmi odmítá zdržovat, záměrně drží faktů s vojenskou přísností, která přináší pozoruhodný dojem vojenské rychlosti. Sám jeho chlad je vzrušující v tom, že připomíná ono ledové soustředění inteligence, když se dokáže vypořádat s okamžitou hrozbou. Už sama skutečnost, že se s výjimkou krátké zmínky na začátku a na konci nezastavuje u přirozeného popisu nebo morální filosofie, dává čtenáři téměř utlačující pohled na obrovské a manévrující armády, které nic nezastaví.

Dnešní válečné obrazy by měly mít podobu jakési volné, ba i divoké kartografie, více podobné starožitným ptačím perspektivám s jejich vzorci maličkých stromů a lodí jakoby na hraní. U kohokoliv navyklého na poněkud mydlinkové sentimenty Královské akademie to může vyvolat jen dojem mapy, která se zbláznila. Je to ale velmi dobrý příklad možného a inteligentního druhu futurismu, který může skutečně jakýmsi způsobem osvítit a občerstvit budoucnost. Je to také velmi dobrý příklad pravdy, že když doopravdy najdeme něco, co by nás občerstvilo v budoucnosti, bývá to obvykle něco, co existovalo v dávné minulosti.

Nepíši ale recenzi na páně Bellocovu knihu, jen poukazuji na některé zvláštní otázky, které vyvolává v souvislosti s německou psychologií. Je čím dál tím zřejmější, že u německých vojsk byl, při vší jejich nesporné soustředěnosti při provádění a obrovské péči o detail, přítomen duch, který nejenže nebyl efektivitou, ale byl čímsi jako jejím opakem. Nějak se jim podařilo dovolit, aby nádher pochodu zastřela prostotu cíle. Umění války začalo být sterilní—jakési umění pro umění.

Neustále se například vymlouvali tvrzením, že vpád do Belgie byl nutností. Asi bych přeháněl, A kdybych tvrdil, že to byl ve skutečnosti přepych. Bylo to ale cosi neobyčejného a slovo „přepych“ k tomu dává klíč. Čím dál víc je zřejmé, že to byl velmi nákladný hrubý omyl a mám za to, že v teutonské povaze je cosi dvojakého v tom, sama nákladnost skrývá takové patláctví.

Pan Belloc poukazuje, podobně jako plk. Feyler a další, že průchod Belgií Němcům přinesl delší a zranitelnější komunikační linie. Překážel jim v postupu tím, že z velké části své armády museli udělat policii. A především to—čehož si málokdo všiml—to ukázalo nezdar kruhových pevností na poměrně neškodném funkčním modelu Liége, namísto toho, aby první úder bez výstrahy dopadl na Verdun nebo Belfort. Na druhé straně byly nepochybně praktické argumenty, mám ale silné podezření, že nebyly podepřeny něčím praktickým. Podepřeny byly německou uměleckou povahou, která má přímo zalíbení v násilí. Prostě se jim do hlavy vedrala abstraktní představa něčím se „probít“. Byli opojeni vlastním terorismem a samotnou skutečností, že to byla, jak by oni řekli, stará kontinentální konvence, že bili jako hůl. To samé vidíme v zabití ošetřovatelky Cavell—neprosto bezmyšlenkovité explozi „vůle k moci“.

Vidíme to, jak jsem řekl na začátku tohoto článku, v docela vnitřně rozporném jásání nad terorem Zeppelinů v Anglii, který jejich svědomí zavrhuje, pokud se odehraje v Německu. Nese je vlastní vahou jakási radost nad zkázou, nejen proti jejich morálnímu cítění, ale někdy i proti jejich materiálnímu zájmu.

A jsem nakloněn představě, že to můžeme vidět, třebaže je to věc mnohem zmatenější a v zásadě daleko mimo mé schopnosti ji rozhodnout, i v chybě, která je zlomila v bitvě na Marně. Jen to nadhazuji k zamyšlení, protože naprosto nic nevím o nespočtu věcí, které mohou způsobit, že je to docela nemyslitelné. Ale sám pan Belloc přiznává, že nerozumí, proč Němci tak hrubý omyl vůbec přiznávají a vysvětlení může být právě tak podivné jako skutečnost samotná. Připouští se, že v pruské gardě se otevřela mezera, jíž Foche prohnal své síly, protože jedna polovina německé linie byla přetočena k západu, aby se postavila neočekávanému útoku, zatímco zbytek se hnal k jihozápadu, aby napadl francouzský střed. Přinejmenším se dá tvrdit, že právě síla a zápal tohoto jihozápadního výpadu zaslepila nepřítele, že neviděl mezeru, která se za ním otevírá, že jakýsi triumfální nerozum otřásl jejich úsudkem, že byli omámeni pouhými fysickými pocity postupu a vítězství a pouhá žízeň po ničení je dohnala k vlastní zkáze.

 

 

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 478-482 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988