Německé uhýbání pravdě (ILN, 5. srpna 1916)

August 5, 1916

The German Evasion of Truth

Jednou z mnoha potíží s moderním Němcem je to, že nerozumí ideji intelektuálního sebeobětování. Materiální a morální sebeoběti, jako je strpění smrti pro sebe nebo pro své přátele, rozumí jako všichni ostatní Evropané, a nikdo z jeho nepřátel, který musí snášet tytéž věci, nebude o takových ctnostech mluvit lehkovážně. Ale idea oběti pro pravdu pro něj nedává žádný smysl. Nevzdá se nějakého nároku, i když přichází se silným tvrzením, které je s ním docela nekonsistentní. Raději se vzdá čehokoliv jiného než chvástavé řeči a jeho chvástání bude vždycky obojaké. Německý orel je pták stejného peří, jako onen slavný opeřenec, který se běžně nacházel na dvou místech současně. Stojí například za zmínku, že Němci vždy stáli před dilematem mezi svou pýchou na populaci a svou pýchou na osobitost. Běžně se chvástali, že na každého Francouze byli tři Němci, ale snažili se to spojovat s tvrzením, že tři Francouzi utekli před jedním Němcem. Německo se roztahovalo a smršťovalo během jediné věty. Někdy to byla výbojná civilizace pokrývající již většinu světa, a někdy to byla jedna a třeba i malá země, která svou nadpřirozenou výtečností dokáže držet celý svět v šachu. Když mnohem větší vojsko zažene mnohem menší nazpět od Sambre, byl to důkaz, že je Německo gigantické. Když ale to samé malé vojsko zahnalo totéž velké vojsko zpět u Marny, jen to dokazovalo, jak celý svět využívá toho, že je Německo malé. Tentýž bláznivý rozpor v sobě samém lze vidět v Němcových komentářích o francouzském bombardování Karlsruhe, zejména když je vezmeme v souvislosti s jejich komentáři o německém bombardování východního pobřeží.

Je samozřejmě dostatečně běžným historickým fenoménem, že si jedna strana jako výhodu dopřeje něco, co u protivníka odsuzuje jako ukrutnost. Knížata a diplomaté šestnáctého a sedmnáctého století například bez ustání podněcovali vražednické intriky a vinu za ně pobouřeně přičítali druhým. Ale v těchto případech alespoň zločinci, kteří odsuzovali zločiny druhých, popírali svoje vlastní. Byli aspoň natolik konsistentní, aby byli pokrytečtí, a u sebe skrývali, co u druhých ostouzeli. To, co je na německém autorovi abnormální, dokonce šílené, je jeho upřímnost. Je nevině marnivý nad tím, že někomu dělá, z čeho je sám nevinně poděšen, pokud to kdokoliv dělá jemu. Neskrývá cíl náletů Zeppelinů v Anglii, neskrývá ani jejich účinek na neozbrojené civilisty, na ženy nebo na děti: zdá se, že se z nich jásá. Zdá se, ale že je toho mínění, že to, co může být jeho slávou, může být naší hanbou. A pokud by byl dotázán, proč prostě nemůže prostě o svých zločinech mlčet jako ostatní zločinci—proč by francouzské odvety nepodával jako zcela nové provokace a nepředstíral, že se za ně mstí—pak odpověď zní, že k tomu, aby řekl tuhle poměrně rozumnou a praktickou lež by se musel zříci svého vychloubání, že byl „první v poli“ s novými vědeckými vylomeninami a novými druhy mezinárodního terorismu. K uspokojení jeho aeronautické prestiže je zapotřebí určitého počtu mrtvol civilistů v Essexu, zatímco určitý počet mrtvol v Karlsruhe vyvolá onu v hloubi srdce pociťovanou německou potřebu spravedlivého rozhořčení. Nemůže ale ani odmítnout metodu jako děsivou, nebo metodu přijmout, třebaže je děsivá—protože tak či tak by přišel o jedno z pírek, které si vetkl do své bláznovské čepice.

Nedávno vydaná kniha pana Belloca o bitvě na Marně—to je totiž nejpravdivější popis druhého svazku jeho série nazvané „Obecný náčrt evropské války“ (A General Sketch of the European War)—otevírá několik fascinujících problémů kolem této německé nekonzistence, tohoto nepopsatelného prvku dvojího smýšlení a zmatku, jakoby rozdvojené osobnosti ve snu. Ostatně pan Belloc sám se s takovými věcmi odmítá zdržovat, záměrně drží faktů s vojenskou přísností, která přináší pozoruhodný dojem vojenské rychlosti. Sám jeho chlad je vzrušující v tom, že připomíná ono ledové soustředění inteligence, když se dokáže vypořádat s okamžitou hrozbou. Už sama skutečnost, že se s výjimkou krátké zmínky na začátku a na konci nezastavuje u přirozeného popisu nebo morální filosofie, dává čtenáři téměř utlačující pohled na obrovské a manévrující armády, které nic nezastaví.

Dnešní válečné obrazy by měly mít podobu jakési volné, ba i divoké kartografie, více podobné starožitným ptačím perspektivám s jejich vzorci maličkých stromů a lodí jakoby na hraní. U kohokoliv navyklého na poněkud mydlinkové sentimenty Královské akademie to může vyvolat jen dojem mapy, která se zbláznila. Je to ale velmi dobrý příklad možného a inteligentního druhu futurismu, který může skutečně jakýmsi způsobem osvítit a občerstvit budoucnost. Je to také velmi dobrý příklad pravdy, že když doopravdy najdeme něco, co by nás občerstvilo v budoucnosti, bývá to obvykle něco, co existovalo v dávné minulosti.

Nepíši ale recenzi na páně Bellocovu knihu, jen poukazuji na některé zvláštní otázky, které vyvolává v souvislosti s německou psychologií. Je čím dál tím zřejmější, že u německých vojsk byl, při vší jejich nesporné soustředěnosti při provádění a obrovské péči o detail, přítomen duch, který nejenže nebyl efektivitou, ale byl čímsi jako jejím opakem. Nějak se jim podařilo dovolit, aby nádher pochodu zastřela prostotu cíle. Umění války začalo být sterilní—jakési umění pro umění.

Neustále se například vymlouvali tvrzením, že vpád do Belgie byl nutností. Asi bych přeháněl, A kdybych tvrdil, že to byl ve skutečnosti přepych. Bylo to ale cosi neobyčejného a slovo „přepych“ k tomu dává klíč. Čím dál víc je zřejmé, že to byl velmi nákladný hrubý omyl a mám za to, že v teutonské povaze je cosi dvojakého v tom, sama nákladnost skrývá takové patláctví.

Pan Belloc poukazuje, podobně jako plk. Feyler a další, že průchod Belgií Němcům přinesl delší a zranitelnější komunikační linie. Překážel jim v postupu tím, že z velké části své armády museli udělat policii. A především to—čehož si málokdo všiml—to ukázalo nezdar kruhových pevností na poměrně neškodném funkčním modelu Liége, namísto toho, aby první úder bez výstrahy dopadl na Verdun nebo Belfort. Na druhé straně byly nepochybně praktické argumenty, mám ale silné podezření, že nebyly podepřeny něčím praktickým. Podepřeny byly německou uměleckou povahou, která má přímo zalíbení v násilí. Prostě se jim do hlavy vedrala abstraktní představa něčím se „probít“. Byli opojeni vlastním terorismem a samotnou skutečností, že to byla, jak by oni řekli, stará kontinentální konvence, že bili jako hůl. To samé vidíme v zabití ošetřovatelky Cavell—neprosto bezmyšlenkovité explozi „vůle k moci“.

Vidíme to, jak jsem řekl na začátku tohoto článku, v docela vnitřně rozporném jásání nad terorem Zeppelinů v Anglii, který jejich svědomí zavrhuje, pokud se odehraje v Německu. Nese je vlastní vahou jakási radost nad zkázou, nejen proti jejich morálnímu cítění, ale někdy i proti jejich materiálnímu zájmu.

A jsem nakloněn představě, že to můžeme vidět, třebaže je to věc mnohem zmatenější a v zásadě daleko mimo mé schopnosti ji rozhodnout, i v chybě, která je zlomila v bitvě na Marně. Jen to nadhazuji k zamyšlení, protože naprosto nic nevím o nespočtu věcí, které mohou způsobit, že je to docela nemyslitelné. Ale sám pan Belloc přiznává, že nerozumí, proč Němci tak hrubý omyl vůbec přiznávají a vysvětlení může být právě tak podivné jako skutečnost samotná. Připouští se, že v pruské gardě se otevřela mezera, jíž Foche prohnal své síly, protože jedna polovina německé linie byla přetočena k západu, aby se postavila neočekávanému útoku, zatímco zbytek se hnal k jihozápadu, aby napadl francouzský střed. Přinejmenším se dá tvrdit, že právě síla a zápal tohoto jihozápadního výpadu zaslepila nepřítele, že neviděl mezeru, která se za ním otevírá, že jakýsi triumfální nerozum otřásl jejich úsudkem, že byli omámeni pouhými fysickými pocity postupu a vítězství a pouhá žízeň po ničení je dohnala k vlastní zkáze.

 

 

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 478-482 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s