Pružnost volného myšlení (ILN, 30. září 1916)

September 30, 1916

The Flexibily of Free Thought

Ve velkém umění nafoukanosti je uznávaným manévrem, že si člověk nepřipisuje přednosti a zásluhy, jen se je pokouší vysvětlit. Pokud ty řeknu: „Za svižnost svých nohou a štíhlost své elegance při valčíku vděčím možná více své pratetě než jakékoliv jiné lidské bytosti,“ pak je zřejmé, že jakákoliv drobná pochvala sebe sama unikne nepovšimnuta v mé chvále zestárlé, leč aktivní příbuzné. Nebo pokud řeknu: „Svou osobní krásu připisuji vzduchu v Kensingtonu v prvních dnech a ne, jak se někteří domnívají, vydatnějšímu klimatu Fleet Street, které mi dodalo tolik jiných předností a úspěchů,“ shodnou se všichni, že se o sobě zmiňuji nanejvýš vzdušným a odlehlým způsobem. Tato metoda je velmi užívaná mezi zpozdilejšími osobami, které se považují za patrioty: je velmi užívaná mezi Němci a s lítostí musím říct, že rozhodně nebyla neznámá v Anglii, zejména před tím než naše země ze svého bidýlka splendid isolation vykročila na vysoké podium evropské rovnosti. Lidé prohlašovali, že je obtížné vysvětlit některé nadřazenosti, když ve skutečnosti bylo mnohem těžší je dokázat. Nu, to že někteří Angličané budou takhle mluvit o anglických nárocích, je alespoň lidské a odpustitelné, ale to, že někteří Angličané budou takhle mluvit o nárocích německých, to už přijde docela neobyčejné. Přesto nacházíme Angličany, kteří mluví docela tak, jak mluví Němci sami, o „připisování“ toho či onoho úžasné německé inteligenci nebo ohromujícímu německému triumfu. Přiznávám se, že se smířím s tím, že na vysvětlení německé nadřazenosti si počkám, až o ní budou nějaké důkazy. Profesoři servilní sociologie pořád říkají, že za své úspěchy bojovné Německo vděčí své organisaci. Jaký úspěch? Prusko bylo úspěšné ve sbírání zbraní či nástrojů (živých i neživých) k páchání zločinu, ve spáchání zločinu úspěšné nebylo. Při přemáhající převaze v mužích je vždy dokázala vymanévrovat Francie. Při stejné převaze v munici je nakonec přemanévrovalo Rusko. Pokud máme na německém plánu hledat něco skutečně originálního a poutavého, pak to nenajdeme na válečném poli. Myslím, že bychom ale našli pár zajímavých a zvláštních věcí na poli, které by samo Německo nazvalo polem kulturním.

Jeden praktický objev, který Prusko skutečně učinilo, by se dalo obecně nazvat reglementací volného myšlení. Konkrétně bychom mohli hovořit o zajetí a ovládnutí divokého profesora. Většina starých autokratů, jako byli ti rakouští a turečtí, si dávala záležet na tom, aby o starodávné ambice usilovala pod starodávnými záminkami. Je skutečným pruským objevem, že tyto záminky lze nekonečně variovat, pokud a dokud zůstávají ambice jedny a ty samé. Kdyby například Turci po bitvě u Moháče anektovaly Čechy, odvolávali by se nejspíš na nějaký text v Koránu, řekli by, že jim Alláh dal zemi nevěřících pro slávu Prorokovu. A dokud by Čechy drželi, drželi by je podle této záminky. Kdyby Rakousko vzneslo svůj formální nárok na Čechy, říkalo by, že nějaké uznávané papežské rozhodnutí či ctihodné diplomatické urovnání již dávno Čechy uznalo jako jeho vlastní. To by řeklo, a dokud by Čechy drželo svou vlastní silou, tvrdilo by to. Kdyby si Čechy nárokovalo Prusko, mohlo by tvrdit cokoliv. Dokonce by i bylo pobízeno říkat cokoliv—říkat nejbláznivější věci, které se mohou dostat do té nejpraštěnější hlavy. Argumenty budou považované za o to kultivovanější, pokud budou posbírány z nejodlehlejších, nejrozličnějších a nejirelevantnějších zdrojů literatury a legend. Jeden profesor může tvrdit, že Unser Shakespeare, ve svém duševním vidění zahrnujícím celý svět objevil mořské pobřeží Čech, které Čechové tak hrubě a slepě opomíjeli, že civilisace vyžaduje jeho odevzdání rozšiřujícím se naléhavým potřebám německého námořnictva. Další profesor by mohl vrhnout nejučenější pochyby na existenci nezávislého českého jazyka a poukázat přitom, že v autoritativní učebnici známé jako Murgerovo „Vie de Bohéme“ mluví všechny postavy očividně francouzsky. Třetí profesor může říct, že v Anglii lze pečlivě sesbírat a uspořádat mnoho románů a časopisů, které všechny popisovaly muzikální lidi, že jsou ve svých „ve svých zvyklostech Bohémové“ (tedy Čechové) a že pokud jsou Čechové muzikální, pak musí být Němci. Čtvrtý profesor může uvést, že ve Francii je zvykem mluvit o Cikánech jako o Bohémech, jako například v románu Victora Huga o „Notre Dame de Paris“ (zde by následoval prales drobných poznámek se všemi čísly stránek nebo odstavců)a že nomádský problém Cikánů byl zjevně problémem mezinárodním, ve kterém musí mít německá světová politika první slovo k vyslovení. Prusové mohou říct kteroukoliv z těchto věcí, nebo všechny tyhle věci, zdá se, že pro záminky, které politické autority uvítají jako příspěvek k otázce, není mezí. Profesoři mohou snášet všechny důvody na světě i mimo světa pro anexi Čech, pokud by to byl bezprostřední politický projekt a jejich intelektuální svoboda má jen jednu zřejmou mez—nesmí dávat žádný důvod, proč neanektovat Čechy, a pokud by k tomu měl někdo z nich k tomu měl příležitost, docela jistě by ho to zničilo a dost možná by ho poslali do vězení.

Nu, a takhle koncepce je ještě mnohem chytřejší než většina pruských triků. Na rozdíl od většiny z nich se dovolává skutečné pravdy v lidské psychologii. Je to skutečně velká zábava stavět theoretické vzdušné zámky, které jsou od koukání a ne od bydlení. Je tu pokušení předložit theorii, která není ani tak myšlenkou jako dovolenou od myšlení. Jako někdo,kdo tráví větší část svého života tím, že dělá, co umí nejlepšího pro sociální nauky, ve které se vší vážností věří, jsem často přemýšlel o vydání knížky nesmyslných theorií, něco jako knížku nonsensových veršů. Mohla by se jmenovat „Nemyslím si neboli These, které je autor připraven tvrdit, ne však zastávat.“ Kdysi jsem vypracoval důkaz, že Shakespeara napsal Bacon, který pro kohokoliv, koho tyhle věci zajímají, přesvědčivý, ba drtivý, ale mě tyhle věci nezajímají. Předvedl jsem, jak byl Jakub II. placený svým synovcem Vilémem Oranžským a plnil jeho přání v každém detail, naplnilo to i moje přání v každém ohledu, až na to, že si s takovými věcmi vůbec nechci lámat hlavu. V nějakém rozhovoru jsem kdysi předvedl důkaz, že projevy Roberta Lowe byly pro něj soukromě napsány panem Gladstonem—důkaz úplný v každém ohledu vyjma detailu pravdivosti. Nu a zrovna tak, jako se tvrdí, že německá vláda využívá dovolenkové cesty svých poddaných ke špehování cizích zemí, tak dozajista užívá, mohli bychom říci, své dovolenkové filosofie. Tak jak se o našich molech a přílivech a odlivech něco dozví i od německého úředníka, který se zdá jen házet v Brightonu oblázky do moře, a jako se pokusí něco vyzvědět o našich uniformách a policejní organizaci i od německého lokaje doprovázejícího diplomata na státní banket v City, tak se bude snažit použít i zatoulané myšlenky svých zatoulaných poddaných. Nařídí jim, aby si vedli deníky o svém snění za dne. Jeho ekonomika bude sbírat zrovna tak bubliny jako kulky a v jeho továrnách burácejících sofismat lze dokonce i z dobrého vtipu udělat špatnou nauku.

Je tu myslím ponaučení pro moderní svět a to docela mimo moderní válku. Dalo by se označit za pružnost volného smýšlení, což v některých případech musí vždy znamenat porušitelnost volného smýšlení. Nesmysly, které bude poctivý člověk vyprávět, ač za to není placen, budou proradní lidé dozajista vyprávět, když za to dostanou zaplaceno a člověka lze vždy uplatit, aby vymýšlel nové vrtochy a utkvělé myšlenky, stejně jako k tomu, aby intonoval stará kréda. Mysl je třeba předem připravit, ne tak, aby se dokázala vyrovnat s jejich povahou, jako spíše k tomu, aby předpokládala a ignorovala jejich nekonečnou rozmanitost. Jakékoliv věci lze definovat, včetně množství těch, které nelze tolerovat. Nejlepších pravd bychom se měli držet ne proto, že pro nic jiného nelze nic říct, ale proto, že pro všechno ostatní lze říct téměř cokoliv. Každé dítě by se o existenci sofistů mělo dozvědět tehdy, když se dozvídá o existenci zlodějů. A pokud se o nich takhle dozví, vzejde z oné divoké hodiny, kdy se německý profesor dal do války s lidstvem, alespoň jedna dobrá věc.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 513-517 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Reklamy

Burke a anglické odborové svazy (ILN, 23. září 1916)

September 23, 1916

Burke and England’s Trade Union

Edmund Burke řekl, že je nemožné napsat obžalobu proti celému národu; ale Edmund Burke měl v ohavnosti samotnou ideu demokracie. Pokud nechtěl brát celou populaci za zločince, bylo to jen proto, že chtěl, aby o ni bylo soustavně pečováno jako o šílence. Velmi nedávno byl jeden pacifistický poslanec—který byl myslím také členem tělesa absurdně nazvaného Unie demokratické kontroly—upomenut, že nemá jakékoliv morální právo být členem parlamentu, jelikož rozhodně není reprezentantem voličů ve svém obvodu. V odpovědi se se vší vážností dovolával Burkeho autority. Stejně dobře se mohl dovolávat autority Castelreagha nebo Metternicha, protože Burke se nehlásil k tomu, že by ve vládu lidu věřil třeba i jen jako v princip. Burke byl velký muž velké mysli, který své důvody překládal v plné filosofické formě a byl v každém případě mužem příliš upřímným, aby toleroval i jen používání, natožpak drzé a pokrytecké zneužívání, takových označení jako Unie demokratické kontroly. A jeho přesvědčení, že státnický um je nutné provozovat nad hlavami obecného stáda, s sebou neslo spravedlivý a logický závěr, že stádo musí jako celek být ve většině případů nevinné jako stádečko ovcí. Nicméně i u stádečka ovcí obyčejně zjistíme, že zaujímá kolektivní názor na smečku vlků. Kdekoliv je dav vůbec konsultován, jeho výrok je obvykle proti nepřátelskému davu jako davu. Když masa normálních příslušníků nějakého svobodného státu snáší nějakou národní křivdu, vždy vznáší obvinění proti celému národu. Čím víc zastupují průměr své vlastní komunity, tím víc obviňují právě průměr nepřítele. Čím víc je jejich vláda populárnější, tím víc je nepřátelská populace nepopulárnější. Francouzský občan mluví o tom, jak nenávidí Prusy, nemluví o tom, že by nenáviděl Bethmann-Holwega nebo i Bernhardiho. Srbové říkají, že strádali pod Turky, ne že trpěli kvůli nekorektnímu politickému přístupu svého podmanitele chalífa Osmana. Nejprostší a nejvíce samosprávné komunity od úsvitu dějin o kmenech, které stály proti nim, vždy mluvily tak, jako by to také byly prosté a samosprávné jednotky: o rozdrcení Amálekovců, poplenění Egypťanů, o obavách z Řeků, když nesou dary, o vysvobození z hněvu Seveřanů. Celá prvopočáteční historie je prodchnuta předpokladem demokracie. Přirozený lid vždy pojal kolektivní charakter cizího lidu stejným zběžným pohledem, který pojme obrysy cizí krajiny. Tento verdikt, tak matoucí pro politické sofisty ( a Burke, jakkoliv byl velký a důmyslný, byl v některých bodech politickým sofistou), je přímo v kostech nejheroičtějšího z prvních eposů a nejstarodávnější z posvátných knih. A tento verdikt, vynášený vesnicemi a kmeny od té doby, co lidstvo začalo být lidským, byl jen nedávno se vší svou elementárností a hromotřasnou autoritou přednesen ve shromáždění anglických odborových svazů. Ohromnou většinou se pracující této země během diskuse o míru odmítli sejít či vyjednávat s německými odborovými svazy a vznesli obvinění proti celému národu.

Z principiálního hlediska mi přijde, že pokud demokracie nemůže udělat tohle, pak nemůže udělat nic. To, co Rousseau nazýval obecnou vůlí, může znít velmi mysticky, tak jako většina ostatních věcí, které jsou skutečně pravdivé, ale bez této koncepce nedává počítání volebních hlasů v komunitě o nic větší smysl, než počítání oblázků na pláži. A nechápu, co by mohla obecná vůle dělat, pokud by nezobecňovala. Je zřejmé, že se nemůže specializovat, že nemůže rozplétat všechny nekonečně dělitelné detaily v každém atomu zkušenosti. Pokud nemůže docházet k pevným a konečným závěrům o tom, že jsou jisté věci dobré nebo špatné ve svém celku, pak nemá v lidském životě žádnou funkci. Je pravda, že v posledním smyslu může dobré a zlé v lidech uvést do rovnováhy jen sám Bůh. Stejně tak je ale pravda, že jen Bůh sám může uvést do rovnováhy, co je dobré a špatné v jednom člověku. Pokud ale nemůžeme rozhodnout, že sdružený lid se dopustil sdruženého zločinu, pak se národy nemohou vnitřně sdružovat a demokracie nemůže existovat—a to ani abstraktně. Nejde tu jen o tom, že by nešlo, jak pořád tvrdí její oponenti, že demokracii nelze provozovat v praxi, ale že ji nelze ani zastávat theoreticky: nelze ji ani myslet. Jestliže si může nějaký lid vybrat správně, může jinému lidu vyčítat, že si vybral špatně; a může rozhodnout, zda si tak vybral lid. Nejdemokratičtější shromáždění anglického lidu rozhodlo, že to byl německý lid, kdo rozhodl a vybral a že si vybral špatně. Závěr je to důležitý a dokonce senzační a je také téměř jistě správný. Německý vina může být relativní a někdy i negativní, ale sotvakdy jde o pouhou nevědomost a to platí i o těch nejkultivovanějších profesorech. Můžeme si myslit, že je Německo méně provinilé než Prusko, nebo Prusko méně provinilé než pruská knížata—zrovna tak, jako můžeme mít o Macbethovi lepší mínění než o Lady Macbeth, nebo o Lady Macbeth lepší než o třech čarodějnicích. Ale podobně jako v tragedii Macbethově jde o tragedii vůle nikoli osudu. Špatná je obecná vůle Německa za špatnou ji označila naše obecná vůle. Špatná je proto, že je nasáklá samochválou a plná vyčpělé duchovní pýchy. Ať už můžeme věřit nebo vědět o existenci jakkoliv vážených soukromých lidí v Německu, není mezi nimi prakticky nikdo, kdo by nebyl nekonečně lepší, kdyby se narodil kdekoliv jinde. To je odsudek společnosti.

Ale velké rozhodnutí anglických odborových svazů je důležité v dalším a velmi významném ohledu. Svět před válkou byl plný falešného sjednocování. Mělo se za to, že anglický socialista je přesně stejný jako německý socialista, protože byli oba odboráři, vlastně tak, jako se mělo za to, že Angličan je jako Němec, protože jsou oba Teutoni. V obou případech se jména používala k tomu, aby skryla věci. Německá socialistická strana měla od počátku původ a povahu docela odporující čemukoliv, co se nazývá socialismem v Anglii. Sociální revolta v této zemi je revoltou nejprostších a dokonce nejneurčitějších prvků v našem mužství proti hrubě cynickému komercialismu, revolta je to zmatená a do značné míry konservativní. Němec by řekl, že jeho socialismus je věcí hlavy, a náš byl převážně věcí srdce. Ale hnutí anglických odborových svazů, jakkoliv převážně instinktivní, bylo přísně spontánní, skutečně vzešlo z lidu.

Německý socialismu byl v první řadě a především vším, co bylo v Německu ošklivé a nešťastné. Byl vzdělávací. Dalo by se tvrdit, že anglická sociální revolta byla známkou anglické ignorance: někdy ignorance v lidu, častěji ignorance vladařů. Ale hnutí téhož jména v německé říši je věcí vědění. Je ztuhlé oním zakrslým věděním, které lze označit je za znalost. Pouhé poučování je nejen považované za dobrou věc, ale souhrn všech dobrých věcí. „Je-li v této těžké válce jedna věc víc než jiné,“ píše velmi optimistický německý žurnalista, „vrhá jasné světlo na na budoucnost, pak je to často opakovaný důkaz, že konečného vítězství dosáhnou země s nejvyšším vzděláním—což znamená s duchovními a morálními silami.“ Pro něj znamená mít učitele totéž, co mít světce a hrdiny a školní třídy jsou očividnou náhradou chrámů a domovů. Vzdělávání je moderní Němcovou odpovědí na vše: na nejzazší a nejstrašnější otázky, jako je otázka, jež byla položena Kainovi. Svou intelektuální kázeň předvádí jako odpověď na cokoliv, ba i jako výmluvu své morální anarchie. Chová se pořád jako vepř, a pak nám povídá, že je vepř učený. Anglický dělník není učený vepř, ale spíše neučený člověk, i když není o mnoho nevědomější než jeho zaměstnavatel. Ale světlo přírody, ve kterém ukul některá pouta bratrství doma, je totéž, ve kterém viděl důvod servat ta, která ho poutala k pouhému otročení v cizině a to je cosi příliš prostého pro lidi učené toliko chápat.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 509-513 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Naše skutečná věc proti prušáctví (ILN 16. září 1916)

September 16, 1916

Our Real Case against Prussianism

Když se nad Londýnem přehnal poslední velký nálet Zepplinů, odehrály se dvě scény, podle kterých by každý Angličan velmi ochotně nechal svou zemi soudit. První byl samozřejmě onen neobyčejný výjev—člověk by skoro řekl vidění—ve kterém se jeden muž vydal napadnout a zničit onu okřídlenou pevnost, tak ohromnou jako létající ostrov Laputa, s vybavením, které v tom srovnání připomínalo čarodějnici letící na koštěti. Ve druhé scéně pak byly rozbité ostatky nepřítele spadlé z oblohy čestně pohřbeny ve vojáckém hrobě se salvami a vojenským rozloučením. Když byli při předchozí příležitosti někteří z posádky Zepplinu zajati živí, ozvalo se pár hlasů, že by jim měly být upřeny výsady válečných zajatců, ale těch pár hlasů rychle umlklo a byly umlčeny všeobecným mlčením. Takové malé msty jsou v každém případě nehodné důstojnosti rozhořčení. Jsou také marné a bezvýsledné, protože tihle muži jsou ze samé definice svého řemesla pouhými nástroji. Na posádce Zepplinu bychom se mohli mstít asi tak jako na Zepplinu samotném. Rozbíjení nábytku může být prominutelným projevem pomíjivého hněvu; ale jediný hněv, který máme, nebo na který máme jakékoliv právo, není pomíjivého druhu. Je to velký a zodpovědný hněv proti mužům ve velkých odpovědných postaveních. Kdykoliv jsem se dotýkal díla a osudu těchto mužů, opakoval jsem názor, který o takových extrémních příkladech zaujala nejvyšší lidská tradice: že jediné dobro, které z nich lze získat, je udělat z nich příklady. Jsou případy, kdy je poprava vykoupením a kdy je smrt v pravém smyslu jediným prominutím. Jsem přesvědčen, že máme právo vést válku, dokud nevykonáme na knížatech a kapitánech spravedlnost, kterou konáme na zabijácích a zlodějích. Když je ale toto intelektuální přesvědčení popleteno s myšlenkou napodobování nepřítelových metod, pak není naplňováno, ale naopak mařeno.

V téhle záležitosti, kde se obě strany řídí víc asociacemi než ideami, je velmi potřeba trocha jasného uvažování. Na jedné straně si pacifista blahopřeje, že se vyhnul „militarismu“, když nechá celý svět obrátit naruby, aby po něm dupala pruská garda. Hurávlastenec si na druhé straně blahopřeje, že se vyhnul „sentimentalismu“, pokud a dokud smí z čirého sentimentu mordovat a dělat hlouposti. Ani jeden z nich si doopravdy neklade otázku, jakého cíle se pokouší dosáhnout, a jaké jsou k dosažení cíle nejpraktičtější prostředky. Nu a naším cílem, nebo alespoň mým cílem (pokud se mohu takto skromně vyjádřit), je isolovat a potrestat pruskou moc. A když je tento cíl živě předjímán, začíná být zřejmé, že skutečný důvod k odmítání (jak je to jen rozumně možné) kopírování pruských špatných postupů je stejný jako důvod k odmítání veškerého míru nebo vyjednávání s pruskou monarchií. Čím víc trváme na tom, že podmínky musí být naše podmínky, tím víc se oslabujeme, pokud jsou naše metody jejich metodami. Vědět, proč tomu tak je, není věcí sentimentu, ale inteligence. Celá naše polemika proti prušáctví má prokázat, že je výjimkou. Součástí našeho argumentu přitom je, aby pokud možno výjimečné zůstalo. Celá naše naděje, že se netvora podaří zabít a ne jen poranit, závisí na tom, že si uchováme svěží původní lidskou hrůzu z jeho obludnosti. Možná je to nelogické, ale jistě by to bylo přirozené, pokud by na konci války byla tato hrůza poněkud otupělá, pokud by se zdálo, že všichni bojují skoro stejnými zbraněmi. Je možná nespravedlivé, ale rozhodně ne nepravděpodobné, pokud by lidé zapomněli, kdo je použil první. Kdyby nějaký evropský stát, ve válce s ostatními státy, začal znenadání požírat své vězně, měly by ostatní státy plné právo přerušit styky i mezinárodní diskusi a bez dalších řečí ten stát zničit. Pokud by ale ostatní státy začaly, jakkoliv zdráhavě, tu a tam nějaké ty vězně také požírat, mohly by si pořád uchovat mnoho ze své logické argumentace i něco ze své dosti relativní morální převahy. Je tu ale jedna věc, kterou si očividně uchovat nemůže, a to je nevinné a okamžité znechucení při pouhém spatření kanibala. A přece právě na tomto nevinném znechucení by zakládali celý svůj nárok na rozdrcení pouhého hnízda kanibalů. I kdyby si jen při vzácných příležitostech kousli člověčího sousta, i kdyby byli nalezeni, jak jen ostýchavě a uvážlivě uždibují člověka, vykusovali by díry do své vlastní argumentace: oždibovali by přirozené instinkty, které byly po celou válku jejich hlavním spojencem. Ze zločinu svých nepřátel by udělali něco méně výjimečného. Pokud by se na konci války zdálo méně hrozné jíst člověka, zdálo b se hroznější střílet toho, kdo člověka pojídá.

Nu, kvůli hrubému zanedbání dějin v moderní Anglii je podstatné stále znovu zdůrazňovat, že pruská politika byla v křesťanské historii čímsi právě tak výjimečným jako kanibalismus. Tahle nevědomost nás vede k tomu, že pořád dáváme dohromady zločiny a konvence minulosti. Lidi pak mluví tak, jako by papež, který nechával lidi otrávit, byl skoro stejný jako ten, který je exkomunikoval, jako by césar, který svého koně udělal konsulem, byl skoro stejný jako césar, který ze svého otroka udělal člověka svobodného, jako by Attila usilující válkou o zničení civilisace byl skoro stejný jako Karel Veliký, který válčil za její záchranu. Je to to samé, jako kdybychom kreslili Jacka Rozparovače jako uznávaný obrázek Johna Bulla. Je to, jako bychom tvrdili, že madame Sarah Bernhardt chovala tygra proto, že bylo považováno za domácký obyčej chovat kočku, je to jako kdybychom tvrdili, že člověk pracující v City čekající na zastávce na omnibus by považoval za to samé čekat tam na Zepplin.

Sociální řád minulosti se v některých detailech lišil od toho našeho, ale byl tam přítomný stejný smysl, nebo ještě větší smysl, pro vzdálenost mezi obyčejným a neobyčejným. Kvůli tomu, že jezdil na koni, by středověký rytíř nebyl o nic méně překvapen, kdyby potkal Kentaura, a pokud naši otcové narazili na netvora, zaznamenali ho jako netvora. A pruská monarchie byla považována za netvora. To, že do mezinárodních vztahů vnesla novou a holou anarchii bylo v Křesťanstvu stejně běžně známou věcí jako to, že se Anglie specializovala na sílu na moři nebo že velký Turek tlačil na východní hranici Evropy. Bylo ostatně známo, že Prusko systematicky upadá do hlubokých období míru, ale bylo také známo, že jméno toho míru je příprava na válku. Období odpočinku—nebo spíše vojenské nehybnosti—mezi emským padělkem a napadením Belgie nebylo ani více ani méně významné než období odpočinku mezi dělením Polska a proradnostmi napoleonských válek, nebo období dopočinku mezi napoleonskými válkami a emským padělkem—a to nemluvíme o plenění Dánska nebo ošizení Rakouska. Pokud bychom měli mír zítra a ten mír trval dalších padesát let, nebyli bychom o nic víc v bezpečí než v jeskyni spícího draka. Pravda, která chce být vyslovena, pravda, na níž závisí naše praktická budoucnost, je ta, že drak je drak—že to slovo není, jak tvrdí jeho přátelé, jen tisková chyba, která znamenat dragoun. Jinak řečeno, problém s ním není „militarismus“, ale tyranie a proradnost a prahnutí po věcech smrti.

Můžeme přiznat, že v tažení jsme dospěli do stavu, kde mír může být hrozivější než válka. Nepřítel Křesťanstva nemůže nyní uniknout pouhým vršením svých tyranií, a pokud je dál, vrší je to spíše proto, že je mu zkáza útěchou i cenou—protože nelaskavost ho jaksi konejší tak, jak je tomu s laskavostí u šťastnějších lidí. Může ale uniknout nějakou smlouvou, která by byla zradou a rodičem budoucích zrad. Naše šance na odvrácení takové pohromy nezávisí na malicherných odvetách za jeho brutality, nebo v tom, že budeme opicí v jakékoliv z jeho opičáren. Závisí na kontrastu mezi opicí a divochem a důstojností člověka, kterého urazil. Závisí na ponechání otevřené oné propasti, která odděluje obecné dobro a zlo od oné zlověstné, ba i šílené výjimky v kronikách křesťanů. A pokud to neuděláme, nebezpečí, které nám hrozí je to, že bohatství našeho hněvu vyplýtváme na rozbíjení nářadí a hraček, a zlo samotné nám unikne.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 504-508 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německo a moderní duch (ILN, 9. září 1916)

September 9, 1916

Germany and the Modern Spirit

Moderní Německo tvrdí, že je v čele pokroku a osvětluje nám, kam se svět ubírá. A v jednom velmi skutečném smyslu je tohle tvrzení pravdivé. Německo je o kus před námi na špatné cestě a osvětlilo nás pádem ze srázu. Je ale docela pravda, že před oním prostým a ohromujícím soudem mířily mnohé elementy v Evropě a Anglii týmž směrem. Pokud jsem se na této stránce věnoval v první řadě zahraničním svárům svých krajanů, je to zčásti proto, že považuji národní notu za vhodnou pro orgán šířený mezi cizinci. Ještě víc je to ale proto, že z toho, co by mě uráželo se v moderní Anglii, se těžko najde něco, co by mě víc neuráželo v moderním Německu. Právě tam měly tyhle věci svůj reálný úspěch a tam je potká jejich reálný nezdar. Můžete říct, že Německo vede moderní svět. Ale pokud tomu tak je, tak moderní svět míří, za obecného jásotu, ke svému konci. To, co někteří nazývají Moderním duchem je se vším svým neradostným cynismem, se vším svým nezmužilým militarismem, se vší svou předstíranou vědou a vychytralou diplomacií, se svými výmluvami pro bohaté a rutinou pro chudé, se svými dlouhými slovy vysvětlování a krátkými seky jednání, se vší svou péčí o sebe a vší svou bezstarostností o duši, svržen z nebe jako Lucifer, syn jitřenky. Je sražen k zemi, zotročovatel pronárodů.

Tu je konkrétní příklad toho, co mám na mysli, co postihlo Německo a co svého času nakazilo Anglii. Jak se zdá, v Německu se s jistou vědeckou pompou objevila kniha nazvaná „Příčinnost a válka“. Už sám titul stačí, aby jeden zívl , a říkají se v té knížce všechny otřepané věci, které bychom mohli očekávat, že se v ní budou říkat. Samozřejmě říká, že válka byla nevyhnutelná. Samozřejmě říká, že byla výsledkem starodávných a v podstatě zvířeckých vlastností různých ras. Samozřejmě, že ty vlastnosti má všechny popletené. Říká, že Rusko je „snůška národů, které nemají psyché.“ Co si má jeden počít s člověkem, který přivleče řecké slovo psyché na místo běžnějších německých slov pro ducha nebo duši? A co si má jeden počít s člověkem, který si myslí, že Rusko nemá psyché, leda ho tupnout po kefalu (školácká řečtina pro praštit po hlavě pozn. překl.), jak mi moje hluboká řecká učenost dovoluje se vyjádřit—nebo jak se to myslím říká v méně klasickém jazyce, pocuchat mu myslivnu. Jenomže v případě německého profesora je potřebu mu tu myslivnu učesat. Myslivna, přesněji myslivá bedna, je vlastně velmi přesný popis profesorovy hlavy, ale jak velmi pravdivě řekl jeden americký humorista, on zná velmi mnoho věcí, které tak nejsou. Rozhodně poznámka o Rusku je jednou věci, které tak nejsou. Jak jsem tu řekl již dříve, mnohem pravdivější by bylo říct, že Rusko je náboženství a nic jiného, jako islám, než tvrdit, že Car je autokrat, protože je sakrální postavou nesmírného lidového náboženství, jako by byl papežem či prorokem. Inteligentní mužové tak naprosto protikladných typů a tradic, od pana H. G. Wellse po dr. Saroleu, když skutečně vidí Rusko, vidí něco pevně křesťanského, cosi jako trvalou kruciátu.

Když se německý kritik obrátí k posuzování Francie, čtenáře možná překvapí zjištění, že za hlavní francouzskou charakteristiku a motiv považuje marnivost. Čtenář zde může mít (pokud má to štěstí a je vlastníkem psyché) onu divnou ale dobře známou psychologickou zkušenost, totiž neurčitý a okamžitý pocit, že tohle už někde slyšel. Tahle marnivost ve Francouzích je v poslední době dohnala ke mstě, nebo jak je to vyjádřeno s jemnou lingvistickou kulturou k revanši. V roce 1914 Francouzi ještě uchovávali zastaralou a chorou vzpomínku na to, jak jim byla vyhlášena válka v posledních dnech července. Nechali se ovlivnit starými pocity nevraživosti a odporu, když Němci napochodovali na jejich hlavní město a útoku u Verdunu a Maubergu, i obsazení severní Francie, podle všeho považovali za náznaky jakéhosi dalšího nepřátelství. Archaické historické asociace je vedly k tomu, aby si ozbrojené obsazení Paříže Prusy představovali jako válečný akt a byli tak marniví a mstiví, že se invazní vojska pokoušeli zastavit. Ba co víc, o oni byli tak šíleně přecitlivělí a pověreční, že útočníka jak se patří porazili v první velké bitvě války. Když přijde na romantického Gala, který se nespokojí se záchranou Paříže a bude trvat na tom, aby celá německá armáda se vším spěchem a obtížemi zamířila zpátky za linii Aisne, bude panovat pocit, že se tu jedna příjemná lidská slabost užívala v míře, již by bylo možné označit za samu marnivost všech marnivostí.

Na téhle kampani vybuchujících frází je ale nejpodivnější, že jí unikají jak skutečné slabosti, tak skutečné přednosti Smluvních mocností. Nejpřekvapivější je to právě ve spojení s jejich kritikou Anglie. Nejenže mu unikají naše skutečné omyly, ale on jim přímo lichotí. K tomu, abychom si užili náležitou legraci s tvrzeními o anglické společnosti v následující pasáži, která by ji měla odsuzovat, by bylo potřeba opery od Gilberta a Sullivana. „Normanský pirát je nejpozoruhodnějším přežívajícím prvkem ve vládnoucí oligarchii Anglie—ona brutální nelítostnost, která o ničem nepřemýšlí a nic neušetří při dosahování kořisti. Britské vládnoucí třídy jsou touto idejí prodchnuté, zčásti dědictvím, zčásti tradicí. A tato normanská charakteristika prosákla až do povahy britských běžných tříd a stala se součástí národního dědictví.“

Jaká racionální lidská bytost v Anglii věří, že angličtí aristokraté jsou Normané nebo dědicové neředěné normanské krve? Bylo by to asi stejně realistické jako tvrdit, že Sněmovnu lordů tvoří výlučně Vikingové, protože v téhle zemi musí být určité množství dánské a další teutonské pirátské krve. Mezi vzdělanými Angličany je rodina, která skutečně dokáže svůj původ vystopovat k válce růží a konci středověku, náležitě považovaná za nezvykle starodávný fenomén s pozoruhodnou kontinuitou. Velká část naší historické aristokracie vzešla z velkého přerozdělování bohatství a mocí za tudorovského uspořádání. A pokud jde o pirátskou brutalitu prosakující ke mně (jako typu běžné třídy) od nějakého normanského barona, který mi slouží jako vzor—co na to jeden může říct, vyjma toho, aby se modlil, aby všichni nepřátelé neměli lepší mušku? Německý kritik, který si myslí, že odsuzuje aroganci anglického zemanského stavu, ve skutečnosti opečovává obzvláště pitomou a fiktivní formu oné arogance, která v Anglii už přežívá sotvakde jinde než v jednomu druhu románků pro služky, kde se označení „normanský“ pořád ještě občas používá pro lorda Bertranda de Vavasour nebo lady Claribel FitzClarence.

To, co bylo nazýváno moderním duchem, se vždy snažilo být historické o prehistorickém, jako se vždy snažilo být vědomé o podvědomém. Klanělo se to slepým bohům krve a osudu a vždy se snažilo dostat k věcem za lidskou vůlí a za lidskou pamětí. Jeho romány byly prolezlé dědičností a Zola a jeho škola přeložili Ravenswoodovu pověru ze strohého verše do únavné prosy. Jeho poesie byla plná, mohli bychom říci, poetické nespravedlnosti. Jeho zahraniční politiku zastiňovala ostudná koncepce dobyvatelských ras, které byly ta silné, že ani nebyly volány k dobývání. Svět byl otráven novým kalvinismem, v němž byli kozli a ovce již rozděleni—s tím dalším vylepšením, že ovce mohly žrát kozly. Mělo se za to, že před tímto pratriufem přichází všechna lidská rytířskost pozdě. Nebylo příliš pozdě. Starší rytířské státy přestály výpad té bílé rasy, která si tak nárokovala, prazvláštně, že je dítětem osudu. A dnes se její vlastní znamení obrací proti ní a její hvězdy, jedna po druhé, hasnou.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 500-504 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

O promíjení Prusům (ILN 2. září 1916)

September 2, 1916

On Pardoning the Prussians

Pokud je nějaký moderní fakt, o kterém musím doznat, že k němu pociťuji ničím neředěné opovržení, pak je to fakt, že postižení bolestí či smrtí je nazýváno trestem, pokud postihuje chudé a nevědomé a je odsuzováno jako msta, pokud jimi někdo chce stihnout bohaté a silné. Je legální zardousit nějakého žalostného tvora, který svolil k vraždě, je ale „mstivé“ zastřelit velkého kapitána, který nařídil masakr. Soucitu mohu rozumět, i trestu mohu rozumět, co ale máme říct o otrockém stavění věcí na hlavu, které potrestá ten nejžalostnější cíl a bude želet osobu jen na tom základě, že se jí dosud toliko závidělo? Sufražetka paní Swanwick, která se nyní znovuobjevila jako pacifistka, nedávno prohlásilo, že nelze nijak trestat zodpovědného Prusy. Konkrétně to opírá o to, že si slíbili, nebo jim bylo slíbeno, že podmaní celý svět, a toho nedosáhli. Říká, že to bude dostatečný trest sám o sobě. Kdybych chtěl skupině, která má inspirovat pacifistickou propagandu, tvrdit, že člověk, který vykradl jejich sejfy nebo pobral jejich drobnou hotovost, nemá být postižen žádným trestem, vyjma toho, že nezíská peníze, které chtěl ukrást, velmi logicky se mě zeptají, zda nejsem anarchista. Kdybych navrhoval, že kdokoliv se pokusí probodnout nebo zastřelit další osobu má jít a věnovat se svým denním zábavám, pokud sen nůž zlomí nebo pistole selže, pak by se mě docela jistě ptali, zda jsem uvážil možnost pobízet užívání nožů a pistolí. Zločin lze dostatečně omezovat jen tehdy, pokud je na výběr mezi úspěchem a trestem. Sotva ho lze vůbec nějak omezovat, pokud je na výběr jen mezi úspěchem a nezdarem, tedy mezi úspěchem a svobodou—včetně svobody zkusit to znovu. Proto dosti zdráhavě přijímám nutnost trestat zločince menšího druhu, i když bych byl raději, kdyby se to dělo méně necitelným a nestoudným způsobem. Pokud jsem ale žádán, abych trestal všechny druhy lupičů vyjma loupeživých baronů a všechny druhy kanibalů, vyjma krále Kanibalských ostrovů, pak bych, už pro vlastní duchovní dobro, dal přednost tomu, abych byl úplným anarchistou.

Nu a pruští junkeři nebyli nikdy nic jiného než loupeživí baroni a pruský král je pro mezinárodní vraždu přesně to, co by král Kanibalských ostrovů byl pro antropofagii. Je to fakt již dávno uznávaný ve starší evropské civilisaci, jen se stalo, že se tento fakt poprvé dotýká nás. Jsme žádáni, abychom s loupeživým barony zacházeli jemně, zjevně na starém základě zdráhání před odsouzením tak význačného gentlemana, a právě tak i s králem Kanibalských ostrovů, zjevně na starém základě, že čin chrání krále—poznámka vložená poprvé do úst, docela náležitě v naší souvislosti, uchvatitele a zabijáka. Tohle není pacifismus, dokonce ani nejpraštěnější idealismus, je to snobství obzvláště hrubého a zbabělého druhu, a v nejbrutálnější lidské mstě by bylo mnohem více smyslu pro lidské bratrství.

Ale teorii, že Německo (nebo moc Německo řídící) byla dostatečně pokořena nezdarem svého pokusu přemoci civilisovaný svět, lze ověřit dalším a velmi prostým způsobem, zda si i ti, kdo si uvědomují, že tuhle válku prohráli, mají vůbec nějaké principiální námitky proti další válce. Pravda je taková, že i ti Prusové, kteří kapitulují, kapitulují arogantněji, ba hrozivěji, než kdokoliv jiný triumfuje. Tak třeba pan Houston Chamberlain, onen pozoruhodný uprchlý Angličan, který měl tu výsadu, že na své osobě prokázal, že germanismus je jed, který může účinkovat na lidech jiné krve, napsal nový pamflet, nazvaný „Válečné cíle Německa“, který pozoruhodně ilustruje tyto dva paralelní fakty a jejich kontrast. Chamberlain je vskutku dostatečně inteligentní a dobře informovaný, aby věděl, že touhle dobou je pro Němce nemožné zcela zdrtit to, co (velmi absurdně) označují za „anglickou světovládu“. Proto pečlivě trvá na tom, že „i kdyby bylo Německo pro takové cíle vyzbrojeno, nebylo by to ani v jeho praktickém zájmu, ani v souladu s jeho ideály.“ Jinak řečeno vidí, že největší a nejprostší ambice „Der Tag“ jsou již beznadějné.

Jaký je jeho obecný názor na německá práva a povinnosti ve vesmíru a v budoucnosti? Je to řečeno dostatečně jasně: „Pokud si Německo není vědomo, že od Boha převzalo světové poslání… pokud si nedůvěřuje, že dosáhne více a jiných věcí než malý ostrovní světovládný nárůdek… pak si není co přát, več doufat a bylo zločinnou bláhovostí začínat válku namísto pokoření se na samotném počátku „světovým mocnostem“, Anglii a Rusku.“ Neujde pozornosti, že Houston Chamberlain zvesela přiznává, že Němci opravdu „začali válku“ a že připouští, že to byl zločin jen za předpokladu, že to byla bláhovost, totiž tehdy, pokud by Němci nebyli připraveni svou panovačnou roli odehrát do poslední krajnosti. A ve svém prazvláštním metafysickém dialektu také říká: „Ale ve skutečnosti Německo má prostředky, jak říct „Já“ a jak „Já“ prosadit a vynutit: to je jeho válečný cíl“. Poté, po výhradě, kterou jsem již citoval, dodává: „Co se ale musí odehrát při vítězném udržování německé vůle proti anglické vůli: anglická arogance musí být zlomena, pokořena, Anglie musí uznat, že je jí Německo nadřazeno. “ Musíme si připomenout, že tohle je umírněnost, nikoliv pýcha Německa. Takhle Německo přivolí ke kompromisu, ne to, jak by chtělo triumfovat. Tohle není formule, jíž potvrdí svůj přirozený nárok zničit a přetvořit lidstvo, tohle jsou ukázněné podmínky, v nichž se tohoto nároku, alespoň prozatím, vzdává. Tu poslední vymezení jsem dodal já, protože to je nejpraktičtější část celé věci. Výstřednost citované pasáže se vznáší vysoko mimo dosah satiry, a to nejmírnější, co o ní lze říct, je také to nejdůležitější. A to je to, že ve všech Chamberlainových slovech, umírněných i neumírněných, nic nenaznačuje, že by Německo nemělo při první příležitosti udeřit znovu, ale jsou tu nejprostší náznaky, že bude jeho povinností tak učinit.

Nu, v žádném případě se nevysmívám cítění, které by hříšníka ušetřilo každého trestu vyjma jeho žalu. Považuji za nejhorší a nejširší mezeru v historické imaginaci moderních lidí, že si nedokáží uvědomit, jakou revoluci v této věci rozpoutalo už to oficiální křesťanství, kterému se vždy pošklebují. Považuji za obrovský fakt, že církev vytvořila mašinerii odpuštění, zatímco stát může provozovat jen mašinerii trestu. Myslím, že i stát může pardonovat obrovské množství těch, které trestá, a kdybych sám byl ve styku se zlodějem, který lituje svého vloupání, pak považuji za velmi pravděpodobné, že by zloděj unikl. On volá a křičí, že není „co si přát, več doufat“ ne proto, že Německo bylo připraveno „začít válku“, ale proto, že nebylo připraveno skončit s ní a skoncovat přitom s velkou spoustou dalších věcí. Prvním článkem jeho prostého křesťanského vyznání je „říkat „Já“ a „Já“ prosazovat“. Našeho pochopení se dovolává jen proto, že zjistil, že je možné říkat „Já“ (což se nezdá zrovna obtížné), ale zjistil, že prosazovat „Já“ je, když to porovnáme, čertovo kopýtko celé záležitosti. Pokud si takový filosof zoufá a vydá se policii, není to ani v nejmenším proto, že by selhal jako moralista, ale výlučně proto, že selhal jako zloděj. Své selhání ani zdaleka nepovažuje za dostatečný trest za svůj zločin, on ani nepřipouští, že se stal nějaký zločin a proto velmi přirozeně a logicky nepřipustí, že byl uložen nějaký trest. Pokud, postaveni před tak nepokrytou drzost a nekajícnost, připustíme, aby německá říše unikla a udeřila znovu, pak se pro jednou objevím mezi německými apologety, protože si opravdu nemyslím, že by tohle byla chyba Němců.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 496-499 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988