O promíjení Prusům (ILN 2. září 1916)

September 2, 1916

On Pardoning the Prussians

Pokud je nějaký moderní fakt, o kterém musím doznat, že k němu pociťuji ničím neředěné opovržení, pak je to fakt, že postižení bolestí či smrtí je nazýváno trestem, pokud postihuje chudé a nevědomé a je odsuzováno jako msta, pokud jimi někdo chce stihnout bohaté a silné. Je legální zardousit nějakého žalostného tvora, který svolil k vraždě, je ale „mstivé“ zastřelit velkého kapitána, který nařídil masakr. Soucitu mohu rozumět, i trestu mohu rozumět, co ale máme říct o otrockém stavění věcí na hlavu, které potrestá ten nejžalostnější cíl a bude želet osobu jen na tom základě, že se jí dosud toliko závidělo? Sufražetka paní Swanwick, která se nyní znovuobjevila jako pacifistka, nedávno prohlásilo, že nelze nijak trestat zodpovědného Prusy. Konkrétně to opírá o to, že si slíbili, nebo jim bylo slíbeno, že podmaní celý svět, a toho nedosáhli. Říká, že to bude dostatečný trest sám o sobě. Kdybych chtěl skupině, která má inspirovat pacifistickou propagandu, tvrdit, že člověk, který vykradl jejich sejfy nebo pobral jejich drobnou hotovost, nemá být postižen žádným trestem, vyjma toho, že nezíská peníze, které chtěl ukrást, velmi logicky se mě zeptají, zda nejsem anarchista. Kdybych navrhoval, že kdokoliv se pokusí probodnout nebo zastřelit další osobu má jít a věnovat se svým denním zábavám, pokud sen nůž zlomí nebo pistole selže, pak by se mě docela jistě ptali, zda jsem uvážil možnost pobízet užívání nožů a pistolí. Zločin lze dostatečně omezovat jen tehdy, pokud je na výběr mezi úspěchem a trestem. Sotva ho lze vůbec nějak omezovat, pokud je na výběr jen mezi úspěchem a nezdarem, tedy mezi úspěchem a svobodou—včetně svobody zkusit to znovu. Proto dosti zdráhavě přijímám nutnost trestat zločince menšího druhu, i když bych byl raději, kdyby se to dělo méně necitelným a nestoudným způsobem. Pokud jsem ale žádán, abych trestal všechny druhy lupičů vyjma loupeživých baronů a všechny druhy kanibalů, vyjma krále Kanibalských ostrovů, pak bych, už pro vlastní duchovní dobro, dal přednost tomu, abych byl úplným anarchistou.

Nu a pruští junkeři nebyli nikdy nic jiného než loupeživí baroni a pruský král je pro mezinárodní vraždu přesně to, co by král Kanibalských ostrovů byl pro antropofagii. Je to fakt již dávno uznávaný ve starší evropské civilisaci, jen se stalo, že se tento fakt poprvé dotýká nás. Jsme žádáni, abychom s loupeživým barony zacházeli jemně, zjevně na starém základě zdráhání před odsouzením tak význačného gentlemana, a právě tak i s králem Kanibalských ostrovů, zjevně na starém základě, že čin chrání krále—poznámka vložená poprvé do úst, docela náležitě v naší souvislosti, uchvatitele a zabijáka. Tohle není pacifismus, dokonce ani nejpraštěnější idealismus, je to snobství obzvláště hrubého a zbabělého druhu, a v nejbrutálnější lidské mstě by bylo mnohem více smyslu pro lidské bratrství.

Ale teorii, že Německo (nebo moc Německo řídící) byla dostatečně pokořena nezdarem svého pokusu přemoci civilisovaný svět, lze ověřit dalším a velmi prostým způsobem, zda si i ti, kdo si uvědomují, že tuhle válku prohráli, mají vůbec nějaké principiální námitky proti další válce. Pravda je taková, že i ti Prusové, kteří kapitulují, kapitulují arogantněji, ba hrozivěji, než kdokoliv jiný triumfuje. Tak třeba pan Houston Chamberlain, onen pozoruhodný uprchlý Angličan, který měl tu výsadu, že na své osobě prokázal, že germanismus je jed, který může účinkovat na lidech jiné krve, napsal nový pamflet, nazvaný „Válečné cíle Německa“, který pozoruhodně ilustruje tyto dva paralelní fakty a jejich kontrast. Chamberlain je vskutku dostatečně inteligentní a dobře informovaný, aby věděl, že touhle dobou je pro Němce nemožné zcela zdrtit to, co (velmi absurdně) označují za „anglickou světovládu“. Proto pečlivě trvá na tom, že „i kdyby bylo Německo pro takové cíle vyzbrojeno, nebylo by to ani v jeho praktickém zájmu, ani v souladu s jeho ideály.“ Jinak řečeno vidí, že největší a nejprostší ambice „Der Tag“ jsou již beznadějné.

Jaký je jeho obecný názor na německá práva a povinnosti ve vesmíru a v budoucnosti? Je to řečeno dostatečně jasně: „Pokud si Německo není vědomo, že od Boha převzalo světové poslání… pokud si nedůvěřuje, že dosáhne více a jiných věcí než malý ostrovní světovládný nárůdek… pak si není co přát, več doufat a bylo zločinnou bláhovostí začínat válku namísto pokoření se na samotném počátku „světovým mocnostem“, Anglii a Rusku.“ Neujde pozornosti, že Houston Chamberlain zvesela přiznává, že Němci opravdu „začali válku“ a že připouští, že to byl zločin jen za předpokladu, že to byla bláhovost, totiž tehdy, pokud by Němci nebyli připraveni svou panovačnou roli odehrát do poslední krajnosti. A ve svém prazvláštním metafysickém dialektu také říká: „Ale ve skutečnosti Německo má prostředky, jak říct „Já“ a jak „Já“ prosadit a vynutit: to je jeho válečný cíl“. Poté, po výhradě, kterou jsem již citoval, dodává: „Co se ale musí odehrát při vítězném udržování německé vůle proti anglické vůli: anglická arogance musí být zlomena, pokořena, Anglie musí uznat, že je jí Německo nadřazeno. “ Musíme si připomenout, že tohle je umírněnost, nikoliv pýcha Německa. Takhle Německo přivolí ke kompromisu, ne to, jak by chtělo triumfovat. Tohle není formule, jíž potvrdí svůj přirozený nárok zničit a přetvořit lidstvo, tohle jsou ukázněné podmínky, v nichž se tohoto nároku, alespoň prozatím, vzdává. Tu poslední vymezení jsem dodal já, protože to je nejpraktičtější část celé věci. Výstřednost citované pasáže se vznáší vysoko mimo dosah satiry, a to nejmírnější, co o ní lze říct, je také to nejdůležitější. A to je to, že ve všech Chamberlainových slovech, umírněných i neumírněných, nic nenaznačuje, že by Německo nemělo při první příležitosti udeřit znovu, ale jsou tu nejprostší náznaky, že bude jeho povinností tak učinit.

Nu, v žádném případě se nevysmívám cítění, které by hříšníka ušetřilo každého trestu vyjma jeho žalu. Považuji za nejhorší a nejširší mezeru v historické imaginaci moderních lidí, že si nedokáží uvědomit, jakou revoluci v této věci rozpoutalo už to oficiální křesťanství, kterému se vždy pošklebují. Považuji za obrovský fakt, že církev vytvořila mašinerii odpuštění, zatímco stát může provozovat jen mašinerii trestu. Myslím, že i stát může pardonovat obrovské množství těch, které trestá, a kdybych sám byl ve styku se zlodějem, který lituje svého vloupání, pak považuji za velmi pravděpodobné, že by zloděj unikl. On volá a křičí, že není „co si přát, več doufat“ ne proto, že Německo bylo připraveno „začít válku“, ale proto, že nebylo připraveno skončit s ní a skoncovat přitom s velkou spoustou dalších věcí. Prvním článkem jeho prostého křesťanského vyznání je „říkat „Já“ a „Já“ prosazovat“. Našeho pochopení se dovolává jen proto, že zjistil, že je možné říkat „Já“ (což se nezdá zrovna obtížné), ale zjistil, že prosazovat „Já“ je, když to porovnáme, čertovo kopýtko celé záležitosti. Pokud si takový filosof zoufá a vydá se policii, není to ani v nejmenším proto, že by selhal jako moralista, ale výlučně proto, že selhal jako zloděj. Své selhání ani zdaleka nepovažuje za dostatečný trest za svůj zločin, on ani nepřipouští, že se stal nějaký zločin a proto velmi přirozeně a logicky nepřipustí, že byl uložen nějaký trest. Pokud, postaveni před tak nepokrytou drzost a nekajícnost, připustíme, aby německá říše unikla a udeřila znovu, pak se pro jednou objevím mezi německými apologety, protože si opravdu nemyslím, že by tohle byla chyba Němců.

 

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 496-499 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s