Německo a moderní duch (ILN, 9. září 1916)

September 9, 1916

Germany and the Modern Spirit

Moderní Německo tvrdí, že je v čele pokroku a osvětluje nám, kam se svět ubírá. A v jednom velmi skutečném smyslu je tohle tvrzení pravdivé. Německo je o kus před námi na špatné cestě a osvětlilo nás pádem ze srázu. Je ale docela pravda, že před oním prostým a ohromujícím soudem mířily mnohé elementy v Evropě a Anglii týmž směrem. Pokud jsem se na této stránce věnoval v první řadě zahraničním svárům svých krajanů, je to zčásti proto, že považuji národní notu za vhodnou pro orgán šířený mezi cizinci. Ještě víc je to ale proto, že z toho, co by mě uráželo se v moderní Anglii, se těžko najde něco, co by mě víc neuráželo v moderním Německu. Právě tam měly tyhle věci svůj reálný úspěch a tam je potká jejich reálný nezdar. Můžete říct, že Německo vede moderní svět. Ale pokud tomu tak je, tak moderní svět míří, za obecného jásotu, ke svému konci. To, co někteří nazývají Moderním duchem je se vším svým neradostným cynismem, se vším svým nezmužilým militarismem, se vší svou předstíranou vědou a vychytralou diplomacií, se svými výmluvami pro bohaté a rutinou pro chudé, se svými dlouhými slovy vysvětlování a krátkými seky jednání, se vší svou péčí o sebe a vší svou bezstarostností o duši, svržen z nebe jako Lucifer, syn jitřenky. Je sražen k zemi, zotročovatel pronárodů.

Tu je konkrétní příklad toho, co mám na mysli, co postihlo Německo a co svého času nakazilo Anglii. Jak se zdá, v Německu se s jistou vědeckou pompou objevila kniha nazvaná „Příčinnost a válka“. Už sám titul stačí, aby jeden zívl , a říkají se v té knížce všechny otřepané věci, které bychom mohli očekávat, že se v ní budou říkat. Samozřejmě říká, že válka byla nevyhnutelná. Samozřejmě říká, že byla výsledkem starodávných a v podstatě zvířeckých vlastností různých ras. Samozřejmě, že ty vlastnosti má všechny popletené. Říká, že Rusko je „snůška národů, které nemají psyché.“ Co si má jeden počít s člověkem, který přivleče řecké slovo psyché na místo běžnějších německých slov pro ducha nebo duši? A co si má jeden počít s člověkem, který si myslí, že Rusko nemá psyché, leda ho tupnout po kefalu (školácká řečtina pro praštit po hlavě pozn. překl.), jak mi moje hluboká řecká učenost dovoluje se vyjádřit—nebo jak se to myslím říká v méně klasickém jazyce, pocuchat mu myslivnu. Jenomže v případě německého profesora je potřebu mu tu myslivnu učesat. Myslivna, přesněji myslivá bedna, je vlastně velmi přesný popis profesorovy hlavy, ale jak velmi pravdivě řekl jeden americký humorista, on zná velmi mnoho věcí, které tak nejsou. Rozhodně poznámka o Rusku je jednou věci, které tak nejsou. Jak jsem tu řekl již dříve, mnohem pravdivější by bylo říct, že Rusko je náboženství a nic jiného, jako islám, než tvrdit, že Car je autokrat, protože je sakrální postavou nesmírného lidového náboženství, jako by byl papežem či prorokem. Inteligentní mužové tak naprosto protikladných typů a tradic, od pana H. G. Wellse po dr. Saroleu, když skutečně vidí Rusko, vidí něco pevně křesťanského, cosi jako trvalou kruciátu.

Když se německý kritik obrátí k posuzování Francie, čtenáře možná překvapí zjištění, že za hlavní francouzskou charakteristiku a motiv považuje marnivost. Čtenář zde může mít (pokud má to štěstí a je vlastníkem psyché) onu divnou ale dobře známou psychologickou zkušenost, totiž neurčitý a okamžitý pocit, že tohle už někde slyšel. Tahle marnivost ve Francouzích je v poslední době dohnala ke mstě, nebo jak je to vyjádřeno s jemnou lingvistickou kulturou k revanši. V roce 1914 Francouzi ještě uchovávali zastaralou a chorou vzpomínku na to, jak jim byla vyhlášena válka v posledních dnech července. Nechali se ovlivnit starými pocity nevraživosti a odporu, když Němci napochodovali na jejich hlavní město a útoku u Verdunu a Maubergu, i obsazení severní Francie, podle všeho považovali za náznaky jakéhosi dalšího nepřátelství. Archaické historické asociace je vedly k tomu, aby si ozbrojené obsazení Paříže Prusy představovali jako válečný akt a byli tak marniví a mstiví, že se invazní vojska pokoušeli zastavit. Ba co víc, o oni byli tak šíleně přecitlivělí a pověreční, že útočníka jak se patří porazili v první velké bitvě války. Když přijde na romantického Gala, který se nespokojí se záchranou Paříže a bude trvat na tom, aby celá německá armáda se vším spěchem a obtížemi zamířila zpátky za linii Aisne, bude panovat pocit, že se tu jedna příjemná lidská slabost užívala v míře, již by bylo možné označit za samu marnivost všech marnivostí.

Na téhle kampani vybuchujících frází je ale nejpodivnější, že jí unikají jak skutečné slabosti, tak skutečné přednosti Smluvních mocností. Nejpřekvapivější je to právě ve spojení s jejich kritikou Anglie. Nejenže mu unikají naše skutečné omyly, ale on jim přímo lichotí. K tomu, abychom si užili náležitou legraci s tvrzeními o anglické společnosti v následující pasáži, která by ji měla odsuzovat, by bylo potřeba opery od Gilberta a Sullivana. „Normanský pirát je nejpozoruhodnějším přežívajícím prvkem ve vládnoucí oligarchii Anglie—ona brutální nelítostnost, která o ničem nepřemýšlí a nic neušetří při dosahování kořisti. Britské vládnoucí třídy jsou touto idejí prodchnuté, zčásti dědictvím, zčásti tradicí. A tato normanská charakteristika prosákla až do povahy britských běžných tříd a stala se součástí národního dědictví.“

Jaká racionální lidská bytost v Anglii věří, že angličtí aristokraté jsou Normané nebo dědicové neředěné normanské krve? Bylo by to asi stejně realistické jako tvrdit, že Sněmovnu lordů tvoří výlučně Vikingové, protože v téhle zemi musí být určité množství dánské a další teutonské pirátské krve. Mezi vzdělanými Angličany je rodina, která skutečně dokáže svůj původ vystopovat k válce růží a konci středověku, náležitě považovaná za nezvykle starodávný fenomén s pozoruhodnou kontinuitou. Velká část naší historické aristokracie vzešla z velkého přerozdělování bohatství a mocí za tudorovského uspořádání. A pokud jde o pirátskou brutalitu prosakující ke mně (jako typu běžné třídy) od nějakého normanského barona, který mi slouží jako vzor—co na to jeden může říct, vyjma toho, aby se modlil, aby všichni nepřátelé neměli lepší mušku? Německý kritik, který si myslí, že odsuzuje aroganci anglického zemanského stavu, ve skutečnosti opečovává obzvláště pitomou a fiktivní formu oné arogance, která v Anglii už přežívá sotvakde jinde než v jednomu druhu románků pro služky, kde se označení „normanský“ pořád ještě občas používá pro lorda Bertranda de Vavasour nebo lady Claribel FitzClarence.

To, co bylo nazýváno moderním duchem, se vždy snažilo být historické o prehistorickém, jako se vždy snažilo být vědomé o podvědomém. Klanělo se to slepým bohům krve a osudu a vždy se snažilo dostat k věcem za lidskou vůlí a za lidskou pamětí. Jeho romány byly prolezlé dědičností a Zola a jeho škola přeložili Ravenswoodovu pověru ze strohého verše do únavné prosy. Jeho poesie byla plná, mohli bychom říci, poetické nespravedlnosti. Jeho zahraniční politiku zastiňovala ostudná koncepce dobyvatelských ras, které byly ta silné, že ani nebyly volány k dobývání. Svět byl otráven novým kalvinismem, v němž byli kozli a ovce již rozděleni—s tím dalším vylepšením, že ovce mohly žrát kozly. Mělo se za to, že před tímto pratriufem přichází všechna lidská rytířskost pozdě. Nebylo příliš pozdě. Starší rytířské státy přestály výpad té bílé rasy, která si tak nárokovala, prazvláštně, že je dítětem osudu. A dnes se její vlastní znamení obrací proti ní a její hvězdy, jedna po druhé, hasnou.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 500-504 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s