Naše skutečná věc proti prušáctví (ILN 16. září 1916)

September 16, 1916

Our Real Case against Prussianism

Když se nad Londýnem přehnal poslední velký nálet Zepplinů, odehrály se dvě scény, podle kterých by každý Angličan velmi ochotně nechal svou zemi soudit. První byl samozřejmě onen neobyčejný výjev—člověk by skoro řekl vidění—ve kterém se jeden muž vydal napadnout a zničit onu okřídlenou pevnost, tak ohromnou jako létající ostrov Laputa, s vybavením, které v tom srovnání připomínalo čarodějnici letící na koštěti. Ve druhé scéně pak byly rozbité ostatky nepřítele spadlé z oblohy čestně pohřbeny ve vojáckém hrobě se salvami a vojenským rozloučením. Když byli při předchozí příležitosti někteří z posádky Zepplinu zajati živí, ozvalo se pár hlasů, že by jim měly být upřeny výsady válečných zajatců, ale těch pár hlasů rychle umlklo a byly umlčeny všeobecným mlčením. Takové malé msty jsou v každém případě nehodné důstojnosti rozhořčení. Jsou také marné a bezvýsledné, protože tihle muži jsou ze samé definice svého řemesla pouhými nástroji. Na posádce Zepplinu bychom se mohli mstít asi tak jako na Zepplinu samotném. Rozbíjení nábytku může být prominutelným projevem pomíjivého hněvu; ale jediný hněv, který máme, nebo na který máme jakékoliv právo, není pomíjivého druhu. Je to velký a zodpovědný hněv proti mužům ve velkých odpovědných postaveních. Kdykoliv jsem se dotýkal díla a osudu těchto mužů, opakoval jsem názor, který o takových extrémních příkladech zaujala nejvyšší lidská tradice: že jediné dobro, které z nich lze získat, je udělat z nich příklady. Jsou případy, kdy je poprava vykoupením a kdy je smrt v pravém smyslu jediným prominutím. Jsem přesvědčen, že máme právo vést válku, dokud nevykonáme na knížatech a kapitánech spravedlnost, kterou konáme na zabijácích a zlodějích. Když je ale toto intelektuální přesvědčení popleteno s myšlenkou napodobování nepřítelových metod, pak není naplňováno, ale naopak mařeno.

V téhle záležitosti, kde se obě strany řídí víc asociacemi než ideami, je velmi potřeba trocha jasného uvažování. Na jedné straně si pacifista blahopřeje, že se vyhnul „militarismu“, když nechá celý svět obrátit naruby, aby po něm dupala pruská garda. Hurávlastenec si na druhé straně blahopřeje, že se vyhnul „sentimentalismu“, pokud a dokud smí z čirého sentimentu mordovat a dělat hlouposti. Ani jeden z nich si doopravdy neklade otázku, jakého cíle se pokouší dosáhnout, a jaké jsou k dosažení cíle nejpraktičtější prostředky. Nu a naším cílem, nebo alespoň mým cílem (pokud se mohu takto skromně vyjádřit), je isolovat a potrestat pruskou moc. A když je tento cíl živě předjímán, začíná být zřejmé, že skutečný důvod k odmítání (jak je to jen rozumně možné) kopírování pruských špatných postupů je stejný jako důvod k odmítání veškerého míru nebo vyjednávání s pruskou monarchií. Čím víc trváme na tom, že podmínky musí být naše podmínky, tím víc se oslabujeme, pokud jsou naše metody jejich metodami. Vědět, proč tomu tak je, není věcí sentimentu, ale inteligence. Celá naše polemika proti prušáctví má prokázat, že je výjimkou. Součástí našeho argumentu přitom je, aby pokud možno výjimečné zůstalo. Celá naše naděje, že se netvora podaří zabít a ne jen poranit, závisí na tom, že si uchováme svěží původní lidskou hrůzu z jeho obludnosti. Možná je to nelogické, ale jistě by to bylo přirozené, pokud by na konci války byla tato hrůza poněkud otupělá, pokud by se zdálo, že všichni bojují skoro stejnými zbraněmi. Je možná nespravedlivé, ale rozhodně ne nepravděpodobné, pokud by lidé zapomněli, kdo je použil první. Kdyby nějaký evropský stát, ve válce s ostatními státy, začal znenadání požírat své vězně, měly by ostatní státy plné právo přerušit styky i mezinárodní diskusi a bez dalších řečí ten stát zničit. Pokud by ale ostatní státy začaly, jakkoliv zdráhavě, tu a tam nějaké ty vězně také požírat, mohly by si pořád uchovat mnoho ze své logické argumentace i něco ze své dosti relativní morální převahy. Je tu ale jedna věc, kterou si očividně uchovat nemůže, a to je nevinné a okamžité znechucení při pouhém spatření kanibala. A přece právě na tomto nevinném znechucení by zakládali celý svůj nárok na rozdrcení pouhého hnízda kanibalů. I kdyby si jen při vzácných příležitostech kousli člověčího sousta, i kdyby byli nalezeni, jak jen ostýchavě a uvážlivě uždibují člověka, vykusovali by díry do své vlastní argumentace: oždibovali by přirozené instinkty, které byly po celou válku jejich hlavním spojencem. Ze zločinu svých nepřátel by udělali něco méně výjimečného. Pokud by se na konci války zdálo méně hrozné jíst člověka, zdálo b se hroznější střílet toho, kdo člověka pojídá.

Nu, kvůli hrubému zanedbání dějin v moderní Anglii je podstatné stále znovu zdůrazňovat, že pruská politika byla v křesťanské historii čímsi právě tak výjimečným jako kanibalismus. Tahle nevědomost nás vede k tomu, že pořád dáváme dohromady zločiny a konvence minulosti. Lidi pak mluví tak, jako by papež, který nechával lidi otrávit, byl skoro stejný jako ten, který je exkomunikoval, jako by césar, který svého koně udělal konsulem, byl skoro stejný jako césar, který ze svého otroka udělal člověka svobodného, jako by Attila usilující válkou o zničení civilisace byl skoro stejný jako Karel Veliký, který válčil za její záchranu. Je to to samé, jako kdybychom kreslili Jacka Rozparovače jako uznávaný obrázek Johna Bulla. Je to, jako bychom tvrdili, že madame Sarah Bernhardt chovala tygra proto, že bylo považováno za domácký obyčej chovat kočku, je to jako kdybychom tvrdili, že člověk pracující v City čekající na zastávce na omnibus by považoval za to samé čekat tam na Zepplin.

Sociální řád minulosti se v některých detailech lišil od toho našeho, ale byl tam přítomný stejný smysl, nebo ještě větší smysl, pro vzdálenost mezi obyčejným a neobyčejným. Kvůli tomu, že jezdil na koni, by středověký rytíř nebyl o nic méně překvapen, kdyby potkal Kentaura, a pokud naši otcové narazili na netvora, zaznamenali ho jako netvora. A pruská monarchie byla považována za netvora. To, že do mezinárodních vztahů vnesla novou a holou anarchii bylo v Křesťanstvu stejně běžně známou věcí jako to, že se Anglie specializovala na sílu na moři nebo že velký Turek tlačil na východní hranici Evropy. Bylo ostatně známo, že Prusko systematicky upadá do hlubokých období míru, ale bylo také známo, že jméno toho míru je příprava na válku. Období odpočinku—nebo spíše vojenské nehybnosti—mezi emským padělkem a napadením Belgie nebylo ani více ani méně významné než období odpočinku mezi dělením Polska a proradnostmi napoleonských válek, nebo období dopočinku mezi napoleonskými válkami a emským padělkem—a to nemluvíme o plenění Dánska nebo ošizení Rakouska. Pokud bychom měli mír zítra a ten mír trval dalších padesát let, nebyli bychom o nic víc v bezpečí než v jeskyni spícího draka. Pravda, která chce být vyslovena, pravda, na níž závisí naše praktická budoucnost, je ta, že drak je drak—že to slovo není, jak tvrdí jeho přátelé, jen tisková chyba, která znamenat dragoun. Jinak řečeno, problém s ním není „militarismus“, ale tyranie a proradnost a prahnutí po věcech smrti.

Můžeme přiznat, že v tažení jsme dospěli do stavu, kde mír může být hrozivější než válka. Nepřítel Křesťanstva nemůže nyní uniknout pouhým vršením svých tyranií, a pokud je dál, vrší je to spíše proto, že je mu zkáza útěchou i cenou—protože nelaskavost ho jaksi konejší tak, jak je tomu s laskavostí u šťastnějších lidí. Může ale uniknout nějakou smlouvou, která by byla zradou a rodičem budoucích zrad. Naše šance na odvrácení takové pohromy nezávisí na malicherných odvetách za jeho brutality, nebo v tom, že budeme opicí v jakékoliv z jeho opičáren. Závisí na kontrastu mezi opicí a divochem a důstojností člověka, kterého urazil. Závisí na ponechání otevřené oné propasti, která odděluje obecné dobro a zlo od oné zlověstné, ba i šílené výjimky v kronikách křesťanů. A pokud to neuděláme, nebezpečí, které nám hrozí je to, že bohatství našeho hněvu vyplýtváme na rozbíjení nářadí a hraček, a zlo samotné nám unikne.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 504-508 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s