Extrémní vzpoura proti válce (ILN, 28. října 1916)

October 28, 1916

An Extreme Revolt against War

Ti, kdo jsou extrémně vzbouřeni proti válce, jako by měli ve válce své vlastní smýšlení, ve válce mezi dvěma docela protikladnými idejemi. Jednou je naléhavá nutnost mezinárodní spravedlnosti a druhou je její naprostá nemožnost. Pacifisté a semipacifisté nám pořád říkají, že Evropa musí mít mezinárodní tribunál, který, má-li vůbec být tribunálem, musí být s to soudit, a zřejmě i trestat. A přece nám titíž lidé pořád říkají, že je nemožné trestat Německo, a zjevně nemožné soudit kohokoliv nebo cokoliv. Tvrdí, že je v silách vyjednávání vysledovat smyčky toho nejsložitějšího uzlu. Když ale Prus za bílého dne rozetne gordický uzel svou šavlí, pak dokáží takový případ pojednat jen jako nový, delikátní a víceméně beznadějný spletenec. Co by byla prostá provokace, pokud by ultimátum Srbsku a napadení Belgie nebyly prosté? Podle této pacifistické theorie lze zločince přečíst jako otevřenou knihu, když ještě svůj zločin jen připravuje. Posvátným tajemstvím se stává, teprve až zločin spáchá. Obhájce vyjednávání se světu nabízí jako Sherlock Holmes, který dokáže vydedukovat a vybalancovat ty nejsložitější právnické jemnosti a pak zasednou se zachmuřeným čelem k nevyčerpatelnému problému, zda je Srbsko v Rakousku nebo Belgie v Německu.

Ale ne všichni, kdo se specializují na sentiment míru, jsou takhle hloupí a pošetilí. Je mnoho skutečných idealistů, kteří tomuto rozporu unikají tím, že se důsledně soustředí na ideu mezinárodního tribunálu. Další pacifisté, ti s pomotanější hlavou, jsou nyní v pilné a dychtivé práci, když volají právě po tom předčasném a slátaném míru, který je v přímém rozporu s jejich theorií budoucnosti. Hlasitěji a hlasitěji jsme ujišťování, že pachatele ničemnosti nelze potrestat za to, co udělal, a to týmiž lidmi, kteří nám stejně hlasitě říkají, že to ze strachu z trestu už nikdy neudělá. Stále otevřeněji se nám říká, že s nepřítelem musíme zacházet na základně vzájemných ústupků, což v praxi znamená, že nám nepřítel nemůže dát nic, co by si před tím nevzal. Tyhle záležitosti, ať už jsou v souladu s čímkoliv—a ony nejsou vždy v souladu navzájem ani samy se sebou—nejsou alespoň ani trochu v souladu s ideou mezinárodního tribunálu, a evropské spravedlnosti, která nenosí meč nadarmo. A jak jsem už řekl, přišel čas vyzvat všechny, kdo se upřímně zabývají mezinárodním ideálem, aby přijali závěr plynoucí z jejich principů. Jediným možným závěrem vycházejícím z jejich principů je potrestání Pruska.

Někteří příslušníci této školy, z nichž lze za nejbrilantnějšího lektora považovat pana H. G. Wellse se zdají zastávat tento mezinárodní ideál v absolutnějším smyslu, než to dokážu já.  Někteří doslovně přijímají definici “Válka, která skoncuje s válkami“, nebo jak to vyjádřil pan Britling „A nyní válka končí“. Nechápu, jak jinak bychom mohli doslovně skoncovat s válkou jinak, než že skoncujeme s vůlí. Jednotlivé zeleniny jsou velmi běžně pacifistické, ale stát se zeleninou není cena, již bych byl připraven—či i schopen—zaplatit. Nedokážu si myslet, že by válka byla kdy zcela nemožná, a neříkám to proto, že bych byl tím, co tihle lidé označují za militaristu, ale spíše proto, že jsem revolucionář. Absolutně zakázat boj znamená zakázat to, čemu naši otcové říkali „posvátné právo povstání“. Člověku, který má sebeúctu nelze zabránit, aby se proti některým rozhodnutím odvolával ke štěstěně a smrti. Nazývat svět „Světostátem“ prostě znamená nazývat válku občanskou válkou, což sotva znamená dávat jí špatné jméno. Ale ať už mír, po kterém tato škola touží, může nebo nemůže být tak dokonalý, jak očekává, je to dozajista mír, po kterém touží—mír uvalený mezinárodním právem. A my máme právo žádat ty, kdo po něm upřímně touží, aby se jednoznačně oddělili od dalších pacifistů, kteří touží po pravém opaku. Ten jiný druh pacifismu by totiž tento mír nejen učinil nedokonalým, on by jej přímo znemožnil.

Pokud je toto prosté dilema vůbec pojednáváno, odpovídá se na něj, že Spojenci jsou stranami sporu—že rozhodnutí má být všeobecné—tedy, že má být zčásti německé. Tvrdí se, že žalobci nesmí sedět na soudcovské lavici. Jistě je ale ještě víc pobuřují, že by na soudcovskou lavici měl povinně usednout vězeň. Jako další únik z dilematu se uvádí, že by mělo raději promluvit neutrální evropské mínění. Ale jaké „Evropské mínění“ promlouvá, když Francie, Německo, Rusko, Rakousko, Itálie a Británie mlčí? Někdy se uvádí, že by celá věc měla být předložena americkému názoru, který vůbec není evropským názorem. Mohu ale, a to mluvím jako někdo, kdo vždy protestoval proti nynějšímu pošklebování se Americe, s jistotou říct, že není žádného jednotlivého národa, jakkoliv velikého, kterého by bylo možné postavit do této takřka kosmické pozice. Celý úděl lidstva mohou Spojené státy stanovit právě tak málo jako může Jižní Karolína stanovit úděl celých Spojených států.

Nu, k čemu touto nevyhnutelnou eliminací skutečně dosahujeme, je pravda v revoluční ideji. Někdy je nutné vést občanskou válku, pokud to je občanská válka civilisace. Někdy je nutné ustanovit revoluční tribunál, když je to jediný způsob, jak ustanovit nějaký tribunál. Abychom šli k jádru věci, je možné, aby v lidské společnosti vyrostlo něco, co je dostatečně široce nenáviděno, aby to bylo možné označovat za zločin, a přece je to dostatečně široce posloucháno, aby to bylo možné označit za tyranii. Co je bezprávné, může se skutečně stát zákonem. Internacionalista si stěžuje, že velké a mocné evropské provincie jako je Německo a Rakousko by měly být souzeny bez vlastního souhlasu. Pokud by ale nebyly velké a mocné, pak by je vůbec nebylo třeba soudit. Pouze značná část Křesťanstva může v Křesťanstvu vyvolat vzpouru. Pokud Křesťanstvo tak velké odtržení nemůže odsoudit, pak nemůže přežít žádnou velkou hrozbu. K čemu bude dobrý tribunál, který nás dokáže zachránit jen před světovládnými ambicemi andorrské republiky nebo chmurným militarismem knížete monackého.

Upadli jsme do hanebného zvyku o nepříteli společnosti přemýšlet jako o uprchlíkovi. Zapomněli jsme, že zločinecká třída může být někdy zrovna tak mocná jako policie. Když se to stane, příliš často nacházíme prosté řešení nikdy je zločineckou třídou nenazývat. V oné paralýze veřejného společenství, jíž se říká plutokracie, dovoluje silám, které jsou samy o sobě protispolečenské na společnost ne útočit, ale ovládat ji. V ekonomice je tato pravda zřetelná v šokující ironii samotného slova trust (hříčka se slovem trust v hospodářském slova smyslu a slovem trust ve významu důvěra pozn. překl.). A právě tehdy, když se těší bezprávný parvenu důvěře v tomto smyslu, je nutno k němu mít nejvyšší nedůvěru. Prus, parvenu našich dějin, vytvořil ne stát, ani říši ne, ale vyzbrojovací trust. To, co dnes drží, je v morálním i vojenském smyslu obklíčení. Tak jako protispolečenský obchodní koncert je ta záležitost vycvičenou anarchií. Když společnosti nepřátelský zbohatlík pro své účel okopíruje kázeň a poučení společnosti, nemůžeme vše svěřit těm, které sám ukáznil a vyučil. Nemůžeme počítat hlasy jeho lokajů, nebo jej nechat zprostit viny jeho otroky. Nikdy nesmíme nechat věci dojít až sem, pokud k nim ale dospějí, pak to znamená válku, válku v nějaké formě a podobě, mezi těmi, kdo nepřijmou moc parvenu a těmi, kdo ji již přijali. To je jediný příčetný kořen revoluce, který je poslední podobou práva a trestu. Vysoká a lidská revoluce totiž nebyla nikdy pouhou inovací, mnohem častěji byla odporem k inovaci. Dovolili jsme vyvstat situaci, v níž pokud není možný trest, není možné nic. Dovolili jsme jednomu typu vzestup ze statkáře na krále, a z krále na císaře a s každým postupem v hodnosti se z něj stal větší hulvát. Teď, když jeho grobiánské šprýmování naplnilo nebesa i sedm moří a jeho nechvalně známé kanadské žertíky jsou jasné jako slunce a měsíc—pokud nyní nemůže být potrestán, pak se sen o mezinárodní spravedlnosti stal součástí jeho šaškování a zákony, které porušil, už nebudou člověkem nikdy napraveny.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 530-534 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Útok na Rumunsko (ILN, 21. října 1916)

October 21, 1916

The Attack on Roumania

Fakta, která se dostala ven o rumunské záležitosti průsmyku Rudé věže, dávají zvláštním způsobem úplnou formuli Pruska. Je v první řadě ostře poučné povšimnout si, přesně co tento pruský duch považuje za ostudu a co za nápravu. Německý císař zjevně ohlásil úplné obklíčení a rozhodné  vítězství, což za daných okolností mohl být skutečný fakt a v každém případě to mohla být naprosto nevinná chyba. Rumunské síly určitě unikly jen velmi těsně, a i když to rumunské velení pokrylo velkou slávou, německé velení to mohlo očistit od čiré stupidity. Když ale začalo doplňování podrobností, množství rumunských zajatců bylo tak malé, že bylo docela zřejmé, že vůbec nemohlo dojít k žádnému úplnému obklíčení nebo rozhodnému vítězství. Německo v odpověď neřeklo, že se stala nevinná chyba, ani neříkalo nic a nezkoušelo to znovu. Německá odpověď zněla skoro doslova tak, že zajatců zbylo tak málo proto, že Němci většinu z nich povraždili kvůli osobnímu nesouhlasu s rumunskou povahou a politikou. To je jediné, co so člověk může vzít z jejich poznámky o tom, že nebrali zajatce. A to, jak jsem již řekl, skutečně charakterisuje moderní německou škálu cti a ostudy. Než by připustili, že nedosáhli triumfu, raději se vesele doznají ke spáchání masakru. Než by čelili pomyšlení, že odzbrojili méně mužů, než si představovali, dychtivě vysvětlovali, že muže pobili, když byli odzbrojení. Pravda je taková, že v tomhle případě by je důmyslný čtenář spíše než ze zločinu usvědčil ze lži. Jejich úlovek byl poměrně malý, nejen co do mužů, ale i co do zbraní. A těžko by se dalo tvrdit, že pouhý pohled na rumunskou zbraň nebo její dotyk by je naplnil ochromujícím znechucením. Ale tenhle vychloubané vybití zajatců bylo nicméně významným válečným incidentem. Pokud to byla fikce, měla praktickou hodnotu faktu. Pronikla k prvotnímu kořeni světové války, který nespočívá v tom co si my, nebo třeba i svět myslí o Prusovi. Spočívá v tom, co si Prus doopravdy přeje, abychom si o něm myslili my.

V tomhle ohledu je obzvláštní útok na Rumunsko opakováním obzvláštního útoku na Srbsko. Nejtvrdším úderem na balkánská království vykonává Prusko čin plně odpovídající jeho historické povaze a v nemalé míře symbolický pro to, čemu chce, abychom skutečně rozuměli. A je třeba je soudit, jak jsem již řekl, ne podle zla, které samo i přiznává, ale podle zel, ke kterým se přihlašuje.

Jaký byl smysl oněch „pocitů proti Rumunům“, jejichž ukojením tím nejbarbarštějším způsobem se Německo vychloubalo? Proč byli Němci tak připraveni, že udělali tak velký, ba obludný exemplární případ z této relativně malé záležitosti? Pokud by německá říše skutečně byla obětí agresivního spiknutí, pak to bylo spiknutí, které začalo dosahovat úspěchů dávno před tím, než se k němu Rumunsko připojilo, a bude v úspěších pokračovat i zítra, pokud z něj bude Rumunsko vyřazeno. Nejhlubší odpověď myslím spočívá v hlubinách oné podivné věci, totiž pruské pýše, která není lidskou slabinou, ale nelidskou slabostí. Severoněmecký válečník sám sebe nevidí jako hrdinu bojujícího s obry. Vnímá se, v posledku a ideálně, jako obr požírající lidi, nebo dokonce požírající hrdiny. Když už není obrem a nemůže požírat lidi—pak bude požírat trpaslíky, aby se mohl dál cítit jako obr. Obrazivost hodná obra se divoce projevuje ve všech jeho nejzodpovědnějších oficiálních výrocích. Jsou plné palic a kladiv a obrovských kyjů Blunderbora a Polyféma, jsou plné frází o roztříštění a rozbíjení, o „ranách kladiva nepodmanitelného plemene“, zrovna tak jako dávno v čase míru sám německý císař prohlásil „Cokoliv se postaví proti mně, rozbiju na kusy.“ Volba slov tu není nahodilá, protože je málo věcí, kterými se člověk odkryje více než literárním stylem. Styl není vůbec nic povrchního, a zvukem svých slov člověk často odhalí, co se pokouší zakrýt v jejich smyslu. A cítění skryté za vší takovou fraseologií je ve skutečnosti takovéhle: vítězství obra je slavné proto, že je snadné. Je nádherné, protože to není válka. Tím samozřejmě nemyslím, že by mužové narození v německých zemích nemuseli snášet pochybnosti a rovnost skutečné války jako ostatní bílí muži, nemluvím totiž o realitě, ale o ideálu. A ideálem severního Němce není válka, je jím ničení. Ve svém vidění sebe sama nebojuje s nepřítelem, zrovna tak jako se o krumpáči nedá říct, že by sváděl poctivý boj s trezorem, zrovna tak jako barel střelného prachu nesvádí boj s břidlicovým lomem. Chtěl by své nepřátele hnát před sebou, ne jen jako bytosti odsouzené k záhubě, ale jako by to byly věci již mrtvé.  V tomto smyslu, odlišném od toho běžně míněného, je pravda, že německým ideálem je důkladnost—ale ve starém a doslovném smyslu důkladnosti. Ideálem je prorazit skrz: nejideálnější ale je, když se to stane v okamžení.

A celý tenhle titánský zlý sen, jak je to příznačné pro sny barbarů, je vposledku obrovským kusem obyčejnosti a všednosti, vše se totiž vrací ke staré jednostranné energii rozbíjení kamenů a trhání papíru. A mám za to, že němečtí generálové touhle dobou už rozbili skoro tolik kamene, že by jím mohli vydláždit silnice kontinentu, zrovna tak jako němečtí diplomaté roztrhali tolik papíru, že by to vydalo na spisy.

Jak jsem podotkl v profesoru sofistiky, toto slavnostní násilí může být pouhou frivolitou na nesprávném místě. Každý zdravý muž má abstraktní zálibu v rozbíjení oken nebo prokopávání dveří. Až bude jednou zrušena velká chyba barbarské nadvlády, může se Německo stát tím, čím by bylo nejlépe: obrovským dětským pokojem, zemí nonsensu. Láska k zahazování a rozkopávání věcí tam myslím může být ukojena poměrně nevinně jako je tomu u školáků. Němci si  mohou stavět svoje kostely a zase je bourat s chvályhodnou rychlostí. Mohli by mít i panáky, které by sekali šavlemi a párali bajonety, panáka zdravotní sestry k zastřelení a panáka kardinála k urážení a vyhrožování vězením. Pokud je ale tato dětinská chuť ničit aplikována na vážně věci, pak není v souladu se samotným životem a to nejen proto, že vzácné věci vyžadují jemnost. Není to jen proto, že jakýkoliv kámen rozbije tabulku skla, zatímco k jejímu rozřezání je třeba drahokamu. Je to také proto, že pouhá láska k rozbíjení musí znamenat rozbíjení věcí jako je sklo—tedy věcí, které jsou rozbitelné. Taková brutalita končí zbabělstvím a jistou opatrností. Přeje si ukázat svou sílu a první podnětem je ukázat ji na něčem, co není silné. Až do posledka se bude pokoušet na velké národy zapůsobit převáděním, jak rychle dokáže rozdrtit malý národ.

„Cokoli se mi postaví, rozbiju na kusy.“ Koncem takové filosofie je pečlivě vybraná oposice proti něčemu, co dokážete rozbít na kusy. Je v ní totiž duch, který dokáže skutečnost úspěchu cítit jen tehdy, je-li prudký. Tento duch se samozřejmě bude mísit s dalšími elementy, moudrými i bláhovými, ale bude přítomný až do konce, tak jak byl přítomný od počátku. Každý, kdo dokáže vycítit duchovní atmosféru, musel v prvních dnech bojů cítit, že, co si Prusové skutečně užívali, byl prudký průchod Belgií. Nemyslím tím, že by si jen užívali ukrutností. Vraždy a znesvěcování, pro ně striktně spravedlnost, byly jen známkami jejich štěstí; znásilňování a vraždění dítek jen girlandami a pentlemi jejich veselí. To, z čeho se těšili, bylo to, z čeho by se mohla těšit lavina nebo vodopád, pokud by v nich jejich vlastní rychlost rozžehla počátek duše.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 526-530 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Osočení německé velkomyslnosti (ILN, 14 října 1916)

October 14, 1916

The Accusation of German Magnanimity

Zůstane v paměti, že se ve svých posledních proslovech v Reichstagu německý kancléř s jistým zápalem bránil obviněním z rytířskosti. Skoro to vypadalo, že své pomlouvače se zmužilými emocemi vyzývá, aby řekli, kdy a kde svou pověst poskvrnil milosrdenstvím nebo skrupulemi a při samotném nebi se ohrazoval proti fantastické nepravděpodobnosti, že by snad své anglické oběti ušetřil z perfidní pohnutky lítosti. Je pravda, že cosi zamlženého v kontextu a jistá pověst umírněnosti vedla k určitým pochybnost o tom, co tím chtěl říct. Jisté minimu významu je ale zřejmé, pokud uvážíme, komu byly tyto věci řečeny. Obracel se na Němce. Neobracel se, jako  korunní princ v onom milém interview, k Američanům.  A ve svém proslovu k Němcům se kancléř nehájil proti obvinění z nelidskosti, ale proti obvinění z lidskosti. Je dost možné, že sám je umírněný. Panovačné divošství nemusí být přesně to, co by se mu líbilo, myslí si ale, že se to líbí jim—nebo té mocné části z nich. Co já vím, třeba mu skutečně nemohou důvěřovat, že bude nelítostný o nic víc, než můžeme my věřit tomu, že bude milosrdný. Pruská vláda může Němcům lhát, když hlásá, že bude držet Belgii, tak jako lhala Belgičanům, když říkala, že bude Belgii chránit. Může Němce do míru uvrhnout stejně rychle a zrádně, jako nás všechny uvrhla do války. To není naše věc a to nemůžeme vědět. Můžeme ale soudit, co nám tón kancléře řekne o tónu Reichstagu, ba i o tónu německé říše. A pravda je taková, že ho ani nenapadlo odmítnout a vyvrátit evropská a americká obvinění z krutosti, ale jen německá obvinění, což byla úderná obvinění z velkomyslnosti. Obvinění z pirátství a masakrů se na něj valí neustále ze všech světa stran, od spojených národů i od nesčetných neutrálů. Aniž by je třeba aspoň hájil jako fakta, jemu ani nevadí jako pomluvy. Abychom svou věc proti Německu vyložili co nejmírněji: máme svou žalobu proti němu. V každém případě se po celém světě vede etický spor, v němž jsou vojenské metody Německa žalovány jako novoty a ukrutnosti. Není samo o sobě zřejmé, že nemluvně v kočárku je hrozivý ozbrojenec, proti kterému je vojenskou nezbytností namířit výbušninu. Neskáče do očí, jak říkají Francouzi, že dav neškodných amerických turistů  musí být odsouzen k tomu, aby byli utopeni jako koťata, protože byl jednou rakouskými poddanými zavražděn rakouský princ.  Pokud vejdu do nejbližší vsi, unesu faráře, přednostu stanice a dva kostelníky a řeknu jim, že jim podřežu krky, pokud se ke mně příštipkář, dráteník a vesnický idiot nebudou chovat s náležitým respektem—pak člověk nemůže říct, že laskavost mého pojetí spravedlnosti září jako slunce o polednách. Ale právě tohle německé úřady udělaly, přiznaně a veřejným prohlášením, při okupaci Belgie. Člověk by se domníval, že hlavní mluvčí německé říše se bude cítit nucen v první řadě reagovat na tuto obžalobu, zapojit se do této polemiky, předložit svou vlastní verzi etického počínání v těchto věcech. Faktem je, že je nucen prostě a výlučně se očistit od obvinění, že takových věcí nedělá dost. Pokud nás tohle neosvítí, pak těžko uvažovat, co jiného by nás osvítit mohlo. Můžeme a nemusíme přesně rozumět tomu, co německý kancléř míní. Rozumíme ale tomu, co znamená německá říše a to bychom neměli zapomínat.

Není příliš pravděpodobné, že ve velmi prostém světle toho, co německý kancléř říkal Němcům, by zanechalo velký dojem to, co německý korunní princ říkal Američanům. Ta zábavnější příhoda má ovšem spojitost s tou druhou. Když se totiž německý korunní princ jeví jako humanitář, pak si můžeme dosti hbitě spočítat, jak to je s autenticitou německého humanitářství. Kolem tohoto ubohého člověka není žádné velké tajemství—ani tajemství ničemnosti. Některé může překvapit, že německý kancléř není tak černý, jak se kreslí—či spíše jak se kreslí sám. Jedinou jeho obhajobou jako umírněného je totiž tvrdit o něm, že to ve skutečnosti jen hraje, když naznačuje, že je tyran. Někteří dokonce předpokládají, že existují nějaké takové milosrdnější pochyby i o německém císaři. O německém korunním princi ale žádných pochyb není. To, že je to drzý a iliberální Prus par excellence dokazují nikoliv jednostranné klepy a karikatury válečné doby, nýbrž fakta, která byla všem informovaným lidem dokonale známa dávno před válkou. Přinejmenším on je členem junkerské vojenské strany, i kdyby byl jejím jediným členem. Byl přesvědčený, že brutální povýšenectví je páteří státnického řemesla, ať už si jeho otec nebo přátelé mysleli cokoliv jiného. Zhýrale si dal záležet na tom, aby v čase hlubokého míru aplaudoval špinavé krutosti v Zabernu, záležitost natolik nehajitelnou, že i nejdivočejší Američané německého původu a stoupenci Němců v tom jen velmi těžko hledali alespoň zmírnění. Jeden z těch nejdivočejších, který napsal prapodivný pamfletík nazvaný „Katechismus Balaama mladšího“, o kterém jsem na tomto místě psal, mohl jen s komolivou trucovitou netrpělivostí napsat, že mrzák, kterého pruský oficír vzal šavlí, byl „starý příštipkář“  a že byl „opilý francouzskou pletichou“. To nezní jako příliš povznášející pití, ani mi není jasné, zda ho všech nárok na spravedlnost nebo soucit měl zbavovat pokročilý věk nebo příštipkářské řemeslo. Ale máchání šavlí v takovém stylu korunní princ schvaloval a každý věděl, že to schvaloval, jakož ani není nejmenšího důvodu pochybovat, že to schvaluje i nadále. Když pruské úřady vystrčily právě jeho, aby naříkal nad žalem války, prostě to přehnaly, jak to obvykle dělávají. Sám císař je nejspíš složitější případ,  jelikož je jistě inteligentnější člověk a můžeme mít za to, že u něj byl nějaký nekonsistentní zlomek podobného cítění přítomen od počátku. Pokud se ale jeho syn vůbec nějak vylepšil, pak se vylepšil bitím a jediné doporučení, které se tu zdá být k věci je to, že bychom ho měli vylepšit ještě trochu.

Tyto dvě tváře, rozzlobený vzhled kancléře a lísavá tvář prince, jsou jen dvěma stranami té samé olověné mediale. Na tom, jak jsou současně protichůdné a vzájemně se doplňují je cosi komického. V paradoxu hodném pantomimy je každá nejen protějškem té druhé, ale i vůči sobě samé. Politik je nucený být v parlamentu vojácký, voják je v tisku nucen být pacifistou. Rozpačitost pózy sama dokazuje neohrabaný a umělý kompromis, který zbyl z pruské politiky. Musí své nepřátele přesvědčit k uzavření míru, zatímco své poddané stále ujišťuje, že je rozhodnuta vést válku. Doufá, že se jí podaří dosáhnout míru dřív než Němci budou vědět, že je potřeba. Pro účely tohoto manévru je nutné přimět každou osobu, aby hrála jakoukoliv roli. Na ty nejpovědomější tváře jsou přiloženy ty nejnepřípadnější masky, na nejslavnější postavy naší doby jsou navlékány nejfantastičtější převleky. Nejumírněnější Němec musí v Reichstagu mluvit, řečeno s Hardenem, s mečem v ústech. Nejnotoričtěji despotický a násilnický Němec musí se ke Spojeným státům promlouvat s olivovou ratolestí v ruce. Člověk by řekl, že všichni vědí, že pokud existuje nějaký uměřený, ba skeptický Prus, pak je to Herr Bethmann-Hollweg, a že pokud existuje nějaký nezdrženlivý a tyranský Prus, pak je to císařův nejstarší syn. Přesto ale ten první musí odpovídat na otázky moderního německého zastupitelského sboru, a první otázka, na kterou musí odpovídat je, zda má skutečně správnou ocelovou vůli k vítězství. Druhý musí odpovídat na otázky dychtivého amerického tazatele a první otázka, na niž musí odpovědět zní, zda má vysoko laděnou a čistě myšlenou touhu po universálním míru. Odpověď na obě otázky samozřejmě zní, jak by řekl pan Asquith, kladně. Za Němce odpovídat nemohu, ale myslím, že tohle podivuhodné spiknutí není hodno amerického důmyslu.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 521-526 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Pan Wells a nacionalismus (ILN, 7. října 1916)

October 7, 1916

Mr. Wells and Nationalism

Pan H. G. Wells napsal knihu s titulem „Mr. Britling Sees It Throught“ (Pan Britling tohle zvládne), což je téměř zapřisáhlý válečný deník, ale deník jedinečně krásný. Jak by se ostatně dalo předpokládat, nejen páně Wellsovy typické předpojatosti, ale i jeho typické pochyby mu v deníku dodávají téměř božské inspirace—mnohem více než v proroctví. Je předností deníku, že je výrazný a živý, v jistém smyslu je také jeho předností, že je krátkozraký. Bylo bláhovým zvykem pana Wellse kvůli jeho vědeckým koníčkům zatřiďovat, jako by byl nějakým kovovým necítícím nástrojem, nějakým skalpelem nebo pinzetou. Dozajista, pokud je pan Wells nějakým vědeckým nástrojem, je barometrem. Kdyby mohl barometr chodit jako lidská bytost, zjistili bychom, že je to poněkud netýkavá lidská bytost. Ale barometr je vynikajícím dokladem, že citlivost věda dokáže využít a v jednom ohledu i pro (omlouvám se barometru) vrtošivost. Toto by uhádl jakýkoliv milovník páně Wellsova díla, ale v „Mr. Britling Sees It Through“ je mnohem více než tohle. Je tu ona hluboce inspirující věc nazývaná tragedie. Tragický básník se nesnaží prolomit meze času a prostoru jako anarchista (nebo amatérský prorok); je si velmi vědom omezení, jako umělec. V této knize je určitě cosi jako nevědomá satira od Wellse, který je dnes plně probuzený, o Wellsovi, který měl na hlavu postavený sen, ve kterém se snažil vzpomenout na zítřek. V nadřazenosti tohoto lidského dokumentu nad knihou, kterou vydal dříve „What is Coming?“ (Co přijde?)—ve které se vrátil ke svému starému řemeslu předpovídání, je jistě ušlechtilá ironie. Člověk se skoro lekne, když si všimne, jak neurčitý, ba slabý je, když uspořádává příštích pár staletí na základě vědeckých principů, a jak mužný a výrazný je, když neví, co přinese den. Jakkoliv dobře znal pár nadcházejících desetiletí, zjišťoval, že o nejbližších několika dnech toho ví pramálo. Osobně ani nedokážu říct, jak mnohem víc ho obdivuji, když se vrhá do budoucnosti, než když do ní vhlíží. O panu Britlingovi mám mnohem vyšší smýšlení, když to zvládne, než kdy si to představuje. Souhlasím s realistickým Irčanem, který řekl, že dává přednost prorokování po události samé. To rčení může být velmi dobrým symbolem toho, jak politicky praktičtí Irčané ve srovnání s Angličany jsou. je to možná velká nuda, že truismy jsou pravdivé, ale pravda to je. „What is Coming“ je něco jako nasadit si brýle a zírat na mlýnský kámen, mlýnský kámen, jehož samotná tloušťka a tvrdost může být nějakým způsobem potřebná k mletí Božího mlýna. Pan Britling myslím dává lepší ponaučení. Ať přijde cokoliv, nějak to zvládneme.

Nečiním si tu ale žádný nárok tento velmi důležitý a velmi lidský příběh nějak recenzovat. Zmiňuji jej tu, nebo jeho autora, jen proto, abych zaznamenal, co považuji za poněkud ohromnou chybu v etice mezinárodní situace V knížce o panu Britlingovi se objevuje jen zřídka a občas a je zapletena do hotového pralesa dalších fascinujících a provokativních myšlenek. Jelikož to ale pan Wells od té doby hlasitěji řekl a zopakoval jinde, považuje to za jednu ze svých trvalejších a odpovědnějších kritik války. A ta se mi zdá nejen milná, ale zkázonosná. Nejenže se zakládá na mylné diagnóze minulosti, ale myslím, že se ukáže jako velmi škodlivá zdraví mladého přítele pana Wellse v budoucnosti. Vlastně je to dobrý případ toho, když jsme z toho, co má přijít v takovém zmatku, že úplně zapomínáme, co už přišlo—a přišlo nastálo. A krystalizace křesťanstva, jíž nazýváme národností, je jednou z těch věcí, které přišly už nastálo.

Probíraný námět je asi následující: že Německo trpí převážně předávkováním a nezřízeným požíváním národního cítění a že proto nacionalismus, poté co takto zničil naše nepřátele musí být obezřele sledován v nás i našich přátelích, jako by to byla vysoce pochybná výbušnina. Pan Wells, který tento názor v poslední době vysvětloval na mnoha místech, nesmí být považován za nudného extremistu druhé strany. Říká, že souhlasí s Home Rule (irskou samosprávou pozn. překl.) a nemohu jej pokládat za takového šílence, že by nesouhlasil s národní obnovou Polska, protože na něm v podstatě závisí všechny naše naděje na spravedlivý mír v Evropě nebo (což je v podstatě to samé) náležité omezení Německa. Nejde tu ale o to, zda připouští, že se Irsku a Polsku dostalo příliš málo národní nezávislosti. Jde mu o to, že si myslí, že Německu se dostalo příliš mnoho národní nezávislosti. Jeho národnost považuje za jeho omezenost. A právě tento názor považuji za falešný logicky i historiky a za velmi ničivý v praktické politice.

Logicky je falešný proto, že nacionalismus, jak je vlastní každému -ismu, je generalisací. Individualista, pokud někdy nějaký takový živočich existoval, si nemyslí, že je jedinou osobou, která může být individuem. Kolektivista si nemyslí, že by jeho krávy a akry měl zabrat státní činovník a všem ostatním je nechat, jak jsou. Právě rak royalista neznamená blázna, který si myslí, že je anglickým králem, ani pantheista další druh blázna, který by si myslel, že je veškerý Bůh, který je. Všechny takové posice se implicite dovolávají nějakého obecného pravidla, a nacionalista je nacionalistou jen tehdy, pokud se dovolává obecného pravidla nacionalismu. Národy, tak jako manželství, nebo nemovitosti, jsou třídami věcí, jimž se dostává určitého uznání podle svědomí naší civilisace. Jeden z nich si logicky nemůže nárokovat své právo bez toho, aby nárokoval práva celé třídy. A říkat, že národ, který nedbá hranic a anektuje nebo ničí sousedy, trpí přemírou nacionalismu je samo ze sebe nesmysl. To už bychom mohli říkat, že muž, který uteče s manželkou svého souseda, trpí nadměrnou úctou k institutu manželství. Stejně konsistentně bychom mohli tvrdit, že muž, který uteče s hodinkami svého souseda, je příliš arogantní a nesmiřitelný ochránce vlastnických práv. Pan Wells v článku pro Daily Chronicle uvažuje, že německý sklon cpát každému do krku sauerkraut bajonetem je výstředností národního cítění. Jenže tak to není, je to nedostatek národního cítění—i kdyby jen v plýtvání sauerkrautem na lidi, kteří to nedocení. Problém s Němci není v tom, že si myslí, že německá kultura je německá kultura—to je jejich oblíbená fráze, kterou si v pokoji mohou užívat do skonání světa. Problém je v tom, že německá kultura je kultura—že je to nejvyšší produkt evoluce a stojí na vyšší rovině nad ignorantským světem. Jinak řečeno, považují za kulturu něco, co je jen obyčej.

A tak, jak se mýlí v teorii, tak je jistě mylný i fakticky. Historicky byli Němci nejméně národní mezi Evropany. Typické národy, nejprve Francie, pak Anglie, Španělsko, Skotsko, Polsko atd. vyvstávaly jako ostrovy v moři barbarství, pro které bylo Německo spíše volným náznakem než jménem. Slovo Allemagne se prý odvozuje z něčeho, co prakticky znamenalo Kdokoliv. Pokud civilisovaní lidé dali tomu plemeni nějaké jméno, pak to spíš než definice byl projev nevědomosti. Nacházíme, že se o Němcích takhle mluví dávno potom, co se Francie nebo Anglie staly národy v tom smyslu, v němž jsou národy nyní. O Němcích se často mluvilo jako by to byly německé neštovice, jen jedna z pohrom a hrozeb života, jen cosi, co se stává. A tak se stávali, a stávali se zase.

Křesťanstvo, ať jakkoliv pokažené, bylo komunitou národů uznávaných a rozeznávaných jako národy, jako město občanů uznaných a rozeznaných jako občané. Všechny bariéry byly prolomeny a všechny zločiny byla zastíněny ne proto, že by severní Německo bylo uvnitř této národní ideje, ale proto, že bylo mimo ni. Bylo to proto, že za posvátnými hranicemi ležel chaos—jemuž někteří říkají kosmopolitismus.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 517-521 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988