Útok na Rumunsko (ILN, 21. října 1916)

October 21, 1916

The Attack on Roumania

Fakta, která se dostala ven o rumunské záležitosti průsmyku Rudé věže, dávají zvláštním způsobem úplnou formuli Pruska. Je v první řadě ostře poučné povšimnout si, přesně co tento pruský duch považuje za ostudu a co za nápravu. Německý císař zjevně ohlásil úplné obklíčení a rozhodné  vítězství, což za daných okolností mohl být skutečný fakt a v každém případě to mohla být naprosto nevinná chyba. Rumunské síly určitě unikly jen velmi těsně, a i když to rumunské velení pokrylo velkou slávou, německé velení to mohlo očistit od čiré stupidity. Když ale začalo doplňování podrobností, množství rumunských zajatců bylo tak malé, že bylo docela zřejmé, že vůbec nemohlo dojít k žádnému úplnému obklíčení nebo rozhodnému vítězství. Německo v odpověď neřeklo, že se stala nevinná chyba, ani neříkalo nic a nezkoušelo to znovu. Německá odpověď zněla skoro doslova tak, že zajatců zbylo tak málo proto, že Němci většinu z nich povraždili kvůli osobnímu nesouhlasu s rumunskou povahou a politikou. To je jediné, co so člověk může vzít z jejich poznámky o tom, že nebrali zajatce. A to, jak jsem již řekl, skutečně charakterisuje moderní německou škálu cti a ostudy. Než by připustili, že nedosáhli triumfu, raději se vesele doznají ke spáchání masakru. Než by čelili pomyšlení, že odzbrojili méně mužů, než si představovali, dychtivě vysvětlovali, že muže pobili, když byli odzbrojení. Pravda je taková, že v tomhle případě by je důmyslný čtenář spíše než ze zločinu usvědčil ze lži. Jejich úlovek byl poměrně malý, nejen co do mužů, ale i co do zbraní. A těžko by se dalo tvrdit, že pouhý pohled na rumunskou zbraň nebo její dotyk by je naplnil ochromujícím znechucením. Ale tenhle vychloubané vybití zajatců bylo nicméně významným válečným incidentem. Pokud to byla fikce, měla praktickou hodnotu faktu. Pronikla k prvotnímu kořeni světové války, který nespočívá v tom co si my, nebo třeba i svět myslí o Prusovi. Spočívá v tom, co si Prus doopravdy přeje, abychom si o něm myslili my.

V tomhle ohledu je obzvláštní útok na Rumunsko opakováním obzvláštního útoku na Srbsko. Nejtvrdším úderem na balkánská království vykonává Prusko čin plně odpovídající jeho historické povaze a v nemalé míře symbolický pro to, čemu chce, abychom skutečně rozuměli. A je třeba je soudit, jak jsem již řekl, ne podle zla, které samo i přiznává, ale podle zel, ke kterým se přihlašuje.

Jaký byl smysl oněch „pocitů proti Rumunům“, jejichž ukojením tím nejbarbarštějším způsobem se Německo vychloubalo? Proč byli Němci tak připraveni, že udělali tak velký, ba obludný exemplární případ z této relativně malé záležitosti? Pokud by německá říše skutečně byla obětí agresivního spiknutí, pak to bylo spiknutí, které začalo dosahovat úspěchů dávno před tím, než se k němu Rumunsko připojilo, a bude v úspěších pokračovat i zítra, pokud z něj bude Rumunsko vyřazeno. Nejhlubší odpověď myslím spočívá v hlubinách oné podivné věci, totiž pruské pýše, která není lidskou slabinou, ale nelidskou slabostí. Severoněmecký válečník sám sebe nevidí jako hrdinu bojujícího s obry. Vnímá se, v posledku a ideálně, jako obr požírající lidi, nebo dokonce požírající hrdiny. Když už není obrem a nemůže požírat lidi—pak bude požírat trpaslíky, aby se mohl dál cítit jako obr. Obrazivost hodná obra se divoce projevuje ve všech jeho nejzodpovědnějších oficiálních výrocích. Jsou plné palic a kladiv a obrovských kyjů Blunderbora a Polyféma, jsou plné frází o roztříštění a rozbíjení, o „ranách kladiva nepodmanitelného plemene“, zrovna tak jako dávno v čase míru sám německý císař prohlásil „Cokoliv se postaví proti mně, rozbiju na kusy.“ Volba slov tu není nahodilá, protože je málo věcí, kterými se člověk odkryje více než literárním stylem. Styl není vůbec nic povrchního, a zvukem svých slov člověk často odhalí, co se pokouší zakrýt v jejich smyslu. A cítění skryté za vší takovou fraseologií je ve skutečnosti takovéhle: vítězství obra je slavné proto, že je snadné. Je nádherné, protože to není válka. Tím samozřejmě nemyslím, že by mužové narození v německých zemích nemuseli snášet pochybnosti a rovnost skutečné války jako ostatní bílí muži, nemluvím totiž o realitě, ale o ideálu. A ideálem severního Němce není válka, je jím ničení. Ve svém vidění sebe sama nebojuje s nepřítelem, zrovna tak jako se o krumpáči nedá říct, že by sváděl poctivý boj s trezorem, zrovna tak jako barel střelného prachu nesvádí boj s břidlicovým lomem. Chtěl by své nepřátele hnát před sebou, ne jen jako bytosti odsouzené k záhubě, ale jako by to byly věci již mrtvé.  V tomto smyslu, odlišném od toho běžně míněného, je pravda, že německým ideálem je důkladnost—ale ve starém a doslovném smyslu důkladnosti. Ideálem je prorazit skrz: nejideálnější ale je, když se to stane v okamžení.

A celý tenhle titánský zlý sen, jak je to příznačné pro sny barbarů, je vposledku obrovským kusem obyčejnosti a všednosti, vše se totiž vrací ke staré jednostranné energii rozbíjení kamenů a trhání papíru. A mám za to, že němečtí generálové touhle dobou už rozbili skoro tolik kamene, že by jím mohli vydláždit silnice kontinentu, zrovna tak jako němečtí diplomaté roztrhali tolik papíru, že by to vydalo na spisy.

Jak jsem podotkl v profesoru sofistiky, toto slavnostní násilí může být pouhou frivolitou na nesprávném místě. Každý zdravý muž má abstraktní zálibu v rozbíjení oken nebo prokopávání dveří. Až bude jednou zrušena velká chyba barbarské nadvlády, může se Německo stát tím, čím by bylo nejlépe: obrovským dětským pokojem, zemí nonsensu. Láska k zahazování a rozkopávání věcí tam myslím může být ukojena poměrně nevinně jako je tomu u školáků. Němci si  mohou stavět svoje kostely a zase je bourat s chvályhodnou rychlostí. Mohli by mít i panáky, které by sekali šavlemi a párali bajonety, panáka zdravotní sestry k zastřelení a panáka kardinála k urážení a vyhrožování vězením. Pokud je ale tato dětinská chuť ničit aplikována na vážně věci, pak není v souladu se samotným životem a to nejen proto, že vzácné věci vyžadují jemnost. Není to jen proto, že jakýkoliv kámen rozbije tabulku skla, zatímco k jejímu rozřezání je třeba drahokamu. Je to také proto, že pouhá láska k rozbíjení musí znamenat rozbíjení věcí jako je sklo—tedy věcí, které jsou rozbitelné. Taková brutalita končí zbabělstvím a jistou opatrností. Přeje si ukázat svou sílu a první podnětem je ukázat ji na něčem, co není silné. Až do posledka se bude pokoušet na velké národy zapůsobit převáděním, jak rychle dokáže rozdrtit malý národ.

„Cokoli se mi postaví, rozbiju na kusy.“ Koncem takové filosofie je pečlivě vybraná oposice proti něčemu, co dokážete rozbít na kusy. Je v ní totiž duch, který dokáže skutečnost úspěchu cítit jen tehdy, je-li prudký. Tento duch se samozřejmě bude mísit s dalšími elementy, moudrými i bláhovými, ale bude přítomný až do konce, tak jak byl přítomný od počátku. Každý, kdo dokáže vycítit duchovní atmosféru, musel v prvních dnech bojů cítit, že, co si Prusové skutečně užívali, byl prudký průchod Belgií. Nemyslím tím, že by si jen užívali ukrutností. Vraždy a znesvěcování, pro ně striktně spravedlnost, byly jen známkami jejich štěstí; znásilňování a vraždění dítek jen girlandami a pentlemi jejich veselí. To, z čeho se těšili, bylo to, z čeho by se mohla těšit lavina nebo vodopád, pokud by v nich jejich vlastní rychlost rozžehla počátek duše.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 526-530 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s