Návrat nemorálního člověka (ILN, 25. listopadu 1916)

November 25, 1916

The Reapperance of Unmoral Man

Tací lidé jako jsou odpírači z důvodu svědomí by mohli být lidé velmi příjemní, pokud by nějaké svědomí měli. Je ale doslovně pravda, že dobré a špatné je pro ně to samé jako červené a modré pro slepce. Jsem ochotný trpělivě naslouchat těm, kdo tvrdí, že trpí kvůli principu, u nich se ale zdá, že trpí především proto, že neví, co to princip je. Vezměte si kupříkladu spiknutí některých pacifistů zastřít počínání Prusů v Blegii. Nebudu mluvit o metodách, jimiž byl tento pruský obrázek na místě namalován a dopraven zpět do Anglie. Vezměte ale podstatu tvrzení samotných, povahu argumentu, který tihle sofisté přináší ve prospěch agresora a tyrana. Uchvacující vlastností samotné té argumentace je to, že je vnitřně nemorální a sama ze sebe lhostejná vůči otázce spravedlnosti a nespravedlnosti. Pacifista například se vší vážností vysvětluje, že útočník nevypálil čtvrtinu, ale jen šestinu neutrálního města: přesný podíl jsem zapomněl, a  (jelikož mám jakkoliv potlučený smysl pro morálku) jsem s tím zapomenutím docela spokojený. Nu, kdyby se takový pacifista doslechl, že mu jeho soused jen tak pro zábavu zapálil jeho dům, myslím, že by takovou skutečnost považoval za důležitější, než pouhé zlomky. Představme si, že by pacifista viděl, jak jeho soukromý nepřítel za bílého dne vráží do jeho motorového vozu a nabourá jej (tenhle typ pacifisty téměř jistě bude vlastnit motorový vůz); až se sesbírá ze silnice, nebude se myslím dohadovat, zda byla poškozena čtvrtina nebo šestina jeho stroje. Kdyby se pacifista vydal do svých stájí (on nejspíš vlastní stáje bude mít) a našel tam veselého chlapíka, jak mrzačí koně tím, že jim řeže nohy, zdá se mi, že (v zápalu chvíle) nebude údy počítat zrovna pečlivě, ani se nebude ujišťovat, zda má napříště jezdit na koních se dvěma nebo s jednou nohou. Důležité jsou zlomeniny, ne zlomky.

Nu, nebyly to údy koní, ale lidských bytostí, které teutonští barbaři sekali ve flanderských vsích a polích. Nebylo pro ně nezvyklé useknout ruce malému dítěti, nemám ale nejmenších pochyb, že někteří z těch podivných anglických humanitářů nám dychtivě řeknou, že jsme tu frázi nepochopili. Ujistí nás, že Němci děťátku usekli jen jednu ruku a dávali si záležet, aby nikdy neusekli obě ruce jednomu a témuž děťátku. Jsou velmi metodičtí a mohli se držet zásady, že lepší půl dítka než žádné vraždění neviňátek. A přece není všechna tahle holá a frenetická zločinnost tím hlavním, k čemu je pacifistická nemorálnost slepá. Nejhorší zločin spáchaný Němci v Belgii spočíval v tom, že v Belgii vůbec byli a to zrovna tak jistě, jako nejhorší zločin domovního zloděje spočívá v tom, že se do domu vloupá. Když se dáma, jejíchž psaní jsem se dotkl, pokouší tvrdit, že němečtí útočníci v Lovani mnoho nenapáchali, provádí jakýsi symbolický tanec morálního anarchisty. Nedochází jí, že dopustit se na Lovani čehokoliv znamenalo spáchat na ní příliš mnoho a víc, než lze kdy smazat. Legrační na celé věci je samozřejmě to, že právě tihle lidé, nápadně nezpůsobilí pochopit, že morálka existuje jako idea, jsou tak nápadně výřeční, když nám dávají kázání o morálním idealismu. Ta skutečnost sama připomíná pitoreskní rekonstrukci divné a elegantní fantasie Nathaniela Hawthorna nazvané „Proměna“. Hawthorne si naprosto nemorálního člověka představoval jako jakéhosi Fauna—znovuzrození oné vzdálené řecké extáze, která zplodila legračního křížence boha a kozla. Představoval si, že pokud by se takový tvor mohl znovu objevit, radoval by se z přírody a z člověka jako součásti přírody, byl by ale nezpůsobilý pochopit onu hlubokou pravdu náboženství—že totiž příroda sama je jen částí člověka.  Nemorální člověk se nakonec objevil: Faun je mezi námi. Ale nedělá nic tak rozumného, že by tancoval sám lese nebo se válel v trávě jako mladé hříbě. Nemorální člověk nám přednáší o vyšší morálce, píše těžkopádné knihy o mezinárodní ethice a ekonomice, najdeme ho spíše na vysoké škole než v jeskyni. Boha příliš nepřipomíná, a našel nový způsob, jak hrát kozla.

Je pravděpodobné, že ješita má vrozenou sympatii k Prusovi, jisté je, že Prus zrovna v poslední době užíval jeden z oblíbených argumentů ješity. Je to jeden z nejlepších a nejhorších vtipů války, potřebuje ale malé vysvětlení na úvod. Lidé v Belgii jsou nyní docela doslovně zotročeni. Říkám docela doslova, a je to dosti naléhavá záležitost. Naši pacifisté a kosmopolité docela rádi říkali, že cizí vláda není nijak horší než ta domácí. Chudák se s klidem dozví, že pod německými úřady na tom nebude o nic hůř než pod britskými. Na chudáka to nijak nezapůsobilo, protože chudák má příliš blízko ke skutečnostem, aby pohrdal ideami. Člověk nežije pro život, jako zelenina, ale pro náhled na život a ten náhled je jako anglický krajina. Když ale opustíme materialismus, a tedy nepořádné myšlení tohoto pohledu, není to pravda ani z vnějšího a praktického smyslu. Být podroben zřídka znamená být dobře spravován a nikdo to neznamená mít jistotu dobré vlády.  I tam, kde byl podrobený člověk přijat jako občan, může být poté použit jako otrok. Pokud o tom kdokoliv pochybuje, pak to, co se děje nyní v Belgii jeho pochyby ukončí a poučí jej o všem, co mínili naši otcové strachem z cizinců na zdejší půdě. Prusko Belgičana uplatilo universitou, ale nevzdalo se nároku na to ztlouct ho klackem. Zalichotilo Vlámovi, když mu nazvalo Němcem, ale zachází s ním, jako by byl černoch nebo čínský kuli. Teutonské rasa mnoho neznamená ve chvíli, kdy se hodí vytvořit rasu Hélotů. Německá vláda si dělá tu námahu ze stejného důvodu, jako si ji dělá ten nejtemnější náhončí otroků v Africe a to ne mezi pochybujícími nebo nepřátelskými divochy, ale křesťanskými sousedy a neutrály. A když je vyzván, aby hájil tuto nehajitelnou věc, řekl něco, co je téměř příliš dobré, aby to byla pravda.

Řekl—opravdu a vážně to tak řekl—že, kdyby nechali Belgičany být, jen by se potloukali kolem hospod. Tohle je jedna z věcí, která napomáhá, když ne bratrství lidí, pak alespoň bratrství ješitů. Je to svátost onoho universálního moderního náboženství, jehož svátkem není svátek Všech svatých, ale spíše Den všech bláznů. Předpokládám, že někteří z našich filantropů a sociálních reformátorů se v okamžiku stanou proněmeckými a horlivě si budou přát, aby byli Němci. Bude ale nanejvýš zábavné sledovat vývoj této nauky mezi samotnými Němci, jejichž aplikace na jejich apologii. S takovým úsilím nám teutonští reformátoři postupem doby dají zcela abstinentskou Belgii a nadměrná konsumace piva bude ve Flandrách právě tak jako byla neznámá v Německu. Vážně ale, staré Německo „pivních soubojů“ bylo čistší místo než Německo císaře abstinenta a hygienického profesora. Když Němec pil, pil a pil, jak říká písnička, nemusel to být důstojný objekt, ale když jen myslí, myslí, myslí nejen že je méně zábavný, ale je také méně střízlivý.

Pokud jde o to ostatní, jak říkám, se praktická použitelnost té výmluvy jeví jako docela neomezená. Námořníci se nechají utonout, protože námořníci se potloukají v hospodách, vojáci jsou napadeni plynem z obavy, že by se mohli potloukat po hospodách, pracující třída v londýnských slumech je zasypána bombami ze Zeppelinů, protože je nechvalně známá svým zvykem potloukat  se po hospodách a ošetřovatelka Cavell byla zastřelena protože nechala muže utéct, aniž by z nich vymohla slib, že už se nikdy nebudou potloukat po hospodách. Dítěti usekli pravou ruku, která by se mohla provinit tím, že by tátovi nesla sklenici piva a další dítě přitloukli na vrata jako netopýra či sovu, aby mu znemožnili vejít do hospody a nakazit e hovorem v pivnici. Slyšel jsem v Anglii argumenty, které byly mentálně, pokud ne morálně, podobné hodnoty a někteří z našich filantropů jsou málem schopni posílat lidi na šibenici, aby je zachránili před nálevnou. Když se pohupujete na oprátce, rozhodně se nebudete potloukat po hospodách.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 546-550 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Pruská lokomotiva (ILN, 18. listopadu 1916)

November 18, 2016

The Prussian Locomotive

V několika diskusích z poslední doby jsem zjistil, že moji přátelé a nepřátelé ne vždycky chápou povahu analogie. Řečnický obrat je přirozené používat, a je myslím odpustitelné jej obrátit v žert, jsou ale lidé, kteří nedokáží použít obraz bez toho, aby jej proměnili v modlu. Když se doslechnou o domu, který je bílým slonem, nedokáží se tam nezajít podívat, jaké má kly. Když se doslechnou o tom, že o nějaký sad se dva tahají jako o kost, neumí nic jiného, než se zeptat botanika, zda jsou stromy skutečně obratlovci. Když se někdo honí za chimérami, očekávají, že budou mít peří a příslovečný pes ve stáji, že bude mít obojek a zaplacený místní poplatek. Nebudu jim přednášet o logice nebo k držet sérii promluv o vnější a vnitřní analogii, jen řeknu, že v takových případech je dobrou ochranou docela často měnit obrazy, aby tak bylo zajištěno, že pojednávaný princip platí pro všechny ilustrace a ne jen pro jednu. Je příznačné pro naše přemrštěné modlářství formy, že naši kritici mají obzvláštní hrůzu z pomíchaných metafor—hrůzu, kterou v žádném případě nesdílel Shakespeare. Ale pomíchaná metafora je mnohem lepší než něco, co by se dalo pojmenovat jako monomaniakální metafora. A především, pomíchaná metafora je mnohem lepší než pomotaná myšlenka. To byla polovina problému pro některé naše politiky a žurnalisty, když se zabývali irskou záležitostí. Irský býk je často ve své podstatě velmi hmatatelné zvíře, ze kterého jde strach, zatímco ten britský lev, kterého proti němu tihle lidé staví je heraldicky sice konsistentní, al vnitřně bájeslovné zvíře.

Je ale jeden řečnický obraz, který jsem použil minulý týden, a ke kterému se zde vrátím, protože se stalo, že bude k věci jej opravit i rozšířit. Měl jsem příležitost všimnout si, že velká válka byla v jednom ohledu jako železniční havárie. Jako i každého podobenství není ani potřeba poukazovat na nespočet dalších ohledů, ve kterých se železniční havárii vůbec nepodobá. Aby se mohla válka blížit plné paralele, museli bychom předpokládat, že alespoň jeden ze strojvůdců zešílel a srážku chtěl. Pacifistická theorie, že věci jako velká válka mohou být velkou náhodou, je totiž proti zdravému rozumu. Je to nedostatek imaginace—oné nejzásadnější imaginace, která si dokáže představit realitu. Když někdo napíše ultimátum nebrání své pravici, aby nevěděla, co dělá levice, co dělá pravice, ani neodvolá velvyslance z jednoho konce Evropy na druhý jen tak z popudu roztržité mysli. Válečná rada v Berlíně nebyla hypnotická seance. Armáda, který překročila hranice do Belgie nebyla armáda náměsíčníků. Německý generál, který obsadil město Liege, se ho nezmocnil jako onen muž z příběhu měsíčního kamene pod vlivem opia. Tohle smrtelné sevření dynastických a demokratických vůlí nebylo něco, co by se prostě přihodilo, zatímco všichni lidé spali, a pokud nás takové přirozené fráze jako zřícení nebo havárie přesvědčí, že to tak bylo, pak jsme otroky metafor a ne jejich páni. V některých ohledech je nicméně srážka symbolem, který je správný a užitečný, jeden jsem použil minulý týden, a jiný použiju zde. Týká se velmi praktického bodu, že svár, který je pro většinu válčících stará záležitost, je pro neutrály relativně nový.

Když se expresní vlak z Aberdeenu do Londýna rozbije o nějakou nahodilou překážku kdesi v Hertfordshire může pouhý pohled na trosky v náhodném svědku, který dorazí pozdě, nechat v pochybnostech i o směru vlaku či vlaků. Tyče a prkna, třeba i celé vagony mohou ležet obrácené do všech světa stran a v přihlížejícím může vzniknout dojem, že celý vlak nejel z Aberdeenu do Londýna, ale z Londýna do Aberdeenu. Dost dobře tam nemusí být nic, co by vypovědělo příběh dlouhé cesty dnem i nocí šedými skotskými či yorkshireskými vřesovišti do červených vsí na jihu. Ve světě je pořád ještě jisté množství neutrálů, zejména amerických neutrálů, kteří na místo děje přichází ve filosofickém slova smyslu dosti pozdě, a velká válka je pro ně proto jakousi směsí trosek, se všemi rozbitými kusy mířícími všemi možnými směry. Zápas všechno takříkajíc rozházel do nového úhlu ke všemu ostatnímu a právě o téhle svrchované otázce směru zůstávají mnozí ještě na pochybách. Přesto, pro kohokoliv, kdo byl na místě před srážkou není ani stínu pochybnosti. Ne dva dny ale dvě staletí uháněla pruská lokomotiva s hřmotem hnala světem, sotvakdy i jen na chvíli zpomalila své tempo a nikdy ani o vlas nezměnila svůj směr. Ze vsi Krádež vyrazila do města zvaného Světová říše a všichni to věděli tak, jako všichni znají skotský expres. O původu a směřování bylo (pro ty, kdo o tom cokoli věděli ) vteřinu před katastrofou právě tak málo pochybností, jako je o těch největších mapách v atlase. Vzdělaní Evropané o tom, že pruská historie plyne od agrese k agresi právě tak málo, jako by předstírali, že Siena teče na jih od moře do Paříže. Že by moderní Němci byli usazený a spokojený národ se tvářili právě tak málo, jako by předstírali, že Temže jev vnitrozemský rybník. Německé císařství bylo přistiženo při činu a tatáž katastrofa, která pohltila jeho trosky částečně skryla jeho zločin.

Od význačných neutrálům, kteří jsou obeznámení s pravdou a proto jsou přesvědčení o věci Spojenců, se mi nedávno dostala informace, že je překvapivě mnoho lidí, zejména ve státech amerického Středozápadu, kteří v tomto smyslu o válce slyšeli teprve poprvé. Převážně neznalí i jen nejnovější kontinentální historie před sebou nevidí nic než bouračku s troskami ležícími na všechny strany. Vidí jedno balkánské království stojící proti druhému, jednu část mohamedánského světa proti druhé, pozici Řecka, Irska nebo Švédska pro ně nemá ani hlavu ani patu. Židé, toulající se po celém světě, jim vypráví příběhy proti Rusku, a přece ti samí Židé nejsou vždycky nakloněni Německu. Je to změť, kterou teď musíme rozplést, ani ne tak proto, aby nám neutrálové pomohli chytit zločince, jako spíš, aby nám nepřekáželi při jeho potrestání.

Nejsenzačnější ze všech těchto faktů je ten, že převrácení vysypalo Prusa na zem, kde leží jak dlouhý tak široký před Polákem. Nabízí Polákovi autonomii a spojenectví—jinak řečeno, žebroní před ním o smilování. Pro kohokoliv, kdo kdy četl aspoň řádku z dřívější historie v téhle záležitosti, je to výjev, který je nejen nejlepší možný vtip na pruskou nadřazenost, ale nejlepší možný důkaz pruského zoufalství. Ale od nevinného Američana ze Středozápadu, který poprvé dorazil procházkou nelze očekávat, že by věděl, že skupina, na kterou narazil je něco jako pan Legree kořící se před Strýčkem Tomem. Neví, že v tomto případě pouhá náhoda donutila setrvale a docela abnormálně krutého pána žádat o pomoc setrvale a docela krutě mučeného otroka. Náhodnému kolemjdoucímu se docela dobře může zdát. Že Prus dává docela velkorysou nabídku a že je Polák grobián, když ji odmítá. Pro tuhle chvíli proto uděláme dobře, když se budeme, kdekoliv je to možné, držet skutečného příběhu a skutečné potřeby Polska. Skutečným příběhem Polska je to, že bylo bezprávně rozděleno z přímého podnětu a zvláštního naléhání pruského krále. Pravou potřebou Polska je, aby bylo  sjednoceno takovým způsobem, aby nezůstala ani nitka spojení s jakýmkoliv pruským králem. Pokud nebude Polsko skutečně a zcela sjednoceno, pokud jedna jeho část zůstane pruská a další napůl pruská, pak Prusko dosáhne svého jediného skutečného vítězství od bitvy na Marně.

Při polské, právě tak jako židovské otázce, si tihle neutrálové musí uvědomit jednu z prvních velkých skutečností války. Tou je fakt, že i ti, kdo jsou nejvíce nakloněni tomu, aby Rusko považovali za tyranii, musí připustit, že do téhle války vstoupilo v roli osvoboditele. Rusko šlo do války, aby chránilo malý nezávislý stát, jehož nezávislost samo vytvořilo, na rozdíl od Pruska či Rakouska ve své poslední agonii jen nevolalo o pomoc některý z těch, jejichž nezávislost samo zničilo. Ruský postoj k malým státům je v nejhorším nedůsledný, nemůže být jen pokrytecký. Pokud jsou Poláci inteligentní (a oni jsou jedním z nejinteligentnějších lidí v Evropě), pak pochopí, že Rusko má alespoň velkorysé principy, které se mohou do budoucna rozšířit, zatímco Prusko nemá nic než barbarské principy, které mohou být na hodinu opuštěny.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 542-546 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Být hrdý na tuto válku (ILN, 11. listopadu 1916)

November 11. 1916

Being Proud about This War

V zajímavém článku v Nationu nazvaném „O rytířství ve válce“ nacházím následující věty: „V osmnáctém století byli Swift a Voltaire ojedinělí v myšlence, že válka je ve své podstatě kriminální záležitost. Dnes si to myslíme všichni. “ V tom případě by bylo pravdivější říct, že dnes všichni nepokrytě odmítáme myslet. Válka, jako třeba počasí, nemůže být sama o sobě ani zločinná ani svatá, a válka jako počínání jistých osob může být jedno i druhé. Jen ve stavu upadlé inteligence podobné uctívání model, mohli lidé upadnout do zvyku hovořit o hanebnosti války. Vlastně je to přesně jako údajné počínaní divocha, který soudí tomahawk pro vraždu,  a pak jej spálí, aby jej naučil lepšímu chování. Člověk nikdy nemůže chválit nebo hanět nějaký svár, jako by to byla jedna věc—prostě proto, že ke sváru je zapotřebí dvou, aby ho vedli. Válka je ze své povahy věcí se dvěma vůlemi, tak jako je pták věcí se dvěma nohama. O věci nemůžeme mluvit tak, jako by měla dobrý nebo špatný účel, protože věc, o které mluvíme, by neexistovala, pokud by neměla dva docela opačné účely. Je to, jako ukázat na železniční havárii a ptát se, zda je to správný vlak do Brightonu.

Ve všech dlouhých staletích před tím, než se narodili Voltaire a Swift, si většina lidí, zdá se mi, uvědomovala, že agresivní válka je špatná. A ve všech dlouhých staletích po tom, co bude Nation mrtvý (ne že bych mu přál, aby umřel) si myslím většina lidí bude dál uvědomovat, že obranná válka je dobrá. To, že každá válka fysicky nahání strach je zřejmé, kdyby to ale měl být morální verdikt, pak by nemohlo být rozdílu mezi mučitelem a chirurgem.  Tohle všechno je jen abeceda ethiky, někdy je nutné se k ní na okamžik vrátit, protože mnoho chytrých moderních autorů dochází náhodným závěrům zkratkami ulejvání a vypadá to, jako by nikdy nechodili do školy. Nicméně, když všechny tyhle zmatky umeteme, zůstává tu skutečná odlišnost filosofie o válce a současná válka ji přivedla k vyvrcholení. Přísně vzato je to možná odlišnost spíše sentimentu než filosofie, ale není nic užitečnějšího a v jediném smyslu, který dává smyl, nic praktičtějšího než sentiment. Dva sentimenty o válce myslím sahají až k tak nejzazší rozlišnosti, že kdybych byl německý šílenec, řekl bych, že je to „mimo dobro a zlo“ a dokonce i tak, jak to je, si myslím, že to jde často za bolest a rozkoš. Jde o hrdost a pokoření—tedy s hrdostí v dobrém smyslu a pokoření ve špatném slova smyslu.

Na naší národní věci je pozoruhodné, že velmi mnozí, kteří upřímně věří, že žádná válka není nutná, připouští, že tahle válka nutná je. Mnozí pacifisté se provinili ušlechtilým a rytířským odpadlictvím. Obrátili kabáty a na noc je otočili khaki podšívkou nahoru, ale sama změna nijak nediskredituje ani jejich starou ani novou uniformu, ani žádnou jinou, vyjma krví potřísněné uniformy pruské. Ale mezi těmi, kteří takto považují válku za nezbytnou jsou myslím nějací, kteří ji považují ne ani za nutné zlo, ale za nutnou potupu. Mají pocit, jako by chodili po čtyřech jako zvíře a je jim protivnější bláto než krev. Na celém postupu není žádná část, o níž by jakkoliv dokázali smýšlet s potěšením, vyjma pomyšlení na konec.  Celé jejich konkrétní pojetí lidské důstojnosti je rozbité, a jako by zprohýbané znevážením. Je jich jen pár, protože jsou menšinou menšiny. Jsou ale dokonale patriotičtí, ba bolestně upřímní.

Podobně jako v mnoha jiných věcech, jsem na straně vulgární většiny. Uvědomuju si ale, že je tu ale aristokracie intelektuálů, který docela spontánně a upřímně projevují znechucení, které tu popisuji, a kteří jsou sice příliš inteligentní na to, aby se jen spokojili s chválením míru, ale rozčiluje je každý, kdo chválí válku. Vzpomínám si, že jsem o záležitosti mluvil s jedním ze dvou či tří nejbrilantnějších mužů naší doby—mužem, jehož postoje k válce byly poněkud nepochopeny, protože se nestaví ani tak proti naší politice, jako jednoduše proti její popularitě. Mám za to, že dokáže snášet armádu, nedokáže ale vystát lůzu. Ale už tím, že vybízel k vedení války, dokud Prusko nedostane lekci, promluvil o válce, jako by to byl nějaký obrovský kosmický šprým na účet lidstva. S bojujícími vojáky skutečně cítil tak, jak většina lidí cítí s vojáky, kteří utíkají. Dokázal si představit jakousi odvetu přírody dopadající na nás proto, že jsme hanebně nedostáli své roli. „Pokud to nesvedeme lépe,“ řekl s nezamýšleným mysticismem, „pak něco vyjde z keře.“ Pak dodal, s plným účinkem takových slov, když vyjdou instinktivně z volnomyšlenkáře: „Bůh se nenechá vysmívat.“

Ten pocit, jako pocit, v něm byl docela nesporně nesobecký a upřímný, ale právě tenhle pocit považuji za falešný, marný a nelidský. Je to duchovní rozdíl, nejhlubší duchovní rozdíl chvíle. Navršte všechny osobní potupnosti boje a konečným výsledkem pro mě pořád bude neosobní pýcha. Nemyslím samozřejmě pýchu o sobě samém: pokud chcete, klidně říkejte, že ve zkoušce nemám obstávat, ale jsem hrdý na ty, kdo v ní obstojí. A to tím ani jen nemyslím, že bych byl hrdý na svou zemi, i když tohle její nejhrdější chvíle jejích dějin. Jsem hrdý na to, že jsem živ na dvou nohách, jsem hrdý na genus homo v biologických knihách, jsem hrdý na své spolutvory, stovky tisíc z nichž se projevily jako schopné unést zkoušku války. Jsou lidé, kteří i nyní hovoří o vzájemném porozumění a míru, v praktické psychologii je něco mnohem bližšího ve vzájemném porozumění ve válce. Ale základ naší hrdosti na člověka je ve všem takovém intelektuálním ohledu jako je jeho úpadek a zhroucení. Jsme vyvýšeni, protože se mysli člověka dosud nedotkly nejstarší mučící nástroje, protože všechny nástroje hrůzy jsou proti nasazeny marně, protože otázky ohně a otázky planoucího železa jsou otázkami, na které stále dokáže odpovědět nebo odpovídáním opovrhuje.  Pořád má divokou příčetnost světců a mučedníků, nemá příliš děsu z hrůzy. Logicky se může zdát nemožné tento názor smířit s upraveným a urovnaným názorem váhavého bojovníka, duchovně je tu ale až marnotratný rozdíl proporcí. Pro budoucí generace bude velmi důležité, zda je tato hora mrtvých hlavně památníkem nebo hlavně hrůza na pohled, nebo zda se tento jeden zápis v našich kronikách jeví jako erb nebo kaňka.

Ta odlišnost má ale i praktický smysl. Smyslem článku „O rytířství ve válce“ je tvrdit, že zdvořilost a obecná pravidla válčení byly součástí jakési přehlídky aristokracie a že od demokracií se musí čekat, že budou bojovat brutálněji právě proto, že bojují zdráhavěji.  Ze zkušenosti se tohle jeví jako zcela neudržitelné a nepravdivé. Autor v Nationu by těžko tvrdil, že Prusové jsou ve válce rytířštější než Francouzi. Rozhodně nebude tvrdit, že v míru jsou Prusové demokratičtější než Francouzi. Je skutečností, že některé nejkrásnější příklady moderní vojenské zdvořilosti se odehrály ve válce, v níž byly obě strany občany téže velké demokracie. Odehrály se za americké občanské války, některé z nich vykupovaly dosti cynickou politiku Grantovu, velikosti Roberta Lee dodaly galahadovského lesku. Tak či tak je doktrína Nationu snesitelná jen za jakéhosi vlastního předpokladu, že války brzy zcela zmizí—ledy by Nation dával přednost předkladu, že zcela zmizí demokracie. Ti, kdo jako já pochybují, že by kdy válka mohla být nemožná, leda by byla nemožná svoboda, budou nesnadno přijímat vyhlídku, že bitva bude vždy bestiálnější, když začne znovu. Budou tento názor považovat za právě tak nebezpečný jako falešný a budou jej považovat za kuriozní případ jak všechny intelektuální pojmy, včetně toho o míru fungují v praxi pro onu neproradnější moderní úlohu—malování Pruska na růžovo.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 538-542 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Německý obdiv k Aglii (ILN, 4. listopadu 1916)

November 4, 1916

The German Admiration of England

Nejpodivnějším faktorem téhle chvíle je hrubý nadbytek německého obdivu k Anglii. Sama fráze se může jevit jako velké přehánění, je to ale velmi praktická a dokonce prosaická pravda. Pruská chvála Anglie se dostatečně prostě vyjevuje v jejím označování za „brutální“ a „tyranskou“, v ukazování jejího bezostyšného pirátství a nelítostné panovačnosti, v trvání na tom, že při porobování svých spojenců a masakrování nepřátel se nezastaví před ničím. To jsou ty nejuctivější věci, které o nás Prusové vůbec můžou říct, protože jsou to věci, které Prusové říkají bez ustání o Prusku. Jejich nové urážky na naši adresu jsou jen jejich staré chvály jich samých. Jakou jemnější a elegantnější poklonu nám může moderní Němec složit, než říci, že jako Bismarck pracujeme s železem a krví, že jako dub brutálně prorážíme slabšími dřevinami, jako v Hardenově podobenství, že vzorem našeho imperialismu činíme Attilu, tak jak to udělal německý císař, že se vychloubáme, že sláva vymaže vše, jak se vychloubal německý generál, že i my s trumpetou vyhlašujeme nezbytnost určitého nahánění strachu, že i my varujeme všechny národy, kterými procházíme, že jim ponecháme jen oči pro pláč? Pomluva to je, ale urážka ne. Je složena přímo z pojmů chvalořeči, jíž korunovali a polaskali všechny své hrdiny a dobyvatele za dvě stě let. Dokonce i německý kancléř, muž to nejjemnějších mravů, jaký kdy vyplenil neutrálního souseda, řekl cosi o nemožnosti toho, aby nějaká ne-německá osoba porozuměla německé morálce, jemně tím naznačujíc, že neočištěnému oku se může jevit v mnohém jako nemorálnost. Tvrzení, že silná mysl je v průměrném lidském smyslu „mimo dobro a zlo“ bylo v Německu před válkou obecně sdílenou záležitostí kultury, která je často albem podobných takových obecně sdílených záležitostí. Nové tituly, které dostáváme, musíme chápat jako nové akademické tituly a diplomy, udělované onou šílenou universitou: jako bychom byli doktory bezprávnosti a profesory nelidskostí. Kdyby to nejhorší, co o nás říkají bylo tak pravdivé, jak je to falešné, mohli bychom toliko odpovědět, že Německo dostálo svému slovu: skutečně vzdělává svět.

Pravda tu ani není jen ironická. V jistém smyslu platí, že nás Německo obdivuje víc než naši spojenci—a mnohem více, rád to říkám, než si zasloužíme. Na prvním místě musíme mít na paměti, že Německo je stále ještě ztuhlé jistými zmrzlými omyly etnologie, které se pro nás již rozpustily v děsivé výhni faktů. Již jsem poznamenal, ale myslím, že je třeba to často připamatovávat, že Němcova kultura postrádá jistý poslední dotyk pružnosti. Dokáže se naučit, ne však odnaučit. Tito mužové věří, že jsou Teutoni, věří, že my jsme Teutoni, věří, že je velmi důležité být Teutonem, věří ohromující věci. Jsou si docela jistí, že bledá poloslovanská osoba z baltské nížiny a tmavovlasá osoba s hnědou tváří z velšských močálisk nebo ze západní anglické oblasti se mohou obejmout jako dávno ztracení bratři kvůli jakési pohádce, která je oba popisuje jako zlatovlasé prince. Věří, že krev je hustší než voda, také věří, že krev je zřejmější než krveprolití. Tyto smyšlenky jsou v nich docela upevněné, pro ně skutečně není nic lhostejného uchovávat v rodině plán na tyranskou světovládu. Mnozí z nich by se raději vzdali nám, které označují za Teutony, než Francouzům, které označili za dekadentní, nebo Rusům, které označili za orientální. Je v souladu s jejich kosmickou a historickou filosofií předpokládat, jakkoliv zdráhavě, že se některá jiná odnož „teutonského plemene“ zmocnila planetární říše a stále ji drží. A to, že by takové plémě, s takovou říší, bylo přezíravé a panovačné, že by lidi lovilo jako zvěř nebo rozbíjelo kmeny jako hračky—takové věci ve svých srdcích sotva i jen považují za chyby říše, spíše za její přednosti a potvrzení původu. V polovině jejich moderních knih rétorických a etických spekulací se o takových věcech znovu a znovu mluví jako o samotných známkách nadřazenosti. A i když by bezpochyby nepřipustili, že je Angličan nadřazen Němci, docela dobře mohou připustit, ba hlásat, že je nadřazen všem ostatním.

Nu, bez ohledu na to, zda je v Angličanovi nějaký značný německý element, v každém synovi Adamově je značný prvek hlupáka a blázna. Právě tohoto hlupce v nás a (pobízeného mnohým z naší kultury poslední doby) Němce v nás, se může toto zlé a převrácené lichocení dovolávat. Dalo by se o nás také říci, že naše síla je naší největší slabostí. Také se u nás ukázalo, že na svou slabou stranu se dostáváme neustálými řečmi o naší silné stránce. V Anglii tyhle věci, díky Bohu, nikdy nedosáhly německé brutality, protože jim nikdy nepomáhala německá slavnostní vážnost. Jistý smích, z něhož anglický obecný lid žil, když hladověl po náboženství i demokracii, většině z nás zabránil, abychom se nechali zhloupnout do vrcholu našich teutonských sklonů. Z našeho proněmeckého období toho ale, zejména ve vzdělaných třídách, zůstalo dost na to, aby někteří mohli do této teutonské pasti spadnout a sehrát roli připsanou jim v tomto teutonském triumfu. Je to totiž past a nejsmrtelnější, jaká na nás dosud byla nastražena. Toto líčení Anglie jako Arcinepřítele je lichotka, k níž musíme zůstat hluší jako k šepotu ďáblů nebo slovům šílence. Cílem této myšlenky Arcinepřítele totiž je etablovat velkou lež: základ falešné historie a budoucí války. Je to tak, že pokud válka skončí, jak skončit má, způsobí pád Německa žárlivost jiného Německa.

Prusko je ve sváru s lidstvem. My jsme na lidské straně tohoto sváru. Ale velikost Anglie ve válce byla sama o sobě růstem války. Daleci toho, abychom naše nepřátele předem odsoudili ke zkáze, byli jsme nepříjemně blízci tomu, abychom zklamali naše přátele. Myslíme-li jak já, že cynismus Berlína byl v Evropě čímsi jako vitriolem, mohl bych docela hrdě prohlašovat, že moji krajané byli mezi prvními, kdo se rozhodli jej odhalovat a ničit. Jsem si ale naprosto jist, že nic takového neudělali. Humor, který je sám strážcem pokory, by nás měl varovat, abychom pochyby roku 1914 a váhání a prodlevu čtyř dní prohlašovali za diplomatický úspěch. Bude lepší přiznat, že jsme se nechali Hohenzollerny komicky obalamutit, než se jakkoliv prohlašovat za detektivy, kteří je zatkli. Pokud se o jakékoliv mocnosti, vyjma malých národů, dá říci, že v trvalé paměti uchovávala jasné smýšlení Evropy v této záležitosti, pak je tato pocta součástí tragedie a slávy Francie. Pokud nějaký národ uchoval své nervy v oné citlivé prostotě, která duchovní pýchu ucítí na míli daleko a rozezná ji jako kráčící mor, pak to zas byl lid  Ruska. To, že je dnes téměř každý přibližně normální Angličan ve válce se severským šílenství tak, jak lidé válčí s tyfem či leprou, je naprosto pravda, ale není tomu tak proto, že by se naši lékařští experti nikdy nemýlili, ale proto, že to šílenství bylo tak nezaměnitelné. Bylo napsáno velkými literami jako nebeské znamení a to doslova na obloze a bylo napsáno slovy tak pádnými jako je smrt a peklo. Ale obyčejní Angličané jako jsou ti tvořící naše armády, se jistě sotva naučili barbara nenávidět, dokud se nenaučili s ním bojovat. Solvitur ambulando, tyhle věci se učili za pochodu.

Podobně se musíme naučit smát přehnaným chválám naší síly, stejně jako přehnané chvále naší předvídavosti. Naše země je jednou ze světových velmocí, nikdy se jí ani nesnilo, že by byla jedinou velmocí, ať už si Německo snilo o čemkoliv. Řeči o osvobození celého světa od britského válečného námořnictva jsou výstřední nesmysl, stejně výstřední jako řeči o osvobození celého světa od ruské armády—která je početně a v konečném důsledku větší, než jakákoliv jiná.  Věřím, že Angličan odolá těmto nedávným německým pokusům mu poplést hlavu stejně energicky, jako vzdoroval dřívějším pokusům mu hlavu rozbít. Může být ale užitečné toto nebezpeční připomenout ostatním, nebezpečí že naši státníci a historici přijmou od těchto divokých kmenů uctívání, které vždy dávaly tyranům.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 534-538 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988