Německý obdiv k Aglii (ILN, 4. listopadu 1916)

November 4, 1916

The German Admiration of England

Nejpodivnějším faktorem téhle chvíle je hrubý nadbytek německého obdivu k Anglii. Sama fráze se může jevit jako velké přehánění, je to ale velmi praktická a dokonce prosaická pravda. Pruská chvála Anglie se dostatečně prostě vyjevuje v jejím označování za „brutální“ a „tyranskou“, v ukazování jejího bezostyšného pirátství a nelítostné panovačnosti, v trvání na tom, že při porobování svých spojenců a masakrování nepřátel se nezastaví před ničím. To jsou ty nejuctivější věci, které o nás Prusové vůbec můžou říct, protože jsou to věci, které Prusové říkají bez ustání o Prusku. Jejich nové urážky na naši adresu jsou jen jejich staré chvály jich samých. Jakou jemnější a elegantnější poklonu nám může moderní Němec složit, než říci, že jako Bismarck pracujeme s železem a krví, že jako dub brutálně prorážíme slabšími dřevinami, jako v Hardenově podobenství, že vzorem našeho imperialismu činíme Attilu, tak jak to udělal německý císař, že se vychloubáme, že sláva vymaže vše, jak se vychloubal německý generál, že i my s trumpetou vyhlašujeme nezbytnost určitého nahánění strachu, že i my varujeme všechny národy, kterými procházíme, že jim ponecháme jen oči pro pláč? Pomluva to je, ale urážka ne. Je složena přímo z pojmů chvalořeči, jíž korunovali a polaskali všechny své hrdiny a dobyvatele za dvě stě let. Dokonce i německý kancléř, muž to nejjemnějších mravů, jaký kdy vyplenil neutrálního souseda, řekl cosi o nemožnosti toho, aby nějaká ne-německá osoba porozuměla německé morálce, jemně tím naznačujíc, že neočištěnému oku se může jevit v mnohém jako nemorálnost. Tvrzení, že silná mysl je v průměrném lidském smyslu „mimo dobro a zlo“ bylo v Německu před válkou obecně sdílenou záležitostí kultury, která je často albem podobných takových obecně sdílených záležitostí. Nové tituly, které dostáváme, musíme chápat jako nové akademické tituly a diplomy, udělované onou šílenou universitou: jako bychom byli doktory bezprávnosti a profesory nelidskostí. Kdyby to nejhorší, co o nás říkají bylo tak pravdivé, jak je to falešné, mohli bychom toliko odpovědět, že Německo dostálo svému slovu: skutečně vzdělává svět.

Pravda tu ani není jen ironická. V jistém smyslu platí, že nás Německo obdivuje víc než naši spojenci—a mnohem více, rád to říkám, než si zasloužíme. Na prvním místě musíme mít na paměti, že Německo je stále ještě ztuhlé jistými zmrzlými omyly etnologie, které se pro nás již rozpustily v děsivé výhni faktů. Již jsem poznamenal, ale myslím, že je třeba to často připamatovávat, že Němcova kultura postrádá jistý poslední dotyk pružnosti. Dokáže se naučit, ne však odnaučit. Tito mužové věří, že jsou Teutoni, věří, že my jsme Teutoni, věří, že je velmi důležité být Teutonem, věří ohromující věci. Jsou si docela jistí, že bledá poloslovanská osoba z baltské nížiny a tmavovlasá osoba s hnědou tváří z velšských močálisk nebo ze západní anglické oblasti se mohou obejmout jako dávno ztracení bratři kvůli jakési pohádce, která je oba popisuje jako zlatovlasé prince. Věří, že krev je hustší než voda, také věří, že krev je zřejmější než krveprolití. Tyto smyšlenky jsou v nich docela upevněné, pro ně skutečně není nic lhostejného uchovávat v rodině plán na tyranskou světovládu. Mnozí z nich by se raději vzdali nám, které označují za Teutony, než Francouzům, které označili za dekadentní, nebo Rusům, které označili za orientální. Je v souladu s jejich kosmickou a historickou filosofií předpokládat, jakkoliv zdráhavě, že se některá jiná odnož „teutonského plemene“ zmocnila planetární říše a stále ji drží. A to, že by takové plémě, s takovou říší, bylo přezíravé a panovačné, že by lidi lovilo jako zvěř nebo rozbíjelo kmeny jako hračky—takové věci ve svých srdcích sotva i jen považují za chyby říše, spíše za její přednosti a potvrzení původu. V polovině jejich moderních knih rétorických a etických spekulací se o takových věcech znovu a znovu mluví jako o samotných známkách nadřazenosti. A i když by bezpochyby nepřipustili, že je Angličan nadřazen Němci, docela dobře mohou připustit, ba hlásat, že je nadřazen všem ostatním.

Nu, bez ohledu na to, zda je v Angličanovi nějaký značný německý element, v každém synovi Adamově je značný prvek hlupáka a blázna. Právě tohoto hlupce v nás a (pobízeného mnohým z naší kultury poslední doby) Němce v nás, se může toto zlé a převrácené lichocení dovolávat. Dalo by se o nás také říci, že naše síla je naší největší slabostí. Také se u nás ukázalo, že na svou slabou stranu se dostáváme neustálými řečmi o naší silné stránce. V Anglii tyhle věci, díky Bohu, nikdy nedosáhly německé brutality, protože jim nikdy nepomáhala německá slavnostní vážnost. Jistý smích, z něhož anglický obecný lid žil, když hladověl po náboženství i demokracii, většině z nás zabránil, abychom se nechali zhloupnout do vrcholu našich teutonských sklonů. Z našeho proněmeckého období toho ale, zejména ve vzdělaných třídách, zůstalo dost na to, aby někteří mohli do této teutonské pasti spadnout a sehrát roli připsanou jim v tomto teutonském triumfu. Je to totiž past a nejsmrtelnější, jaká na nás dosud byla nastražena. Toto líčení Anglie jako Arcinepřítele je lichotka, k níž musíme zůstat hluší jako k šepotu ďáblů nebo slovům šílence. Cílem této myšlenky Arcinepřítele totiž je etablovat velkou lež: základ falešné historie a budoucí války. Je to tak, že pokud válka skončí, jak skončit má, způsobí pád Německa žárlivost jiného Německa.

Prusko je ve sváru s lidstvem. My jsme na lidské straně tohoto sváru. Ale velikost Anglie ve válce byla sama o sobě růstem války. Daleci toho, abychom naše nepřátele předem odsoudili ke zkáze, byli jsme nepříjemně blízci tomu, abychom zklamali naše přátele. Myslíme-li jak já, že cynismus Berlína byl v Evropě čímsi jako vitriolem, mohl bych docela hrdě prohlašovat, že moji krajané byli mezi prvními, kdo se rozhodli jej odhalovat a ničit. Jsem si ale naprosto jist, že nic takového neudělali. Humor, který je sám strážcem pokory, by nás měl varovat, abychom pochyby roku 1914 a váhání a prodlevu čtyř dní prohlašovali za diplomatický úspěch. Bude lepší přiznat, že jsme se nechali Hohenzollerny komicky obalamutit, než se jakkoliv prohlašovat za detektivy, kteří je zatkli. Pokud se o jakékoliv mocnosti, vyjma malých národů, dá říci, že v trvalé paměti uchovávala jasné smýšlení Evropy v této záležitosti, pak je tato pocta součástí tragedie a slávy Francie. Pokud nějaký národ uchoval své nervy v oné citlivé prostotě, která duchovní pýchu ucítí na míli daleko a rozezná ji jako kráčící mor, pak to zas byl lid  Ruska. To, že je dnes téměř každý přibližně normální Angličan ve válce se severským šílenství tak, jak lidé válčí s tyfem či leprou, je naprosto pravda, ale není tomu tak proto, že by se naši lékařští experti nikdy nemýlili, ale proto, že to šílenství bylo tak nezaměnitelné. Bylo napsáno velkými literami jako nebeské znamení a to doslova na obloze a bylo napsáno slovy tak pádnými jako je smrt a peklo. Ale obyčejní Angličané jako jsou ti tvořící naše armády, se jistě sotva naučili barbara nenávidět, dokud se nenaučili s ním bojovat. Solvitur ambulando, tyhle věci se učili za pochodu.

Podobně se musíme naučit smát přehnaným chválám naší síly, stejně jako přehnané chvále naší předvídavosti. Naše země je jednou ze světových velmocí, nikdy se jí ani nesnilo, že by byla jedinou velmocí, ať už si Německo snilo o čemkoliv. Řeči o osvobození celého světa od britského válečného námořnictva jsou výstřední nesmysl, stejně výstřední jako řeči o osvobození celého světa od ruské armády—která je početně a v konečném důsledku větší, než jakákoliv jiná.  Věřím, že Angličan odolá těmto nedávným německým pokusům mu poplést hlavu stejně energicky, jako vzdoroval dřívějším pokusům mu hlavu rozbít. Může být ale užitečné toto nebezpeční připomenout ostatním, nebezpečí že naši státníci a historici přijmou od těchto divokých kmenů uctívání, které vždy dávaly tyranům.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 534-538 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s