Poučit se o našich spojencích (ILN, 30. prosince 1916)

December 30, 1916

Learning about Our Allies

Představme si, že jsme všichni společensky shromážděni se záměrem pojíst slona. Jak se ještě ukáže, činím tento extrémní, nicméně prostý návrh na zcela vážném, ba dokonce ethickém základě. Tyto řádky vyjdou v doznívající záři Vánoc, kdy předmět jezení již lze nahlížet v pokoji a s vyváženou rozvahou. A jak všichni víme, byl tento předmět sociálními filosofy a státníky nahlížen jako vážný problém. Rád bych si myslel, že sociální filosofové byli velmi filosofičtí nebo státníci velmi státničtí. Jak se zdá, hlavní doporučení, daleko před ostatními, bylo takové, že zásobovaní potraviny bude úspornější, pokus se lidé v restauracích omezí na tři chody místo čtyřech nebo pěti. Takový požadavek nemohu považovat za příliš náročný, protože jsem se sám velmi často musel omezit na jeden. A patřím k těm, kdo si jsou nepříjemně vědomi, že většina jejich spoluobčanů nemá ani to. Přesto považuji tento požadavek za pomýlený a založený na  omylu o povaze šetrnosti. Je také spojený s dalšími omyly v morálním a sociálním myšlení, o kterých budu mluvit později. Ale ekonomickou záležitost je podobě jako všechny takové záležitosti nutné zjednodušit, aby by je bylo možné vidět. Zjednoduším proto rozdíl mezi pěti chody a třemi a udělám z nich rozdíl mezi dvěma a jedním. A jelikož tyhle sloupce nechci plnit tabulkami plnými čísel udávajícími jejich velikost, složení a ceny všech jedlých ptáků, zvířat a ryb, vyvařím je takříkajíc všechny do jednoho velkého živočicha.  A čtenáře budu s rostoucí přísností žádat, aby se ke mně přidal a pojedl slona.

Zdálo by se přirozené, že jeden slon by měl zajistit jedno nejen elegantní, ale také rozmanité pohoštění. Jestliže můžeme mít polévku z volské oháňky, očekávám, že bychom mohli mít polévku ze sloního ocasu a řekl bych, že jí bude ještě víc. Pokud lidé dokáží jíst želé z telecích nožek, pak se domnívám, že by mohli jíst želé ze sloní nohy a alespoň mně by jedno nebylo víc jaksi vzdáleně odporné než druhé. Někteří lidé dokáží jíst mozečky, takže by mohli být s to jíst sloní mozek (o kterých se povídá, že jsou velice intelektuálně založené) a jelikož je morek považován za delikatesu, sloní morek by měl být ještě větší lahůdka. To všechno jsou konvenční a zjevné případy. Skutečně domácká a zdatná domácí paní by jistě přesně věděla, co dělat se sloníma ušima a ocasem. Chobot by bylo možné rozkrájet na příčné kulaté dílky, ale nijak netuším, co by bylo možné podniknout s kly, leda z nich nadělat párátka. Jde o tu ovšem o tohle. Při večeři o několika (řekněme třech) chodech by se od gourmeta dalo přirozeně očekávat, že si sloní ucho dá na začátek jako předkrm a kousek chobotu si dá jako jednohubku na konec. Ale hlavním chodem by bylo sloní žebírko a docela si myslím, že mu dalo zabrat. Ale kdyby nedostal žádný zákusek, žádnou maličkost z okrajových částí kůže na začátku a na konci, mohl by chtít víc než jen jedno žebro a další hosté, podobně omezení, by mohli chtít víc a víc žeber. A ježto je slon tvor sice rozložité ale ne neomezené obratlové konstituce, byla by jeho žebra spotřebována dříve, než by se nám mohlo zdát. A jeho chobot, ocas či uši mezitím vůbec nepřijdou k užitku, budou promrhány. Člověk, kterému bude dovoleno jen jedno velké sousto ze zvířete nebude chtít uždibnout kousek ocasu, ale vrhne se in media res a res bude velmi brzy snědena. Taková je tragedie slona napadaného na základě špatných ekonomických principů a ponaučení je prosté. Je omylem omezovat lidi na to, čemu se obecně říká pevná strava, protože značná část jejich solidní výživy nepochází z takové pevné stravy.  A je tu také omyl, že druhotné formy stravy je třeba vyhodit, protože by samy o sobě nikdy neobstály. Ať si čtenář vezme jakékoliv jiné zvíře nebo předmět způsobilý takového značného roztřídění a rozdělení a sám uvidí, že by bylo ve skutečnosti mnohem hospodárnější mít mnoho pokrmů než jeden. Ti, kdo tvrdí opak musí předpokládat, že kdykoli si objednají polévku z volské oháňky, musí se jenom kvůli tomu porazit další vůl. Tak to ale není. Není nutné chodit a chytat tresku jen proto, že se občas tresčí jikry používají jako zákusek, a není ani nutné kupovat krávu, když někdo chce udělat rýžový nákyp.

Ona plodná srovnání, která má podněcovat naše přátelství s našimi novými spojenci, nás v této věci musí ponaučit. Jistěže bývala doba, kdy méně zcestovalé typy Angličanů věřily, že Francouzi jedí všelijaké laskominy, protože jsou to přepychové lahůdky. Většina z nás ale už ví, že drobné dobrůtky Francouzi jedí proto, že jsou hospodární. Nikdo nepopírá, že průměrný chudý Francouz je spořivější než průměrný Angličan. Nikdo nepopírá, že Francouz (spíš Francouzka) víc používá příloh a drobných kuchařských experimentů než průměrný Angličan. Sama tradice odvozují anglické slovo pro drobné laskominy kickshaws z francouzského quelque choce o té pravdě svědčí, protože francouzský přepych není specialita speciálně sháněná a nakupovaná. Je to cosi, ve smyslu čehokoliv. Střídmost není umění škudlení s maličkostmi. Není negativní ale positivní, není jen restriktivní, ale je přímo kreativní. Jako všechny ctnosti, které jsme zdědili z křesťanské tradice má onen zabarvený a umělecký aspekt, který moderní nepřátelé oné tradice diskreditují a skrývají. Rolnický ideál, pokud je zdravě rozvinutý, svou šetrnost nevidí v penci a půlpenci, ale v jablkách a bramborech. A je veskrze typické pro snobskou kulturu, která rolníky opovrhuje, že si bude protiřečit a bude chtít mít ode všeho něco. Když uvidí rolníka poprvé všimne si některých hrubých a nepovědomých rysů jeho života, bude ho proklínat jako nedbalého divocha.  Když zjistí, že má předvídavost a nezávislost, jako nemohou mít ti, co pracují za otrocké mzdy, prokleje ho znovu jako pečlivého divocha. Taková plutokratická popletenost si vždycky chce na svém koláči pochutnat a současně si ho nechat. Rolník si ho raději nechává a dá si ho při zvláštních příležitostech—když může například posloužit jako vánoční koláč. Ale když ho má, tak mu říkají, že je nevrlý a úzkoprsý, a když ho sní (s náležitým doprovodem) říkají o něm, že je to pověrečný ožrala. Velký hlas Anglie zanechal věčnou ozvěnu smíchu proti bláznům, kteří si představují, že jen proto, že oni jsou mravopočestní, nebude už nikdy žádné pivo a žádné koláče. Ale ironie té poznámky převážně zakryla její pravdu, protože pravda je taková, že oni nejsou ani mravopočestní. Země, kde nejvíce lidí může spořit a přemýšlet o budoucnosti, jsou ty samé země, kde hledáme malebné svátky, ba i docela dobrou kuchyni. Je přesnější říct, že dokud nebudeme mravopočestní nebudou ani koláče ani pivo.

Pravda je taková, že možná nejšťastnějším pomyšlením je dnes to, že zatímco vyhlížíme konec války, jsme teprve na počátku aliance. Spojenci se mají ještě mnoho co jeden od druhého učit. Především se ale ještě musí poučit o tom, čemu se mají jeden od druhého naučit. Porovnání bylo pokřiveno karikaturami staré školy a komplimenty, které uráží víc než karikatury. Běžný Angličan před sebou má úkol zjistit, že Francouz není tak dekadentní, jak ho jeho pofranštělý velebitel obdivoval. Francouz musí přijít na to, že Angličan není takový povýšen, jak to vždy tvrdily chvály o něm. Ostatně první paprsek skutečného osvícení dopadl na francouzskou mysl, když se setkala s anglickým prostým vojákem. Okamžitě se ukázalo, že předním rysem chudého a obyčejného Angličana není „flegma“ nebo „splín“ nebo „morbidnost“, ale prostý živočišný duch a široké veselí. V jednom velmi skutečném smyslu je Veselá Anglie faktem, zatímco Anglie puritánská je pózou. Velmi podobné osvícení se nejspíš plížilo myšlenkami samotných anglických vojáků, přemýšlejících o protikladné přitažlivosti francouzské kuchyně a francouzské šetrnosti. Mohli také začít rozjímat nad filosofií smažených brambor a nahlížet alegorickou povahu omelety. Není proto novinářskou ozdobnou frází, ale historickou skutečností, že bratrství ve zbrani je skutečným bratrstvím, je to vzájemná výměna zkušenostních pravd. Angličan se sám může přesvědčit, že francouzská kuchyně není dobrou kuchyní Lucullovou, ale spíš dobrou kuchyní paní Cratchitové. Francouz se může sám přesvědčit, že naše literatura je reprezentativnější než naše historie a že naše zem není jen zemí Pittovou, ale spíše zemí pana Pickwicka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 568-572 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Nedávná nabídka míru německého kancléře (ILN, 23. prosince 1916)

December 23, 1916

The German Chancellor’s  Recent Offfer of Peace

O Vánocích, ještě méně než kdykoliv jindy, v sobě nacházím dostatek vytříbenosti k tomu, abych se přidal k odsuzování vylomenin a taškařic.  Myslím, že často šly ruku v ruce s velmi praktickou dobročinností. Ne vždy to byla pouhá fyzická zloba, někdy překypovaly fyzickou dobrotou. Schody namazané máslem vznikly jen z přetékající hojnosti máselnic a myslím, že nikdo si nebude stěžovat na jablečný koláč podstrčený do lůžka, pokud toho koláče dostane dost. V jakémkoliv komentáři o válce, již mnozí dokáží jen těžko smířit i jen s vážnějším štěstím nebo uctivějším povznesením, je ale v takové vánoční komičnosti cosi hrozného. Co ale může kdokoliv říci o projevu německého kancléře o míru, vyjma toho, že je to velmi dobrá taškařice? Je to stejné scéna proměnění, jako když se policajt v pantomimě promění v uzenky, výjev, který nebude o nic grotesknější, velmi mírně řečeno, když je to pruský policajt a promění se v německé uzenky. Abychom byli přesnější, první výskyt pruského pacifisty v dějinách vůbec se víc podobá šťastné harlekýnské hříčce, která konečně proměnila Modrovouse v dobromyslného paňácu.

Pruská nabídka míru je ale taškařicí, nebo jak se říká praktickým vtipem, v jednom velmi specifickém smyslu, a to v tom, že k smíchu je jeho praktická část. Právě výsledek, konečný účel, celého podniku a návrhu, dělá ze všeho ostatního nesmysl. Nepřítel povýšeně tvrdí, že ve válce nejen úplně, ale čím dál víc triumfuje; a žádá o mír. Říká, že Hindenburg dokázal věci považované dosud za nemožné, říká, že Hindenburg neodpočívá, ale chystá se jich udělat ještě víc, a žádá o mír. Říká, že jeho naděje na úplný triumf stojí na faktech pevných jako železo, a žádá o mír. Jeho noha je na našem krku, a žádá o mír. Má svůj nůž u našeho krku, a žádá o mír. Pokud může kdokoliv, kdo i jen jednou letmo zahlédl dějiny nebo lidstvo, kdokoliv, kdo přečetl nějakou knihu nebo promluvil s cizincem, věřit, že pruský král v takovou chvíli žádá o mír, ať tomu věří. Ani on tomu nebude věřit dlouho.

Každý, kdo tu řeč četl, bude souhlasit, že nepřeháním—že spíš vlastně podhodnocuji—všepožírající aroganci nároku, který si stále dělá na nadřazenost. Zuřivě vychvaluje krutost ponorek, a pokud poněkud dětinsky přeceňuje úspěch, pak můžeme ochotně uznat, že vůbec nijak nepřehání krutost. O svých nepřátelích, zřejmě zejména anglických nepřátelích říká: „Přízrak hladomoru je pronásleduje bez slitování.“ Všimněte si té drobné fráze „bez slitování“, to je pruský rys. Všichni lidé se těší z vyhlídky na porážku nepřítele, Prus si skutečně užívá představ o jeho panice. Kancléře může a nemusí překvapit, že jsme žádné panice nepropadli, že vy nebo já jsme si ani nevšimli žádného strašidla, které by nás mělo pronásledovat. Ještě víc by ho mohlo překvapit zjištění, že vůbec nejsme hotovi k tomu, abychom ten přízrak žádali o nějaké slitování. Ta slova ale stojí za zmínku jen proto, že jsou příbuzná mnoha dalším slovům v takových německých proslovech, a která často působí je, že docela těžké se zmocnit jejich smyslu. Kancléř například říká, že německá říše „není obleženou pevností, jak si představovali naši nepřátelé, ale jedním obrovským, pevně ukázněným táborem s nevyčerpatelnými zdroji.“ Nedokážu se vyznat v tom, proč by mělo být těžší zmocnit se tábora než pevnosti. Také to může být jen omylem v překladu, ale ani vyjádření o „kladení základů ranami mečem“ pro nový a slibný německý úspěch mi nepřijde zrovna šťastné. Přesto to může být ironicky šťastné, protože fakt, že se Prus, zrovna tak jako Turek, se pokouší pokládat základy toliko mečem a ničím jiným, je hlavním důvodem, proč vůbec žádný základ nepoloží. Zde mají tyto poznámky jen ten význam, že potvrzují pravdu o tónu a jedinečný rozdíl mezi tónem a výsledkem. Kdybychom soudili jen podle fraseologie, možná bychom málem řekli jen podle gestikulace, německého kancléře, pořád bychom museli usoudit, že je to neukojený a neukojitelný válečník, až v praktické dedukci sestupuje poněkud znenadání k míru. Pořád dává najevo, že celý širý svět považuje za svůj vánoční puding: a zasedá se k němu se vším třímáním nože a ceněním zubů hodným zlého obra z pantomimy. Jenže, jak jsem naznačil, puding je takový, jaký se sní. A když dojde na praktickou věc, ukazuje se, že imperiální puding hodně připomíná, co si musí kancléř sníst, protože si to sám nadrobil.

K jádru věci je třeba říct jen velmi málo slov. Je samozřejmě očividné, že celý proslov a nabídka v něm učiněná se odvíjí od postupu Rumunsku. Možná ne tak zřejmé, ale právě tak jisté je, že postup v Rumunsku právě tak zcela závisel na proslovu a nabídce míru. Prusko se již rozhodlo požádat o mír, jen se nejdřív rozhodlo udělat něco, co by mu dalo průhlednou záminku předstírat, že mír požaduje nebo dokonce diktuje. Nejdřív muselo něco rozbít a rozhlíželo se, co by šlo rozbít nejsnáze. To je celá historie, filosofie a politika rumunské expedice. Všechnu vojenskou kritiku dnes řídí jeden ohromný fakt. A to ten, že kdyby mělo Německo nejmenší reálnou naději porazit ruskou a francouzsko-britskou armádu, pak by se je pokoušelo porazit nebo by se k tomu chystalo. Posílalo by své muže, aby je porazili nebo si aspoň šetřilo své muže, aby na ně mohlo zaútočit. Teatrální úder na malý stát jako je Rumunsko, podobě jako teatrální úder na malý stát jako je Srbsko, dokazuje jen jedno jediné, že totiž Německo už neusiluje o velkou válku následovanou triumfem, ale o malý triumf, po kterém bude následovat příměří. Bude to příměří a ne mír, jako jedno z dalších pruských příměří v historii, bude to mír, který vždy znamenal znovuvyzbrojení pro Prusko a falešné bezpečí pro svět.

Právě v souvislosti s prostými fakty o Rumunsku je velkorysý jazyk německého kancléře nejnápadněji absurdní. O Hindenburgovi říká: „Tento bezpříkladný génius dokázal věci považované dosud za nemožné.“ Ptám se, kde bylo považováno za nemožné dovolit nepříteli s horším dělostřelectvem v pořádku ustoupit před invazní armádou s lepším dělostřelectvem? Skutečně vojenská historie neobsahuje nic, co by připomínalo podobnost této úžasné události? To se stalo v Rumunsku, a to je všechno, co se v Rumunsku stalo. Bukurešť padla, ale myslel bych si, že úspěšný ruský ústup a následný Brusilovovův protiúder musel všechny hlupáky vyléčit z myšlenky, že se války definitivně vyhrávají odškrtáním seznamu s jmény měst. Rumunská neštěstí jsou záležitostí k politování smutným a střízlivým způsobem, tu ale jde o to, že kancléřova politika přímo požadovala, aby s nimi nakládal šíleným a opojeným způsobem. Moderní Němec musí být z pádu Rumunska nadšený tak, jak by žádný příčetný Gót nebyl nadšený z pádu Říma.

Pro Prusko je nutné někde povalit hlavní kuželky, než hru vzdá. Nebylo nutné, aby kdokoliv z našich pesimistů připravoval převrat neustálým naříkáním „Ach, oni povalí posvátnou hlavní kuželku, a bude po všem.“ Tato velmi lokální panika je snad tím jediným, oč může kancléř opřít svůj mírový plán, a s tou zmůže jen velmi málo, dokonce i v Anglii. V hlavní věci jsou prakticky všichni Angličané, dokonce i pesimisté v neústupné shodě. Nelze ji vyjádřit lépe než slovy zesnulého předsedy vlády: „Nebude míru, dokud všechna vojenská moc Pruska nebude zničena. “ V tom se s námi musí shodnout i pacifista a právě tak pesimista. Jakýkoliv jiný mír totiž jen znamená předat břímě války další generaci.  Bylo by rozsáhlé vraždění neviňátek, jako kdyby všichni, kdo nyní žijí své děti naházeli do vánočního ohně. A mezi vylomeniny o Vánocích prominutelné nepočítám tu, již jsme nazvali Vražděním Neviňátek.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 564-568 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Vidět věci v celku (ILN, 19. prosince 1916)

December 16, 1916

Seeing the Large Picture

Patří k paradoxům člověka, že malá věc se jeví o tolik větší než věc velká. Všímáme si nápisu na obloze, když si nevšímáme oblohy, významný bod v krajině naší pozornosti neunikne, zatímco zemi věnujeme pozornost jen sotva, a s úžasem vzhlížíme k vířícím hvězdám nad námi, aniž bychom si kdy byli vědomí vířící hvězdy, na které stojíme. Malá věc je předmětem, zatímco velká věc je toliko pozadím. Pravda má samozřejmě velmi hluboké kořeny, ležící velmi blízko tomu, co náboženství vždycky říkalo o závislosti a nevděčnosti člověka. Od filosofa nemusí být taktní, když potká člověka, který má v botě oblázek, že mu bude připomínat, že má velké štěstí, že vůbec má nějaké nohy. Od mystika může být neopatrné, když si paní domu stěžuje na pavučinu u stropu, aby jí říkal, že ten strop na ni může každou chvíli spadnout. Přese všechno ale mají filosof a mystik docela pravdu a pravda o  tom, co říkají, bývá často obnažena v zemětřesení války, kdy dělové koule skutečně odnáší údy nebo střechy skutečně padají dolů pod údery dělostřeleckých granátů. V tomhle se válka velmi podobá zemětřesení, protože zemětřesení je záležitost, kdy se největší nám známá věc začne hýbat a všem nám připomínat, jak dlouho zůstávala v klidu ležet.

V přítomné válce jsme dosáhli konkrétního bodu, kdy je svrchovaně důležité roztáhnout naše smýšlení, abychom pojali velké věci, ne jen ty malé. Není totiž nic přehnaného říct, že velké věci jdou dobře a malé věci špatně. Prostým trikem myšlenkového smrštění lze vyvolat pesimismus či přímo paniku. Je to optická iluse, která vidí Rumunsko, ale Rusko vidět nedokáže. Dokáže spatřit obsazení Kútu, a to právě proto, že Kút je malé i isolované předsunuté postavení, malá tečka ve velké pláni. Nikdy nedokázala pojmout obrovské množství obsazování, které prováděl Brusilov v Haliči a to právě proto, že dosahovala dlouhých čísel—a při troše představivosti nula od nuly pojde. Říct, že mezi mnohými a mnohými leteckými dobrodružstvími dokazuje takový a takový poměr úspěchů dokazuje, že angličtí aviatici mají nad Němci převahu, zanechá v mysli jen takový zmatený dojem jako mračno much ve vzduchu. Takové sdělení se nemůže ve své nápadnosti a intensitě porovnávat se vzrušením z pozorování jedné tečky nad Londýnem u vědomí, že je to Zeppelin, i když Zeppelin se vší pravděpodobností zabloudil, poztrácel své bomby a potácel se k pádu v plamenech. V tomto smyslu to není ani sama velikost Zeppelinů, která je tak působivá, ale spíše jeho malost. Je kompaktní a má zřetelný tvar, je to objekt a ne výhled či obrovský plán. Totéž, co působí, že je příliš malý na to, aby nesl vážnou vojenskou sílu, příliš malý na to, aby napadl armádu nebo se pokusil o invazi—totéž, co jej činí příliš malým pro tyhle věci mu dává také nanejvýš konečnou a účinnou výhodu malosti. Je příliš malý na to, abychom ho mohli ignorovat.

Rozpřáhnutí naší imaginace do měřítka války nás musí nepochybně zbavit jakékoliv marnivé sebedůvěry nebo jen přehlíživého uspokojení. Právě tak nepochybně nás ale musí utvrdit proti docela fantastickým modrým čertům, kteří v posledních týdnech tančili na stovce lan. Nemáme-li okamžitý důvod plesat, pak je tu ještě méně důvodů k jakékoliv depresi, a zdá se přitom, že je tu mnoho lidí, kteří nemají nejmenší představu o existenci čehokoliv normálního mezi oběma těmito extrémy. Cokoliv se zdá dostatečné, aby svrhlo soudnou stolici, soudná stolice se stala poletující nebo kolébající se houpačkou. Takový přihlížející byl často podrobován satiře jako křeslový kritik, ale nijak se mi nezdá, že by se líp trefoval proto, že, že ze svého křesla udělá houpací křeslo. Být plný nadšení, když je ráno obsazena vesnice, a pak se zase trápit odpoledne—takhle se běh války nesleduje. To prostě znamená nevědomost o tom, jak se válka odvíjí. Například určité množství této lehkovážnosti lamentování je neznalostí nápadného vědeckého faktu, že po létu přichází zima. To je jistě poněkud nebezpečný a nedůstojný způsob, jak být ovlivněn počasím. Existuje jen jeden způsob, jak napravit něco tak chaotického, jako je tato směs temperamentu a teploty. A to je dívat se na velká fakta, ta největší fakta, jaká dokážeme najít. Znamená to dívat se za význačné body v krajině, které mohou klamat a měnit a vidět krajinu, který přetrvává.

Nu a tím velkým faktem je skutečnost, že velké záměry Německa se nejen nevydařily a selhaly, ale přímo ustaly a že jeho relativně menší plány mají určitý úspěch. Nejprve podniklo velké úsilí na Západě, Západ je přitlačil a nyní je pod jeho rostoucím tlakem. Od té doby podniklo jeden poslední pokus obrátit situaci ve verdunském sektoru a (řečeno zcela nejmírněji) je tam nesmírně hůř, než kdyby jej nikdy nepodniklo. Své další velké úsilí podniklo na Východě, maje dobrou naději, že se mu podaří rozbít armádu ožebračenou o munici. Tak se vzdálilo úspěchu, že ožebračená armáda se vrátila znovuvyzbrojená a velké části jeho armád nejen zahnala, ale i zajala. Po tomto dvojí velkém úsilí na Západě a Východě už Německo žádné velké úsilí nepodniklo, ale pronásledovalo ustupující Srby a nyní pronásleduje ustupující Rumuny.  Jsou to všechno velmi vyčpělá fakta, ale pořád to jsou se zdrcující převahou ta nejdůležitější fakta. Mohou nás unavovat, tak jako nás může unavit krajina, ale nemusíme dávat průchod svým citům lživým tvrzením, že ta krajina je sesuvem půdy. Beru to tak, že nejde o pochybnost o porážce nepřítele, ale zklamání, protože jeho poražení bude trvat o nějakou tu chvíli déle. Nebesa vědí, že to je dostatečně lidské, když vezmeme v potaz neustávající oběti. Když se to tak vezme, je velmi lidské mávat bílou vlajkou nebo utéct. Ale lidé nejsou označováni za přísné patrioty pro podněcování této části svého lidství. Když člověk mává bílým hadrem, nepředpokládá se, že zachraňuje říši, ale zjevně ji zachraňuje, když mává hadrem potištěným. Když dovolí svým nohám, aby s ním utekly, pochvaly za to, že „bere válku vážně“ se nedočká. Zjevně se jí ale dočká, když dovolí, aby s ním utekla jeho slova a city. Přitom je jistě mnohem méně prominutelné, abychom se dostávali do vyděšení my, kdo hrůz vidíme tak málo. Pokud dokáže člověk překonat svá cukání, když čeká v zákopu a chystá si bajonet, pak je jistě může překonat, když má jen čekat v klubu a číst noviny. Ne, pokud prostě cítíme zklamání, pak si musíme ostře povědět, že cítit takové zklamání je od nás velkým zklamáním. Když jsme se dali do války se zlem tak hluboce zakopaným ve střední Evropě, museli jsme odbýt stovku prodlev a očekávat stovku zklamání. Když jsme poslali muže, aby je vyhazovaly do vzduchu smrtící výbušniny, musíme být alespoň zajištěni proti tomu, aby námi pohazoval každý závan doktríny, musíme vědět, že znamení, v němž zvítězíme, je kříž, a ne větrná korouhvička.

Jedna ošetřovatelka, která odvedla ušlechtilou a skrytou službu v divokém kraji na počátku války vzpomínala, jak byla ona a její malá kolonie po týdny a měsíce odříznuta od jakýchkoliv zpráv. Říkala, že po určitém počtu dní se jich všech zmocnil nesmyslný pocit pohromy a své práci se věnovali, jako by konečná porážka spojenců již byla v nemocnici oznámena. Žádné zprávy pořád nepřicházely, a po pár dnech všichni zářili stejně tajuplnou vírou, nadějí a jistotou o osudu světa. jejich beznaděj neměla žádnou vnější příčinu a stejně tak ji neměla jejich naděje. Ať už to byla nálada nebo nějaká mystičtější zkouška, celá scéna proměnění se odehrála ve zdech jejich nemocnice a dokonce ve zdech jejich mozků. Kdyby se stav vědomí dal podrobit analýze nebo rozložit na části, bylo by docela zajímavé zjistit, kolik z veselí nebo dosti hysterické deprese našich měst by nastávalo, kdyby se jim nedostávalo vůbec žádných zpráv o válce. Rozhodně se zdá, že jejich psychologický stav mívá jen málo, pokud vůbec, společného s válečnými zprávami, kterých se jim dostává. A i tehdy, když jsou ty zprávy vybičovány k vypěnění novinářskými lžemi, i tehdy, když je záměrně šířena panika, pořád může lpět tajemství na těch, kdo ji šíří a může se měnit se společností, v níž se šíří. Připomenu je jeden fakt, ať to bylo náhodou nebo božštější ironií, byly ty dny, kdy byla nemocnička ponořena v té nejhlubší melancholii nejspíš právě těmi dny, kdy se Manour točil kolem západního konce bitevní linie na Marně a Foch triumfálně projížděl bitevním průlomem pruské gardy.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 559-563 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Útok na politiky (ILN, 9. prosince 1916)

December 9, 1916

The Attack on the Politicians

Opět je příliš obecný sklon vyvyšovat politiky—i kdyby to mělo být vyvyšování na šibenice. Noviny se jen chvějí frázemi o tomhle státníkovi, který nemůže vést válku, o tom jak támhletoho politika je nutné vyhnat z veřejného života, protože on válku prohraje. Nu, politikové válku vést nemohou. Jedna jediná děsivá vlastnost, kterou mají, je ta, někdy mohou uzavřít mír. V tomto bodě plně souhlasím s tím, že bdělost je zcela zásadně důležitá. Že my, lid, nepřijmeme zbabělý kompromis s pruskými piráty a otrokáři, to je fakt, který je třeba politikům vysvětlit tak, aby nemohlo být mýlky—a to ne tomu či onomu idolu novin, ale všem. Ve chvíli, kdy udělají i ten nejmenší pohyb směrem k otevření pasti, do níž se velký drak už chytil za ocas, je nutné je rozdrtit—ne toho či onoho obětního beránka novin, ale všechny. Akt obejití se beze všech existujících politiků byl v historii obecně znám jako revoluce a skutečná revoluce by byla mnohem lepší než falešný mír. Bojujeme s čímsi, co připomíná lidožrouta a jakékoliv příměří bychom s ním uzavřeli, bude čímsi jako pastí pohlcující lidi.

Zatímco je ale spravedlivé říkat politikům, aby neuzavírali mír, je docela nespravedlivé, aby se jim říkalo, že mají válčit. Válčí armády a námořnictva. A ve světle tohoto prostého faktu se musíme smířit s určitým paradoxem v samotném postavení politika v době války. Nikdy jsem neměl ani tu nejmenší důvěru v kult silného muže, ani v oblastech, kde ta fráze má jakýsi přímý význam. Chvála vršená na osobnost, protože „ví, co si myslí“ nebo že „chce vyhrát“ nedokazuje, zdá se mi, že by to byl někdo silného smýšlení, ale jen to, že jeho přátelé jsou slabomyslní. Tvrzení, že ví, co si myslí, je asi stejné ujištění, jako sdělení, že ví, jak se jmenuje. Dokazuje to jen tolik, že to není vcelku doslova idiot, pokud to tedy dokazuje. A je jisté, že člověk, který toliko „chce vyhrát“ nemůže vědět, co vítězství znamená. Pokud neexistuje reálná možnost nezdaru, žádné mocné úsilí se nevynakládá. I když jsem ale přesvědčen, že udánlivý silný muž bývá někdy pitomec a podvodník, jsou jisté obory, kde lze tenhle pojem snesitelně použít. Kdekoliv se člověk zabývá něčím, čemu by měl rozumět, je tu rozdíl mezi silou a slabostí v tom smyslu, v jakém je rozdíl mezi aktivitou a leností nebo odvahou  a strachem. Na kovářově kovadlině nebo popravčím špalku je rozdíl mezi silnou a slabou ranou, na veřejném shromáždění je rozdíl mezi silným a slabým hlasem—nebo i mezi silným a slabým prohlášením na veřejném shromáždění. Válku ale nevyhrává ani neprohrává hlas či prohlášení na veřejném shromáždění. Vyhrávají a prohrávají ji velitelé v poli a vojska pod jejich velením. Ti prokazují sílu ve své oblasti, jako muž s kladivem či sekerou, a je zřejmé, že ji nejspíše projeví nejvíce, pokud jim nebude překážet a omezovat je jiný muž z jiného oboru. Jednomu by se zdálo, že tohle vše musí být tak zřejmé, až to bude únavné, přesto však právě tohle tvoří paradox, který pro tolik lidí nemá ani hlavu ani patu.

Paradox je samozřejmě v tom, že ve válce bývá silnější právě ten ministr, který je považovaný za slabého, než ten silný. Ministr pro válku není nikdy mužem, který by vedl válku, příliš často bývá jen mužem, který se do války plete. Pokud je silný, pak je silné jeho vměšování, je silná jeho nevědomost, silná jsou jeho omezení, amatérismus, marnivost i soukromé pře. Čím víc ví, co si myslí, tím méně je pravděpodobné, že si půjde po svém. Čím víc chce vyhrát, tím pravděpodobnější je, že bude mít všechnu energii, odvahu a sebevědomí, jichž je zapotřebí k tomu, aby prohrál. Není třeba dávat předpokládané příklady, dokonce ani z přítomné války ne, protože pravidlo vskutku ilustrují právě tak úspěchy, jako nezdary, zrovna tak Verdun jako Gallipoli, zrovna tak úspěšná obrana Paříže, jako neúspěšná obrana Antverp. V obou případech byl paradox politiků obecně zřejmý. Není to jen tak, že by k nezdaru došlo jen silou jejich neschopnosti. Ve skutečnosti je to tak, že triumf nastal silou jejich bezmoci.

V jednom dalším, a skutečném smyslu, je úžasné a nádherné, když člověk víc, co si myslí. Je vzácné a drahocenné, když člověk zná meze svého myšlení. Dalo by se tomu pravdivě říkat rámec myšlení, protože rám, i když je obrysem, je nutně i mezí. Nikdo z nás je nezná dostatečně a je možné, že mez snadněji přetéká u člověka, jehož řemeslem je jakási neomezená samomluva, ať už je to politik, o kterém jsem zrovna mluvil, nebo jen žurnalista, jako já sám. O principu jsem ale nikdy nepochyboval. A princip je ten, že ideje, které mohou být zákonné či mohou plodně ovlivňovat v čase míru se při takových zkušenostech, jako je válka, nesmí stát floskulemi či módními potřeštěnostmi.  Jak řekl Walt Whitman v jednom z největších tvrzení moderní literatury: „Pokud tyto myšlenky nejsou právě tak myšlenkami vašimi, jako jsou mými, pak nejsou nic.“ Skutečná ilustrace takových pravd musí ale vždy být individuální. Tak jsem například vždy cítil ostrovní vlastnosti Anglie spíš jako umělecký tvar než jako intelektuální omezení.  Mám přímo potěšení z toho, že žiju na ostrově, matce hejna létajících ostrovů, kterým říkáme naše lodi. Mohl bych si přát, aby ostrov byl ještě menší a v tomto imaginativním smyslu budu vždy zastávat, že nejmonumentálnějším a nejtriumfálnějším patriotem musí být Little Englander (obvykle pejorativní označení, původně odpůrců udržování a rozšiřování Britského impéria, obecněji lidí považovaných na šovinisty a hurávlastence pozn. překl.). Ani na okamžik bych takovou ostrovní imaginaci nevyměnil za neurčitý evropský kontinent a jeho obrovské armády odvedenců za  všechna napoleonská vojska šířící se v Podunají a Porýní. Kdyby ale člověk směl dovolit tomuto uměleckému nacionalismu, aby zasahoval do jeho praktického patriotismu, pokud by jej ovládal ohledně povinné vojenské služby nebo námořních mocností, víme všichni, co by dělal. Dovolil by, aby jej literární nálada změnila v šílence a zrádce. V devíti případech z desíti je tu to, co je pravda o  literárních idejích, právě tak pravdou o politických idejích. I tehdy, když je konkrétní státníkova myšlenka upřímným osobním nadšením—a ne, jak tomu častěji bývám stranický pokřik, politická pleticha, nebo o privátní zájem—je dost dobře možné, že bude docela nevhodná k aplikaci pro starodávnou a samosprávnou válečnou vědu.

Vážené osoby nyní pořád píší do novin, aby činily návrhy, co by měly obětovat. Mohu-li navrhnout, aby obětovaly své návrhy? Pokud už si musí něco odepřít, pak ať si odepřou svou známost tak všeobecnou jako je nechvalná, nebo, pokud už ode mě ten výraz vyžadují, slávu. Tohle pletení se do věci už nadělalo obludnou spoustu škody na obecné morálce—vyvolávání pomlouvačného poplachu o válečných dětech, vykládáním nejožralejších nesmyslů o opilství, ukazováním velkého národa jako maličkého kvůli jeho rozlámání na drobky malých a sektářských výborů, a i jinak naplňováním své divoké vůle postarat se, abychom jak to jen lze nebyli v hodině našeho navštívení hodni sebe sama. Tato rada, která je velmi potřeba pro drobné lidičky v naší komunitě je myslím právě tak potřeba pro ty velké. Státníka práce přijde, až bude stát normální—tedy až se zase stane státem. Bude to práce, který bude vším, co by si ten nejambicioznější státník mohl přát. A nemyslím, že ani ten nepřísnější státník, jakého kdy svět viděl, by záviděl těm, kdo se s ní budou muset vypořádat. V čase, který přijde nám politici budou moci dát všechnu svou moudrost a nemálo své pošetilosti. Dnes není den státníků, ale vojáků a námořníků. Muži u moci budou souzeni ne podle toho, co dělají, ale podle toho, co umožní dělat vojákům a námořníkům, a čím méně slyšíme jakýkoliv politický hlas, tím dřív můžeme slyšet zvony a trubky triumfu a osvobození lidstva. Ve většině případu je nyní zcela vážně pravda, že to nejstátničtější, co může státník udělat, je to, že nebude dělat nic.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 555-559 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Teuton procitá ke hněvu (ILN 2. prosince 1916)

December 2, 1916

The Teuton Awakes to Wrath

Až zas jednou bude čas a nálada na romance, chtěl bych napsat romanci o válce—či spíše o prvcích a počátcích války. Celý příběh by se odehrával v restauraci v Soho a tvořily by jej hádky mezi dvěma číšníky, jedním německých a jedním italským. Myslím, že by příběh měl epilog napsaný rudým ohněm, ve kterém by zkřížili bodáky nad pádem Triestre. Tímto mistrovským dílem krásné literatury se tu dál zabývat nemusíme a je velmi nepravděpodobného, že by se s ním vůbec kdy někdo zabýval, jen podotknu, že německý číšník je velmi zajímavá postava, protože je to tichá a vážená osoba, která je shodou okolností svým tichým a váženým způsobem šílená.

Dalším a rychlejším způsobem, jak dosáhnout téže pravdy o stejném typu, je přečíst si výzvy, které si vzájemně dávají Němci. Velmi dramaticky označují skutečný rozdíl mezi barbarem a římským občanem, který jsem si představoval zuřící v restauraci nad spropitným a ubrousky na stolech. Dovolte mi příklad. Německé říši bylo před nějakým časem adresováno prohlášení, ve kterém se uvádělo, že nepřátelé oné říše se musí mít na pozoru, protože v nouzi nejvyšší propukne furor Teutonicus a vše bude zničeno. Nu, to označuje přítomnost velmi zvláštní a zajímavé morální ideje, která tvoří velkou část skutečného morálního problému. Na povrchu je samozřejmě to, co o věci dá zdravý rozum, a je to docela komické. Zřejmá odpověď zní, že furor Teutonicus již udělal vše, co se od něj dalo rozumně očekávat. Pokud je střílení kněží a ošetřovatelek, ničení katedrál a nemocnic a unášení školaček do otroctví známkou, že Teuton ještě pořád drží své vášně na uzdě, pak by nás skutečně velmi zajímalo, co bude dělat, až uzdu popustí. Reakce tohoto konkrétního druhu trpělivosti a sebeovládání může být docela dobře novým psychologickým fenoménem a to takovým, který může být obtížné si předem představit. Mně tu ale nejde nijak zvlášť o zřejmější legraci tohoto pojetí. Jde mi o toto jedinečné a pobízivé německé pojetí uchovávání zuřivosti v záloze, o považování divokosti za poslední a nejhorší zbraň. Je to bezpochyby hodně rozšířená idea, nejen v německé literatuře, ale ve značné části anglické i další literatury, která byla Německem ovlivněna. I z našich románů a našich novin známe ideu ušlechtilého Vikinga, který je obecně stoik, až je z něj nakonec berserker. Německý duch nebyl v ničem poetičtější—ani méně praktický.

Nu, italský číšník v mé imaginární restauraci měl svůj způsob, jak rozbíjet věci. Rozbíjel je záměrně, i když si to nijak zvlášť nepřipravoval. Rozbíjel je v zuřivosti—skleničky a lahve a nejspíš židle a stoly. Jinak řečeno, je skutečně pravda, že typ lidí dosti volně nazývaný Latinové (protože Latinové mezi sebou obsahují dosti výrazné kontrasty) Angličanům obecně přijde tak, že má dost prudkou tělesnou netrpělivost, která příležitostně přejde od svěžesti k jakési brutalitě. Je skutečně pravda, že Ital či Francouz někdy rozbíjí věci tam, kde by si Angličan nechal zavolat vedoucího nebo napsal dopis do Timesů. Opakuje se to ve většině našich her a románů, přesto je to ale pravda. Pravdivé ale nejsou závěry, které se z toho obvykle dovozovaly, ty byly téměř pravým opakem pravdy. Francouzovi špatně rozumíme, protože jsme jeho nepraktičnost jaksi neurčitě považovali za netrpělivost, zatímco ve skutečnosti je to spíše nadměrná praktičnost. Je naším instinktem říkat, že dělá mnoho povyku kvůli maličkostem. Bližší pravdě by ale skutečně bylo říci, že dělá povyk právě proto, že to jsou maličkosti. Nedělá povyk kvůli věcem, které maličkostmi nejsou. Nepředstavuje si, že by bylo lze smrt či úděl nebo velkou válku ovládat živými gesty, kterámohou posloužit k tomu, aby vylekaly nepozorného prodavače nebo přivedly k životu recepčního v hotelu. Nemyslí si, že by mohl frontovou linii prolomit tak, jak rozbíjí sklenku vína, nebo dosáhnout pádu velkého města tak, jak kopnutím převrátí malý stolek. Když dojde na jeho nejstarší řemeslo, jímž je válka, není Latinovi furor Teutonicus, ani žádný odpovídající furor Latinus k ničemu.

Je pravděpodobné, že Napoleon udělal na mnoho lidí dojem svou briskností, která hraničila s pouhými špatnými způsoby. Je pravděpodobné, že občas rozbil sklínku nebo překopl stůl. Ale když byl Napoleon přečíslen a poražen u Lipska, nevycenil zuby a neřekl: „Teď předvedu svou korsickou odvetu a spojenecké armády přede mnou prchnou.“ Neměl iluze o tom, že jen samotný původ zvládne kouzlo, tím méně, že pouhá zuřivost může být zálohou. Své síly do severní Francie stáhl s tou nejchladnější vědu a nejpřísnějším realismem a pronásledovatelům u Montmirail překazil plány čirou obratností. Na pláních Champange rýsoval tyto plány, které byly myslím prvnímu funkčními modely bitvy na Marně, téměř s abstraktním racionalismem matematika kreslícího diagramy. Stalo se, že strategie jej zachránit nemohla, je pravděpodobné, že on si sám nemyslel, že by jej zachránit mohla, ale je jisté, že si nemyslel, že by jej mohla zachránit italská vznětlivost. Ale moderní Němec, i když je to generál tak inteligentní a zkušený jako Hindenburg, se vskutku cítí disponován k tomu, aby se se svým Lipskem vypořádal vyceněním zubů a prohlášením „Teď projevím svou teutonskou zuřivost a armády Spojenců přede mnou uprchnou.“ Procitnutí Teutonova hněvu bylo prorokováno jako cosi dalekého a částečně božského—jako Soudný den či Zlatý věk. Pruský profesor už nám s nanejvýš planoucím vzrušením říkal, co se stane, až ztratí svůj ledový klid. Není zde ani špatné, že si profesor říká filosof. Ani od nás není pouhý antagonismus a urážka, když o něm říkáme, že je filosofem barbarství. Zastával určitou ideu a ta fráze ideu vyjadřovala. Není snadné z něj zrovna teď nějakou ideu dostat, ale to je proto, že nutnost usilovat o slátaný mír vyvolala ve všech původních pruských idejích čirý chaos. Nyní bojujeme s vlkem v rouše beránčím, a když jej kousneme, máme jen pusu plnou vlny. Ale před rokem či dvěma, kdy byl prostě jen vlkem, byl vlkem filosofickým a byl nejen ochoten, ale přímo dychtil po tom, aby nám vysvětlil svůj zákon džungle. V onom stavu skutečného němectví by o sobě sám řekl většinu toho, co o něm říkám já. Deset ku jedné, že kdybych řekl, že jeho kultura je jen slabě zakryté divošství, bral by to jako kompliment. Míní totiž cosi takového: že naše nejsilnější část je ta, která má nejblíž přírodě—že v tomto smyslu je podvědomí silnější než vědomí, a i neosobní silnější než osobní. V tomto smyslu si myslel, a myslí, že existuje konečná forma sebevyjádření a prosazení, která může nastat jen s pominutím sebekontroly. V tomto smyslu myslel a myslí, že existuje moc zvaná furor Teutonicus. A právě v tomto smyslu je čímsi, co je jednoznačnější než barbar—pohan.

Byl jsem kritizován za poznámku, že podstatou moderního Německa je atheismus. Tuto poznámku zopakuji, protože tato myšlenka neosobní moci je duší atheismu. Člověk by skoro mohl říct, že je bohem atheismu. Ve srovnání s tím je pouhé slovní či logické popření, jako u francouzských atheistů, nejen omylem, ale téměř nedorozuměním. Když latinský skeptik nemůže věřit v osobní aspekt Božstva, věří o to pevněji v osobní aspekt lidstva. I tehdy, pokud nevěří v Boha, věří docela přísně v Boží obraz, protože věří, že člověk může být stvořitelem a soudcem. A to, když je to správně pochopeno, je důvod, proč Napoleon mohl vybuchnout kvůli knoflíku, ale ne kvůli bitvě, a proč by italský číšník zuřil kvůli vínu, ale ne kvůli krvi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 551-555 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988