Teuton procitá ke hněvu (ILN 2. prosince 1916)

December 2, 1916

The Teuton Awakes to Wrath

Až zas jednou bude čas a nálada na romance, chtěl bych napsat romanci o válce—či spíše o prvcích a počátcích války. Celý příběh by se odehrával v restauraci v Soho a tvořily by jej hádky mezi dvěma číšníky, jedním německých a jedním italským. Myslím, že by příběh měl epilog napsaný rudým ohněm, ve kterém by zkřížili bodáky nad pádem Triestre. Tímto mistrovským dílem krásné literatury se tu dál zabývat nemusíme a je velmi nepravděpodobného, že by se s ním vůbec kdy někdo zabýval, jen podotknu, že německý číšník je velmi zajímavá postava, protože je to tichá a vážená osoba, která je shodou okolností svým tichým a váženým způsobem šílená.

Dalším a rychlejším způsobem, jak dosáhnout téže pravdy o stejném typu, je přečíst si výzvy, které si vzájemně dávají Němci. Velmi dramaticky označují skutečný rozdíl mezi barbarem a římským občanem, který jsem si představoval zuřící v restauraci nad spropitným a ubrousky na stolech. Dovolte mi příklad. Německé říši bylo před nějakým časem adresováno prohlášení, ve kterém se uvádělo, že nepřátelé oné říše se musí mít na pozoru, protože v nouzi nejvyšší propukne furor Teutonicus a vše bude zničeno. Nu, to označuje přítomnost velmi zvláštní a zajímavé morální ideje, která tvoří velkou část skutečného morálního problému. Na povrchu je samozřejmě to, co o věci dá zdravý rozum, a je to docela komické. Zřejmá odpověď zní, že furor Teutonicus již udělal vše, co se od něj dalo rozumně očekávat. Pokud je střílení kněží a ošetřovatelek, ničení katedrál a nemocnic a unášení školaček do otroctví známkou, že Teuton ještě pořád drží své vášně na uzdě, pak by nás skutečně velmi zajímalo, co bude dělat, až uzdu popustí. Reakce tohoto konkrétního druhu trpělivosti a sebeovládání může být docela dobře novým psychologickým fenoménem a to takovým, který může být obtížné si předem představit. Mně tu ale nejde nijak zvlášť o zřejmější legraci tohoto pojetí. Jde mi o toto jedinečné a pobízivé německé pojetí uchovávání zuřivosti v záloze, o považování divokosti za poslední a nejhorší zbraň. Je to bezpochyby hodně rozšířená idea, nejen v německé literatuře, ale ve značné části anglické i další literatury, která byla Německem ovlivněna. I z našich románů a našich novin známe ideu ušlechtilého Vikinga, který je obecně stoik, až je z něj nakonec berserker. Německý duch nebyl v ničem poetičtější—ani méně praktický.

Nu, italský číšník v mé imaginární restauraci měl svůj způsob, jak rozbíjet věci. Rozbíjel je záměrně, i když si to nijak zvlášť nepřipravoval. Rozbíjel je v zuřivosti—skleničky a lahve a nejspíš židle a stoly. Jinak řečeno, je skutečně pravda, že typ lidí dosti volně nazývaný Latinové (protože Latinové mezi sebou obsahují dosti výrazné kontrasty) Angličanům obecně přijde tak, že má dost prudkou tělesnou netrpělivost, která příležitostně přejde od svěžesti k jakési brutalitě. Je skutečně pravda, že Ital či Francouz někdy rozbíjí věci tam, kde by si Angličan nechal zavolat vedoucího nebo napsal dopis do Timesů. Opakuje se to ve většině našich her a románů, přesto je to ale pravda. Pravdivé ale nejsou závěry, které se z toho obvykle dovozovaly, ty byly téměř pravým opakem pravdy. Francouzovi špatně rozumíme, protože jsme jeho nepraktičnost jaksi neurčitě považovali za netrpělivost, zatímco ve skutečnosti je to spíše nadměrná praktičnost. Je naším instinktem říkat, že dělá mnoho povyku kvůli maličkostem. Bližší pravdě by ale skutečně bylo říci, že dělá povyk právě proto, že to jsou maličkosti. Nedělá povyk kvůli věcem, které maličkostmi nejsou. Nepředstavuje si, že by bylo lze smrt či úděl nebo velkou válku ovládat živými gesty, kterámohou posloužit k tomu, aby vylekaly nepozorného prodavače nebo přivedly k životu recepčního v hotelu. Nemyslí si, že by mohl frontovou linii prolomit tak, jak rozbíjí sklenku vína, nebo dosáhnout pádu velkého města tak, jak kopnutím převrátí malý stolek. Když dojde na jeho nejstarší řemeslo, jímž je válka, není Latinovi furor Teutonicus, ani žádný odpovídající furor Latinus k ničemu.

Je pravděpodobné, že Napoleon udělal na mnoho lidí dojem svou briskností, která hraničila s pouhými špatnými způsoby. Je pravděpodobné, že občas rozbil sklínku nebo překopl stůl. Ale když byl Napoleon přečíslen a poražen u Lipska, nevycenil zuby a neřekl: „Teď předvedu svou korsickou odvetu a spojenecké armády přede mnou prchnou.“ Neměl iluze o tom, že jen samotný původ zvládne kouzlo, tím méně, že pouhá zuřivost může být zálohou. Své síly do severní Francie stáhl s tou nejchladnější vědu a nejpřísnějším realismem a pronásledovatelům u Montmirail překazil plány čirou obratností. Na pláních Champange rýsoval tyto plány, které byly myslím prvnímu funkčními modely bitvy na Marně, téměř s abstraktním racionalismem matematika kreslícího diagramy. Stalo se, že strategie jej zachránit nemohla, je pravděpodobné, že on si sám nemyslel, že by jej zachránit mohla, ale je jisté, že si nemyslel, že by jej mohla zachránit italská vznětlivost. Ale moderní Němec, i když je to generál tak inteligentní a zkušený jako Hindenburg, se vskutku cítí disponován k tomu, aby se se svým Lipskem vypořádal vyceněním zubů a prohlášením „Teď projevím svou teutonskou zuřivost a armády Spojenců přede mnou uprchnou.“ Procitnutí Teutonova hněvu bylo prorokováno jako cosi dalekého a částečně božského—jako Soudný den či Zlatý věk. Pruský profesor už nám s nanejvýš planoucím vzrušením říkal, co se stane, až ztratí svůj ledový klid. Není zde ani špatné, že si profesor říká filosof. Ani od nás není pouhý antagonismus a urážka, když o něm říkáme, že je filosofem barbarství. Zastával určitou ideu a ta fráze ideu vyjadřovala. Není snadné z něj zrovna teď nějakou ideu dostat, ale to je proto, že nutnost usilovat o slátaný mír vyvolala ve všech původních pruských idejích čirý chaos. Nyní bojujeme s vlkem v rouše beránčím, a když jej kousneme, máme jen pusu plnou vlny. Ale před rokem či dvěma, kdy byl prostě jen vlkem, byl vlkem filosofickým a byl nejen ochoten, ale přímo dychtil po tom, aby nám vysvětlil svůj zákon džungle. V onom stavu skutečného němectví by o sobě sám řekl většinu toho, co o něm říkám já. Deset ku jedné, že kdybych řekl, že jeho kultura je jen slabě zakryté divošství, bral by to jako kompliment. Míní totiž cosi takového: že naše nejsilnější část je ta, která má nejblíž přírodě—že v tomto smyslu je podvědomí silnější než vědomí, a i neosobní silnější než osobní. V tomto smyslu si myslel, a myslí, že existuje konečná forma sebevyjádření a prosazení, která může nastat jen s pominutím sebekontroly. V tomto smyslu myslel a myslí, že existuje moc zvaná furor Teutonicus. A právě v tomto smyslu je čímsi, co je jednoznačnější než barbar—pohan.

Byl jsem kritizován za poznámku, že podstatou moderního Německa je atheismus. Tuto poznámku zopakuji, protože tato myšlenka neosobní moci je duší atheismu. Člověk by skoro mohl říct, že je bohem atheismu. Ve srovnání s tím je pouhé slovní či logické popření, jako u francouzských atheistů, nejen omylem, ale téměř nedorozuměním. Když latinský skeptik nemůže věřit v osobní aspekt Božstva, věří o to pevněji v osobní aspekt lidstva. I tehdy, pokud nevěří v Boha, věří docela přísně v Boží obraz, protože věří, že člověk může být stvořitelem a soudcem. A to, když je to správně pochopeno, je důvod, proč Napoleon mohl vybuchnout kvůli knoflíku, ale ne kvůli bitvě, a proč by italský číšník zuřil kvůli vínu, ale ne kvůli krvi.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 551-555 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s