Útok na politiky (ILN, 9. prosince 1916)

December 9, 1916

The Attack on the Politicians

Opět je příliš obecný sklon vyvyšovat politiky—i kdyby to mělo být vyvyšování na šibenice. Noviny se jen chvějí frázemi o tomhle státníkovi, který nemůže vést válku, o tom jak támhletoho politika je nutné vyhnat z veřejného života, protože on válku prohraje. Nu, politikové válku vést nemohou. Jedna jediná děsivá vlastnost, kterou mají, je ta, někdy mohou uzavřít mír. V tomto bodě plně souhlasím s tím, že bdělost je zcela zásadně důležitá. Že my, lid, nepřijmeme zbabělý kompromis s pruskými piráty a otrokáři, to je fakt, který je třeba politikům vysvětlit tak, aby nemohlo být mýlky—a to ne tomu či onomu idolu novin, ale všem. Ve chvíli, kdy udělají i ten nejmenší pohyb směrem k otevření pasti, do níž se velký drak už chytil za ocas, je nutné je rozdrtit—ne toho či onoho obětního beránka novin, ale všechny. Akt obejití se beze všech existujících politiků byl v historii obecně znám jako revoluce a skutečná revoluce by byla mnohem lepší než falešný mír. Bojujeme s čímsi, co připomíná lidožrouta a jakékoliv příměří bychom s ním uzavřeli, bude čímsi jako pastí pohlcující lidi.

Zatímco je ale spravedlivé říkat politikům, aby neuzavírali mír, je docela nespravedlivé, aby se jim říkalo, že mají válčit. Válčí armády a námořnictva. A ve světle tohoto prostého faktu se musíme smířit s určitým paradoxem v samotném postavení politika v době války. Nikdy jsem neměl ani tu nejmenší důvěru v kult silného muže, ani v oblastech, kde ta fráze má jakýsi přímý význam. Chvála vršená na osobnost, protože „ví, co si myslí“ nebo že „chce vyhrát“ nedokazuje, zdá se mi, že by to byl někdo silného smýšlení, ale jen to, že jeho přátelé jsou slabomyslní. Tvrzení, že ví, co si myslí, je asi stejné ujištění, jako sdělení, že ví, jak se jmenuje. Dokazuje to jen tolik, že to není vcelku doslova idiot, pokud to tedy dokazuje. A je jisté, že člověk, který toliko „chce vyhrát“ nemůže vědět, co vítězství znamená. Pokud neexistuje reálná možnost nezdaru, žádné mocné úsilí se nevynakládá. I když jsem ale přesvědčen, že udánlivý silný muž bývá někdy pitomec a podvodník, jsou jisté obory, kde lze tenhle pojem snesitelně použít. Kdekoliv se člověk zabývá něčím, čemu by měl rozumět, je tu rozdíl mezi silou a slabostí v tom smyslu, v jakém je rozdíl mezi aktivitou a leností nebo odvahou  a strachem. Na kovářově kovadlině nebo popravčím špalku je rozdíl mezi silnou a slabou ranou, na veřejném shromáždění je rozdíl mezi silným a slabým hlasem—nebo i mezi silným a slabým prohlášením na veřejném shromáždění. Válku ale nevyhrává ani neprohrává hlas či prohlášení na veřejném shromáždění. Vyhrávají a prohrávají ji velitelé v poli a vojska pod jejich velením. Ti prokazují sílu ve své oblasti, jako muž s kladivem či sekerou, a je zřejmé, že ji nejspíše projeví nejvíce, pokud jim nebude překážet a omezovat je jiný muž z jiného oboru. Jednomu by se zdálo, že tohle vše musí být tak zřejmé, až to bude únavné, přesto však právě tohle tvoří paradox, který pro tolik lidí nemá ani hlavu ani patu.

Paradox je samozřejmě v tom, že ve válce bývá silnější právě ten ministr, který je považovaný za slabého, než ten silný. Ministr pro válku není nikdy mužem, který by vedl válku, příliš často bývá jen mužem, který se do války plete. Pokud je silný, pak je silné jeho vměšování, je silná jeho nevědomost, silná jsou jeho omezení, amatérismus, marnivost i soukromé pře. Čím víc ví, co si myslí, tím méně je pravděpodobné, že si půjde po svém. Čím víc chce vyhrát, tím pravděpodobnější je, že bude mít všechnu energii, odvahu a sebevědomí, jichž je zapotřebí k tomu, aby prohrál. Není třeba dávat předpokládané příklady, dokonce ani z přítomné války ne, protože pravidlo vskutku ilustrují právě tak úspěchy, jako nezdary, zrovna tak Verdun jako Gallipoli, zrovna tak úspěšná obrana Paříže, jako neúspěšná obrana Antverp. V obou případech byl paradox politiků obecně zřejmý. Není to jen tak, že by k nezdaru došlo jen silou jejich neschopnosti. Ve skutečnosti je to tak, že triumf nastal silou jejich bezmoci.

V jednom dalším, a skutečném smyslu, je úžasné a nádherné, když člověk víc, co si myslí. Je vzácné a drahocenné, když člověk zná meze svého myšlení. Dalo by se tomu pravdivě říkat rámec myšlení, protože rám, i když je obrysem, je nutně i mezí. Nikdo z nás je nezná dostatečně a je možné, že mez snadněji přetéká u člověka, jehož řemeslem je jakási neomezená samomluva, ať už je to politik, o kterém jsem zrovna mluvil, nebo jen žurnalista, jako já sám. O principu jsem ale nikdy nepochyboval. A princip je ten, že ideje, které mohou být zákonné či mohou plodně ovlivňovat v čase míru se při takových zkušenostech, jako je válka, nesmí stát floskulemi či módními potřeštěnostmi.  Jak řekl Walt Whitman v jednom z největších tvrzení moderní literatury: „Pokud tyto myšlenky nejsou právě tak myšlenkami vašimi, jako jsou mými, pak nejsou nic.“ Skutečná ilustrace takových pravd musí ale vždy být individuální. Tak jsem například vždy cítil ostrovní vlastnosti Anglie spíš jako umělecký tvar než jako intelektuální omezení.  Mám přímo potěšení z toho, že žiju na ostrově, matce hejna létajících ostrovů, kterým říkáme naše lodi. Mohl bych si přát, aby ostrov byl ještě menší a v tomto imaginativním smyslu budu vždy zastávat, že nejmonumentálnějším a nejtriumfálnějším patriotem musí být Little Englander (obvykle pejorativní označení, původně odpůrců udržování a rozšiřování Britského impéria, obecněji lidí považovaných na šovinisty a hurávlastence pozn. překl.). Ani na okamžik bych takovou ostrovní imaginaci nevyměnil za neurčitý evropský kontinent a jeho obrovské armády odvedenců za  všechna napoleonská vojska šířící se v Podunají a Porýní. Kdyby ale člověk směl dovolit tomuto uměleckému nacionalismu, aby zasahoval do jeho praktického patriotismu, pokud by jej ovládal ohledně povinné vojenské služby nebo námořních mocností, víme všichni, co by dělal. Dovolil by, aby jej literární nálada změnila v šílence a zrádce. V devíti případech z desíti je tu to, co je pravda o  literárních idejích, právě tak pravdou o politických idejích. I tehdy, když je konkrétní státníkova myšlenka upřímným osobním nadšením—a ne, jak tomu častěji bývám stranický pokřik, politická pleticha, nebo o privátní zájem—je dost dobře možné, že bude docela nevhodná k aplikaci pro starodávnou a samosprávnou válečnou vědu.

Vážené osoby nyní pořád píší do novin, aby činily návrhy, co by měly obětovat. Mohu-li navrhnout, aby obětovaly své návrhy? Pokud už si musí něco odepřít, pak ať si odepřou svou známost tak všeobecnou jako je nechvalná, nebo, pokud už ode mě ten výraz vyžadují, slávu. Tohle pletení se do věci už nadělalo obludnou spoustu škody na obecné morálce—vyvolávání pomlouvačného poplachu o válečných dětech, vykládáním nejožralejších nesmyslů o opilství, ukazováním velkého národa jako maličkého kvůli jeho rozlámání na drobky malých a sektářských výborů, a i jinak naplňováním své divoké vůle postarat se, abychom jak to jen lze nebyli v hodině našeho navštívení hodni sebe sama. Tato rada, která je velmi potřeba pro drobné lidičky v naší komunitě je myslím právě tak potřeba pro ty velké. Státníka práce přijde, až bude stát normální—tedy až se zase stane státem. Bude to práce, který bude vším, co by si ten nejambicioznější státník mohl přát. A nemyslím, že ani ten nepřísnější státník, jakého kdy svět viděl, by záviděl těm, kdo se s ní budou muset vypořádat. V čase, který přijde nám politici budou moci dát všechnu svou moudrost a nemálo své pošetilosti. Dnes není den státníků, ale vojáků a námořníků. Muži u moci budou souzeni ne podle toho, co dělají, ale podle toho, co umožní dělat vojákům a námořníkům, a čím méně slyšíme jakýkoliv politický hlas, tím dřív můžeme slyšet zvony a trubky triumfu a osvobození lidstva. Ve většině případu je nyní zcela vážně pravda, že to nejstátničtější, co může státník udělat, je to, že nebude dělat nic.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 555-559 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s