Vidět věci v celku (ILN, 19. prosince 1916)

December 16, 1916

Seeing the Large Picture

Patří k paradoxům člověka, že malá věc se jeví o tolik větší než věc velká. Všímáme si nápisu na obloze, když si nevšímáme oblohy, významný bod v krajině naší pozornosti neunikne, zatímco zemi věnujeme pozornost jen sotva, a s úžasem vzhlížíme k vířícím hvězdám nad námi, aniž bychom si kdy byli vědomí vířící hvězdy, na které stojíme. Malá věc je předmětem, zatímco velká věc je toliko pozadím. Pravda má samozřejmě velmi hluboké kořeny, ležící velmi blízko tomu, co náboženství vždycky říkalo o závislosti a nevděčnosti člověka. Od filosofa nemusí být taktní, když potká člověka, který má v botě oblázek, že mu bude připomínat, že má velké štěstí, že vůbec má nějaké nohy. Od mystika může být neopatrné, když si paní domu stěžuje na pavučinu u stropu, aby jí říkal, že ten strop na ni může každou chvíli spadnout. Přese všechno ale mají filosof a mystik docela pravdu a pravda o  tom, co říkají, bývá často obnažena v zemětřesení války, kdy dělové koule skutečně odnáší údy nebo střechy skutečně padají dolů pod údery dělostřeleckých granátů. V tomhle se válka velmi podobá zemětřesení, protože zemětřesení je záležitost, kdy se největší nám známá věc začne hýbat a všem nám připomínat, jak dlouho zůstávala v klidu ležet.

V přítomné válce jsme dosáhli konkrétního bodu, kdy je svrchovaně důležité roztáhnout naše smýšlení, abychom pojali velké věci, ne jen ty malé. Není totiž nic přehnaného říct, že velké věci jdou dobře a malé věci špatně. Prostým trikem myšlenkového smrštění lze vyvolat pesimismus či přímo paniku. Je to optická iluse, která vidí Rumunsko, ale Rusko vidět nedokáže. Dokáže spatřit obsazení Kútu, a to právě proto, že Kút je malé i isolované předsunuté postavení, malá tečka ve velké pláni. Nikdy nedokázala pojmout obrovské množství obsazování, které prováděl Brusilov v Haliči a to právě proto, že dosahovala dlouhých čísel—a při troše představivosti nula od nuly pojde. Říct, že mezi mnohými a mnohými leteckými dobrodružstvími dokazuje takový a takový poměr úspěchů dokazuje, že angličtí aviatici mají nad Němci převahu, zanechá v mysli jen takový zmatený dojem jako mračno much ve vzduchu. Takové sdělení se nemůže ve své nápadnosti a intensitě porovnávat se vzrušením z pozorování jedné tečky nad Londýnem u vědomí, že je to Zeppelin, i když Zeppelin se vší pravděpodobností zabloudil, poztrácel své bomby a potácel se k pádu v plamenech. V tomto smyslu to není ani sama velikost Zeppelinů, která je tak působivá, ale spíše jeho malost. Je kompaktní a má zřetelný tvar, je to objekt a ne výhled či obrovský plán. Totéž, co působí, že je příliš malý na to, aby nesl vážnou vojenskou sílu, příliš malý na to, aby napadl armádu nebo se pokusil o invazi—totéž, co jej činí příliš malým pro tyhle věci mu dává také nanejvýš konečnou a účinnou výhodu malosti. Je příliš malý na to, abychom ho mohli ignorovat.

Rozpřáhnutí naší imaginace do měřítka války nás musí nepochybně zbavit jakékoliv marnivé sebedůvěry nebo jen přehlíživého uspokojení. Právě tak nepochybně nás ale musí utvrdit proti docela fantastickým modrým čertům, kteří v posledních týdnech tančili na stovce lan. Nemáme-li okamžitý důvod plesat, pak je tu ještě méně důvodů k jakékoliv depresi, a zdá se přitom, že je tu mnoho lidí, kteří nemají nejmenší představu o existenci čehokoliv normálního mezi oběma těmito extrémy. Cokoliv se zdá dostatečné, aby svrhlo soudnou stolici, soudná stolice se stala poletující nebo kolébající se houpačkou. Takový přihlížející byl často podrobován satiře jako křeslový kritik, ale nijak se mi nezdá, že by se líp trefoval proto, že, že ze svého křesla udělá houpací křeslo. Být plný nadšení, když je ráno obsazena vesnice, a pak se zase trápit odpoledne—takhle se běh války nesleduje. To prostě znamená nevědomost o tom, jak se válka odvíjí. Například určité množství této lehkovážnosti lamentování je neznalostí nápadného vědeckého faktu, že po létu přichází zima. To je jistě poněkud nebezpečný a nedůstojný způsob, jak být ovlivněn počasím. Existuje jen jeden způsob, jak napravit něco tak chaotického, jako je tato směs temperamentu a teploty. A to je dívat se na velká fakta, ta největší fakta, jaká dokážeme najít. Znamená to dívat se za význačné body v krajině, které mohou klamat a měnit a vidět krajinu, který přetrvává.

Nu a tím velkým faktem je skutečnost, že velké záměry Německa se nejen nevydařily a selhaly, ale přímo ustaly a že jeho relativně menší plány mají určitý úspěch. Nejprve podniklo velké úsilí na Západě, Západ je přitlačil a nyní je pod jeho rostoucím tlakem. Od té doby podniklo jeden poslední pokus obrátit situaci ve verdunském sektoru a (řečeno zcela nejmírněji) je tam nesmírně hůř, než kdyby jej nikdy nepodniklo. Své další velké úsilí podniklo na Východě, maje dobrou naději, že se mu podaří rozbít armádu ožebračenou o munici. Tak se vzdálilo úspěchu, že ožebračená armáda se vrátila znovuvyzbrojená a velké části jeho armád nejen zahnala, ale i zajala. Po tomto dvojí velkém úsilí na Západě a Východě už Německo žádné velké úsilí nepodniklo, ale pronásledovalo ustupující Srby a nyní pronásleduje ustupující Rumuny.  Jsou to všechno velmi vyčpělá fakta, ale pořád to jsou se zdrcující převahou ta nejdůležitější fakta. Mohou nás unavovat, tak jako nás může unavit krajina, ale nemusíme dávat průchod svým citům lživým tvrzením, že ta krajina je sesuvem půdy. Beru to tak, že nejde o pochybnost o porážce nepřítele, ale zklamání, protože jeho poražení bude trvat o nějakou tu chvíli déle. Nebesa vědí, že to je dostatečně lidské, když vezmeme v potaz neustávající oběti. Když se to tak vezme, je velmi lidské mávat bílou vlajkou nebo utéct. Ale lidé nejsou označováni za přísné patrioty pro podněcování této části svého lidství. Když člověk mává bílým hadrem, nepředpokládá se, že zachraňuje říši, ale zjevně ji zachraňuje, když mává hadrem potištěným. Když dovolí svým nohám, aby s ním utekly, pochvaly za to, že „bere válku vážně“ se nedočká. Zjevně se jí ale dočká, když dovolí, aby s ním utekla jeho slova a city. Přitom je jistě mnohem méně prominutelné, abychom se dostávali do vyděšení my, kdo hrůz vidíme tak málo. Pokud dokáže člověk překonat svá cukání, když čeká v zákopu a chystá si bajonet, pak je jistě může překonat, když má jen čekat v klubu a číst noviny. Ne, pokud prostě cítíme zklamání, pak si musíme ostře povědět, že cítit takové zklamání je od nás velkým zklamáním. Když jsme se dali do války se zlem tak hluboce zakopaným ve střední Evropě, museli jsme odbýt stovku prodlev a očekávat stovku zklamání. Když jsme poslali muže, aby je vyhazovaly do vzduchu smrtící výbušniny, musíme být alespoň zajištěni proti tomu, aby námi pohazoval každý závan doktríny, musíme vědět, že znamení, v němž zvítězíme, je kříž, a ne větrná korouhvička.

Jedna ošetřovatelka, která odvedla ušlechtilou a skrytou službu v divokém kraji na počátku války vzpomínala, jak byla ona a její malá kolonie po týdny a měsíce odříznuta od jakýchkoliv zpráv. Říkala, že po určitém počtu dní se jich všech zmocnil nesmyslný pocit pohromy a své práci se věnovali, jako by konečná porážka spojenců již byla v nemocnici oznámena. Žádné zprávy pořád nepřicházely, a po pár dnech všichni zářili stejně tajuplnou vírou, nadějí a jistotou o osudu světa. jejich beznaděj neměla žádnou vnější příčinu a stejně tak ji neměla jejich naděje. Ať už to byla nálada nebo nějaká mystičtější zkouška, celá scéna proměnění se odehrála ve zdech jejich nemocnice a dokonce ve zdech jejich mozků. Kdyby se stav vědomí dal podrobit analýze nebo rozložit na části, bylo by docela zajímavé zjistit, kolik z veselí nebo dosti hysterické deprese našich měst by nastávalo, kdyby se jim nedostávalo vůbec žádných zpráv o válce. Rozhodně se zdá, že jejich psychologický stav mívá jen málo, pokud vůbec, společného s válečnými zprávami, kterých se jim dostává. A i tehdy, když jsou ty zprávy vybičovány k vypěnění novinářskými lžemi, i tehdy, když je záměrně šířena panika, pořád může lpět tajemství na těch, kdo ji šíří a může se měnit se společností, v níž se šíří. Připomenu je jeden fakt, ať to bylo náhodou nebo božštější ironií, byly ty dny, kdy byla nemocnička ponořena v té nejhlubší melancholii nejspíš právě těmi dny, kdy se Manour točil kolem západního konce bitevní linie na Marně a Foch triumfálně projížděl bitevním průlomem pruské gardy.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 559-563 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s