Poučit se o našich spojencích (ILN, 30. prosince 1916)

December 30, 1916

Learning about Our Allies

Představme si, že jsme všichni společensky shromážděni se záměrem pojíst slona. Jak se ještě ukáže, činím tento extrémní, nicméně prostý návrh na zcela vážném, ba dokonce ethickém základě. Tyto řádky vyjdou v doznívající záři Vánoc, kdy předmět jezení již lze nahlížet v pokoji a s vyváženou rozvahou. A jak všichni víme, byl tento předmět sociálními filosofy a státníky nahlížen jako vážný problém. Rád bych si myslel, že sociální filosofové byli velmi filosofičtí nebo státníci velmi státničtí. Jak se zdá, hlavní doporučení, daleko před ostatními, bylo takové, že zásobovaní potraviny bude úspornější, pokus se lidé v restauracích omezí na tři chody místo čtyřech nebo pěti. Takový požadavek nemohu považovat za příliš náročný, protože jsem se sám velmi často musel omezit na jeden. A patřím k těm, kdo si jsou nepříjemně vědomi, že většina jejich spoluobčanů nemá ani to. Přesto považuji tento požadavek za pomýlený a založený na  omylu o povaze šetrnosti. Je také spojený s dalšími omyly v morálním a sociálním myšlení, o kterých budu mluvit později. Ale ekonomickou záležitost je podobě jako všechny takové záležitosti nutné zjednodušit, aby by je bylo možné vidět. Zjednoduším proto rozdíl mezi pěti chody a třemi a udělám z nich rozdíl mezi dvěma a jedním. A jelikož tyhle sloupce nechci plnit tabulkami plnými čísel udávajícími jejich velikost, složení a ceny všech jedlých ptáků, zvířat a ryb, vyvařím je takříkajíc všechny do jednoho velkého živočicha.  A čtenáře budu s rostoucí přísností žádat, aby se ke mně přidal a pojedl slona.

Zdálo by se přirozené, že jeden slon by měl zajistit jedno nejen elegantní, ale také rozmanité pohoštění. Jestliže můžeme mít polévku z volské oháňky, očekávám, že bychom mohli mít polévku ze sloního ocasu a řekl bych, že jí bude ještě víc. Pokud lidé dokáží jíst želé z telecích nožek, pak se domnívám, že by mohli jíst želé ze sloní nohy a alespoň mně by jedno nebylo víc jaksi vzdáleně odporné než druhé. Někteří lidé dokáží jíst mozečky, takže by mohli být s to jíst sloní mozek (o kterých se povídá, že jsou velice intelektuálně založené) a jelikož je morek považován za delikatesu, sloní morek by měl být ještě větší lahůdka. To všechno jsou konvenční a zjevné případy. Skutečně domácká a zdatná domácí paní by jistě přesně věděla, co dělat se sloníma ušima a ocasem. Chobot by bylo možné rozkrájet na příčné kulaté dílky, ale nijak netuším, co by bylo možné podniknout s kly, leda z nich nadělat párátka. Jde o tu ovšem o tohle. Při večeři o několika (řekněme třech) chodech by se od gourmeta dalo přirozeně očekávat, že si sloní ucho dá na začátek jako předkrm a kousek chobotu si dá jako jednohubku na konec. Ale hlavním chodem by bylo sloní žebírko a docela si myslím, že mu dalo zabrat. Ale kdyby nedostal žádný zákusek, žádnou maličkost z okrajových částí kůže na začátku a na konci, mohl by chtít víc než jen jedno žebro a další hosté, podobně omezení, by mohli chtít víc a víc žeber. A ježto je slon tvor sice rozložité ale ne neomezené obratlové konstituce, byla by jeho žebra spotřebována dříve, než by se nám mohlo zdát. A jeho chobot, ocas či uši mezitím vůbec nepřijdou k užitku, budou promrhány. Člověk, kterému bude dovoleno jen jedno velké sousto ze zvířete nebude chtít uždibnout kousek ocasu, ale vrhne se in media res a res bude velmi brzy snědena. Taková je tragedie slona napadaného na základě špatných ekonomických principů a ponaučení je prosté. Je omylem omezovat lidi na to, čemu se obecně říká pevná strava, protože značná část jejich solidní výživy nepochází z takové pevné stravy.  A je tu také omyl, že druhotné formy stravy je třeba vyhodit, protože by samy o sobě nikdy neobstály. Ať si čtenář vezme jakékoliv jiné zvíře nebo předmět způsobilý takového značného roztřídění a rozdělení a sám uvidí, že by bylo ve skutečnosti mnohem hospodárnější mít mnoho pokrmů než jeden. Ti, kdo tvrdí opak musí předpokládat, že kdykoli si objednají polévku z volské oháňky, musí se jenom kvůli tomu porazit další vůl. Tak to ale není. Není nutné chodit a chytat tresku jen proto, že se občas tresčí jikry používají jako zákusek, a není ani nutné kupovat krávu, když někdo chce udělat rýžový nákyp.

Ona plodná srovnání, která má podněcovat naše přátelství s našimi novými spojenci, nás v této věci musí ponaučit. Jistěže bývala doba, kdy méně zcestovalé typy Angličanů věřily, že Francouzi jedí všelijaké laskominy, protože jsou to přepychové lahůdky. Většina z nás ale už ví, že drobné dobrůtky Francouzi jedí proto, že jsou hospodární. Nikdo nepopírá, že průměrný chudý Francouz je spořivější než průměrný Angličan. Nikdo nepopírá, že Francouz (spíš Francouzka) víc používá příloh a drobných kuchařských experimentů než průměrný Angličan. Sama tradice odvozují anglické slovo pro drobné laskominy kickshaws z francouzského quelque choce o té pravdě svědčí, protože francouzský přepych není specialita speciálně sháněná a nakupovaná. Je to cosi, ve smyslu čehokoliv. Střídmost není umění škudlení s maličkostmi. Není negativní ale positivní, není jen restriktivní, ale je přímo kreativní. Jako všechny ctnosti, které jsme zdědili z křesťanské tradice má onen zabarvený a umělecký aspekt, který moderní nepřátelé oné tradice diskreditují a skrývají. Rolnický ideál, pokud je zdravě rozvinutý, svou šetrnost nevidí v penci a půlpenci, ale v jablkách a bramborech. A je veskrze typické pro snobskou kulturu, která rolníky opovrhuje, že si bude protiřečit a bude chtít mít ode všeho něco. Když uvidí rolníka poprvé všimne si některých hrubých a nepovědomých rysů jeho života, bude ho proklínat jako nedbalého divocha.  Když zjistí, že má předvídavost a nezávislost, jako nemohou mít ti, co pracují za otrocké mzdy, prokleje ho znovu jako pečlivého divocha. Taková plutokratická popletenost si vždycky chce na svém koláči pochutnat a současně si ho nechat. Rolník si ho raději nechává a dá si ho při zvláštních příležitostech—když může například posloužit jako vánoční koláč. Ale když ho má, tak mu říkají, že je nevrlý a úzkoprsý, a když ho sní (s náležitým doprovodem) říkají o něm, že je to pověrečný ožrala. Velký hlas Anglie zanechal věčnou ozvěnu smíchu proti bláznům, kteří si představují, že jen proto, že oni jsou mravopočestní, nebude už nikdy žádné pivo a žádné koláče. Ale ironie té poznámky převážně zakryla její pravdu, protože pravda je taková, že oni nejsou ani mravopočestní. Země, kde nejvíce lidí může spořit a přemýšlet o budoucnosti, jsou ty samé země, kde hledáme malebné svátky, ba i docela dobrou kuchyni. Je přesnější říct, že dokud nebudeme mravopočestní nebudou ani koláče ani pivo.

Pravda je taková, že možná nejšťastnějším pomyšlením je dnes to, že zatímco vyhlížíme konec války, jsme teprve na počátku aliance. Spojenci se mají ještě mnoho co jeden od druhého učit. Především se ale ještě musí poučit o tom, čemu se mají jeden od druhého naučit. Porovnání bylo pokřiveno karikaturami staré školy a komplimenty, které uráží víc než karikatury. Běžný Angličan před sebou má úkol zjistit, že Francouz není tak dekadentní, jak ho jeho pofranštělý velebitel obdivoval. Francouz musí přijít na to, že Angličan není takový povýšen, jak to vždy tvrdily chvály o něm. Ostatně první paprsek skutečného osvícení dopadl na francouzskou mysl, když se setkala s anglickým prostým vojákem. Okamžitě se ukázalo, že předním rysem chudého a obyčejného Angličana není „flegma“ nebo „splín“ nebo „morbidnost“, ale prostý živočišný duch a široké veselí. V jednom velmi skutečném smyslu je Veselá Anglie faktem, zatímco Anglie puritánská je pózou. Velmi podobné osvícení se nejspíš plížilo myšlenkami samotných anglických vojáků, přemýšlejících o protikladné přitažlivosti francouzské kuchyně a francouzské šetrnosti. Mohli také začít rozjímat nad filosofií smažených brambor a nahlížet alegorickou povahu omelety. Není proto novinářskou ozdobnou frází, ale historickou skutečností, že bratrství ve zbrani je skutečným bratrstvím, je to vzájemná výměna zkušenostních pravd. Angličan se sám může přesvědčit, že francouzská kuchyně není dobrou kuchyní Lucullovou, ale spíš dobrou kuchyní paní Cratchitové. Francouz se může sám přesvědčit, že naše literatura je reprezentativnější než naše historie a že naše zem není jen zemí Pittovou, ale spíše zemí pana Pickwicka.

Zdroj: Illustrated London News 1914-1916, str. 568-572 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXX, Ignatius Press, San Francisco 1988

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s