Nebezpečí pochybovačného pacifismu (ILN, 27. ledna 1917)

January 27, 1917

The Dangers of Doubting Pacifism

Již dlouho bylo zřejmé, že bouřňáci pesimismu se slétli usadit se a zabydlet hnízdo pacifismu. Každá špatná zpráva, o které „pobízivá“ škola tvrdila, že ji přináší, aby nás podnítila k boji byla anektována školou mléka a vody jako důvod k tomu dále nebojovat. Snad nejpodivnější skutečností téhle podivné války bylo to, že extrémně hurávlastenecký žurnalista a extrémně kvakerský žurnalista vyprávěli oba skoro stejný příběh—příběh v obou případech stejně falešný ve faktech a stejně v rozporu s obecným duchem a rozhodností anglického lidu. Je vlastně pravděpodobné, že z Pruska a dalších odlehlých míst se oba projevy jeví prostě totožné a že ve světě tak zvýrazněném mnohem silnějšími barvami, rudou od krve a černou od truchlení, nedokáží mnozí mezi žlutou vlajkou senzacechtivosti a bílou vlajkou kapitulace rozeznat i jen odstín rozdílu.

Důsledkem bylo vytvoření podivné a neohrabané báchorky, která je nyní mnohem víc praktickou překážkou než jakýmkoliv faktem. Existuje neurčitý a velmi obecný dojem, že naše zkušenost ve válce byla zážitkem jedné neodvrácené, ale ne konečné pohromy, třebaže ve skutečnosti šlo o přísně logický, třebaže ne rychlý úspěch. Podobenstvím a funkčním modelem Velké války může docela dobře být bitva u Jutska. Je jakoby čímsi novým v dějinách, aby národ nejprve dosáhl vítězství a pak oplakával porážku. Neméně komické a ne méně tragické ovšem je, že i poražený Prus se může holedbat a smlouvat na základě prestiže, kterou jsme pro něj vytvořili. Celý účinek vznikl z marných a nezodpovědných řečí, jak pacifistického, tak pesimistického druhu. A celé to člověka vede k tomu, aby si přál, aby válka byla jako whist hrou, u níž dobré způsoby ukládají, aby se hrála v tichu.

Doklady o slabosti, kterou mám na mysli, jsou roztroušeny všude v tisku způsobem, který komplikuje jejich zachycení a definování. Zde je ovšem fráze, kterou nacházím v Nation, orgánu zdánlivě otevřenému návrhům na kompromis-mír:

A přece, když nepřítel čelí tomuto problému, může, v každém případě v této chvíli, počítat s národem připraveným přinášet největší oběti. Celkem vzato se všechny vojenské operace stávají otázkou ceny. Pokud lze jednotky přesvědčit, aby se v dostatečném počtu vystavily risiku, nebyla v této válce ještě odhalena posice, kterou by nemohly obsadit. Verdun by bez úlevy na Sommě sotva přečkal měsíc. A  pokud Verdun při vší instinktivní a vycvičené bojové dovednosti Francouzů nedokáže už dál obstát, jak si můžeme představit jakoukoliv pozici, které by se nebylo lze zmocnit, pokud Německo zaplatí cenu? Německo nečelí Verdunu. Jeho současným plánem je obrátit zákopové pozice, které byly tak dlouho hájeny proti němu.

Není nutné mít zvláštní vojenské vědomosti, aby člověk viděl, že tato pasáž překypuje vojenskými omyly. Co je „Verdun“? A co to znamená čelit Verdunu? Verdun jsou trosky prázdných domů pokrývající jeden velmi malý prostor na severu Francie—trosky, na které by se pokoušel útočit jen velmi pitomý Němec a žádný inteligentní Francouz by se je nijak zvlášť nepokoušel bránit. A přece autor o Verdunu mluví, jako by to byl nějaký nový, ohromný a neodolatelný válečný stroj. A co se přesně míní tím, že by takhle věc zvaná Verdun nemohla přečkat ani měsíc? Znamená to, že by se Němcům skutečně podařilo prolomit a shrnout francouzskou linii ve verdunském sektoru? Nebo to znamená, že by francouzská linie potom vedla kousek za shlukem zchátralých domů, namísto toho, aby vedla kousek před ním? První význam, nejmírněji řečeno, je velmi nepravděpodobný a druhý, nejmírněji řečeno, není žádná velká hrůza. Pravda je taková, že žádná válka nemůže být posiční válkou v tom smyslu, ve kterém je, jak se zdá, to slovo zde používáno. Tažení nerozhodují konkrétní pozice měst, ale relativní pozice armád. Tohle je, jak jsem řekl, pravda zřejmá při naprostém minimu vojenských informací.: a k tomu patří další a ještě prostší aplikace přítomného případu. Je-li pravda, jak autor tvrdí, že se jakékoliv posice lze zmocnit při obětování dostatečného množství mužů, pak musí jednoduše platit, že výhodu mají ti, kdo mají dostatek mužů, které mohou obětovat. Výdaje jsou věcí reserv, a dokonce o Spojenci na východě, pokud trpí nedostatkem v zásobách munice, mají obrovskou převahu v rezervách mužů. Na západě mají očividně převahu v obojím. Pokud tedy oběti stačí k získání jakékoliv posice, pak se jistě můžeme zmocnit německých posic. To vypadá jako jediná možná dedukce z autorovy doktríny. Vypadá to ale, že je to přesně opačná dedukce, než ta, kterou by si přál dovodit a je proto nucen skončit poněkud chabě slovy: „Německo přineslo takřka neuvěřitelné oběti, a je připraveno k mnohem větším. Jsou Spojenci připraveni zajít tak daleko k úplnému vítězství, které jediné láká jisté mysli? “

Jelikož patřím k oněm zmiňovaným neviděným a neokázalým myslím, dovolil bych si mu velmi skromně odpovědět. Mohu-li se tázat, zda jsme my též již nepřinesli oběti a jakým právem on předpokládá, že nejsme připraveni k dalším? Sotva mohu předpokládat, že by se pokoušel tvrdit, že umírání za svou zemi vynalezli výlučně v Německu. Jeho argument ovšem jistě znamená, pokud něco znamená, že nás takové tragické úsilí může unavit dřív než  Němce. Proč by tomu tak mělo být mi není vůbec pochopitelné, ale pokud by to tak bylo, považoval bych to za nejděsivější ze všech možných konců války. Zanechat našeho úsilí proto, že je vyčítavé a agresivní, jak tvrdí Němci, by byla jedna věc. Zanechat ho proto, že veškerá válka je barbarská a hříšná, jak tvrdí pacifisté, by byla jiná a stejně logická věc. Ale zanechat úsilí proto, že nedokážeme pro správnou věc najít tolik energie co oni pro věc špatnou, by bylo současné rouhání a čirá trapnost. Pokud „svrchované vítězství“ bude duchovně podstatné pro očištění evropské ethiky a politiky (jak si „některé mysli“ dál myslí, počítaje v to mysl věnující se špinění tohoto kusu papíru), pak by jistě selhání v poslední chvíli u čiré nudy nebo ztráty nervů bylo nejen bankrotem jakéhokoliv národního, ale i jakéhokoliv humánního významu. Je to urážka abstraktní důstojnosti ctnosti, pokud by její nepřítel směl rozvinout všechny ctnosti v obraně svých neřestí. Je hříchem proti samé duši věcí, aby byl směl dál milovat, co je odporné, více než lepší lidé mohou milovat, co je lásky hodné. Naštěstí celý tenhle zlý sen nepředstavuje nic víc než trochu řečnické bezvýznamnosti. Není a nikdy nebyl cár důvodu pochybovat, že civilisace je schopna právě takového sebeobětování jako divošství a ať už naše „nadměrné vítězství“ může selhat z jakéhokoliv důvodu, neselže z důvodu nedostatku nadměrných životů a smrtí.

Vzal jsem tento jeden příklad současného pozorování, téměř jistě ve svém záměru dostatečně neškodný, ale nevědomky pokažený špatnou tradicí neskutečnosti a pověstí. Takové pasáže nemají jiný účel než podsouvat studený závan pochybností—který samotný autor chytil ani neví kde. Obvykle je najdeme, jak končí otazníkem. Neříkají „Nemůžeme vyhrát“ ale „Můžeme vyhrát?“ tázací znaménko je nebezpečnější než jakýkoliv dogmatický pacifismus nebo rozhodná zrada, protože je sice bližší lidství, nicméně ale blízko peklu. Protože právě tímhle falešným tázáním je zrazována sama lidská přirozenost a dokázal bych si představit, že lidé Pokušitele kreslili s hadími křivkami, protože je lze zkroutit do otazníku.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 20-33 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Khaki – barva demokracie (ILN, 20. ledna 1917)

January 20, 1917

Khaki—The Color of Democrary

Byla to by to docela zvláštní fantasie představovat si, jak by asi Anglie dnes vypadala, kdyby si naši vojáci nějakou náhodou nebo maličkostí ponechali své červené kabáty a nikdy nezačali oblékat khaki. Oblíbené rčení o flámování—vymalovat město na červeno—by to náležitě nevykreslila. Mnozí by měli pocit, jako by byli v nějakém pekle, obydleném jen samými Mefisty—nebo přinejmenším v ještě nepravděpodobnějším ráji obývaném výlučně kardinály. Tak jak věci stojí, je to samozřejmě tak, že týž princip, který měl za cíl učinit vojáka neviditelným ve válce, slouží k tomu, aby byl voják poměrně nenápadný v době míru. Je v tom mnohé ponaučení a velká alegorie v tom, že se z barvy bahna stala barva slávy. Všelijací realisté zakrslého druhu mívali ve zvyku si ve svých zoufalých dramatech a románech stěžovat, že život běžného člověka byl „fádní“. Khaki je jen jakoby fádní, ale mnozí mohou najít nové světlo, když se podívají na všechny ostatní fádní věci a zamyslí se nad nimi tak, jak se zamýšlí nad khaki. Protože pro realisty nebyl depresivní nedostatek barvy nebo její jednotvárnost, ale nedostatek bojového ducha. Při správném zaměření ducha, může jednotvárnost být i uniformou, a to takovou, která má i lepší vlastnosti než uniformitu. Lidé to uznávali u hnědých hábitů františkánských fráterů, a dnes to lidé uznávají v hnědých hadrech potlučených frontových bojovníků. Pokud kutna nedělá mnicha, nikdy nebyl žádný důvod, aby kutna dělala misantropa, protože to by byla hodně špatná kutna a ještě horší zvyk. Až dosud byly symbolické barvy jako šarlatová jen absolutní a rozlišující, ale obecně takové, které nebývalo vidět často. Je to cosi nového, aby neutrální a neurčitý odstín, který se může objevit v různých druzích půdy, měl pro historické oko téměř heraldickou živost. V budoucnu můžeme docela dobře zjistit, že v nás nějaký pás jílu nebo bláta může rozněcovat rytířské vzpomínky—štěrková cesta může být jednou stejně emblematická jako anglická růže nebo může být pouhá barva pouštního písku nabýt tak živého významu jako lev.

V jiném ohledu ale může být docela užitečné na chvíli si představit Anglii hemžící se ne khaki ale šarlatem. Kdyby byl každý voják rudý jak poštovní schránka, mohlo by nám začít docházet, jakým zázrakem vlastně sestavení nové anglické armády skutečně bylo. Ohromilo by nás to stejně jako nekonečné ploty sestavené pouze z poštovních schránek. Ve skutečnosti kupodivu změna barvy skryla změnu faktu. Jednoznačně si těch mužů všímáme méně, kdy mají své nové oblečení, než bychom si jich všímali, když nosili své staré. Právě pro jejich nezvyklost jsme si sotva všimli jejich množství, protože jako bychom neměli menší množství, se kterým bychom je srovnali. Sotva jsme si uvědomili, že všechna ta světle hnědá rozsypaná všude neomezeně jako podzimní listí, je skutečně náš starý přítel, stráž v červeném na Whitehallu, stokrát znásobený. Nezměrnost toho rozšíření se nikdy nedočkala náležitého uznání, a už vůbec ne od národa, který toho rozšíření dosáhl. Kdyby takové zmnožení potkalo jakoukoliv mírovou instituci—od greenwichské observatoře nebo botanické zahrady v Kew, po Forh Bridge nebo ZOO—celé lidstvo by stanulo v úžasu nad zcela nesporným zázrakem moderní vědy a organizace. Ale jelikož cílem není poskytnout nám bádání pro náš volný čas, ale zachovat naše těla a duše naživu, a zabezpečit nám vůbec nějaký volný čas, ve kterém bychom mohli bádat, říká se tomu hrubá poslušnost a návrat k barbarství.

A je nutné neustále opakovat, že tenhle výjev ohromující proměny byl docela populární a spontánní. Zásadní proměna v celém měřítku nastala před tím, než byla povinnost (v podobě povinné vojenské služby pozn. překl.) vyslána jako zvěd, aby přivedla opozdilce. Pokud to bylo obzvláště díky nějakému konkrétnímu člověku, pak to byl lord Kitchnerer: ale nebylo to až tak kvůli jednomu člověku jako kvůli všem lidem. Je to jediný příklad pravého demokratického povstání v anglické historii od konce středověku. A ještě jasněji, pokud to vůbec lze, tenhle fakt poznáváme, pokud zajdeme za khaki a všechny oficiální uniformy k bezpříkladnému a dosud nepředstavitelnému množství válečné práce odváděné všemi možnými lidmi všude. I zde byla opomíjený jedinečný tón spontaneity. Hodně toho slyšíme o hrubých chybách britského úřednictva a státního aparátu a víc než lze uvěřit o dokonalosti pruské úřední mašinerie. Je tu ale třetí věc, která je životodárnou krví jakéhokoliv zdravého státu a která protéká souběžně s nimi docela jiným kanálem. O té Angličané slyšeli jen velmi málo—a hodně jí dělají. Zdaleka nejlepší práce, kterou jsem v době války viděl, nebyla vůbec organisována shora, ať schopnými nebo neschopnými činovníky, byla to práce organisovaná dělníky. Je to věc velmi skutečná a téměř nikdo si jí nevšímá. Říká je jí demokratická kázeň nebo organizace lidí lidem pro lid.  Je pravda, že v čistě politické práci byly kanály tohoto proudu zasuty snobstvím, výdělkářstvím a sociální nespravedlností. Ale politickému omezení navzdory se patriotická energie nechala pocítit ve stovkách oblastí. Něco, co je pro činovnictvo toliko chamradí, projevilo instinkt ne toliko pro demokratickou aktivitu, ale pro demokratický řád. Demokracie je totiž velmi starodávná a velmi hluboká záležitost. Demokracie si nakonec může zjednat průchod čímkoliv—dokonce i zastupitelskou vládou. V krisích jako je tahle, ji nedokáží zadržet ani zvolené parlamenty. Věc, o níž mluvím, jsem viděl v činnosti na jistém železničním uzlu, kde pouhý chumel nejpomíchanějších amatérů proměnil činovnickou porážku v národní vítězství pod osobním zápalem a spontánní duchapřítomností jednoho osamoceného a velmi mladého poručíka. Je skoro zbytečné říkat, že ho vzali a poslali kamsi jinam, ale myslím, že po válce o něm ještě musíme něco slyšet. Tak jako Caesar i on chápal, že aby člověk vytvořil skutečnou kázeň musí mít něco z vlastností demagoga.

Další místo, kde jsem to samé cítil jako když vám výheň žhne do tváře, bylo v Zásobovacím skladišti vojenských nemocnic na Kensington Square. Pořád něco dělá a tvoří, ale přitom nemá nic z toho nudného zdání, že dělá to samé tím stejným způsobem, které si naše fantasie spojuje s továrnou.  Hrne se z ní neustávající proud posledních vědeckých zařízení, tak jak je zdravotnický personál nemocnic požaduje, nebo často i dřív, než je může začít požadovat. Přesto máte pocit, že atmosféra je tu stejně svobodného a tvořivého řemeslnictví středověkého cechu. V jakoukoliv chvíli mohl člověku někdo předvést nový závěs nebo berli nebo jinou pomůcku, která je nová jako nová báseň a přece jen přesně uzpůsobena konkrétnímu a praktickému účelu. A všechnu tohle ohromnou výbavu pro lékařskou válku nedělají činovníci ani jejich posluhové, ani otročící dělníci činovníky zverbovaní. Dělají to lidé jako vy nebo já, jen nejspíš lepší lidé. Dělá to obrovské množství dobrovolníků z běžných kruhů střední třídy a dalších vrstev společenského života, zrovna tak tu můžete a nemusíte najít svého právníka, nebo svého zubaře nebo vašeho přítele majora ve výslužbě z horního konce ulice, který je tu zaměstnaný jako tovární dělník bez jakéhokoliv úředního rozruchu. Tato komunita vznikla tak, jak vzniká pouliční dav kolem nehody—lidmi scházejícími se dohromady a tvořícími jej. Ovšem v tomhle případě nehodě rozumí a všichni ví, jak poskytnou první pomoc.

Nutno se obávat, že nemám onu víru v německý systém, kterou někteří požadují jako podstatnou pro britský patriotismus. Nejenže nevěřím v to, co Prusové dělají, ale nevěřím ani tomu, jak to dělají. Mají dvě velké výhody, které patří agresorovi—promyšlené přípravy a dlouhé promýšlení dopředu. Nemohu říct, že by jedinkrát ukázali, co by se dalo označit za národní duchapřítomnost. Jsem si například docela jist, že se Německo nemohlo proměnit v mořeplavecký národ stejně rychle jako se Britové proměnili v národ bojující na pevnině. Zespodu vycházející energie je myslím v  Anglii mařena víc než ve Francii, ale je mnohem autentičtější než v Německu. Prostým důkazem je to, že Němci si ještě ani neuvědomili změnu, kterou se Angličanům podařilo již provést. Únavné teutonské noviny a brožury pořád mluví o naší opovrženíhodné „žoldácké“ armádě, jako by to pořád byla malá armáda v rudém a ne ta velká v khaki. V tomhle i mnohém jiném může jejich stravující dychtění pohrdat někým či něčím pokazit i jejich pečlivé výpočty. Nemají žádné nové oči pro novou armádu prostě proto, že pořád mají stará epiteta pro starou armádu. V takovém případě lze téměř doslovně říct, že vášeň oslepuje. A oni se nemohou ani podívat na čím dál delší světle hnědou řadu, protože kdekoliv nás vidí, pořád vidí rudě.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 25-29 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

Poesie obyčejných věcí (ILN, 13. ledna 1917)

January 13, 1917

The Poetry of Commonplace Things

Když se zamýšlíme nad nějakým běžným předmět z moderní ulice, jako je omnibus nebo pouliční lampa, je někdy užitečné zastavit se a popřemýšlet o tom, proč jsou takové běžné předměty považovaný za obyčejné. Je opravdu užitečné zkusit pochopit, čím jsou významné—nebo spíš pochopit vlastnost modernity, která tolikrát působí, že často nevypadají ani tak významně jako spíš bezvýznamně. Když zastavíte omnibus, zatímco jste se mezi tím zastavili, abyste se nad tím zamysleli, budete neoblíbení. I pokud se pokusíte ve snaze pochopit její význam sevřít do rukou pouliční lampu, téměř jistě budete špatně pochopen. Nicméně jde o skutečný problém, který není bez významu pro nejpalčivější politické a etické otázky dneška. Poesii, ba mysticismu, jistě nejsou vzdáleny věci samotné, jejich idea a výsledek. Idea zástupu lidských cizinců proměněných v druhy na cestě je plná nejstaršího pathosu a zbožnosti lidského života. Hluboký pocit bratrství a křehkosti smrtelníků, který nám říká, že jsme všichni skutečně na jedné lodi, není o nic méně pravdivý, když je vyjádřený slovy, že jsme všichni v jednom autobuse. Pokud jde o ideu pouliční lucerny, ideu pevného majáku větvících se hlavních tříd, pozemských hvězd pozemského cestovatele, ta nejenže může být, ale přímo je námětem nesčetných písní.

Není ani pravda, že by ve jménech věcí bylo něco tak triviálního nebo ošklivého, že je to dělalo ve všech souvislostech obyčejnými. Slovo „lampa“ obzvláště milují ti zdobnější a poetičtější autoři, je to symbol a velmi často titul.  Je pravda, že pokud by Ruskin nazval své výmluvné dílo „Seven Lamp-Post of Architecture“, pro jemné ucho by to nemělo tak docela stejný účinek. Ale ani anglické slovo „post“ není v žádném smyslu poeticky nemožné, nalezneme je znít pěkně zvučně po vojensku v takových slovech jako je „The Last Post“ (večerka), nebo „Dying at his Post“ (zemřít na svém postavení). Vlastně si vzpomínám, jak jsem jako malý slyšel verš z Macaulayovy Armady o „with loose  rein and bloody spur rode inward many a post“ a divil jsem se představě, že by poštovní schránka ve tvaru sloupu nebo sloup pouliční lucerny projevoval takovou aktivitu. Jistě to ale není samotný zvuk slova samotného, který působí, že nemůže fungovat v literatuře, jíž jde o krásu či úžas. „Omnibus“ se může na první pohled jevit jako slovo, které půjde hůř spolknout—pokud smím použít takový poněkud gigantický obrat. Dalo by se říct, že je to cockneyské a nemotorné moderní slovo, a rozhodně je to cockneyská a nemotorná moderní věc. Ale ani to není pravda. Slovo „omnibus“ je velmi ušlechtilé slovo s velmi ušlechtilým významem, ba i tradicí. Odvozuje se ze starodávného a neústupného jazkya, který je převaloval s velmi autoritativním hřmotem: quod ubique, qoud semper, qoud ab omnibus. (čemu vždy, všude a všichni – rozumí se věřili pozn. překl.) je to slovo opravdu lidštější a universálnější než republika nebo demokracie. Člověk může velmi konzistentně stavět chrám pro všechny lidské kmeny, chrám nejrozlehlejšího vzoru a nejpěknějšího vzhledu a pak jen nazvat omnibus. Je pravda, že důstojnost tohoto popisu poněkud umenšuje nelogický zvyk zkracovat to slovo na jeho poslední a nejméně důležitou část. Ale to je jen jeden z příkladů, v nichž skutečná vulgarita nespočívá v demokracii, ale ve ztrátě demokracie. Říkat omnibusu bus je asi tak demokratické jako říkat demokratovi krysa (rat anglicky pozn. překl.).

Dalším způsobem, jak vysvětlit oblak výkladů moderních věcí jako obyčejných je vysledovat je k onomu duchu, který se často označuje za vědu, ve skutečnosti je ale často jen opakováním. Je příslovečné, že dítě vyhlížející z okna dětského pokoje považuje sloup pouliční lampy za součást pohádky, v níž je lampář pohádkovým tvorem. Takový sloup pouliční lampy může být pro dítě vším, čím může být měsíc pro milence nebo básníka. Nu, je zcela pravda, že už dlouho tu je duch levných informací, který se představuje, že letí za tento zářící bod, když nám přitom říká jen tolik, že ve městě je devět set sloupů pouličních lamp a všechny vypadají jeden jako druhý. Stejně tak je pravda, že je tu duch levné vědy, která si je právě tak namyšleně jistá svou úplností, když nám říká, že existuje tolik a tolik tisíc měsíců a sluncí, které jsou si všechny víc podobné, než by se nám chtělo zdát. A o obou těchto kalkulacích můžeme říct, že na nich není nic obyčejného, vyjma mysli počtáře. Malé dítě má o hořící lampě pravdu mnohem víc, než statistik počítající sloupy ve městě podobající se jeden druhému; a milenec má mnohem víc skutečně pravdu o měsíc než astronom. Část je zde jistě větší než celek, protože je mnohem lepší být připoután k jedné nádherné věci, než dovolit pouhému katalogu úžasných věcí, aby vás zbavil schopnosti žasnout. Je nepochybně pravda, do jednoznačné míry, že jistá stejnost mechanických moderních výtvorů působí, že jsou vlastně méně atraktivní než volnější přírodní opakování, či řečeno jinak, že dvacet sloupů pouličních lamp se skutečně navzájem podobá mnohem víc než dvacet stromů. Nicméně ani tento jejich charakter nepokryje vše, protože lidé neztrácí cit pro tajemství přirozených věcí ani tehdy, když se reprodukují téměř úplně, jako je naprostá tma nebo velmi hluboký spánek. Pouhý fakt, že jsme sloup pouliční lampy viděli velmi často a že celkem vzato vypal velmi podobně jako minule, nám ještě nebrání ocenit jeho pohádkový plamen o nic víc, než v tom brání dítěti.

A konečně je tu opomíjená stránka tohoto psychologického problému, která je myslím jedním z aspektů tajemství morality války. Není tak docela náhodou, že zatímco londýnský sloup pouliční lampy býval vždy mírný a nijak nápadný, pařížská lampy byla historičtější, protože byla strašnější. Byla ještě revolučnější náhradou gilotiny—ještě revolučnější proto, že byla gilotinou davu, a tím se odlišovala i od gilotiny republiky. Věšeli na ni aristokraty, včetně (pokud mě paměť neklame) onoho nadmíru nepříjemného aristokrata, který vyhlásil ono opatření válečných úspor známé jako „Ať žerou trávu“. A tak se stalo, že v Paříži existovaly fanatické a plamenné noviny, které se doopravdy jmenovaly La Lanterne, byl to list extrémních jakobínů. Kdyby v Londýně existovaly noviny nazvané Lamp-post, dokážu si je představit jen jako list pro děti. Pokud jde o můj druhý příklad, nevím, zda by třeba i francouzská revoluce něco svedla s omnibusem, ale jakobíni by byli docela schopní jej používat jako popravčí káru.

Mám zkrátka podezření, že cockneyské věci se staly obyčejnými, protože tak dlouho postrádaly jakousi příchuť oběti a hrozby přítomnou ve vší její nevinnost v pohádce pro děti a přítomnou v pařížské ulici, ve vší její ničemnosti.

Novým divem, který před našima očima změnil svět, je to, že všechno toto hrubé a vulgární moderní soukolí je zcela pravdivě používané k hrdinskému účelu. Se vším důrazem je používané k zabití draka. Je používané, mnohem nesporněji než pařížská lucerna ke skoncování s tyranem. V naší levné literatuře poslední doby se rozmohla fráze, že moderní doba udělá z romantické války válku mechanickou. Není pravděpodobnější, že učiní mechaniku války romantickou? Jak jsem řekl na začátku, věci samotné nejsou odpudivě prosaické, takovými je učinila jejich společnost a dnes je jejich společnost právě tak nad nádherná, jako ta, která kdy zářila na štítu nebo byla vyšita na praporci. Mnoho z toho, co způsobilo, že napadení Belgie bylo tak násilnou výzvou spočívalo nevědomě v tom, že země, která se tak stala tragickou, byla často považována za obyčejnou. Neodpustitelný hřích byl spáchán v místě pouličních luceren a omnibusů. V podobných místech byl připraven spravedlivý hněv a náprava a legenda o nich dozajista přetrvá i v omnibusu, který vezl hrdiny k chřtánu pekla, ba i ve sloupu lucerny, jejíž lampy byly zatemněny proti draku na obloze.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 21-25 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Kompromis presidenta Wilsona s Německem (ILN, 6. ledna 1917)

January 6, 1917

President Wilson´s Compromise with Germany

Pokud bychom chtěli přivést presidenta Wilsona k pochopení, že sjednat s Pruskem nyní mír by bylo právě tak zlé jako nesmyslné, museli bychom z donucení použít nějakého podobenství, které by bylo v jeho politické zkušenosti extravagantní. Je vladařem obrovské a neurčitě pacifistické demokracie, která neobsahuje nic, co by se Prusům podobalo. Kdyby obsahovala, jistě by dál nebyla pacifistická, a možná by dál nebyla demokracií. Nemůžeme podat žádný americký příklad, který by se byť jen vzdáleně podobal německému problému, můžeme ale podat americký příklad v menším měřítku a se stejnou logickou pointou. Představme si nějakého černošského profesionálního zápasníka, který porazí řadu bílých protivníků (což se už stalo) a pak se ze samé slávy doslova zblázní a bude si myslet, že na něj žádná lidská síla prostě nemá. Představme si, že by si doopravdy myslel, že jakýkoliv počet policistů jej nemůže chytit, žádný počet vojáků jej nemůže zabít, že ho nikdy nemůže ani poranit, že ho nikdo nemůže ani pět minut udržet v rukách. Představme si, že by tuhle legendu vnutil množství dalších černochů okázalým vyvoláváním pověry Obiho a využil to k rozšíření obřadů kanibalismu. Představme si ale, že by pilíř jeho moci spočíval v čemsi ještě výraznějším, než je voodo nebo lidojedství, představme si, že spočívá na praktickém tvrzení, že vždy unikne ze zajetí. A představme si především, že by při mnoha zvláštních a nápadných příležitostech zajetí skutečně unikl. Myslím, že pan Wilson by souhlasil, že nejvíce žádoucí by bylo, aby příště prostě neunikl. Myslel by si to nejen proto, že je žádoucí dopadnout kanibala, ale protože celé čarodějnictví, které vytvořilo kanibaly, bylo zase vyvoláno jedinou příhodou, že zápasník nebyl nikdy chycen. Je tu ale ještě jedno dovození dovolující ještě přímější srovnání s pruským případem. Je zřejmé, že dokud policista černocha skutečně nechytí, všechny snahy o jeho dopadení budou zlo jen zvětšovat, ne zmenšovat. Řečeno americkou frází, pokud to neudělají pořádně, bude to pořád špatně. Fakt, že ho honili dlouho, fakt, že mu dávali zabrat, ba i fakt, že s ním třískali od patníku k patníku a způsobili mu ošklivá zranění a zahnali ho do ošklivých koutů—to vše by jen zvětšovalo slávu jeho úniků, pokud a dokud nakonec vždycky utekl. Pokud celá věc skončila s ním v relativním bezpeční, nebo alespoň v tom, co mohl za relativní bezpečí vydávat, cíle jeho pronásledování nejen nebude dosaženo, ale bude přímo obrácen naruby. Prostým výsledkem by bylo, že na začátku prohlásil svou nedotknutelnost a nakonec ji dokázal. Výsledkem by bylo šíření jeho konkrétního kultu Obiho, s celou jeho konkrétní školou kultury a kuchyně.

Výsledkem míru dosaženého kompromisem by prostě bylo šíření prušáctví. Všechny rány, které jsme mu zasadili by nejen byly promarněné, ale počítaly by se jako rány zasazené z Prusovy strany. Neoslavily by náš meč, ale jeho štít. Pověra, že severoněmecký voják je neporazitelný, a tedy (podle své filosofie) neomylný, by byla založena mnohem pevněji, než kdyby vůbec k žádné válce nedošlo. Takový dojem by byl samozřejmě docela absurdní—protože severoněmecký voják byl znova a znova porážen všemi kmeny a druhy z řad spojenců. Já ale nemluvím o tom, co vědí solidní badatelé o válce, ale o tom, čemu by věřili neurčití přihlížející, nezodpovědní žurnalisté a lhostejní neutrálové—a zejména o tom, čemu by věřila příští generace Němců. Není ani nejmenší pochyby o tom, čemu by věřili, nebo co by říkali. Řekli by: „Teutony se pokusil zdolat celý svět, ale ani celý svět to nedokázal.“

A pokud vytrváme ještě trošku déle, celá tahle obrovská a téměř komická maškaráda se zhroutí. Unikající kanibal bude dopaden a ukáže se, že je to člověk a ne bůh. Podobenství je samozřejmě nemožné, ale může být dostatečně blízké k tomu, aby ukázalo vše, co je na tak hrubém omylu komické a tragické. Černý rváč může až do určité chvíle docela stačit na množství policistů. To, oč tu jde, je účinek opuštění celé záležitosti zrovna předtím, než ta určitá chvíle nastane. Kdyby jen opuštěna nebyla, bylo by právě tak jisté, že civilisace se nakonec dokáže vypořádat s pruskou hrozbou zrovna tak, jako se ta civilisace dokáže vypořádat s uprchlým černochem.

Pokud přijde tahle praktická úvaha panu Wilsonovi příliš praktická, bude celá věc ještě jasnější, pokud ji obrátíme do ideální podoby. Přinejmenším jeden fakt vystupuje v planoucí očividnosti. Německo mohlo podniknout kroky k míru, který označuje za čestný. Neudělalo ani nejmenší kroky k počestné válce. Pokud Němeci nyní tolik záleží na tom, aby se světu nabídl jako přítel, dalo by se mu doporučit, že by se k takovému postavení mohl kvalifikovat, pokud by se nejprve projevil jako slušný a ctihodný nepřítel. Pravý opak je pravdou, jak neví nikdo lépe než právě president Spojených států. Mordování neozbrojených a nikoho neohrožujících lidí na velkých mořských cestách je víc kvetoucím vražedným podnikáním než kdy dřív. Rozbíjení svobodných rodin do otrockých skupin je nejen podobnou hanebností, ale ve svém současném stylu a rozsahu, čerstvou ničemností. Císař se až dosud tohoto otráveného vína držel. Německá válka je čím dál horší a horší realitou tím víc, čím víc se německý mír stává ideální fatamorgánou. Jistě nebude velmi cynickou hrubostí, jak říkal dr Johnson, pokud bychom věřili spíše jejich činům než jejich slovům a troufli si jejich ideu férové dohody odhadnout z jejich jedinečného a originálního pojetí férového boje. Pokud člověk dokáže uřezat údy osmiletému chlapci a dodat k tomu slavný postřeh „C est la Guerre,“ není tak docela překvapení, pokud ten samý monumentální pitomec nabídne, že ruce a nohy přidělá zpátky a řekne, právě tak nijace „C est la Paix“.

Uvažovalo se, že nepochopitelný vpád presidenta Wilsona byl ve skutečnosti způsoben právě touhle postupující podlostí v pruské válce. Někteří mají za to, že si přeje tuhle válku skončit, protože překypuje přes všechny přirozené hranice války a čím dál víc zvrací své ohavnosti na mírové zájmy. V této souvislosti je přirozené připomenout presidentovi slova jiného presidenta, který seděl v křesle jeho úřadu během jiné války. V roce 1861 se vedla podobná diskuse o anglických obchodních zájmech vyžadujících mír na americkém kontinentu. „Kdybychom měli jen předpokládat, jak to zřejmě předpokládají povstalci,“ napsal Abraham Lincoln, „že cizí národy v této věci, nedbaje žádných morálních, sociálních či smluvních závazků, budou jednat výlučně a sobecky k co nejrychlejšímu obnovení obchodu…pokud bychom si troufali domnívat se, že cizí národy nejsou pobízeny žádným vyšším principem než tímto, pak si jsem jist, že bychom jim mohli předložit docela zdravý argument, že rychleji a snáz svého cíle dosáhnou tehdy, když nám pomohou vzpouru potlačit, než když ji budou pobízet. “ Prušáctví je vzpouro proti celé civilizaci bílého člověka. Jeho prvním principem je, že pokud jsou mezinárodní zákony jednou porušeny, už nikdy nebudou napraveny. I pro americké obchodní zájmy bude moudřejší důvěřovat lidem, kteří chtějí zlomit ty, kdo porušují zákony a právo napravit. Tento obchodní zájem je velmi nemoudrý, pokud se jen pokouší spravit ty, kdo porušují právo, aby mohli zákony znovu přestupovat. Bylo by lepší, i pro neutrální lodní dopravu, pokud takhle válka bude trochu delší a všechny příští války trochu lidštější, než když bude tahle válka trochu kratší a všechny příští války budou jen a jen divočejší pirátskou orgií. I když v této válce jde o vášnivější problémy, asi nejpraktičtější věcí je, zda inferno pruské anarchie má být přetržkou nebo precedentem.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 17-21 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989