Khaki – barva demokracie (ILN, 20. ledna 1917)

January 20, 1917

Khaki—The Color of Democrary

Byla to by to docela zvláštní fantasie představovat si, jak by asi Anglie dnes vypadala, kdyby si naši vojáci nějakou náhodou nebo maličkostí ponechali své červené kabáty a nikdy nezačali oblékat khaki. Oblíbené rčení o flámování—vymalovat město na červeno—by to náležitě nevykreslila. Mnozí by měli pocit, jako by byli v nějakém pekle, obydleném jen samými Mefisty—nebo přinejmenším v ještě nepravděpodobnějším ráji obývaném výlučně kardinály. Tak jak věci stojí, je to samozřejmě tak, že týž princip, který měl za cíl učinit vojáka neviditelným ve válce, slouží k tomu, aby byl voják poměrně nenápadný v době míru. Je v tom mnohé ponaučení a velká alegorie v tom, že se z barvy bahna stala barva slávy. Všelijací realisté zakrslého druhu mívali ve zvyku si ve svých zoufalých dramatech a románech stěžovat, že život běžného člověka byl „fádní“. Khaki je jen jakoby fádní, ale mnozí mohou najít nové světlo, když se podívají na všechny ostatní fádní věci a zamyslí se nad nimi tak, jak se zamýšlí nad khaki. Protože pro realisty nebyl depresivní nedostatek barvy nebo její jednotvárnost, ale nedostatek bojového ducha. Při správném zaměření ducha, může jednotvárnost být i uniformou, a to takovou, která má i lepší vlastnosti než uniformitu. Lidé to uznávali u hnědých hábitů františkánských fráterů, a dnes to lidé uznávají v hnědých hadrech potlučených frontových bojovníků. Pokud kutna nedělá mnicha, nikdy nebyl žádný důvod, aby kutna dělala misantropa, protože to by byla hodně špatná kutna a ještě horší zvyk. Až dosud byly symbolické barvy jako šarlatová jen absolutní a rozlišující, ale obecně takové, které nebývalo vidět často. Je to cosi nového, aby neutrální a neurčitý odstín, který se může objevit v různých druzích půdy, měl pro historické oko téměř heraldickou živost. V budoucnu můžeme docela dobře zjistit, že v nás nějaký pás jílu nebo bláta může rozněcovat rytířské vzpomínky—štěrková cesta může být jednou stejně emblematická jako anglická růže nebo může být pouhá barva pouštního písku nabýt tak živého významu jako lev.

V jiném ohledu ale může být docela užitečné na chvíli si představit Anglii hemžící se ne khaki ale šarlatem. Kdyby byl každý voják rudý jak poštovní schránka, mohlo by nám začít docházet, jakým zázrakem vlastně sestavení nové anglické armády skutečně bylo. Ohromilo by nás to stejně jako nekonečné ploty sestavené pouze z poštovních schránek. Ve skutečnosti kupodivu změna barvy skryla změnu faktu. Jednoznačně si těch mužů všímáme méně, kdy mají své nové oblečení, než bychom si jich všímali, když nosili své staré. Právě pro jejich nezvyklost jsme si sotva všimli jejich množství, protože jako bychom neměli menší množství, se kterým bychom je srovnali. Sotva jsme si uvědomili, že všechna ta světle hnědá rozsypaná všude neomezeně jako podzimní listí, je skutečně náš starý přítel, stráž v červeném na Whitehallu, stokrát znásobený. Nezměrnost toho rozšíření se nikdy nedočkala náležitého uznání, a už vůbec ne od národa, který toho rozšíření dosáhl. Kdyby takové zmnožení potkalo jakoukoliv mírovou instituci—od greenwichské observatoře nebo botanické zahrady v Kew, po Forh Bridge nebo ZOO—celé lidstvo by stanulo v úžasu nad zcela nesporným zázrakem moderní vědy a organizace. Ale jelikož cílem není poskytnout nám bádání pro náš volný čas, ale zachovat naše těla a duše naživu, a zabezpečit nám vůbec nějaký volný čas, ve kterém bychom mohli bádat, říká se tomu hrubá poslušnost a návrat k barbarství.

A je nutné neustále opakovat, že tenhle výjev ohromující proměny byl docela populární a spontánní. Zásadní proměna v celém měřítku nastala před tím, než byla povinnost (v podobě povinné vojenské služby pozn. překl.) vyslána jako zvěd, aby přivedla opozdilce. Pokud to bylo obzvláště díky nějakému konkrétnímu člověku, pak to byl lord Kitchnerer: ale nebylo to až tak kvůli jednomu člověku jako kvůli všem lidem. Je to jediný příklad pravého demokratického povstání v anglické historii od konce středověku. A ještě jasněji, pokud to vůbec lze, tenhle fakt poznáváme, pokud zajdeme za khaki a všechny oficiální uniformy k bezpříkladnému a dosud nepředstavitelnému množství válečné práce odváděné všemi možnými lidmi všude. I zde byla opomíjený jedinečný tón spontaneity. Hodně toho slyšíme o hrubých chybách britského úřednictva a státního aparátu a víc než lze uvěřit o dokonalosti pruské úřední mašinerie. Je tu ale třetí věc, která je životodárnou krví jakéhokoliv zdravého státu a která protéká souběžně s nimi docela jiným kanálem. O té Angličané slyšeli jen velmi málo—a hodně jí dělají. Zdaleka nejlepší práce, kterou jsem v době války viděl, nebyla vůbec organisována shora, ať schopnými nebo neschopnými činovníky, byla to práce organisovaná dělníky. Je to věc velmi skutečná a téměř nikdo si jí nevšímá. Říká je jí demokratická kázeň nebo organizace lidí lidem pro lid.  Je pravda, že v čistě politické práci byly kanály tohoto proudu zasuty snobstvím, výdělkářstvím a sociální nespravedlností. Ale politickému omezení navzdory se patriotická energie nechala pocítit ve stovkách oblastí. Něco, co je pro činovnictvo toliko chamradí, projevilo instinkt ne toliko pro demokratickou aktivitu, ale pro demokratický řád. Demokracie je totiž velmi starodávná a velmi hluboká záležitost. Demokracie si nakonec může zjednat průchod čímkoliv—dokonce i zastupitelskou vládou. V krisích jako je tahle, ji nedokáží zadržet ani zvolené parlamenty. Věc, o níž mluvím, jsem viděl v činnosti na jistém železničním uzlu, kde pouhý chumel nejpomíchanějších amatérů proměnil činovnickou porážku v národní vítězství pod osobním zápalem a spontánní duchapřítomností jednoho osamoceného a velmi mladého poručíka. Je skoro zbytečné říkat, že ho vzali a poslali kamsi jinam, ale myslím, že po válce o něm ještě musíme něco slyšet. Tak jako Caesar i on chápal, že aby člověk vytvořil skutečnou kázeň musí mít něco z vlastností demagoga.

Další místo, kde jsem to samé cítil jako když vám výheň žhne do tváře, bylo v Zásobovacím skladišti vojenských nemocnic na Kensington Square. Pořád něco dělá a tvoří, ale přitom nemá nic z toho nudného zdání, že dělá to samé tím stejným způsobem, které si naše fantasie spojuje s továrnou.  Hrne se z ní neustávající proud posledních vědeckých zařízení, tak jak je zdravotnický personál nemocnic požaduje, nebo často i dřív, než je může začít požadovat. Přesto máte pocit, že atmosféra je tu stejně svobodného a tvořivého řemeslnictví středověkého cechu. V jakoukoliv chvíli mohl člověku někdo předvést nový závěs nebo berli nebo jinou pomůcku, která je nová jako nová báseň a přece jen přesně uzpůsobena konkrétnímu a praktickému účelu. A všechnu tohle ohromnou výbavu pro lékařskou válku nedělají činovníci ani jejich posluhové, ani otročící dělníci činovníky zverbovaní. Dělají to lidé jako vy nebo já, jen nejspíš lepší lidé. Dělá to obrovské množství dobrovolníků z běžných kruhů střední třídy a dalších vrstev společenského života, zrovna tak tu můžete a nemusíte najít svého právníka, nebo svého zubaře nebo vašeho přítele majora ve výslužbě z horního konce ulice, který je tu zaměstnaný jako tovární dělník bez jakéhokoliv úředního rozruchu. Tato komunita vznikla tak, jak vzniká pouliční dav kolem nehody—lidmi scházejícími se dohromady a tvořícími jej. Ovšem v tomhle případě nehodě rozumí a všichni ví, jak poskytnou první pomoc.

Nutno se obávat, že nemám onu víru v německý systém, kterou někteří požadují jako podstatnou pro britský patriotismus. Nejenže nevěřím v to, co Prusové dělají, ale nevěřím ani tomu, jak to dělají. Mají dvě velké výhody, které patří agresorovi—promyšlené přípravy a dlouhé promýšlení dopředu. Nemohu říct, že by jedinkrát ukázali, co by se dalo označit za národní duchapřítomnost. Jsem si například docela jist, že se Německo nemohlo proměnit v mořeplavecký národ stejně rychle jako se Britové proměnili v národ bojující na pevnině. Zespodu vycházející energie je myslím v  Anglii mařena víc než ve Francii, ale je mnohem autentičtější než v Německu. Prostým důkazem je to, že Němci si ještě ani neuvědomili změnu, kterou se Angličanům podařilo již provést. Únavné teutonské noviny a brožury pořád mluví o naší opovrženíhodné „žoldácké“ armádě, jako by to pořád byla malá armáda v rudém a ne ta velká v khaki. V tomhle i mnohém jiném může jejich stravující dychtění pohrdat někým či něčím pokazit i jejich pečlivé výpočty. Nemají žádné nové oči pro novou armádu prostě proto, že pořád mají stará epiteta pro starou armádu. V takovém případě lze téměř doslovně říct, že vášeň oslepuje. A oni se nemohou ani podívat na čím dál delší světle hnědou řadu, protože kdekoliv nás vidí, pořád vidí rudě.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 25-29 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s