Nebezpečí pochybovačného pacifismu (ILN, 27. ledna 1917)

January 27, 1917

The Dangers of Doubting Pacifism

Již dlouho bylo zřejmé, že bouřňáci pesimismu se slétli usadit se a zabydlet hnízdo pacifismu. Každá špatná zpráva, o které „pobízivá“ škola tvrdila, že ji přináší, aby nás podnítila k boji byla anektována školou mléka a vody jako důvod k tomu dále nebojovat. Snad nejpodivnější skutečností téhle podivné války bylo to, že extrémně hurávlastenecký žurnalista a extrémně kvakerský žurnalista vyprávěli oba skoro stejný příběh—příběh v obou případech stejně falešný ve faktech a stejně v rozporu s obecným duchem a rozhodností anglického lidu. Je vlastně pravděpodobné, že z Pruska a dalších odlehlých míst se oba projevy jeví prostě totožné a že ve světě tak zvýrazněném mnohem silnějšími barvami, rudou od krve a černou od truchlení, nedokáží mnozí mezi žlutou vlajkou senzacechtivosti a bílou vlajkou kapitulace rozeznat i jen odstín rozdílu.

Důsledkem bylo vytvoření podivné a neohrabané báchorky, která je nyní mnohem víc praktickou překážkou než jakýmkoliv faktem. Existuje neurčitý a velmi obecný dojem, že naše zkušenost ve válce byla zážitkem jedné neodvrácené, ale ne konečné pohromy, třebaže ve skutečnosti šlo o přísně logický, třebaže ne rychlý úspěch. Podobenstvím a funkčním modelem Velké války může docela dobře být bitva u Jutska. Je jakoby čímsi novým v dějinách, aby národ nejprve dosáhl vítězství a pak oplakával porážku. Neméně komické a ne méně tragické ovšem je, že i poražený Prus se může holedbat a smlouvat na základě prestiže, kterou jsme pro něj vytvořili. Celý účinek vznikl z marných a nezodpovědných řečí, jak pacifistického, tak pesimistického druhu. A celé to člověka vede k tomu, aby si přál, aby válka byla jako whist hrou, u níž dobré způsoby ukládají, aby se hrála v tichu.

Doklady o slabosti, kterou mám na mysli, jsou roztroušeny všude v tisku způsobem, který komplikuje jejich zachycení a definování. Zde je ovšem fráze, kterou nacházím v Nation, orgánu zdánlivě otevřenému návrhům na kompromis-mír:

A přece, když nepřítel čelí tomuto problému, může, v každém případě v této chvíli, počítat s národem připraveným přinášet největší oběti. Celkem vzato se všechny vojenské operace stávají otázkou ceny. Pokud lze jednotky přesvědčit, aby se v dostatečném počtu vystavily risiku, nebyla v této válce ještě odhalena posice, kterou by nemohly obsadit. Verdun by bez úlevy na Sommě sotva přečkal měsíc. A  pokud Verdun při vší instinktivní a vycvičené bojové dovednosti Francouzů nedokáže už dál obstát, jak si můžeme představit jakoukoliv pozici, které by se nebylo lze zmocnit, pokud Německo zaplatí cenu? Německo nečelí Verdunu. Jeho současným plánem je obrátit zákopové pozice, které byly tak dlouho hájeny proti němu.

Není nutné mít zvláštní vojenské vědomosti, aby člověk viděl, že tato pasáž překypuje vojenskými omyly. Co je „Verdun“? A co to znamená čelit Verdunu? Verdun jsou trosky prázdných domů pokrývající jeden velmi malý prostor na severu Francie—trosky, na které by se pokoušel útočit jen velmi pitomý Němec a žádný inteligentní Francouz by se je nijak zvlášť nepokoušel bránit. A přece autor o Verdunu mluví, jako by to byl nějaký nový, ohromný a neodolatelný válečný stroj. A co se přesně míní tím, že by takhle věc zvaná Verdun nemohla přečkat ani měsíc? Znamená to, že by se Němcům skutečně podařilo prolomit a shrnout francouzskou linii ve verdunském sektoru? Nebo to znamená, že by francouzská linie potom vedla kousek za shlukem zchátralých domů, namísto toho, aby vedla kousek před ním? První význam, nejmírněji řečeno, je velmi nepravděpodobný a druhý, nejmírněji řečeno, není žádná velká hrůza. Pravda je taková, že žádná válka nemůže být posiční válkou v tom smyslu, ve kterém je, jak se zdá, to slovo zde používáno. Tažení nerozhodují konkrétní pozice měst, ale relativní pozice armád. Tohle je, jak jsem řekl, pravda zřejmá při naprostém minimu vojenských informací.: a k tomu patří další a ještě prostší aplikace přítomného případu. Je-li pravda, jak autor tvrdí, že se jakékoliv posice lze zmocnit při obětování dostatečného množství mužů, pak musí jednoduše platit, že výhodu mají ti, kdo mají dostatek mužů, které mohou obětovat. Výdaje jsou věcí reserv, a dokonce o Spojenci na východě, pokud trpí nedostatkem v zásobách munice, mají obrovskou převahu v rezervách mužů. Na západě mají očividně převahu v obojím. Pokud tedy oběti stačí k získání jakékoliv posice, pak se jistě můžeme zmocnit německých posic. To vypadá jako jediná možná dedukce z autorovy doktríny. Vypadá to ale, že je to přesně opačná dedukce, než ta, kterou by si přál dovodit a je proto nucen skončit poněkud chabě slovy: „Německo přineslo takřka neuvěřitelné oběti, a je připraveno k mnohem větším. Jsou Spojenci připraveni zajít tak daleko k úplnému vítězství, které jediné láká jisté mysli? “

Jelikož patřím k oněm zmiňovaným neviděným a neokázalým myslím, dovolil bych si mu velmi skromně odpovědět. Mohu-li se tázat, zda jsme my též již nepřinesli oběti a jakým právem on předpokládá, že nejsme připraveni k dalším? Sotva mohu předpokládat, že by se pokoušel tvrdit, že umírání za svou zemi vynalezli výlučně v Německu. Jeho argument ovšem jistě znamená, pokud něco znamená, že nás takové tragické úsilí může unavit dřív než  Němce. Proč by tomu tak mělo být mi není vůbec pochopitelné, ale pokud by to tak bylo, považoval bych to za nejděsivější ze všech možných konců války. Zanechat našeho úsilí proto, že je vyčítavé a agresivní, jak tvrdí Němci, by byla jedna věc. Zanechat ho proto, že veškerá válka je barbarská a hříšná, jak tvrdí pacifisté, by byla jiná a stejně logická věc. Ale zanechat úsilí proto, že nedokážeme pro správnou věc najít tolik energie co oni pro věc špatnou, by bylo současné rouhání a čirá trapnost. Pokud „svrchované vítězství“ bude duchovně podstatné pro očištění evropské ethiky a politiky (jak si „některé mysli“ dál myslí, počítaje v to mysl věnující se špinění tohoto kusu papíru), pak by jistě selhání v poslední chvíli u čiré nudy nebo ztráty nervů bylo nejen bankrotem jakéhokoliv národního, ale i jakéhokoliv humánního významu. Je to urážka abstraktní důstojnosti ctnosti, pokud by její nepřítel směl rozvinout všechny ctnosti v obraně svých neřestí. Je hříchem proti samé duši věcí, aby byl směl dál milovat, co je odporné, více než lepší lidé mohou milovat, co je lásky hodné. Naštěstí celý tenhle zlý sen nepředstavuje nic víc než trochu řečnické bezvýznamnosti. Není a nikdy nebyl cár důvodu pochybovat, že civilisace je schopna právě takového sebeobětování jako divošství a ať už naše „nadměrné vítězství“ může selhat z jakéhokoliv důvodu, neselže z důvodu nedostatku nadměrných životů a smrtí.

Vzal jsem tento jeden příklad současného pozorování, téměř jistě ve svém záměru dostatečně neškodný, ale nevědomky pokažený špatnou tradicí neskutečnosti a pověstí. Takové pasáže nemají jiný účel než podsouvat studený závan pochybností—který samotný autor chytil ani neví kde. Obvykle je najdeme, jak končí otazníkem. Neříkají „Nemůžeme vyhrát“ ale „Můžeme vyhrát?“ tázací znaménko je nebezpečnější než jakýkoliv dogmatický pacifismus nebo rozhodná zrada, protože je sice bližší lidství, nicméně ale blízko peklu. Protože právě tímhle falešným tázáním je zrazována sama lidská přirozenost a dokázal bych si představit, že lidé Pokušitele kreslili s hadími křivkami, protože je lze zkroutit do otazníku.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 20-33 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s