O důvěřování presidentu Wilsonovi (ILN, 24. února 1917)

February 24, 1917

On Trusting President Wilson

Díky zdatnému editorovi listu Nation, jehož politiku jsem na tomto místě více než jednou kritisoval, mohu říci, že jeho poslední vydání obsahuje první odpověď, kterou jsem našel, na jednu velmi prostou otázku. Je to otázka, kterou jsem položil pacifističtějším idealistům, stejně jako ji nepochybně položili mnozí jiní, dosud nikdy jsem ale nenarazil na cokoliv, co by se podobalo odpovědi, ba ani pokusu o odpověď.

Z obavy z nepochopení mi nejprve dovolte říci, že s listem Nation zcela souhlasím v konečném účelu jeho poznámek, jímž je obrana presidenta Wilsona před úsměšky kvůli jeho dlouhé neutralitě. Jeho chování považuji za docela obhajitelné, ne ale na tom základě, na kterém je hájí Nation. Sám bych jej, svým pověrečným způsobem, hájil podle prazvláštního, archaického a nyní již docela pozapomenutého principu—totiž principu, že zvolený funkcionář musí naplňovat tužby těch, kdo ho zvolili a ne své privátní tužby, i kdyby to byly tužby ušlechtilé a nestranné. Podle tohoto obnošeného přesvědčení nesmí správce vydat peníze svěřené mu pro misii na obrácení Kanibalských ostrovů a president měl právo zůstat neutrální, když si myslel, že Amerika si přeje zůstat neutrální. Pokud by president vešel ve spojenectví od začátku, získali bychom sice silné loďstvo, ba i silnou armádu, ale přišli bychom o silný argument. Němci by jej prostě považovali za jednoho ze „spiklenců“ proti Německu, ale dokonce i od Němců těžko očekávat, že svět uvěří, že spiklenec vstoupil do spiknutí tak dlouho po jeho zahájení.

Nation ovšem přichází s velmi diskutabilním bodem. Presidentovy pochybnosti se nepokouší, jak to dělám já, ospravedlnit v souvislosti s čistě národními povinnostmi jeho úřadu, ale ve spojitosti s oněmi mezinárodními povinnostmi, které mají být čistě jeho osobními sny. Jinak řečeno, Nation se pokouší odpovědět na otázku, kterou jsem příležitostně kladl zde: jak je možné od nás očekávat, že budeme důvěřovat nějakému neutrálovi jako mezinárodnímu arbitrovi všech otázek, když podle vlastního doznání váhá  v tom, co nám připadá jako nejočividnější možný případ? Pokud nebylo ultimátum Srbsku nespravedlivé, pak jaké ultimátum lze považovat za nespravedlivé? Pokud vpád do Belgie nebyl provokací, jaký představitelný lidský čin pak lze vůbec označit za provokativní? V podstatě právě k této otázce se Nation vyjadřuje v následujících slovech—

Tyto kritiky jsou podle našeho uvažování vždy poněkud unfair. Tato válka byla tak rychlá a v některých ohledech ve svých počátcích tak nahodilá, vstup některých mocností byl tak automatický a jiných tak vypočítavý, že Amerika měla důvod odlišit ji od toho druhu konfliktu, který předvídala jako možnost po vytvoření Ligy národů. Tato válka nevyvstala ve vzdoru proti tomu, co pan Wilson označil jako „soud mínění celého světa“, ale převážně proto, že žádný takový soud neexistoval. Jedna věc je slíbit zasáhnout proti vzbouřenci proti organizovanému světu a je něco docela jiného podílet se na konfliktu, který je vyvrcholením dlouhé anarchie.

Abychom se nejprve zabývali praktickými věcmi, myslím, že autor se z žádnou z nich nevypořádal uspokojivě. Vypočítává určité rysy jako zvláštnosti této války, ale je jisté, že každý z nich se může objevit, a nejspíš objeví, v jakékoliv válce, se kterou by se měla vypořádat Liga národů. Říká, že tahle válka byla rychlá, a taková i byla—tak jako skok a rána zabijáka bývají tak rychlé, jak je jen stihne provést. Bude ale mírové společenství nechávat zabijáka na pokoji—pokud bude vraždit rychle? Říká, že válka byla zčásti nahodilá, a taková vražda vždy zbývá zčásti nahodilá.  Je nadmíru nahodilá pro člověka, který je zavražděn, v tom smyslu, že na plánu se obvykle nijak moc nepodílel. A třebaže vrahův čin nahodilý nebyl, oni jistě bude říkat, protože je to vrah inteligentní, že to náhoda byla. Řekne to, a zjevně mu to budou nejspíš věřit. Má ale být mírová liga ochromena jakýmkoliv nedopatřením, nebo činem označovaným za nedopatření? Má snad slavný soud vynášet coby rozsudek jen větu, že se nemá plakat nad rozlitým mlékem, nebo prolitou krví, a nic důraznějšího?  Nevidím jediný důvod, proč by budoucí zločiny neměly být právě tak rychlé nebo vypadat právě tak nahodile. Bude to vlastně jen nový důvod k tomu, by člověk provedl, co provést musí, rychle jako Macbeth a připsat to nedopatření, jako král Klaudius.  Pak autor říká, že v případě této války „byl vstup některých mocností tak nahodilý a jiných tak vypočítaný.“  Když byla rána kyjem vypočítána tak pečlivě, aby člověku vyrazila mozek z hlavy, vyvolává touha se jí vyhnout častou automatickou činnost člověkovy ruky. Ale copak nějaký pokus zvrátit nový mezinárodní pořádek nebude podle všeho pokusem vypočítaným? A nebude první odpor proti němu odporem automatickým? Autor pak dodává, s podivnou nevinností, že „Amerika měla důvod odlišit ji (přítomnou válku) od toho druhu konfliktu, který předvídala jako možnost po vytvoření Společenství národů.“ Zdá se, že to asi má znamenat, že by si Amerika mohla vymyslet imaginární mezinárodní problém, který by bylo docela snadné vyřešit a na tom základě odmítnout mít cokoliv společného s tím druhem mezinárodního problému, který skutečně vyžaduje řešení. Reformátoři mají nejen vymyslet nový druh míru, ale žít v naději, že druzí lidé vymyslí nový druh války.

Nemíním tvrdit, že nelze nic udělat pro mezinárodní porozumění, které by mohlo umožnit vyhnout se takovým tragédiím. Jediné, co chci říct, je to, že prvním úkolem takového porozumění je porozumět. A pokud nedokáže porozumět sváru s Pruskem, nedokáže porozumět ničemu. Jak vysvětlím za okamžik, existuje skutečná naděje na jakousi lidskou spolupráci, díky které bude možné takové konflikty učinit alespoň méně pravděpodobnými. Ale spolupráce lidstva, lze předpokládat, musí být spoluprací na odsouzení nelidskosti, a pokud takový instinkt v tu chvíli a na tom místě nemá, je čímsi méně než lidským. A když se nelidskost nahá prochází na slunci a páchne do všech čtyřech světa stran, budu člověka soudit podle toho, co o ní soudí, a druhému člověk odmítnu důvěřovat, pokud zůstává chladný, pokud trousí poznámky o nedopatřeních a automatických vstupech a okamžitě hledá omluvy a výmluvy—když jej nezačnu považovat za zločince, pak mu jistě nebudu věřit jako soudci. Pokud je na pochybách v této věci, pak jej nelze učinit vládcem nad deseti městy, nelze jej učinit soudcem, aby nad námi vládl. První věc, na kterou bych se každého takového mezinárodního  soudce zeptal—soud nad faktem před našima očima a soud proti tyranovi a trýzniteli slabých. Zde je velmi prostá vstupní zkouška a první cvičení v tomto úvodním testu. Pokud je skutečně tak nestranný, že nedokáže vidět žádný rozdíl mezi sv. Jiří a drakem, pak je příliš nestranný, aby mohl být spravedlivý.

Větším omyl listu Nation lze najít  v jeho poslední frázi o „konfliktu, který je vyvrcholením dlouhé anarchie.“ Pruská agrese nebyla vyvrcholením dlouhé anarchie v tomhle smyslu, bylo to narušení starého, ač nedokonalého řádu. V duši Křesťanstva byla jednota, která přečkala jednotu jeho těla. Implikovala jisté shody o rytířství a rovnosti jednání, které se mohly zhmotnit do čehosi jako ligy křesťanských národů. Právě Prusko se jako první odtrhlo jak od duše, tak od těla Křesťanstva a pronášelo přitom chmurná a ohavná rouhačství proti samotné ideji rytířství a bratrství. Pokud má existovat nějaký společný duch v krvi a křtu celé naší civilisace, pak již tento duch nad Prusem vynesl rozsudek. Je na nás, abychom položili základy evropské jednoty potvrzením onoho rozsudku, ne pokusy ho zvrátit. Pokud založíme jakýkoliv mezinárodní ideál na zapomenutí tohoto, pak budeme stavět ledový palác na ohnivém jezeře. Je marné říkat, že nemáme stavět na špatných vášních téhle války. Nebyly to všechno špatné vášně, a stavět na potlačných dobrých vášních znamená říkat si o revoluci. Pokud mají vskutku nastat mír a jednota, pak nesmí popírat, ale spíše zvěčnit emoce, které jsem pociťovali, když jsme poprvé slyšeli o prolomení hranic a mrtvole starého rolníka visící ze stromu za Liége.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 46-50 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Reklamy

Morální zhroucení moderního Německa (ILN 17. února 1917)

February 17, 1917

The Moral Collapse of Modern Germany

Každý člověk má v hlavě cosi současně jemného a houževnatého, co drží všechno pohromadě tak, jako provázek drží pohromadě špatně svázaný balíček. Pokud se to přetrhne, může se stát cokoliv. Může dítěti podříznout krk břitvou, nebo může říct: „Práce v ambulanci, protože jde o součást vojenské organizace, je křesťanovi zakázaná.“ Se zřejmou upřímností může říct, že je sázené vejce, nebo může říkat, že je důležitější získat ženám volební právo než zachránit před orgiemi v Belgii nebo Arménii. Může se snažit jíst cínové připínáčky, nebo může prohlašovat, že naprostý zákaz vína a piva vyhraje válku. Svůj život může zasvětit povinnosti ukousnout si vlastní nos, nebo může tvrdit, jak nyní tvrdí Němci, že vraždění pokojných mužů, žen a dětí ponorkou nestrannou jako žralok, je vlastně vrcholem humanismu, protože to „zkrátí válku“.

Jedna z nejpravdivějších věcí, které k tomu byly řečeny, byla řečena minulý týden v New Age. Vztahovalo se to ke konkrétní záležitosti, ale platí to pro téměř všechny moderní záležitosti. „Rozlišnosti tak hluboce zakořeněné,“ píše se tam, „že se staly desátou přirozeností lidstva, vyžadují, pokud jsou zpochybněny, buď odvolání na zdravý rozum, pokud jsou zpochybněny, nebo alternativně, dovolání k nanejvýš složité a subtilní argumentaci… Když pomine zdravý rozum, je pro praktického státníka argumentace velmi slabou oporou.“ Každého napadnou příklady této hluboké pravdy. Například existuje argumentace proti kanibalismu, odpor proti pomyšlení na pojídání mého bližního není předsudek. Jenže ta argumentace bude zní velmi těžko pochopitelně, když je předložena a už jste blázen, pokud ji předkládat a formulovat chcete. Spočívá na svátostném cítění o lidském těle, podle kterého duše prosakuje celým tělem jako silná chuť, a není v něm pouze uložená jako klobouk ve své krabici.

Tohle je vsuvka. Ale pravda poukázaná v New Age vrhá velmi skutečné světlo na onen německý argument, o kterém jsem se právě zmínil a naznačuje cosi jako novou definici německého problému. Měl bych říci, že morální zhroucení moderního Německa je především pádem moderního Německa mezi tyto dvě židle filosofie a zdravého rozumu. Moderní Němec opustil příčetnost, aniž by se skutečně dosáhl subtilnosti. Je jako strom, který byl začarován a pokouší se vyrvat z kořenů a podívat se, jak roste a potom, protože je jenom strom a slepý, se mu strašně nepovede pokus přesadit se do lepší půdy. Učinil se nepřirozeným a přitom mu uniklo ovládnutí přírody, protože k tomu je zbytečné mít volné myšlení, které není vytříbené. Navíc člověk, který opustí domov lidské moudrosti musí obejít celý svět, aby se vrátil. Pokud nemůže věřit tomu, co vidí, pak se musí dívat na vše, co je k vidění, než to může skutečně ověřit. Vzpomínky a instinkty mohou být pouhými nápovědami a pořád mohou být užitečné. Ale neúplný logický proces vždy odchází na špatném místě.

Argument o krutosti „zkracující válku“ je velmi ilustrativním příkladem. Nejprve je třeba si povšimnout, jak se Prus tváří, že se zbavuje pověry a okamžitě přitom upadá do čiré pitomosti. Protože jeho argumentace, čistě jako argumentace, když ponecháme stranou ducha a právo,  se obrátí úplně proti němu. Tvrdí, že k ponorkové vendetě sahá proto, že je přitlačen ke zdi, obklopen obrovským a nepřátelským spiknutím—zkrátka proto, že je zoufalý. Nu a  byl by to mnohem lepší argument než ten druhý, ale je to argument, který ten druhý zcela ničí.  I dítě by pochopilo, že pokud strana, která je zoufalá, dostane nové a ničivé zbraně, válku ro nezkrátí. Ta strana může mít oprávněný důvod válku prodloužit, ale válku to očividně prodlouží. Pokud skutečně nechce nic než ukončit boje, pak přirozený způsob, jak boje ukončit je přestat bojovat. Pokud je obrovské a nepřátelské spiknutí ve výhodě, pak nás právě tohle spiknutí může přiblížit k míru a s novou výhodou na druhé straně se musíme od míru zase vzdálit. Ani zdaleka netvrdím, že Němec musí na tento argument přistoupit, ani si to nemyslím, že jediným testem je zkrácení války. Ale pokud je to jediný test, pak ponorkové masakry prodlouží válku. Pokud to na druhé straně není jediný test, pak se celý argument rozpadá na kousíčky a mír, pokud není argumentem pro kapitulaci, nemůže být argumentem pro ukrutnost.

Vidět osobu, jak se osvobozuje od tradičních příčetností, když přitom sama za sebe nedokáže myslet o nic pevněji, znamená dívat se, jak vylézá z kočárku, jen aby sebou plácla přímo na nos. Ale, jak ostatně skutečně prokáže další bádání, stejná slabost, již projevuje po emancipaci se projevuje v emancipaci samotné. V argumentech, jako je ten, který naznačuje, že pro zkrácení válčení je lidské být nelidský, je zřejmá mezera. Podobně jako mnohá moderní sofistika spočívá na předpokladu, že jeden čin má jeden důsledek, zatímco ve skutečnosti jich má mnoho. Zavraždit souseda (nebudu se zde věnovat dalšímu problému, zda jej potom sníst) může být docela kulantní a perfektní způsob, jak mu zabránit hrát příliš často na flétnu nebo házet své mrtvé kočky přes zahradní zeď. Jenže týž skutek má další aspekty—jinak řečeno, asi by brzy začalo být patrné, že mám další sousedy. Němec se svou malou ponorkou již zjistil, že další sousedy má. Ameriku již morálně zavedl do boje proti sobě, a ještě se může stát, že ji přivede k válce proti sobě i materiálně, a v téhle situaci stojí před stejným dilematem, které jsme již uvedli. Nové komplikace buď prodlouží válku, a v tom případě se jeho argument obrací proti němu, nebo na druhé straně, pokud válku vůbec nějak zkrátí, pak ji zkrátí v jeho neprospěch—nechceme-li rovnou říct, že k jeho zkáze. Což je poslední věc, kterou by tenhle dychtivý hledač pravdy chtěl naznačovat. Celkem vzato tedy nový a subtilní pruský nápad k usnadnění skoncování se starou válku zahájením nových válek bude shledán pochybeným.

Mnohý člověk na vycházce po kraji zjistil, že zkratka mívá jednu nahodilou nevýhodu—že zabere hodně času. Bylo známo, že to převažuje i její vyšší krásy, pokud jde o malebnost a nezvyklost. Pokud zkratka naruší soukromé pozemky a poškodí ploty a pole dalších lidí, ví se o ní, že zabere ještě víc času—času v poetickém smyslu využitém těmi, kdo zjišťují, že jejich soukromá cesta vede veřejným vězením. Světovou politiku Pruska lze charakterizovat jako filosofii zkratek. Jejím trikem vždy bylo jít matematicky přímočarou, morálně pokroucenou, cestou. Od cynických překvapení, kterými založilo svůj  vliv v osmnáctém století k náhlému výpadu přes Belgii, který moderní svět vyděsil jako rána hromu, byla jeho metoda současně monotónní i překvapivá. Německý orel se natřásá, že on ej tím ranním ptáčetem, které dál doskáče a sezobne žížalu a tvrdí, že jako s žížalou zachází s čímkoliv, co je o trochu pomalejší a ospalejší, protože je to poctivější. Žádný člověk ducha nebude filosofii zkratek respektovat, jakékoliv může mít úspěchy, ale ve skutečnosti lze říct slovo či dvě o jejích úspěších. Když Fridrich Veliký spěchal bez důvodu i rozumu Slezskem, nejspíš chtěl aby jeho tažení bylo, když ne krátké a sladké, tak rozhodně krátké a trpké. I když svých dalších cílů dosáhl, tohoto nedosáhl. Uvázl ve vleklé mizérii sedmileté války a vláčel se tam a zpátky se zoufalstvím ve tváři a jedem v kapse. Pruských úspěchů v devatenáctém století bylo dosaženo rychle, ale nebyly rychle zapomenuty, ve Francii znemožnily pacifismus a připravily dnešní mstu. A třebaže nepřítel považoval za velmi rychlé a praktické ukousnout rožek Belgie, je i z čistě vojenského hlediska čím dál jasnější, že si ukousl víc, než zvládne pokousat. Myslím, že samotná délka války bude dobrá v jedné věci. Zničí filosofii zkratek. Ukáže, že nejdelší cesta kolem je nejkratší cestou domů, a že vyšlapaná cesta není holá, ale očím s představivostí ukazuje stopy armády průkopníků.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 42-45 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Vojenská služba a sociální reforma (ILN 10. února 1917)

February 10, 1917

National Service and Social Reform

Zdá se mi, že většina řečí o National Service  (v kontextu první světové války zejména povinné odvody k vojenské službě  pozn. překl. ) v novinách—i těch nejváženějších—zní na falešnou notu. Nedává správný důvod pro toto patriotické úsilí a naznačuje cosi jako pravý opak správného důvodu. Vládnoucí třída obvykle nasazuje tón, který pro ostatní třídy, a to zejména pro třídu pracující, ani zdaleka není ujišťující. Obzvláště jedno pojetí jako by politické lídry a tisk přímo pronásledovalo, říkají to všude a ve všech podobách, a mně to přijde jako vůbec nejhorší věc, jakou mohou říkat.

Ve svém důsledku říkají, že sociální mašinerie, kterou budujeme pro účel války, bude velmi užitečná po válce. Říkají, že se nemůžeme vrátit k předválečným tradicím soutěžení nebo smlouvy a proto, že přišel čas vytvořit nový a harmoničtější průmyslový systém. Říkají, že stávkující dělník a průmyslník zaměstnávající za hladovou mzdu nyní mohou zakopat válečnou sekyru a vykouřit dýmku míru.  Říkají, že jelikož jsme se všichni stali bratry ve strádání, můžeme se všichni stát partnery v podnikání. Naznačují, že jelikož jsme zničehonic postavili novou armádu, abychom porazili Němce v boji, můžeme také v okamžiku postavit nový sociální systém, abychom Němce porazili v obchodu. Tihle byrokrati a podnikatelé se zkrátka dopouští stejného omylu jako ti nejbláznivější a nejvíce netrpělivější ze stávkujících. Opravdu se snaží o revoluci uprostřed války.

Nu, dělat něco takového znamená dělat cosi vzácného a pozoruhodného: žádat člověka, aby udělal něco, co je docela připraven udělat, způsobem, který ho má odradit od toho, aby to udělal. Inteligentní člověk, zejména inteligentní pracující člověk, je docela připraven svěřit vedení války těm, kdo mají moc. Nutně nemusí být ochoten jim vůbec svěřovat trvalý nebo časově neurčený despotismus v následujícím míru. je to rozlišení založené na zdravém rozumu, kterého by se držel kdokoliv v jakékoliv nouzové a mimořádné situaci. Pokud můj dům hoří, budu se držet hasiče a dělat, co mi řekne. To ale neznamená, že bych se ho měl držet intelektuálně a být jeho učedníkem, když využije příležitosti, aby dával svoje umělecké a osobní doporučení o obnově domu. Pokud se zamyšleně zastaví, zatímco z mé nádherná postele Louise Quatorze šlehají plameny, a začne doporučovat pevnější konstrukci založenou na asyrské architektuře, pak mu budu muset co nejklidněji připomenout, že je specialista, který překročil rámec svého oboru. Pokud se právě s rachotem zřítí dubové trámoví mé staré baronské síně a on tam bude jednom stát a s okázalými gesty projektanta toliko doporučovat náhradu zlacenou kupolí s oválnými mosaikami, odkážu debatu na pozdější dobu. A přece to není ani o atom absurdnější než představa, že kdykoliv přijmeme nějakou kázeň na hodinu, musíme napříště akceptovat nauku. Není to ani o atom absurdnější než předpoklad, že protože lidé hrdě následují nějakého starého dobrého majora v bitvě, jsou povinni poslouchat všechny nesmysly, které vykládá ve svém klubu a souhlasit s nimi. Hasiči bychom měli (pokud na to bude čas) říct, že jsme přesvědčeni, že něco ví o hořících domech, ale prozatím nemáme žádný důvod věřit, že by cokoliv věděl o tom, jak domy stavět. Stejně jasně bychom měli vysvětlit, že ani ta nejlepší družina povolaná společným patriotismem k záchraně země nemusí být skupinou velkých historických zákonodárců schopných zakládat státy. Námořní kapitáni nemusí být nutně námořními architekty, a smělý kapitán jízdy nutně nemusí být biologem, který se speciálně zabýval evolucí svého koně. A pokud je pravda i o těch nejlepších ze všech, o to víc to platí o všech ostatních politicích a byrokratech, kteří většinou nejsou ani tak zdatní jako běžný námořní kapitán a rozhodně ne tak odvážní jako běžný kapitán jízdy. Na způsobu, jakým jsou naši vládci vybíraní, na tom, jak se ujímají moci, na tom jak mluví nebo na tom, jak jednají, není nic, co by kohokoliv vedlo k tomu, aby předpokládal, že mají nějaké nové světlo, které by mohli vrhnout na nejtemnější sociální problémy nebo znali novou cestu k nějakému ideálnějšímu sociálnímu systému. V čase války jim důvěřujeme z hrubších a rudimentárnějších důvodů—běžných důvodů k důvěře v muže u kormidla. Ty vůbec nezahrnují představy, že je to inspirovaný geometr a konstruktér, schopný vynalézat nové vzory, které budou úplnou náhradou kolového kormidla. Jsou to Angličané, mají rozum a každý, kdo není cizinec nebo blázen musí chtít porazit Němce.

Když ale přijde na všechno tohle poloviční studování a poloviční léčení starých sociálních chorob, je tahle tendence otevřená stejným základním námitkám jako myšlenka poloviční porážky Němců. Pokud jsem povolán jednou provždy urovnat nějakou vnitřní nebo vnější rozmíšku, měl bych být tak výstřední, abych se ptal, kdo je v té rozmíšce v právu. Než řeknu pánovi a sluhovi, aby zakopali válečnou sekeru, měl bych chtít se o té sekeře dozvědět trochu víc, tak jako otce George Washingtona v té záležitosti s třešní. Měl bych chtít vědět, zda tohle nářadí nebylo sekyrou někoho, kdo měl důvod si sekyru brousit a zda ji napřahoval nebo nenapřahoval do tváří chudých. Není ale ani v nejmenším nutné vnášet tento problém, a tím méně moje řešení, do naléhavého a životně důležitého úkolu porazit nepřítele. Zaměstnavatel, který se upřímně cítí poškozen svými zaměstnaci, kapitalista, který zcela upřímně nevěří jakémukoliv testu, který bych mohl použít, mi přesto pomůže hájit společnou věc naší země proti cizinci, a on se mnou vůbec nemusí souhlasit v ničem jiném, protože se mnou souhlasí v tomhle. To je skutečný a velmi uspokojivý základ, na němž stojí National Service. Jedním slovem řečeno, nechci zakopat válečnou sekyru, ale požít ji na hlavu pruského profesora.

Pokud jde o kouření dýmky míru, to uděláme po skončení průmyslového sváru právě tak, jako to uděláme po skončení mezinárodního konfliktu—to znamená nejen poté, co bude svár urovnán, ale až bude urovnán spravedlivě. Abychom to mohli udělat, musíme se obrátit k úplně jinému souboru principů, než jsou ty, které řídí nezbytné potřeby válčícího státu. V současné době stačí docela postačuje říct, že válčíme. Nevykouřím dýmku míru s pruským profesorem, z rozmanitých důvodů, které jsem v těchto sloupcích často předkládal. Hlavní důvod je ten, že jsem přesvědčen, že v současné době by to všechno skončilo kouřem—a to nejspíš dalším kouřem bitev.

Pokud chceme brát National Service vážně, pak musíme vyhlásit poplach krize, zcela určitě nesmíme otevírat neurčité cesty a vyhlídky. Člověku musíme, jakoby trubkou, sdělit, že to, co se po něm chce je vskutku a doopravdy nenormální a nepřirozené, zrovna tak jako je nenormální a nepřirozené jeho ohrožení. Musíme mluvit tak, jako bychom mluvili k člověku, kterému hoří šosy od fraku, ne jako k člověku, který se chystá  dosti dlouhé siestě na horkém slunci. Musíme mu říct, že má poslouchat hasiče, protože jeho dům hoří, a nebylo by zrovna moudré mu říkat, že po návštěvě hasiče bude jeho dům více či méně pořád v plamenech. Jsem zkrátka přesvědčen, že v Anglii není člověka, jakkoliv nevědomého, který by nebyl připravený a schopný vykonat ty nejvýjimečnější věci pro stát—pokud chápe, že jsou to věci výjimečné. Když je budeme považovat za výjimky, budou to úžasné a inspirující výjimky, pokud bychom je považovali za pravidlo, bude to jen anarchie. Myslím si proto, při vší úctě k sociálním reformátorům, že je střízlivě pravdivé, že čím méně toho budou říkat o novém světě po válce, tím lépe. Nevytváříme nový svět v tomto smyslu, ani novou pospolitost, my zachraňujeme pospolitost, kterou máme o vlásek před děsivou zkázou. Není pochyb o tom, že až bude pruský mráz zlomen, rozletí se čerstvější a novější sociální ideje. Budou ale mnohem čerstvější a svobodnější než jakékoliv, které se nabídly, nebo o jakých lze racionálně očekávat, že se nabídnou v čase tak smrtelné pochybnosti. Ty současné vlastně různými způsoby říkají, že abychom porazili Prusko, sami se musíme stát Prusy. Ale i kdyby to měla být pravda, bylo by jistě moudré držet se útěšné vyhlídky, že až přemůžeme Prusko, můžeme přestat být Prusy. A neměli bychom lidi k takové oběti inspirovat tím, že jim budeme povídat, že národní služba se brzy stane národní služebností, ale tím, že jim řekneme, že mučednictví je nepřirozené jen proto, že je napůl božské.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 38-41 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Slabost idejí pana Wilsona 3. února 1917)

February 3, 1917

Weakness of Mr. Wilson´s Ideas

Nechápu, co se stalo s presidentem Wilsonem. Skoro bych řekl, že byl zavražděn. Po stevensonovsku bych řekl, že jeho mrtvola je ukryta v saratožském kufru a odvezen ve fordce—jenom s tím, že podle současného amerického mínění by bylo snazší odnést fordku v saratožském kufru. Nebo byl možná unesen živ a fordka ho odvezla na Fordovu mírovou loď, která jej vysadila na opuštěném ostrově, aby tam meditoval o volnosti moří. Až už je to jakkoliv, mám za to, že je pryč a nějaký zcela nový a zcela zpozdilý mladý Němec nepoznatelně skrytý za presidentovými brýlemi sedí v jeho křesle v Bílém domě a zasílá poselství Senátu a světu. Nikdy jsem se nepřidával k levnému žurnalistickému jekotu na pana Wilson, že se nepustil do konkrétní formy počínání, ale ať už podnikal cokoli, vyznačovaly se jeho ideje jakýmisi dojmem intelektuálního odstupu. V jeho posledním poselství Senátu to jsou jeho myšlenky, které vypadají, jako by přestaly fungovat. Vážně, pokud byl zavražděn, člověk by si skoro představoval, že dostal ránu do hlavy.

Co kupříkladu říct na jeho ideu, obecně posuzovanou jako idea, o míru bez vítězství? Mír bez vítězství je válka bez omluvy. A pokud v tu myšlenku věří, bude ji aplikovat i na sváry po uzavření míru stejně jako na sváry před ním? Chce založit mírovou ligu k předcházení válce, zjevně jí může předcházet vedením války, nebo hrozbou vedení války s jakoukoliv mocností, která naruší mír. Pak říká, že ji lze založit jen nerozhodnutém vypořádání této války, protože jakékoliv jiné by zanechalo trpkost. Zamýšlí ale, aby všechny jeho příští intervence byly nerozhodné? A pokud by byly rozhodné, nezanechají trpkost? Pokud se nějaké ambiciosní mocnosti nebude zamlouvat, že ji nepřítel porazil, copak se je právě tak nebude zamlouvat, že ji poroučí nějaká mírová liga? Máme se řídit principem, že každou další ukrutnost bude následovat amnestie a rovnost, že si řekneme, co jsme si, to jsme si? Pokud ne, proč bychom to měli dělat právě s touhle ukrutností, kterou zrovna považujeme za obzvlášť ukrutnou? Pokud ano, najde se snad nějaký příčetný člověk, který by si nemyslel, že takové věčné uhlazování, férové i neférové, nezanechá hořkost? Snesou lidé soud, který nikdy nedělá nic jiného, než říká všem advokátům, aby zahodili své zastupování? Spokojí se s mezinárodním sudím, který nemá žádnou jinou funkci vyjma toho, aby odepisoval dluhy, zprošťoval pachatele nepravostí a dával osvědčení o bankrotu těm nejpodvodnějším bankrotářům? Není zřejmé, že taková amnestie by se brzy stala nejhorší tyranie na světě?

Pokud má pan Wilson takový zájem vyhnout se trpkosti, pak je tu jedna starodávná a prostá pravda, na kterou by ho bylo, jako vrchního sudího velké obce, třeba upozornit. V srdci člověka není větší hořkosti, než když je mu upřeno jeho právo. Zloděje nepojme tak hluboká zuřivost, když je potrestán, jaká je v nevinném muži, když ho nechají jít na zlodějovu propustku. To a právě jen to je přesná morální pozice, do které nás zve presidentův plán. Má nám být zdarma odpuštěn zločin spáchaný někým jiným—a spáchaný na nás. Světu se říká, aby se nás nedívali zle kvůli tomu, že jsme byli oklamáni a pobodáni, ale posuzoval nás se stejnou rovnou a pokojnou shovívavostí, které se dostává podvodníkům a bodajícím útočníkům. Belgii nelze hrubě kritizovat za to, že s ní bylo hrubě zacházeno, může také sdílet obnovený mír a naději těch, kdo ji uvrhli do vraždění a zoufalství, když se jim tak zamanulo. Francie může skrýt za slušným závojem fakt, že se chtěla bránit své hranice a dokonce překážet obsazení svých severních provincií. Byla dokonce tak neuvážená, že vyhrála nad vetřelci u Marne, ale tenhle příběh lze možná skrýt mlčením. Srbsko může začít znovu s čistým listem, nepřátelé mu nemají metat do tváře, že mu daly ultimátum, které bylo opovržením a výsměchem vší diplomacii, nemají mu vyčítat, že marně žádalo o arbitráž. Kvalita milosrdenství není přetěžována, překypuje k příbuzným kapitána Fryatta nebo přátelům slečny Cavell—moudrá umírněnost je oba zachová bez výčitky (jde o kapitána obchodního loďstva a zdravotní sestru popravené Němci pozn. překl.). Mají být nahlíženi se stejným respektem jako ten nejpyšnější pruský důstojník, který zajatci nejprve připil šampaňským a pak ho zastřelil, nebo nejzhýčkanější pruský lékař, který se z bezpečné vzdálenosti usmíval na zoufalství nemocných a opuštěných. Přijde panu Wilsonovi při složitostech lidské přirozenosti alespoň trochu možné, že tenhle druh rovného zacházení nemůže vyvolat hořkost? Myslím, že mu můžeme s jistotou říct, že u hořkosti nezůstane. Při jakémkoliv pokusu skutečně zabílit černou a bílou tohoto lidského příběhu tak malomocensky bílým vápnem, pak by ti, kdo by se o to pokusili, zjistili množství základních věcí, o kterých zřejmě nic netušili. Jedním z těch menších faktů by byl ten, že počestný muž se může rozčílit mnohem víc než darebák.

Povídají se dnes jisté velmi hanebné nesmysly o tom, že tenhle sentiment je jen „mstivý“. Není mstivý, pokud mstivost znamená jen tužbu ublížit těm, kdo ubližovali nám. je to abstraktní, panenská a zcela ctnostná nesnášenlivost ke špatně končícímu příběhu. Je to odmítnutí intelektu přijmout vyhlídku, že všechno bude jednou provždy vzhůru nohama.

Mír bez vítězství je převrácením oné velmi praktické věci, které se říká poetická spravedlnost. Vítězství je jediným smyslem války. Pro válku je tím, čím je světlo pro maják, nebo mozek pro člověka. Lidé by nedřeli století, aby postavili míli vysoký maják a pak do něj neumístili lampu s tím, že to nebude žádná škoda.  Žena se nebude trápit s tím, aby muži porodila dítě, aby mu pak vyrazila mozek s tím, že tělo pak bude ležet klidněji.  Lidské kmeny by také nedřely, aby ke hvězdám pozvedly tuto babylonskou věž bitvy a pak do ní nevložily lampu rozumu, aby dávala signál provozu na moři a označovala odlišnost na mapě. Ani země nebude snášet tyto obrovské porodní bolesti, aby z nich vzešla mrtvá věc. Mír bez vítězství je mrtvá věc, je rovná jen tak, jak je rovný hrob, a poskytuje jen takovou rovnost, kterou máme všichni, když se obrátíme v prach. Ani se nepodobá míru takovému, jaký byl před počátkem války, jako spíše míru, který byl před počátkem světa všech živoucích věcí. Jeho nestrannost se podobá nestrannosti doby ledové, ve které není stížnosti—ne proto, že je vše osvobozené, ale proto, že je vše zmrzlé. Tak by tomu přinejmenším bylo, kdyby mohl existovat a přetrvat, ale existovat nebude, protože lidské mysli byly příliš děsivě probuzeny a nepřetrvá, protože by jej lidé nesnesli. Je vněm cosi horšího než beznaděj, nejde ani tak o to, že by v něm nebyla naděje, ale o to, že nedává smysl.

Co se ve skutečnosti stane, je ve skutečnosti neobyčejně prosté. Prusko v čele všech svých otroků při první příležitosti přejde znovu do útoku. Nelze si představit žádný důvod k předpokladu, že by je jakýkoliv kompromis z tak utkvělé myšlenky vyléčil. Bylo by nemožné je přesvědčit, že to udělat nemůže. A jistě by bylo docela nemožné, aby svým obětem dokázalo, že to neudělá. Naše poslední dny by uplynuly v zoufalém a neustálém vyzbrojení, v zoufalé a neustálé kázni. A pokud se tvrdí, že by tomu předešly záruky mírové ligy, pak se vracíme zpátky k presidentu Wilsonovi a celé slabosti jeho posice. Pokud on nedokáže vidět rozdíl mezi útočníkem a napadeným v přítomném případě, proč by měl vidět rozdíl v jakémkoliv možném budoucím případě? Říci, že mírová liga musí být založena na rovném zacházení prostě znamená říct, arbitrážní soud musí být založen na neschopnosti arbitráž provádět. Je to velmi prosté, a není, co na to odpovědět.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 33-37 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989