Vojenská služba a sociální reforma (ILN 10. února 1917)

February 10, 1917

National Service and Social Reform

Zdá se mi, že většina řečí o National Service  (v kontextu první světové války zejména povinné odvody k vojenské službě  pozn. překl. ) v novinách—i těch nejváženějších—zní na falešnou notu. Nedává správný důvod pro toto patriotické úsilí a naznačuje cosi jako pravý opak správného důvodu. Vládnoucí třída obvykle nasazuje tón, který pro ostatní třídy, a to zejména pro třídu pracující, ani zdaleka není ujišťující. Obzvláště jedno pojetí jako by politické lídry a tisk přímo pronásledovalo, říkají to všude a ve všech podobách, a mně to přijde jako vůbec nejhorší věc, jakou mohou říkat.

Ve svém důsledku říkají, že sociální mašinerie, kterou budujeme pro účel války, bude velmi užitečná po válce. Říkají, že se nemůžeme vrátit k předválečným tradicím soutěžení nebo smlouvy a proto, že přišel čas vytvořit nový a harmoničtější průmyslový systém. Říkají, že stávkující dělník a průmyslník zaměstnávající za hladovou mzdu nyní mohou zakopat válečnou sekyru a vykouřit dýmku míru.  Říkají, že jelikož jsme se všichni stali bratry ve strádání, můžeme se všichni stát partnery v podnikání. Naznačují, že jelikož jsme zničehonic postavili novou armádu, abychom porazili Němce v boji, můžeme také v okamžiku postavit nový sociální systém, abychom Němce porazili v obchodu. Tihle byrokrati a podnikatelé se zkrátka dopouští stejného omylu jako ti nejbláznivější a nejvíce netrpělivější ze stávkujících. Opravdu se snaží o revoluci uprostřed války.

Nu, dělat něco takového znamená dělat cosi vzácného a pozoruhodného: žádat člověka, aby udělal něco, co je docela připraven udělat, způsobem, který ho má odradit od toho, aby to udělal. Inteligentní člověk, zejména inteligentní pracující člověk, je docela připraven svěřit vedení války těm, kdo mají moc. Nutně nemusí být ochoten jim vůbec svěřovat trvalý nebo časově neurčený despotismus v následujícím míru. je to rozlišení založené na zdravém rozumu, kterého by se držel kdokoliv v jakékoliv nouzové a mimořádné situaci. Pokud můj dům hoří, budu se držet hasiče a dělat, co mi řekne. To ale neznamená, že bych se ho měl držet intelektuálně a být jeho učedníkem, když využije příležitosti, aby dával svoje umělecké a osobní doporučení o obnově domu. Pokud se zamyšleně zastaví, zatímco z mé nádherná postele Louise Quatorze šlehají plameny, a začne doporučovat pevnější konstrukci založenou na asyrské architektuře, pak mu budu muset co nejklidněji připomenout, že je specialista, který překročil rámec svého oboru. Pokud se právě s rachotem zřítí dubové trámoví mé staré baronské síně a on tam bude jednom stát a s okázalými gesty projektanta toliko doporučovat náhradu zlacenou kupolí s oválnými mosaikami, odkážu debatu na pozdější dobu. A přece to není ani o atom absurdnější než představa, že kdykoliv přijmeme nějakou kázeň na hodinu, musíme napříště akceptovat nauku. Není to ani o atom absurdnější než předpoklad, že protože lidé hrdě následují nějakého starého dobrého majora v bitvě, jsou povinni poslouchat všechny nesmysly, které vykládá ve svém klubu a souhlasit s nimi. Hasiči bychom měli (pokud na to bude čas) říct, že jsme přesvědčeni, že něco ví o hořících domech, ale prozatím nemáme žádný důvod věřit, že by cokoliv věděl o tom, jak domy stavět. Stejně jasně bychom měli vysvětlit, že ani ta nejlepší družina povolaná společným patriotismem k záchraně země nemusí být skupinou velkých historických zákonodárců schopných zakládat státy. Námořní kapitáni nemusí být nutně námořními architekty, a smělý kapitán jízdy nutně nemusí být biologem, který se speciálně zabýval evolucí svého koně. A pokud je pravda i o těch nejlepších ze všech, o to víc to platí o všech ostatních politicích a byrokratech, kteří většinou nejsou ani tak zdatní jako běžný námořní kapitán a rozhodně ne tak odvážní jako běžný kapitán jízdy. Na způsobu, jakým jsou naši vládci vybíraní, na tom, jak se ujímají moci, na tom jak mluví nebo na tom, jak jednají, není nic, co by kohokoliv vedlo k tomu, aby předpokládal, že mají nějaké nové světlo, které by mohli vrhnout na nejtemnější sociální problémy nebo znali novou cestu k nějakému ideálnějšímu sociálnímu systému. V čase války jim důvěřujeme z hrubších a rudimentárnějších důvodů—běžných důvodů k důvěře v muže u kormidla. Ty vůbec nezahrnují představy, že je to inspirovaný geometr a konstruktér, schopný vynalézat nové vzory, které budou úplnou náhradou kolového kormidla. Jsou to Angličané, mají rozum a každý, kdo není cizinec nebo blázen musí chtít porazit Němce.

Když ale přijde na všechno tohle poloviční studování a poloviční léčení starých sociálních chorob, je tahle tendence otevřená stejným základním námitkám jako myšlenka poloviční porážky Němců. Pokud jsem povolán jednou provždy urovnat nějakou vnitřní nebo vnější rozmíšku, měl bych být tak výstřední, abych se ptal, kdo je v té rozmíšce v právu. Než řeknu pánovi a sluhovi, aby zakopali válečnou sekeru, měl bych chtít se o té sekeře dozvědět trochu víc, tak jako otce George Washingtona v té záležitosti s třešní. Měl bych chtít vědět, zda tohle nářadí nebylo sekyrou někoho, kdo měl důvod si sekyru brousit a zda ji napřahoval nebo nenapřahoval do tváří chudých. Není ale ani v nejmenším nutné vnášet tento problém, a tím méně moje řešení, do naléhavého a životně důležitého úkolu porazit nepřítele. Zaměstnavatel, který se upřímně cítí poškozen svými zaměstnaci, kapitalista, který zcela upřímně nevěří jakémukoliv testu, který bych mohl použít, mi přesto pomůže hájit společnou věc naší země proti cizinci, a on se mnou vůbec nemusí souhlasit v ničem jiném, protože se mnou souhlasí v tomhle. To je skutečný a velmi uspokojivý základ, na němž stojí National Service. Jedním slovem řečeno, nechci zakopat válečnou sekyru, ale požít ji na hlavu pruského profesora.

Pokud jde o kouření dýmky míru, to uděláme po skončení průmyslového sváru právě tak, jako to uděláme po skončení mezinárodního konfliktu—to znamená nejen poté, co bude svár urovnán, ale až bude urovnán spravedlivě. Abychom to mohli udělat, musíme se obrátit k úplně jinému souboru principů, než jsou ty, které řídí nezbytné potřeby válčícího státu. V současné době stačí docela postačuje říct, že válčíme. Nevykouřím dýmku míru s pruským profesorem, z rozmanitých důvodů, které jsem v těchto sloupcích často předkládal. Hlavní důvod je ten, že jsem přesvědčen, že v současné době by to všechno skončilo kouřem—a to nejspíš dalším kouřem bitev.

Pokud chceme brát National Service vážně, pak musíme vyhlásit poplach krize, zcela určitě nesmíme otevírat neurčité cesty a vyhlídky. Člověku musíme, jakoby trubkou, sdělit, že to, co se po něm chce je vskutku a doopravdy nenormální a nepřirozené, zrovna tak jako je nenormální a nepřirozené jeho ohrožení. Musíme mluvit tak, jako bychom mluvili k člověku, kterému hoří šosy od fraku, ne jako k člověku, který se chystá  dosti dlouhé siestě na horkém slunci. Musíme mu říct, že má poslouchat hasiče, protože jeho dům hoří, a nebylo by zrovna moudré mu říkat, že po návštěvě hasiče bude jeho dům více či méně pořád v plamenech. Jsem zkrátka přesvědčen, že v Anglii není člověka, jakkoliv nevědomého, který by nebyl připravený a schopný vykonat ty nejvýjimečnější věci pro stát—pokud chápe, že jsou to věci výjimečné. Když je budeme považovat za výjimky, budou to úžasné a inspirující výjimky, pokud bychom je považovali za pravidlo, bude to jen anarchie. Myslím si proto, při vší úctě k sociálním reformátorům, že je střízlivě pravdivé, že čím méně toho budou říkat o novém světě po válce, tím lépe. Nevytváříme nový svět v tomto smyslu, ani novou pospolitost, my zachraňujeme pospolitost, kterou máme o vlásek před děsivou zkázou. Není pochyb o tom, že až bude pruský mráz zlomen, rozletí se čerstvější a novější sociální ideje. Budou ale mnohem čerstvější a svobodnější než jakékoliv, které se nabídly, nebo o jakých lze racionálně očekávat, že se nabídnou v čase tak smrtelné pochybnosti. Ty současné vlastně různými způsoby říkají, že abychom porazili Prusko, sami se musíme stát Prusy. Ale i kdyby to měla být pravda, bylo by jistě moudré držet se útěšné vyhlídky, že až přemůžeme Prusko, můžeme přestat být Prusy. A neměli bychom lidi k takové oběti inspirovat tím, že jim budeme povídat, že národní služba se brzy stane národní služebností, ale tím, že jim řekneme, že mučednictví je nepřirozené jen proto, že je napůl božské.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 38-41 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s