O důvěřování presidentu Wilsonovi (ILN, 24. února 1917)

February 24, 1917

On Trusting President Wilson

Díky zdatnému editorovi listu Nation, jehož politiku jsem na tomto místě více než jednou kritisoval, mohu říci, že jeho poslední vydání obsahuje první odpověď, kterou jsem našel, na jednu velmi prostou otázku. Je to otázka, kterou jsem položil pacifističtějším idealistům, stejně jako ji nepochybně položili mnozí jiní, dosud nikdy jsem ale nenarazil na cokoliv, co by se podobalo odpovědi, ba ani pokusu o odpověď.

Z obavy z nepochopení mi nejprve dovolte říci, že s listem Nation zcela souhlasím v konečném účelu jeho poznámek, jímž je obrana presidenta Wilsona před úsměšky kvůli jeho dlouhé neutralitě. Jeho chování považuji za docela obhajitelné, ne ale na tom základě, na kterém je hájí Nation. Sám bych jej, svým pověrečným způsobem, hájil podle prazvláštního, archaického a nyní již docela pozapomenutého principu—totiž principu, že zvolený funkcionář musí naplňovat tužby těch, kdo ho zvolili a ne své privátní tužby, i kdyby to byly tužby ušlechtilé a nestranné. Podle tohoto obnošeného přesvědčení nesmí správce vydat peníze svěřené mu pro misii na obrácení Kanibalských ostrovů a president měl právo zůstat neutrální, když si myslel, že Amerika si přeje zůstat neutrální. Pokud by president vešel ve spojenectví od začátku, získali bychom sice silné loďstvo, ba i silnou armádu, ale přišli bychom o silný argument. Němci by jej prostě považovali za jednoho ze „spiklenců“ proti Německu, ale dokonce i od Němců těžko očekávat, že svět uvěří, že spiklenec vstoupil do spiknutí tak dlouho po jeho zahájení.

Nation ovšem přichází s velmi diskutabilním bodem. Presidentovy pochybnosti se nepokouší, jak to dělám já, ospravedlnit v souvislosti s čistě národními povinnostmi jeho úřadu, ale ve spojitosti s oněmi mezinárodními povinnostmi, které mají být čistě jeho osobními sny. Jinak řečeno, Nation se pokouší odpovědět na otázku, kterou jsem příležitostně kladl zde: jak je možné od nás očekávat, že budeme důvěřovat nějakému neutrálovi jako mezinárodnímu arbitrovi všech otázek, když podle vlastního doznání váhá  v tom, co nám připadá jako nejočividnější možný případ? Pokud nebylo ultimátum Srbsku nespravedlivé, pak jaké ultimátum lze považovat za nespravedlivé? Pokud vpád do Belgie nebyl provokací, jaký představitelný lidský čin pak lze vůbec označit za provokativní? V podstatě právě k této otázce se Nation vyjadřuje v následujících slovech—

Tyto kritiky jsou podle našeho uvažování vždy poněkud unfair. Tato válka byla tak rychlá a v některých ohledech ve svých počátcích tak nahodilá, vstup některých mocností byl tak automatický a jiných tak vypočítavý, že Amerika měla důvod odlišit ji od toho druhu konfliktu, který předvídala jako možnost po vytvoření Ligy národů. Tato válka nevyvstala ve vzdoru proti tomu, co pan Wilson označil jako „soud mínění celého světa“, ale převážně proto, že žádný takový soud neexistoval. Jedna věc je slíbit zasáhnout proti vzbouřenci proti organizovanému světu a je něco docela jiného podílet se na konfliktu, který je vyvrcholením dlouhé anarchie.

Abychom se nejprve zabývali praktickými věcmi, myslím, že autor se z žádnou z nich nevypořádal uspokojivě. Vypočítává určité rysy jako zvláštnosti této války, ale je jisté, že každý z nich se může objevit, a nejspíš objeví, v jakékoliv válce, se kterou by se měla vypořádat Liga národů. Říká, že tahle válka byla rychlá, a taková i byla—tak jako skok a rána zabijáka bývají tak rychlé, jak je jen stihne provést. Bude ale mírové společenství nechávat zabijáka na pokoji—pokud bude vraždit rychle? Říká, že válka byla zčásti nahodilá, a taková vražda vždy zbývá zčásti nahodilá.  Je nadmíru nahodilá pro člověka, který je zavražděn, v tom smyslu, že na plánu se obvykle nijak moc nepodílel. A třebaže vrahův čin nahodilý nebyl, oni jistě bude říkat, protože je to vrah inteligentní, že to náhoda byla. Řekne to, a zjevně mu to budou nejspíš věřit. Má ale být mírová liga ochromena jakýmkoliv nedopatřením, nebo činem označovaným za nedopatření? Má snad slavný soud vynášet coby rozsudek jen větu, že se nemá plakat nad rozlitým mlékem, nebo prolitou krví, a nic důraznějšího?  Nevidím jediný důvod, proč by budoucí zločiny neměly být právě tak rychlé nebo vypadat právě tak nahodile. Bude to vlastně jen nový důvod k tomu, by člověk provedl, co provést musí, rychle jako Macbeth a připsat to nedopatření, jako král Klaudius.  Pak autor říká, že v případě této války „byl vstup některých mocností tak nahodilý a jiných tak vypočítaný.“  Když byla rána kyjem vypočítána tak pečlivě, aby člověku vyrazila mozek z hlavy, vyvolává touha se jí vyhnout častou automatickou činnost člověkovy ruky. Ale copak nějaký pokus zvrátit nový mezinárodní pořádek nebude podle všeho pokusem vypočítaným? A nebude první odpor proti němu odporem automatickým? Autor pak dodává, s podivnou nevinností, že „Amerika měla důvod odlišit ji (přítomnou válku) od toho druhu konfliktu, který předvídala jako možnost po vytvoření Společenství národů.“ Zdá se, že to asi má znamenat, že by si Amerika mohla vymyslet imaginární mezinárodní problém, který by bylo docela snadné vyřešit a na tom základě odmítnout mít cokoliv společného s tím druhem mezinárodního problému, který skutečně vyžaduje řešení. Reformátoři mají nejen vymyslet nový druh míru, ale žít v naději, že druzí lidé vymyslí nový druh války.

Nemíním tvrdit, že nelze nic udělat pro mezinárodní porozumění, které by mohlo umožnit vyhnout se takovým tragédiím. Jediné, co chci říct, je to, že prvním úkolem takového porozumění je porozumět. A pokud nedokáže porozumět sváru s Pruskem, nedokáže porozumět ničemu. Jak vysvětlím za okamžik, existuje skutečná naděje na jakousi lidskou spolupráci, díky které bude možné takové konflikty učinit alespoň méně pravděpodobnými. Ale spolupráce lidstva, lze předpokládat, musí být spoluprací na odsouzení nelidskosti, a pokud takový instinkt v tu chvíli a na tom místě nemá, je čímsi méně než lidským. A když se nelidskost nahá prochází na slunci a páchne do všech čtyřech světa stran, budu člověka soudit podle toho, co o ní soudí, a druhému člověk odmítnu důvěřovat, pokud zůstává chladný, pokud trousí poznámky o nedopatřeních a automatických vstupech a okamžitě hledá omluvy a výmluvy—když jej nezačnu považovat za zločince, pak mu jistě nebudu věřit jako soudci. Pokud je na pochybách v této věci, pak jej nelze učinit vládcem nad deseti městy, nelze jej učinit soudcem, aby nad námi vládl. První věc, na kterou bych se každého takového mezinárodního  soudce zeptal—soud nad faktem před našima očima a soud proti tyranovi a trýzniteli slabých. Zde je velmi prostá vstupní zkouška a první cvičení v tomto úvodním testu. Pokud je skutečně tak nestranný, že nedokáže vidět žádný rozdíl mezi sv. Jiří a drakem, pak je příliš nestranný, aby mohl být spravedlivý.

Větším omyl listu Nation lze najít  v jeho poslední frázi o „konfliktu, který je vyvrcholením dlouhé anarchie.“ Pruská agrese nebyla vyvrcholením dlouhé anarchie v tomhle smyslu, bylo to narušení starého, ač nedokonalého řádu. V duši Křesťanstva byla jednota, která přečkala jednotu jeho těla. Implikovala jisté shody o rytířství a rovnosti jednání, které se mohly zhmotnit do čehosi jako ligy křesťanských národů. Právě Prusko se jako první odtrhlo jak od duše, tak od těla Křesťanstva a pronášelo přitom chmurná a ohavná rouhačství proti samotné ideji rytířství a bratrství. Pokud má existovat nějaký společný duch v krvi a křtu celé naší civilisace, pak již tento duch nad Prusem vynesl rozsudek. Je na nás, abychom položili základy evropské jednoty potvrzením onoho rozsudku, ne pokusy ho zvrátit. Pokud založíme jakýkoliv mezinárodní ideál na zapomenutí tohoto, pak budeme stavět ledový palác na ohnivém jezeře. Je marné říkat, že nemáme stavět na špatných vášních téhle války. Nebyly to všechno špatné vášně, a stavět na potlačných dobrých vášních znamená říkat si o revoluci. Pokud mají vskutku nastat mír a jednota, pak nesmí popírat, ale spíše zvěčnit emoce, které jsem pociťovali, když jsme poprvé slyšeli o prolomení hranic a mrtvole starého rolníka visící ze stromu za Liége.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 46-50 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s