O trávení studní (ILN, 31. března 1917)

March 31, 1917

On Poisoning the Wells

Stažení německé invase je v mnoha ohledech jako zdvižení závoje mlhy, která se odvalí zpět a odhalí krajinu. Naše vojska triumfálně postupují přes ona podivná města podobná labyrintům, která byla právě tak dočasná jako hnízda a přece podzemní jako hroby. Na zemi nad nimi byly vsi a kostely stavěné pro trvání rozptýlené skoro jako sny v oné dlouhé noci podobné dlouhé noční můře. Všude je otisk čehosi, co je horší než válka—znamení šelmy a slepého tance energií, k jejichž zadržování byla lidská duše ustanovena. Ona na hlavu postavená pověra, jíž se říká svatokrádež, se vydala vpřed před svými pronásledovateli jako stopa mizejících démonů, kteří rozervali tělo, jež nechávají za sebou. A přece může být účinek toho všeho na mysl přihlížejícího závratný a matoucí: pouhé rozšíření masakrů jej může plést a chaos protiobvinění unavovat, v dalších letech se mu může docela dobře zdát, že mnohé z toho byla fantasmagorie nálady nebo vzpomínek na legendu. V tomhle pochybném stavu, kdy je přehánění snadné a popření proto snazší je pro historickou kritiku dobré soustředit se na jednoznačné a nesporné. I pro žurnalismus je prospěšné jasně konstatovat něco, co mohou dějiny posoudit v klidu. Polovinu kontroverse této války lze snadno formulovat v jedné větě o jednom faktu. A tím je fakt, že spojenecké armády procházející přes znovu dobytou půdu jistě našly ve studnách jed.

Stejně tak je dobré střídmě a spořádaně vypovědět dvě nebo tři pravdy, které v této pravdě krystalizovaly. Za prvé můžeme poznamenat, že se nelze nijak ani tvářit , že by nepřítel nedbal, co je přinejmenším uznávaným omezením. Stalo se z toho vlastně dokonce přísloví a staré anglické přísloví nemůže být novou anglickou impertinencí: „trávení studní“ se stalo metaforou pro jakékoliv zlé zacházení: tvářit se, že to byla součást války je to samé jako tvářit se, že cokoliv „mimo ring“ nebo „pod pás“ bylo vždy dovolenou součástí sportovního zápasení. Už samotné použití takových slov bude rozporovat to tvrzení. Newman měl za to, že proti Kingsleymu vznáší to nejvíc zavrhující obvinění, když jej obvinil z trávení studní i jen metaforicky. Jak Newman, tam Kingsley by byli velmi ohromeni, pokud by se doslechli, že by snad bylo lze říct cokoliv ve prospěch trávení studní v realitě. Co by Kingsley řekl, pokud by se doslechl, že se toho dopouštěli jeho milovaní Teutoni, se nebudou pokoušet si představit, ale budu k němu spravedlivý v tom, že si budu myslet, že by nakonec Teutony zavrhl a přijal pravdu. Na takovém děsivém naplnění starého přísloví je cosi fantastického. Je to cosi, jako kdyby byl někdo obviněn z podpory soutěže hrdlořezů a jeho pokrokovější žáci pokročili ke skutečnému podřezávání krků. Nebo je to něco podobného, jako kdyby byl politik chválen za sebevražednou politiku  a proto měl být s okamžitou ochotou svržen z Waterloo Bridge.

Jelikož i pouhý slovní stín byl přiznaně ohavný, o podstatně věci nemohlo být vůbec žádných pochyb. V případě nových zbraní může být alespoň příležitost k sofistice, i když jsou to zbraně velmi nepřirozené. Bylo to strašné doporučení s původem v Německu prodloužit toliko nemocniční utrpení zneškodněného vojáka pomocí nového plynu. I tak to je nový plyn a materialista s dostatečně popletenou hlavou může považovat za nutné mít k novému plynu novou morálku. Některé z chemických experimentů, v nichž nepřítel tak hrdě převzal iniciativu, nebyly o nic víc vojenské, než chemické experimenty, ve kterých měli iniciativu Palmer nebo Pritchard. Pořád to ale byla iniciativa a v chabomyslném zmatku moderního myšlení může být povařováno za náležité iniciovat nové pojetí dobra a zla pokaždé, když iniciujete nějakou chemickou sloučeninu. Ale vodu nikdo za novou chemickou sloučeninu označovat nebude. Ani němečtí profesoři nebudou hlásat, že jejich iniciativa iniciovala vodu. Přinejmenším voda je prapůvodní záležitost a její příběh k nám plyne těmi nejprimitivnějšími literaturami tak, jak její proud k nám plyne těmi nejneobdělávanějšími půdami. Udělat z vody zbraň, a to zbraň napuštěnou jedem, znamená pošpinit cosi, čehož čistota či nečistota byla chápána v každém věku a v každé zemi. V nejčistších historických stránkách je pohár vody zaznamenán jako symbol všeho milosrdného, a pohár otrávené vody v sobě má znesvěcení horší, než jsou všichni Borgiové se svými poháry otráveného vína.

Problém s pruskými militaristy je v tom, že jsou to reformátoři a mají všechnu odpovědnost reformátorů. Vždycky udělali první krok, když to s válkou šlo z kopce. I kdybychom byli tak tupí a mysleli si, že všechny strohosti války patří k věci, morální zúčtování bude vždy proti těm, kdo přidávali strohosti, které dřív nebývaly. Universální instinkt všech vojáků, že věci jako trávení studní jsou nevojácké spočívá na čemsi mnohem hlubším než jen pouhé otázce stupně. Snad nejkratší způsob, jak formulovat vojáckou tradici proti takovému způsobu zabíjení je to, že se ho může dopouštět kdokoliv, aniž by byl voják. Nepřímé metody účinkující dlouho poté, co je pachatel mimo veškeré možné nebezpečí v sobě mají morální zlo docela odlišné od pouhé hrůzy způsobení bolesti nebo smrti a nemají antisepsi oněch příčetnějších duchovních emocí, které dodávají rovnováhy člověku, který sám riskuje bolest a smrt, které působí. Zkrátka je to methoda zbabělá v docela doslovném a téměř fysickém smyslu, že ji může použít zbabělec.

A konečně argument proti pruské válce není ani tak dokázán hrůzou, kterou vyvolává, jako hrůzou, kterou nevyvolává. Sám fakt, že nyní takové příběhy bereme poměrně klidně, označuje drtivou tíži oné degenerace války, které Prusové více a více navršili na svět.  Snížili úroveň i pro policejní zprávy a otupili smysly, dokonce i smysl pro sensace. Způsobili, že krev je stejně levná jako bláto a skoro stejně bezbarvá. Kdyby vyhráli, vytloukli by nás do svého beztvarého tvaru a i s tím, jak věci stojí, nás opakované rány téměř oslepují, pokud jde o jejich brutalitu. A to je možná nejhlubší důvod, proč je odzbrojit—to že nás stahují níž právě tak morálně jako materiálně. Když bojujeme proti nim, bojujeme proti věcem, které je spravedlivější nenávidět, než pouhé ďábly, bojujeme s bezostyšnými možnostmi a divochy, jimiž bychom se mohli stát sami.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 65-69 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Rétorika pacifismu (ILN, 24. března 1917 )

March 24, 1917

The Rhetoric of Pacifism

Samotný svět, na kterém žijeme, je bumerang vracející se vždy po své vlastní cestě vesmírem a divoký cestovatel usilující být pouhým bleskem zjistí, že je sám bumerangem. Pokud dojde příliš na západ, octne se na východě, a pokud se pokusí odlétnout co nejdál od svých vstupních dveří, zjistí, že se blíží ke svým vlastním zadním vrátkům. Možná, že nějaký princip, který uchovává rovnováhu vesmíru, uchovává také rovnováhu mozku a je trestem vší extravagance, že se nedobrovolně dotýká svého protikladu. Konec všech extremistů se nachází ve faktu, že extrémy se dotýkají. Když například otevřeme týdeník a dočteme se, že žurnalista nazývá zabíjení během vojenského tažení „čtyřiceti tisíci vraždami“, co přirozeně předpokládáme, že takový novinář je? Nejprve samozřejmě předpokládáme, že je to hlupák—a tento první záblesk vhledu není jakkoliv modifikován nebo změněn dalšími úvahami. Mluvím tu ale spíše o jeho myšlenkovém přístupu než o kvalitách jeho myšlení, a o tom se jistě můžeme dohadovat docela dobře. Určitě můžeme předpokládat, že člověk, který to řekl, byl extrémní pacifista. Rétorické zmatení označují všechnu válku jako vraždu je mezi pacifisty oblíbená zástupka. Obraz takového zmnožení osobního činu se může zdát jako vhodný pro pacifistův dosti levný záměr. A přitom ten člověk vlastně míní, nakolik tedy něco míní, být militaristou—nebo alespoň takovým militaristou, jakým může člověk být, pokud si nikdy neujasnil povahu vojenských záležitostí. Je to jeho způsob, jak podsouvat, že on nebo někdo jiný by dardanelskou expozici zvládl mnohem líp než úřady, které se domnívali, že pro ni nemohou pošetřit žádné posily, a nakonec ji úplně zanechaly. Většina lidí si myslí, že úřady udělaly velké množství chyb, a tahle osoba to jen svým hravým způsobem vyjadřování říká tím, že spáchaly velké množství vražd. Obávám se, že to obecně nebude přijímáno jako velmi hodnotný příspěvek k velmi vážnému historickému problému, může to ale být velmi hodnotný zlomek pro ty, kdo budou kompilovat kvakerskou literaturu. Objeví se nejspíš jako text ozdobným písmem s širokými okraji v nějaké velmi elegantní neutrální publikaci nazvané „Bílá kniha míru“ s ozdobnou stříbrnou holubicí míru na obalu. Svou jasnou myšlenkou, pevným uchopením reality a jemným smyslem pro humor a proporce bude vhodným společníkem k poznámce slečny Royden, že se Prusové mohou kát, pokud nejen odhodíme naše zbraně, ale vrhneme se přímo před jejich železniční vlaky. Docela dobře může zazářit na stránce mezi pamětihodným úvahou  slečny Hobhouse, že Belgičanům se sotva mohla stát nějaká velká křivda, protože dým z jakýchkoliv ohňů, které mohli zapálit, dál „jemně stoupá“ a mezi velkou ethickou thesí odpíračů z důvodu svědomí, že ovázat člověku ránu je právě zuřivé, jako mu ji způsobit.

Samozřejmě platí i opak. Není to jen skutečnost, že pokud mluví militarista jako šílenec, mluví také jako pacifista. Právě tak je pravda, že když pacifista mluví jako šílenec, mluví obyčejně jako militaristický šílenec. Ve snaze oslabit to, co označují za mezinárodní nenávist, jsou míroví štváči nuceni umenšovat pruský obyčej války. A by jej mohli umírňovat, jsou nuceni mluvit s chladnokrevnou brutalitou, která by vyvolala námitky i od španělských pirátů. Naše lidská křehkost je už taková, že pomyšlení na přitloukání živých nemluvňat na dřevěná vrata, aby tam vykrvácela, pohne mnohé z nás k emocím jisté vřelosti a netrpělivosti. Přátelé míru si přejí tyto emoce rozředit a mluví o „nutnosti vojenské vlády“, až se zdá, že sami sebe přesvědčili, že přitlouct dítě na vrata byl docela běžný způsob nástěnné dekorace. Na konci celého procesu mluví stoupenci Tolstého víc než Bismarckovým jazykem, a to právě v době, kdy dědicové a představitelé Bismarckovi byli donuceni hovořit, poněkud obhrouble, čímsi podobným jazyku Tolstého. To ale vždy samozřejmě byl nejjasnější příklad toho, kdy se krajnosti potkávají. Prušáctví a pacifismus jsou jen jedna a táž věc viděná jednou shora a jednou zdola a jméno té věci je děs a hrůza.

Vyjma zaznamenání holé pitomosti takové věty, jakou jsem prve citoval, nijak netoužím vracet se k záležitosti Dardanelské zprávy. Myslím, že poslední, a možná největší z hrubých chyb kolem Galliopoli  bylo toto nynější publikování pojednání o nich. Pokud byla v celé této válce jedna věc, která má být ponechána historii a nemá být předmětem politiky, pak musím říct, že je to právě tahle. Má právě tak dost blízko ke skandálu, který lze využít, a přece je právě příliš daleko, než aby byla ponaučením, které lze vyvodit. Není to něco, v čem by nám upřímný přítel mohl ještě pomoci, abychom to špatně nezorganizovali. Je to jen cosi, kvůli čemu se nám velmi neupřímní nepřátelé mohou posmívat, že jme nezvládli. Omyly nelze napravit, ale lze o nich podat mylnou zprávu—a ta je podávána. Téměř všechna nejvážnější prohlášení o této věci trpí podivnou nevinností o povaze všech strategických kalkulací. Jako by si neuvědomovali dva základní fakty—že nejvyšší velení vždy musí přidělovat pomoc za různých a soupeřících žádostí o ni, že téměř vždy musí mít na mysli dva nebo tři alternativní plány a sledovat jejich příslušné možnosti. Jsem velmi dalek tomu, abych popíral, že došlo ke skutečným chybným propočtům, ale pokud si kritici stěžují, že úřady připustily jeden z mnoha možných postupů jako klamný manévr či úskok, později jej viděly a posílily jako příležitost a nakonec uznaly jako nezdar, pak si stěžují na něco, co mohl udělat téměř každý generál během téměř každé bitvy. Tento klamný manévr byl ve velkém měřítku, protože válka má velké měřítko, ale různé části linie je nutné posílit a zeslabit podle vývoje událostí zrovna tak jako při nejmenší potyčce. A především bude naše praktická kritika docela bezcenná, pokud si neuvědomíme velmi praktickou odlišnost. Jak říká člověk v jedné hře: „Teď jsem osel, ale nejsem hloupý osel “, musíme si uvědomit propast zející mezi omylem a hloupým omylem. Mýlit se a být pitomý není jedno a to samé. Vše záleží na povaze předkládaného problému, a v populárním problému známém jako „panna nebo orel“ žádné vysoké myšlenkové schopnosti neukazují k uhádnutí správné strany mince. Když skotský covenanter nedbal Leslieho rady, dal přednost té od presbyteriánského duchovního a spěchal dolů do údolí Dumbaru, nejenže se mýlil, ale byl pitomý. Skotský covenanter byl, při vší úctě k němu, nejen osel, ale hloupý osel. Ale když si Napoleon myslel, že se Prusové nemohou po Ligny vzchopit a včas dorazit k Waterloo, mýlil se a Wellington měl pravdu, ale ani jeden z nich nebyl hlupák. Ani jeden z nich nebyl hlupák z toho prostého důvodu, že ani jeden z nich si nebyl jistý, ani nebylo možné, aby si byl jistý. Dokonce i ten, který měl pravdu, byl tak dalek toho, aby si byl jistý, že se již podnikal přípravy v předpokladu, že se ukáže, že se mýlí. Pokud nedokážeme rozlišit mezi těmito dvěma typy omylů, uděláme ten největší omyl ze všech. Nebudeme s to správě vybrat mezi moudrým mužem, který udělá něco špatně a hlupákem, který nedovede udělat nic dobře, a my, kteří kritizujeme, bychom dělali naši práci po způsobu toho druhého.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 61-65 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Tato válka jako válka náboženská (ILN, 17. března 1917)

March 17, 1917

This War as a Religous War

Staré skeptické popíchnutí říká, že nejnelítostnější války jsou ty náboženské. V jistém smyslu je to pravda, a žádný moudrý apologeta nebude zlou stránku takových pronásledování zlehčovat.  Tatáž logika ale stejně jasně ukazuje, že je-li náboženská válka nanejvýš nelítostná, je také nejmilosrdnější. V žádné jiné válce nemůže být člověk tak intenzivně nenáviděn a přece v žádné jiné válce nemůže být člověk náhleji a snadněji milován. Mluvíme o bojujících stranách nabízejících mír nepříteli, ale každé náboženství svou samotnou povahou začíná nabídnutím míru nepříteli. Může jej nabídnout za podmínek, které nepřítel nemůže přijmout, nebo je docela správně nepřijímá, ale pokud je přijat začíná okamžitě působit. Podmanění může působit hořkost, ale konverse žádnou hořkost nepůsobí. Nemůže způsobit nic jiného než vděčnost, pokud to nějaká konverse vůbec je. Zní to jako paradox, že by vás měli lidé nenávidět za to, že z trůnu svrhnete jejich krále, ale děkovat vám za to, že z trůnu svrhnete jejich boha, ale oni vám poděkují—pokud je z trůnu skutečně svržen. Pokud je člověk skutečně a zásadně obrácen, pak má pokoj podrobení bez zostuzení zradou. Jelikož každé skutečné vyznání je kosmické a nutně činí universální prohlášení o lidech, lidé jako lidé jsou vůči němu vstřícní. Člověk obrácený na muslimské náboženství, třeba i na bojišti, se skutečně stává bratrem všech ostatních muslimů. Dánský pirát pokřtěný po jednom z Alfrédových vítězství, zjistí, že lidé si jeho pirátství budou pamatovat mnohem méně, než si moderní společnost pamatuje krádeže bytového zloděje. Nesnažím se tvrdit, že tohle nemá jinou stránku, kterou by bylo možné udržitelně předložit k diskreditaci mystických idejí, říkám jen tolik, že tahle strana je pravdivá, že takové ideje účinkují tak rychle a lidsky všude tam, kde působí upřímně—čímž se chce říci tam, kde vůbec působí. Pokus člověk změní své smýšlení, není pro něj změna strany zneuctěním, ba v něm ani nevyvolává tíseň.

Tato pravda může být plně pravdivá jen o válce čistě abstraktních a universálních idejí. Ve všech, nebo skoro všech skutečných válkách nepochybně existují národní, místní a osobní loajality, které by z takového přechodu udělaly pouhou zradu, kterou by si čestný člověk nepřál ani u nepřítele. Stojí nicméně za to mít tuto abstraktní pravdu na paměti, zcela obzvlášť stojí za to mít na paměti všechny abstraktní pravdy, když stojíme před praktickými problémy. Jen ti, kdo nic nedělají si mohou dovolit neteoretizovat. Snílkovi, který staví vzdušné zámky stačí být snílkem, ale člověk, který bude stavět z cihel  a malty, musí být abstraktní myslitel, protože musí být matematikem. Podobně, i když tato pravda o válce a konversi vstupuje do našeho případu jen částečně, je zcela zásadní ji uznat a uvědomit si její zákony v té míře, v jaké do naší věci vstupují. A vstupují do ní a přítomné války se dotýkají v tom, že pravdivou odpověď na otázku, kterou si kladou mnozí svědomití, třebaže zmatení moderní lidé—a kterou lze populárně formulovat jako otázku nenávidění Němců.

Můžeme říkat, že nenávidíme ne Němce, ale jen pangermány. Můžeme to říkat stejně přirozeně, jako by král Alfréd mohl snadno v jednu chvíli říkat, že nemá nenávist k Dánům a v jiné chvíli, že ji necítí k pohanům. Nenávidíme pangermány a ne Němce, protože pangermanismus má universální povahu náboženství, jako má většina frází jako je pantheismus či uctívání Pana. Předkládá jistý názor a uspořádání všeho lidstva, ne nutně jeho útisk nebo i podmanění, ale zacházení s nimi na základě jistých generalizací. Německá generalisace o nich samých a o dalších národech je ta, kterou nejen popíráme, ale nenávidíme, a ne jen nenávidíme, ale víme, že ji nenávidíme po právu. Nic nám ale nebrání milovat jakéhokoliv Němce, který ji nenávidí zrovna tak jako my. Nenávidíme ne Němce, dokonce ani Prusy—ale jen ty, kdo se dopouští prusianisace.

Ale právě zde se dostáváme blízko k té nejpodivnější pravdě v celé záležitosti. Pravda je totiž taková, že žádní Prusové, které bychom mohli nenávidět, neexistují. Jsou jen prusianizároři, kteří sami byli zprusaianizováni. Nejjedinečnějším ze všech jedinečných faktů o Prusku je to, že Prusko neexistuje. Není to taková věc, jakou je Francie, Skotsko—nebo, když na to přijde, Yorkshire—domorodá tradice docela přirozené hrdosti na jisté dobré nebo špatné vlastnosti. Je to prostě cosi, co se přihodilo—spoustě lidí, kteří jinak nejsou nijak zvlášť zajímaví. Sledujte to, jak daleko chcete, a zjistíte, že ke svým žákům, nebo obětem, se dostávalo zvnějšku a shora. Je to, v pravém a hrozném slova smyslu pověra, tedy věc svrchu položená. Je to v nejničemnější a nejhroznější pravdivosti, systém vzdělávání. Na Prusovi není vůbec nic špatného, vyjma jeho prušáctví. Ale právě podle něj jedná, přesto to však těžko označit za životní princip, ale spíš za princip smrti—a možná vůbec nejpravdivěji, za princip spánku. Je to jako kdyby hypnotizér dokázal spáchat milion vražd prostřednictvím milionu náměsíčníků.

A přece i na vladařích spočívá něco z tohoto oblaku zlého spánku. Pruská knížata mají nárok na motto „Ich Dien“. Rozhodně nejsou služebníky svého lidu, ale ve skutečném smyslu jsou služebníky své říše, svého impéria. Rozhodně jsou služebníky, a kdo si myslí, že služebníci nemohou být tak arogantní, se ještě musí seznámit s jistým druhem butlera. Pokud bychom se ale ptali, čemu taková knížata slouží, byla by definice nepochybně složitější. I když tuhle válku začali Hohenzollernové, pochybuji, že by ji původně vyvolal kdokoliv z žijících Hohenzollernů. Je to cosi víc než tradiční, je to věc pozůstalostního odkazu. Tihle lidé velmi rádi mluví o své vůli, ale v jednom zvláštním smyslu aplikujeme jen slovo vůle mrtvého muže. Ještě blíž pravdě je ale říct tohle: že je přímo známkou otrockého dělníka, že zapomene, proč pracuje. Je definicí nástroje, že neví, že je nástroj. A třebaže miliony nástrojů stoupají a klesají a tvoří a ničí s pilnou četností hodinového stroje všude po všech zemích pod pruským žezlem, žádný není naživu, aby vzhlédl a uvědomil si, že samotné žezlo je nástroj.

Prusko nebylo národní demokracií, která by si vybrala zlo; nebyl to národ, ani ne v náležitém slova smyslu lid. Byly to prostě takové nahodilé davy bezbarvých, nemotorných, odlehlých lidí ze severu, které jistí náčelníci mohli vykovat a zatvrdit do pouhých regimentů, které nemají povědomost o žádné vlajce. Je nutné být nelítostný, protože se musíme dostat do centra stroje, abychom mohli rozbít pružinu—nebo, možná zlomit kouzlo. Není ale nutné být beznadějný, protože lidé, kteří pod tím strojem žili v jistém smyslu nikdy ani nežili, v jejich vrozené a poněkud mírné povaze není nic, co by jim v lepší civilisaci bránilo dozrát ve velmi šťastné a lidské Evropany. V tomto smyslu je nutno tuto válku nazývat náboženskou—v tom, že je vedena pro záchranu duší hypoteticky způsobilých spásy. Pokud se nám podaří dosáhnout konverse, dosáhneme něčeho, o čem pacifisté docela beznadějně hovoří—války, která nezanechá ránu.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 58-61 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Prostá logika této války (ILN 10. března 1917)

March 10, 1917

The Simple Logic of this War

Říkat, že tahle válka je velmi spořádaná a že se v ní dokonce nic moc neděje, by bylo považováno za velmi nestoudný paradox. Jenže nějaký takový paradox je potřeba k ostrému opravení tak běžně malovaného obrázku pouhého chaosu a nedopatření. Předpokládám, že každodenní žurnalista musí svůj štětec namáčet v zemětřesení a zatmění, ale dokonce i zatmění slunce a zemětřesení se drží velkých křivek přírodních zákonů, a předpokládám, že se jednou ukáže, že křivka velké války je sice postupná, ale nakonec prostá. Denní žurnalismus se musí zabývat každým nebezpečím, které ji může změnit, ale velmi by vše zjednodušilo, kdybychom se ohlédli zpět a viděl, jak málo ji taková nebezpečí skutečně změnila. Je třeba mít na paměti, že každý nejmírnější pokrok lze vylíčit tak, že vypadá nespořádaně, pokud byla každá možnost, že může nastat ohlášena poněkud panikářským způsobem. Gentleman kráčející ulicí z místa svého podnikání ulicí k domovu může vypadat, že je ze své cesty odváděn a zaváděn sem a tam jako Odysseus na své bludné cestě zpět na Ithacu. Můžeme se doslechnout, že komín byl velmi uvolněný, ale nespadl na něj, že dlažební kámen byl velmi kluzký, ale neupadl na něm, můžeme být varování že je velmi krátkozraký a nedbalý při přecházení bočních ulic, a otřást se obavami, když kolem něj spěšně projíždí taxíky a auta, můžeme se zatajeným dechem sledovat, jak prochází kolem policisty, o kterém se říká, že si podezíravě prohlíží, a znova vydechnout, když ho nezatkne. A samotný pocestný bude mít celou dobu na mysli jen to, že jde domů na čaj co nejrychleji a nejtišeji to jde.

Bylo by samozřejmě fantastické líčit jakoukoliv válku takhle spořádanou a pravidelnou, ale zdá se mi, že mnohý jednotlivý voják, třeba i v důležitém postavení, konal svou službu po tři roky a téměř si nebyl vědom krizí a úniků, které si pohrávaly s nervy čtenářů novin. Ale i čtenář novin může sám vidět pravdu, pokud by se jen podíval na stoh starých novin. To je mimochodem právě ta jedna věc, kterou čtenáři novin nikdy nedělají a je to zkušenost ze které člověk vystřízliví a poučí se. Opakuji, kdyby to čtenáři udělali, sami by viděli, že skutečný běh války tu byl pojednán s velkou a fundamentální prostotou. Německo mělo nejprve zaútočit na západ s velkou živou silou, když to selhalo, mělo udeřit na východ s velkou palebnou převahou, když se to nezdařilo, rozbít třetího a nejslabšího ze spojenců a z kořisti uplatit neutrála, když se objevil další slabší spojenec, zaútočit na tohoto slabšího spojence  a současně navrhovat mír, a když ani z toho nebylo nic, vrátit se k nejzuřivějším válečným ukrutnostem a přitom konečně začít stahovat své armády—to vše přijde mě, když nemám žádné speciální znalosti, jako velmi logický a přirozený proces, možná jediný proces  po prvním nezdaru na západě. Jenže většině lidí se pořád ještě točí hlava z hrůz, které se mohly stát—nebo z toho, co slyšeli, že se mohlo stát. předpokládalo se, že Rusko „přispěje svým dílem“ a po Varšavě se zhroutí, ale nezhroutilo. O podrobném Srbsku se předpokládalo, že bude klíčem k našim asijským državám, ale abychom o tom moc nemluvili, zdá se, že  klíč byl kamsi založen. Obsazení Bukurešti mělo být první z Hindenburgových velkých „ran kladivem“, ale zdá se, že jeho rány kladivem se vytratily do velmi nevtíravého ťukání. Když se dnes podíváme zpět na všechny tyto velmi ohlašované přerušení, že největším a nejjasnějším faktem o nich je to, že nepřerušují. Varšavské komíny nenapadaly na naše hlavy, dopravní provoz mezi Balkánem a Bagdádem nás nepřejel, velmi okázalý policista jménem Hindenburg nás nezatkl—ani nezastavil pochod odvety.

Čtenáři novin totiž ve skutečnosti trpěli optickou ilusí. Podobá se jistém triku, který našemu oku často nabízí některé reklamy—trik, který působí, že nějaká čára působí mnohem méně jasně než ve skutečnosti, když se k ní v určitém úhlu nakreslí další čáry. Kreslením fantastických map s velkými šipkami ukazujícími k Indii, Číně nebo Velké Grombooolianské pláni se podařilo zmást velkou křivku vedoucí kolem obležených německých zemích. Samotný fakt, že šlo o pomalý proces a že proto skutečná linie zůstávala téměř na místě, usnadňovalo odvracení pohledu od ní, protože taková odbočení byla alespoň rozptýlením od tupého děsu dloužící se války. Válka nicméně nemusí a nemá být příležitosti ani k odvádění pozornosti ani k rozptylování. Nápor na lidskou přirozenost mají v době války ulehčovat pantomimy a revue, ale ne prezentování samotné války jako jedné velké pantomimy plné divokých nástupů a odchodů, nebo jako nekonečné revue, kde žádná příhoda nesouvisí s jinou. Skandální žlutý tisk by nám neměl věci kreslit příliš černě jen proto, aby to byla barevně výraznější podívaná. Nesmí lidi přivádět do deprese jen proto, aby je rozveselil. Skutečný příběh byl současně mnohem nudnější a mnohem nadějnější, než bylo lze zjistit od těch, kdo trvali na použití posledních raket, které měly být využity pro oznámení tísně, jen proto, že dav bez raket je nuda.

Velmi skutečný problém, se kterým se národ nyní vypořádává, problém ponorek, lze snadno využít jako další příklad rozptylování, ve skutečnosti je ale dalším příkladem kontinuity. Není to jediný příklad, kdy se to, co se jeví jako zlom, je ve skutečnosti vyvrcholením. Při křížovém výslechu, nebo jakémkoliv dialogu detektivního druhu, bude pravděpodobně nejvyšším vyvrcholením pokus odvést řeč jinam. V dlouhé bitvě s Německem je nejvyšší krisí pokus změnit bojiště. Existuje jeden rétorický obrat, použitý v mnoha válkách, o zahnání nepřítele do moře. V jednom skutečném, i když novém a omezeném smyslu, bylo Německo do moře zahnáno. Zrovna tak, jako by se dalo docela dobře tvrdit, že v některých okamžicích jim nezbývalo než porazit Srby, a nic jiného než porazit Rumuny, tak lze (když tyto věci byly vykonány a byly vykonány marně ) docela dobře říkat, že jim nezbývá nic jiného než vyhlásit válku všemu námořnímu obchodu, i kdyby to mělo znamenat znepřátelit si všechny. Pyrrhovská vítězství mohou být skoro tak špatná jako porážky. V druhém případě to může znamenat nutnost rozmnožit své nepřátele i jen proto, aby je bylo možné umenšit. Mohlo se zdát lepší bojovat s Amerikou než přijít o poslední šanci bojovat s kýmkoliv. Je to to  jediné, co se dá dělat, i kdyby to mělo znamenat, že spálí své lodi potápěním těch našich. Nechci tu vykládat, že se věci mají uspokojivě, ale jen tolik, že jsou logické. Kdokoliv po tom horlivě touží, může se do budoucna dívat s pochybnostmi, říkám jen tolik, že nemá právo hledět na přítomnost překvapeně.

Když narážíme na pravdu o válce, nevím, co se rozumí optimismem a pesimismem, ale víc so se rozumí řádem a anarchií. Nevím, jak vypadá optimista, vím ale že tu byli lidé, kteří od počátku zvažovali ústřední uzel války, sledoval její reálné zvraty, počítali, co bylo lze počítat a nepočítali, s čím se počítat nedalo, udělali z celé věci srozumitelnou mapu, a čekali. A nevím, jak vypadá pesimista, ale vím, že tu byli lidé, kteří od počátku věřili každému německému blafování, důvěřovali každému německému klamu, báli se německé marnivosti a roztrubovali německé úspěchy, prchali před každým německým strašákem a padali do každé německé pasti a celé tohle bláznění opravdu označovali za braní války vážně.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 54-58 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Jak vidět Německo jasně (ILN, 3. března 1917)

March 3, 1917

On Seeing Germany Clearly

Ponorková extravagance a praktické reakce, které vyvolala v Americe, přesvědčila všechny neutrály o jistém faktu. Byl to fakt, kterému se mnozí mentálně vyhýbali, kterému se mnozí právě v tu chvíli mentálně vyhýbali—že na moderním Německu je cosi velmi zvláštního. Mnozí jsou ale již přesvědčení, a kteří jsou stále zmatení. Jsou jako lidé, kteří potkali draka vykračujícího si po hlavní ulici: mají pocit, že je sotva filosofické nazvat jej pohádkovým, ale pořád jej nedokážou označit za přirozeného. Přesto právě takový dojem by v lidech vyvolal ne drak, ale krokodýl, pokud by ho viděli poprvé. Slon nebo nosorožec musel člověku, který poprvé zjistil, že je faktem, připadat velmi pohádkově. Úplně jsme si neosvojili dobrou lidovou vědu výjimek, nebo věcí, které ani nejsou výjimkami, ale jen hroznými příklady. Přírodovědec nás může ujišťovat, že slon patří do rodiny prasat, ale to nezajistí jeho snadné umístění do jakéhokoliv soukromého prasečího chlívku. Neumožní to slonovi proklouznut nepovšimnut kolem většiny ospalých pasáčků vepřů, nebo se připojit k nejrozmanitějšímu stádu prasat, aniž by to vyvolalo nějaké řeči. Krokodýl může být ještěrka, ale cestovatel v Itálii zasněně sledující ještěrky tančící na slunci, by si nemohl nevšimnout, kdyby se k tanci chtěl přidat krokodýl. Zkrátka i pokud se nezabýváme výjimkami, musíme přiznat existenci přehánění.

Nu a velmi mnoho moderních kritiků umírněného druhu tuhle prostou pravdu vůbec nedokáže dostat do hlavy! Jsou tak navyklí, že všechno je zatříděno, že se zdá, že si představují, že vše bylo srovnáno. Vůbec jim nedochází, zdá se, že věci, které si mohou být podobné v nějakém konkrétním teoretickém bodu se mohou navzájem docela lišit, pokud jde o nějaký konkrétní praktický účel. Vypadá to, že si myslí, že jelikož myš a velryba obě patří do knihy o savcích, vejdou se obě do pasti na myši. Navykli si pořádat jisté věci do jakéhosi zdobného pořádku, jakoby vzorce: umění, zvířata, prvky, náboženství, a také národy. A to je vede k tomu, že o nich neurčitě myslí, jakoby byly všechny téže velikosti a barvy—a zejména téhož společenského významu a etickou hodnotu. Této ilusi harmonie ale historie nedává žádnou oporu. V náboženství i politice však bylo mnoho věcí, které byli současně velmi důležité i neobyčejné. Židé nejsou jen problémem, jsou jediným problémem svého druhu. Moderní Japonsko nelze náležitě zatřídit ani k Evropě, ani k Asii. Turek v Konstantinopoli byl slavnou větou popsán jako nemocný muž, a nejspíš byl právě on tím nemocným mužem, který měl skutečně pravdu, když si myslel, že jeho nemoc jedinečná. Cikáni jsou tajemní a pravděpodobně orientální, ale konkrétní záhada, kterou představují je docela odlišná od záhady Židů nebo záhady Turků. Černošský problém Ameriky neexistuje v žádné jiné velké a civilisované zemi, za což mohou mít ostatní velké civilisované země důvod děkovat dobrotě a milosti, která se usmála nad chvíli jejich zrození. Nebylo by ani těžké přidat podobné příklady v záležitostech, které jsou šťastnější nebo alespoň hrdinštější. Francouzská revoluce byla čistě francouzská, nic přesně podobného se neodehrálo v jiných zemích, které se jevily, že mají stejné instituce. Anglická námořní moc není, jak tvrdí Němci, utiskující, ale Němci mají docela pravdu, když říkají, že je výjimečná. Žádná jiná říše se nikdy v nejmenším nepodobala římské říši a když vyslovuji svoje vlastní přesvědčení, že žádné jiné náboženství se nepodobá křesťanskému náboženství, věřím, že se to opírá nejen o víru, ale i o fakta.

Nu a když jakoukoliv z těchto abnormálních věcí shrneme dohromady s těmi normálními, dostaneme se do zmatku. Ať už může být užitečné cokoliv jiného, bude docela neužitečné tvrdit, že nějaký Američan z Jižní Karolíny měl potíže se svými služebníky, jako by to byli bílí sloužící. Černý nemusí být tak černý, jak se maluje, ale nemůžeme vůbec problém formulovat, pokud jej nezapíšeme černé na bílé. Kdybychom měli mluvit o  francouzské revoluci jako o všeobecných volbách, můžeme vypracovat nějaké velmi přesné tabulky s volebními čísly, ale bylo by marné zaznamenávat, jak lidé volili, když nezapíšeme ani slovo o tom, co řekli—nebo, což není nejméně důležité, co dělali. Rudá vlajka jistě nebyla tak rudá, jak se malovala, ale žádný úřad si nemůže dovolit ji zařadit do složky jako růžový formulář. A stálá pruská vláda, podobně jako ona konkrétní pařížská vláda, je revoluční vládou. Je revoluční v tom smyslu, který je abnormální a je výzvou přirozenému běhu událostí, jen to není revoluce, která by zamýšlela vyhlásit svobodu, ale zamýšlí ji zničit.

Dokonce i tváří v tvář posledním planoucím faktům tu jsou lidé, a myslí to dobře, kteří mumlají, že by jedna země se musí velmi podobat druhé, že evropští sousedé se nemohou zas tolik lišit, že masy lidí se nemohou tolik mýlit. Ale tvrdit tohle znamená sebrat půdu pod nohama každému reformátorovi a rozhodně každému revolucionáři. Je marné požadovat dobré instituce, když velkým masám lidí neubližují špatné instituce. Celým smyslem politického idealismu je to, že má výsledek v populárních realitách, jinak by to bylo jen snění za bílého dne. Lidé by neriskovali požadování zrušení otroctví, kdyby otroctví netvořilo otroky. Lidé nebudou trpět pro svůj humanismus, pokud brutalita nebrutalizuje. Moderní Německo nabízí podívanou na stát v němž otrocká mašinerie produkuje otrockou psychologii a v níž docela obyčejní vojáci začali jednat jako divoši, protože se s nimi jako s divochy zacházelo. Je to výjimka, protože je to nemoc, ale ta nemoc je epidemií. Jed je také mastičkářskou medicínou. Jako při každé jiné epidemii se někteří lidé nenakazí, jako s každými jiným jedem někteří lidé odolávají lépe než druzí. Ale pokud nepřivolíme dívat se to proto jako celkově špatnou věc, budeme trvale trpět fantastickými překvapeními, a pokaždé budeme zjišťovat, že jsme se pletli. Čekají nás stejná dobrodružství jako člověka, který odmítá věřit, že nosorožec je nosorožec, protože má neobyčejný tvar. Pokud bude trvat na tom, že ho bude nazývat krávou, zjistí, že je to velmi zvláštní kráva, taková, která nepřetéká mlékem laskavosti. Byl to tuším pan Snowdown, kdo v Dolní sněmovně nedávno řekl, že německá hrozba ponorkovou válkou je velmi nešťastná, jako by Němci proděravěli dna více než půl stovky různých lodí nějakým přehlédnutím a nedopatřením. Předpokládám, že se pan Snowden nedokázal zbavit myšlenky, že Němci jednal jinak, než by odpovídalo jejich povaze—povaze, kterou se pro ně rozhodl vymyslet. Jistě může být velmi nešťastné že nosorožec má na svém nosu roh, ale není to (po prvním optickém šoku) neočekávané. Nevím, kolik ošetřovatelů požaduje pan Snowden nechat zabít, než zjistí, že má nosorožec špatnou povahu a není to zvíře normálně přátelské člověku. Další poznámkou pana Snowdena bylo, že žádná válka nikdy nevzešla od lidu, i když mohly  být války lidmi očekávané. Řekl by také, že nikdy nebyla žádná revoluce, která by vzešla od lidu? A žádal by po jakémkoliv lidu, aby od svých vládců trpěl to, co lidé jako on žádali po nás, abychom snášeli od cizinců? Pokud tohle chtěl, pak to zcela jistě nedostal, a pokud by velká válka skončila německou nadvládou, pak by to, doufám, byla jen předehra k největší z lidských revolucí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 50-54 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989