Prostá logika této války (ILN 10. března 1917)

March 10, 1917

The Simple Logic of this War

Říkat, že tahle válka je velmi spořádaná a že se v ní dokonce nic moc neděje, by bylo považováno za velmi nestoudný paradox. Jenže nějaký takový paradox je potřeba k ostrému opravení tak běžně malovaného obrázku pouhého chaosu a nedopatření. Předpokládám, že každodenní žurnalista musí svůj štětec namáčet v zemětřesení a zatmění, ale dokonce i zatmění slunce a zemětřesení se drží velkých křivek přírodních zákonů, a předpokládám, že se jednou ukáže, že křivka velké války je sice postupná, ale nakonec prostá. Denní žurnalismus se musí zabývat každým nebezpečím, které ji může změnit, ale velmi by vše zjednodušilo, kdybychom se ohlédli zpět a viděl, jak málo ji taková nebezpečí skutečně změnila. Je třeba mít na paměti, že každý nejmírnější pokrok lze vylíčit tak, že vypadá nespořádaně, pokud byla každá možnost, že může nastat ohlášena poněkud panikářským způsobem. Gentleman kráčející ulicí z místa svého podnikání ulicí k domovu může vypadat, že je ze své cesty odváděn a zaváděn sem a tam jako Odysseus na své bludné cestě zpět na Ithacu. Můžeme se doslechnout, že komín byl velmi uvolněný, ale nespadl na něj, že dlažební kámen byl velmi kluzký, ale neupadl na něm, můžeme být varování že je velmi krátkozraký a nedbalý při přecházení bočních ulic, a otřást se obavami, když kolem něj spěšně projíždí taxíky a auta, můžeme se zatajeným dechem sledovat, jak prochází kolem policisty, o kterém se říká, že si podezíravě prohlíží, a znova vydechnout, když ho nezatkne. A samotný pocestný bude mít celou dobu na mysli jen to, že jde domů na čaj co nejrychleji a nejtišeji to jde.

Bylo by samozřejmě fantastické líčit jakoukoliv válku takhle spořádanou a pravidelnou, ale zdá se mi, že mnohý jednotlivý voják, třeba i v důležitém postavení, konal svou službu po tři roky a téměř si nebyl vědom krizí a úniků, které si pohrávaly s nervy čtenářů novin. Ale i čtenář novin může sám vidět pravdu, pokud by se jen podíval na stoh starých novin. To je mimochodem právě ta jedna věc, kterou čtenáři novin nikdy nedělají a je to zkušenost ze které člověk vystřízliví a poučí se. Opakuji, kdyby to čtenáři udělali, sami by viděli, že skutečný běh války tu byl pojednán s velkou a fundamentální prostotou. Německo mělo nejprve zaútočit na západ s velkou živou silou, když to selhalo, mělo udeřit na východ s velkou palebnou převahou, když se to nezdařilo, rozbít třetího a nejslabšího ze spojenců a z kořisti uplatit neutrála, když se objevil další slabší spojenec, zaútočit na tohoto slabšího spojence  a současně navrhovat mír, a když ani z toho nebylo nic, vrátit se k nejzuřivějším válečným ukrutnostem a přitom konečně začít stahovat své armády—to vše přijde mě, když nemám žádné speciální znalosti, jako velmi logický a přirozený proces, možná jediný proces  po prvním nezdaru na západě. Jenže většině lidí se pořád ještě točí hlava z hrůz, které se mohly stát—nebo z toho, co slyšeli, že se mohlo stát. předpokládalo se, že Rusko „přispěje svým dílem“ a po Varšavě se zhroutí, ale nezhroutilo. O podrobném Srbsku se předpokládalo, že bude klíčem k našim asijským državám, ale abychom o tom moc nemluvili, zdá se, že  klíč byl kamsi založen. Obsazení Bukurešti mělo být první z Hindenburgových velkých „ran kladivem“, ale zdá se, že jeho rány kladivem se vytratily do velmi nevtíravého ťukání. Když se dnes podíváme zpět na všechny tyto velmi ohlašované přerušení, že největším a nejjasnějším faktem o nich je to, že nepřerušují. Varšavské komíny nenapadaly na naše hlavy, dopravní provoz mezi Balkánem a Bagdádem nás nepřejel, velmi okázalý policista jménem Hindenburg nás nezatkl—ani nezastavil pochod odvety.

Čtenáři novin totiž ve skutečnosti trpěli optickou ilusí. Podobá se jistém triku, který našemu oku často nabízí některé reklamy—trik, který působí, že nějaká čára působí mnohem méně jasně než ve skutečnosti, když se k ní v určitém úhlu nakreslí další čáry. Kreslením fantastických map s velkými šipkami ukazujícími k Indii, Číně nebo Velké Grombooolianské pláni se podařilo zmást velkou křivku vedoucí kolem obležených německých zemích. Samotný fakt, že šlo o pomalý proces a že proto skutečná linie zůstávala téměř na místě, usnadňovalo odvracení pohledu od ní, protože taková odbočení byla alespoň rozptýlením od tupého děsu dloužící se války. Válka nicméně nemusí a nemá být příležitosti ani k odvádění pozornosti ani k rozptylování. Nápor na lidskou přirozenost mají v době války ulehčovat pantomimy a revue, ale ne prezentování samotné války jako jedné velké pantomimy plné divokých nástupů a odchodů, nebo jako nekonečné revue, kde žádná příhoda nesouvisí s jinou. Skandální žlutý tisk by nám neměl věci kreslit příliš černě jen proto, aby to byla barevně výraznější podívaná. Nesmí lidi přivádět do deprese jen proto, aby je rozveselil. Skutečný příběh byl současně mnohem nudnější a mnohem nadějnější, než bylo lze zjistit od těch, kdo trvali na použití posledních raket, které měly být využity pro oznámení tísně, jen proto, že dav bez raket je nuda.

Velmi skutečný problém, se kterým se národ nyní vypořádává, problém ponorek, lze snadno využít jako další příklad rozptylování, ve skutečnosti je ale dalším příkladem kontinuity. Není to jediný příklad, kdy se to, co se jeví jako zlom, je ve skutečnosti vyvrcholením. Při křížovém výslechu, nebo jakémkoliv dialogu detektivního druhu, bude pravděpodobně nejvyšším vyvrcholením pokus odvést řeč jinam. V dlouhé bitvě s Německem je nejvyšší krisí pokus změnit bojiště. Existuje jeden rétorický obrat, použitý v mnoha válkách, o zahnání nepřítele do moře. V jednom skutečném, i když novém a omezeném smyslu, bylo Německo do moře zahnáno. Zrovna tak, jako by se dalo docela dobře tvrdit, že v některých okamžicích jim nezbývalo než porazit Srby, a nic jiného než porazit Rumuny, tak lze (když tyto věci byly vykonány a byly vykonány marně ) docela dobře říkat, že jim nezbývá nic jiného než vyhlásit válku všemu námořnímu obchodu, i kdyby to mělo znamenat znepřátelit si všechny. Pyrrhovská vítězství mohou být skoro tak špatná jako porážky. V druhém případě to může znamenat nutnost rozmnožit své nepřátele i jen proto, aby je bylo možné umenšit. Mohlo se zdát lepší bojovat s Amerikou než přijít o poslední šanci bojovat s kýmkoliv. Je to to  jediné, co se dá dělat, i kdyby to mělo znamenat, že spálí své lodi potápěním těch našich. Nechci tu vykládat, že se věci mají uspokojivě, ale jen tolik, že jsou logické. Kdokoliv po tom horlivě touží, může se do budoucna dívat s pochybnostmi, říkám jen tolik, že nemá právo hledět na přítomnost překvapeně.

Když narážíme na pravdu o válce, nevím, co se rozumí optimismem a pesimismem, ale víc so se rozumí řádem a anarchií. Nevím, jak vypadá optimista, vím ale že tu byli lidé, kteří od počátku zvažovali ústřední uzel války, sledoval její reálné zvraty, počítali, co bylo lze počítat a nepočítali, s čím se počítat nedalo, udělali z celé věci srozumitelnou mapu, a čekali. A nevím, jak vypadá pesimista, ale vím, že tu byli lidé, kteří od počátku věřili každému německému blafování, důvěřovali každému německému klamu, báli se německé marnivosti a roztrubovali německé úspěchy, prchali před každým německým strašákem a padali do každé německé pasti a celé tohle bláznění opravdu označovali za braní války vážně.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 54-58 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s