Tato válka jako válka náboženská (ILN, 17. března 1917)

March 17, 1917

This War as a Religous War

Staré skeptické popíchnutí říká, že nejnelítostnější války jsou ty náboženské. V jistém smyslu je to pravda, a žádný moudrý apologeta nebude zlou stránku takových pronásledování zlehčovat.  Tatáž logika ale stejně jasně ukazuje, že je-li náboženská válka nanejvýš nelítostná, je také nejmilosrdnější. V žádné jiné válce nemůže být člověk tak intenzivně nenáviděn a přece v žádné jiné válce nemůže být člověk náhleji a snadněji milován. Mluvíme o bojujících stranách nabízejících mír nepříteli, ale každé náboženství svou samotnou povahou začíná nabídnutím míru nepříteli. Může jej nabídnout za podmínek, které nepřítel nemůže přijmout, nebo je docela správně nepřijímá, ale pokud je přijat začíná okamžitě působit. Podmanění může působit hořkost, ale konverse žádnou hořkost nepůsobí. Nemůže způsobit nic jiného než vděčnost, pokud to nějaká konverse vůbec je. Zní to jako paradox, že by vás měli lidé nenávidět za to, že z trůnu svrhnete jejich krále, ale děkovat vám za to, že z trůnu svrhnete jejich boha, ale oni vám poděkují—pokud je z trůnu skutečně svržen. Pokud je člověk skutečně a zásadně obrácen, pak má pokoj podrobení bez zostuzení zradou. Jelikož každé skutečné vyznání je kosmické a nutně činí universální prohlášení o lidech, lidé jako lidé jsou vůči němu vstřícní. Člověk obrácený na muslimské náboženství, třeba i na bojišti, se skutečně stává bratrem všech ostatních muslimů. Dánský pirát pokřtěný po jednom z Alfrédových vítězství, zjistí, že lidé si jeho pirátství budou pamatovat mnohem méně, než si moderní společnost pamatuje krádeže bytového zloděje. Nesnažím se tvrdit, že tohle nemá jinou stránku, kterou by bylo možné udržitelně předložit k diskreditaci mystických idejí, říkám jen tolik, že tahle strana je pravdivá, že takové ideje účinkují tak rychle a lidsky všude tam, kde působí upřímně—čímž se chce říci tam, kde vůbec působí. Pokus člověk změní své smýšlení, není pro něj změna strany zneuctěním, ba v něm ani nevyvolává tíseň.

Tato pravda může být plně pravdivá jen o válce čistě abstraktních a universálních idejí. Ve všech, nebo skoro všech skutečných válkách nepochybně existují národní, místní a osobní loajality, které by z takového přechodu udělaly pouhou zradu, kterou by si čestný člověk nepřál ani u nepřítele. Stojí nicméně za to mít tuto abstraktní pravdu na paměti, zcela obzvlášť stojí za to mít na paměti všechny abstraktní pravdy, když stojíme před praktickými problémy. Jen ti, kdo nic nedělají si mohou dovolit neteoretizovat. Snílkovi, který staví vzdušné zámky stačí být snílkem, ale člověk, který bude stavět z cihel  a malty, musí být abstraktní myslitel, protože musí být matematikem. Podobně, i když tato pravda o válce a konversi vstupuje do našeho případu jen částečně, je zcela zásadní ji uznat a uvědomit si její zákony v té míře, v jaké do naší věci vstupují. A vstupují do ní a přítomné války se dotýkají v tom, že pravdivou odpověď na otázku, kterou si kladou mnozí svědomití, třebaže zmatení moderní lidé—a kterou lze populárně formulovat jako otázku nenávidění Němců.

Můžeme říkat, že nenávidíme ne Němce, ale jen pangermány. Můžeme to říkat stejně přirozeně, jako by král Alfréd mohl snadno v jednu chvíli říkat, že nemá nenávist k Dánům a v jiné chvíli, že ji necítí k pohanům. Nenávidíme pangermány a ne Němce, protože pangermanismus má universální povahu náboženství, jako má většina frází jako je pantheismus či uctívání Pana. Předkládá jistý názor a uspořádání všeho lidstva, ne nutně jeho útisk nebo i podmanění, ale zacházení s nimi na základě jistých generalizací. Německá generalisace o nich samých a o dalších národech je ta, kterou nejen popíráme, ale nenávidíme, a ne jen nenávidíme, ale víme, že ji nenávidíme po právu. Nic nám ale nebrání milovat jakéhokoliv Němce, který ji nenávidí zrovna tak jako my. Nenávidíme ne Němce, dokonce ani Prusy—ale jen ty, kdo se dopouští prusianisace.

Ale právě zde se dostáváme blízko k té nejpodivnější pravdě v celé záležitosti. Pravda je totiž taková, že žádní Prusové, které bychom mohli nenávidět, neexistují. Jsou jen prusianizároři, kteří sami byli zprusaianizováni. Nejjedinečnějším ze všech jedinečných faktů o Prusku je to, že Prusko neexistuje. Není to taková věc, jakou je Francie, Skotsko—nebo, když na to přijde, Yorkshire—domorodá tradice docela přirozené hrdosti na jisté dobré nebo špatné vlastnosti. Je to prostě cosi, co se přihodilo—spoustě lidí, kteří jinak nejsou nijak zvlášť zajímaví. Sledujte to, jak daleko chcete, a zjistíte, že ke svým žákům, nebo obětem, se dostávalo zvnějšku a shora. Je to, v pravém a hrozném slova smyslu pověra, tedy věc svrchu položená. Je to v nejničemnější a nejhroznější pravdivosti, systém vzdělávání. Na Prusovi není vůbec nic špatného, vyjma jeho prušáctví. Ale právě podle něj jedná, přesto to však těžko označit za životní princip, ale spíš za princip smrti—a možná vůbec nejpravdivěji, za princip spánku. Je to jako kdyby hypnotizér dokázal spáchat milion vražd prostřednictvím milionu náměsíčníků.

A přece i na vladařích spočívá něco z tohoto oblaku zlého spánku. Pruská knížata mají nárok na motto „Ich Dien“. Rozhodně nejsou služebníky svého lidu, ale ve skutečném smyslu jsou služebníky své říše, svého impéria. Rozhodně jsou služebníky, a kdo si myslí, že služebníci nemohou být tak arogantní, se ještě musí seznámit s jistým druhem butlera. Pokud bychom se ale ptali, čemu taková knížata slouží, byla by definice nepochybně složitější. I když tuhle válku začali Hohenzollernové, pochybuji, že by ji původně vyvolal kdokoliv z žijících Hohenzollernů. Je to cosi víc než tradiční, je to věc pozůstalostního odkazu. Tihle lidé velmi rádi mluví o své vůli, ale v jednom zvláštním smyslu aplikujeme jen slovo vůle mrtvého muže. Ještě blíž pravdě je ale říct tohle: že je přímo známkou otrockého dělníka, že zapomene, proč pracuje. Je definicí nástroje, že neví, že je nástroj. A třebaže miliony nástrojů stoupají a klesají a tvoří a ničí s pilnou četností hodinového stroje všude po všech zemích pod pruským žezlem, žádný není naživu, aby vzhlédl a uvědomil si, že samotné žezlo je nástroj.

Prusko nebylo národní demokracií, která by si vybrala zlo; nebyl to národ, ani ne v náležitém slova smyslu lid. Byly to prostě takové nahodilé davy bezbarvých, nemotorných, odlehlých lidí ze severu, které jistí náčelníci mohli vykovat a zatvrdit do pouhých regimentů, které nemají povědomost o žádné vlajce. Je nutné být nelítostný, protože se musíme dostat do centra stroje, abychom mohli rozbít pružinu—nebo, možná zlomit kouzlo. Není ale nutné být beznadějný, protože lidé, kteří pod tím strojem žili v jistém smyslu nikdy ani nežili, v jejich vrozené a poněkud mírné povaze není nic, co by jim v lepší civilisaci bránilo dozrát ve velmi šťastné a lidské Evropany. V tomto smyslu je nutno tuto válku nazývat náboženskou—v tom, že je vedena pro záchranu duší hypoteticky způsobilých spásy. Pokud se nám podaří dosáhnout konverse, dosáhneme něčeho, o čem pacifisté docela beznadějně hovoří—války, která nezanechá ránu.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 58-61 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s