Rétorika pacifismu (ILN, 24. března 1917 )

March 24, 1917

The Rhetoric of Pacifism

Samotný svět, na kterém žijeme, je bumerang vracející se vždy po své vlastní cestě vesmírem a divoký cestovatel usilující být pouhým bleskem zjistí, že je sám bumerangem. Pokud dojde příliš na západ, octne se na východě, a pokud se pokusí odlétnout co nejdál od svých vstupních dveří, zjistí, že se blíží ke svým vlastním zadním vrátkům. Možná, že nějaký princip, který uchovává rovnováhu vesmíru, uchovává také rovnováhu mozku a je trestem vší extravagance, že se nedobrovolně dotýká svého protikladu. Konec všech extremistů se nachází ve faktu, že extrémy se dotýkají. Když například otevřeme týdeník a dočteme se, že žurnalista nazývá zabíjení během vojenského tažení „čtyřiceti tisíci vraždami“, co přirozeně předpokládáme, že takový novinář je? Nejprve samozřejmě předpokládáme, že je to hlupák—a tento první záblesk vhledu není jakkoliv modifikován nebo změněn dalšími úvahami. Mluvím tu ale spíše o jeho myšlenkovém přístupu než o kvalitách jeho myšlení, a o tom se jistě můžeme dohadovat docela dobře. Určitě můžeme předpokládat, že člověk, který to řekl, byl extrémní pacifista. Rétorické zmatení označují všechnu válku jako vraždu je mezi pacifisty oblíbená zástupka. Obraz takového zmnožení osobního činu se může zdát jako vhodný pro pacifistův dosti levný záměr. A přitom ten člověk vlastně míní, nakolik tedy něco míní, být militaristou—nebo alespoň takovým militaristou, jakým může člověk být, pokud si nikdy neujasnil povahu vojenských záležitostí. Je to jeho způsob, jak podsouvat, že on nebo někdo jiný by dardanelskou expozici zvládl mnohem líp než úřady, které se domnívali, že pro ni nemohou pošetřit žádné posily, a nakonec ji úplně zanechaly. Většina lidí si myslí, že úřady udělaly velké množství chyb, a tahle osoba to jen svým hravým způsobem vyjadřování říká tím, že spáchaly velké množství vražd. Obávám se, že to obecně nebude přijímáno jako velmi hodnotný příspěvek k velmi vážnému historickému problému, může to ale být velmi hodnotný zlomek pro ty, kdo budou kompilovat kvakerskou literaturu. Objeví se nejspíš jako text ozdobným písmem s širokými okraji v nějaké velmi elegantní neutrální publikaci nazvané „Bílá kniha míru“ s ozdobnou stříbrnou holubicí míru na obalu. Svou jasnou myšlenkou, pevným uchopením reality a jemným smyslem pro humor a proporce bude vhodným společníkem k poznámce slečny Royden, že se Prusové mohou kát, pokud nejen odhodíme naše zbraně, ale vrhneme se přímo před jejich železniční vlaky. Docela dobře může zazářit na stránce mezi pamětihodným úvahou  slečny Hobhouse, že Belgičanům se sotva mohla stát nějaká velká křivda, protože dým z jakýchkoliv ohňů, které mohli zapálit, dál „jemně stoupá“ a mezi velkou ethickou thesí odpíračů z důvodu svědomí, že ovázat člověku ránu je právě zuřivé, jako mu ji způsobit.

Samozřejmě platí i opak. Není to jen skutečnost, že pokud mluví militarista jako šílenec, mluví také jako pacifista. Právě tak je pravda, že když pacifista mluví jako šílenec, mluví obyčejně jako militaristický šílenec. Ve snaze oslabit to, co označují za mezinárodní nenávist, jsou míroví štváči nuceni umenšovat pruský obyčej války. A by jej mohli umírňovat, jsou nuceni mluvit s chladnokrevnou brutalitou, která by vyvolala námitky i od španělských pirátů. Naše lidská křehkost je už taková, že pomyšlení na přitloukání živých nemluvňat na dřevěná vrata, aby tam vykrvácela, pohne mnohé z nás k emocím jisté vřelosti a netrpělivosti. Přátelé míru si přejí tyto emoce rozředit a mluví o „nutnosti vojenské vlády“, až se zdá, že sami sebe přesvědčili, že přitlouct dítě na vrata byl docela běžný způsob nástěnné dekorace. Na konci celého procesu mluví stoupenci Tolstého víc než Bismarckovým jazykem, a to právě v době, kdy dědicové a představitelé Bismarckovi byli donuceni hovořit, poněkud obhrouble, čímsi podobným jazyku Tolstého. To ale vždy samozřejmě byl nejjasnější příklad toho, kdy se krajnosti potkávají. Prušáctví a pacifismus jsou jen jedna a táž věc viděná jednou shora a jednou zdola a jméno té věci je děs a hrůza.

Vyjma zaznamenání holé pitomosti takové věty, jakou jsem prve citoval, nijak netoužím vracet se k záležitosti Dardanelské zprávy. Myslím, že poslední, a možná největší z hrubých chyb kolem Galliopoli  bylo toto nynější publikování pojednání o nich. Pokud byla v celé této válce jedna věc, která má být ponechána historii a nemá být předmětem politiky, pak musím říct, že je to právě tahle. Má právě tak dost blízko ke skandálu, který lze využít, a přece je právě příliš daleko, než aby byla ponaučením, které lze vyvodit. Není to něco, v čem by nám upřímný přítel mohl ještě pomoci, abychom to špatně nezorganizovali. Je to jen cosi, kvůli čemu se nám velmi neupřímní nepřátelé mohou posmívat, že jme nezvládli. Omyly nelze napravit, ale lze o nich podat mylnou zprávu—a ta je podávána. Téměř všechna nejvážnější prohlášení o této věci trpí podivnou nevinností o povaze všech strategických kalkulací. Jako by si neuvědomovali dva základní fakty—že nejvyšší velení vždy musí přidělovat pomoc za různých a soupeřících žádostí o ni, že téměř vždy musí mít na mysli dva nebo tři alternativní plány a sledovat jejich příslušné možnosti. Jsem velmi dalek tomu, abych popíral, že došlo ke skutečným chybným propočtům, ale pokud si kritici stěžují, že úřady připustily jeden z mnoha možných postupů jako klamný manévr či úskok, později jej viděly a posílily jako příležitost a nakonec uznaly jako nezdar, pak si stěžují na něco, co mohl udělat téměř každý generál během téměř každé bitvy. Tento klamný manévr byl ve velkém měřítku, protože válka má velké měřítko, ale různé části linie je nutné posílit a zeslabit podle vývoje událostí zrovna tak jako při nejmenší potyčce. A především bude naše praktická kritika docela bezcenná, pokud si neuvědomíme velmi praktickou odlišnost. Jak říká člověk v jedné hře: „Teď jsem osel, ale nejsem hloupý osel “, musíme si uvědomit propast zející mezi omylem a hloupým omylem. Mýlit se a být pitomý není jedno a to samé. Vše záleží na povaze předkládaného problému, a v populárním problému známém jako „panna nebo orel“ žádné vysoké myšlenkové schopnosti neukazují k uhádnutí správné strany mince. Když skotský covenanter nedbal Leslieho rady, dal přednost té od presbyteriánského duchovního a spěchal dolů do údolí Dumbaru, nejenže se mýlil, ale byl pitomý. Skotský covenanter byl, při vší úctě k němu, nejen osel, ale hloupý osel. Ale když si Napoleon myslel, že se Prusové nemohou po Ligny vzchopit a včas dorazit k Waterloo, mýlil se a Wellington měl pravdu, ale ani jeden z nich nebyl hlupák. Ani jeden z nich nebyl hlupák z toho prostého důvodu, že ani jeden z nich si nebyl jistý, ani nebylo možné, aby si byl jistý. Dokonce i ten, který měl pravdu, byl tak dalek toho, aby si byl jistý, že se již podnikal přípravy v předpokladu, že se ukáže, že se mýlí. Pokud nedokážeme rozlišit mezi těmito dvěma typy omylů, uděláme ten největší omyl ze všech. Nebudeme s to správě vybrat mezi moudrým mužem, který udělá něco špatně a hlupákem, který nedovede udělat nic dobře, a my, kteří kritizujeme, bychom dělali naši práci po způsobu toho druhého.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 61-65 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s