O „zlotheorii“ (ILN, 28. dubna 1917)

April 28, 1917

On „Maltheory“

K několika málo problémů, které si skutečně zaslouží nazývat problémy, je správná rovnováha mezi pobouřením a laskavostí. Ač se zdá, že někteří moderní lidé se tak domnívají, není řešením být prostě laskavý a všem odpouštět, zrovna tak jako by nebylo řešením být rozhořčený a všechny pobíjet.  V jistém smyslu si všichni zaslouží být pobiti, ale tím, na koho vždy ukazuje nejvíc, je jeden každý sám, a logika jako by vyžadovala, aby sebevražda předcházela masakru, spíše než aby následovala po něm. V jistém smyslu je nutné také každému odpouštět, ale v žádném smyslu není nutné všechny pobízet. Vůbec v žádném smyslu není nutné všechno omlouvat, protože to obvykle znamená dávat druhým lidem mnohem víc k vymlouvání. Jsem si například vědom, že jsem nedávno napsal esej o motivech prohibicionistů, ve které jsem byl, mám nyní pocit, vůči prohibicionistům příliš rozzuřený, třebaže připouštím, že nikdo nemůže být nadmíru rozzuřený, pokud jde o samotnou prohibici. Týkala se, mimo jiných věcí, dr. Saleebyho, který se vší vážností navrhuje, abychom chudým lidem, ba i chudákům vojákům, upřeli nejen pivo, ale i tabák. Vidím starého chudáka, který nemá v životě žádné potěšení, který se těší na jeden žejdlík piva na Vánoce a který žádným způsobem nemůže získat další a vidím žejdlík náhle a brutálně vyražen z ruky. Vidím otrhaného hrdinu v zákopech, který pět hodin bojoval a který si myslí, že si může v pauze dát cigaretu a vidím cigaretu mrzce a zlodějsky sebranou z jeho úst. O tom, že to jsou počiny tyrana a zloděje mám právě tak málo pochybností, jako mám pochybností o morálnosti vaření nemluvňat. Rozhořčen se obracím, abych se postavil tyčícímu se tyranovi a zloději a nenacházím nic než dr. Saleebyho. Cítím se jist, že dr. Saleeby je lidský člověk a všechno myslí dobře. A pokud něco myslí zle, pak je to škoda je subtilnějšího a podvědomějšího druhu než by mu bylo možné nezbytně objasnit poukázáním na to, jak se jeho počínání podobá jednání tyrana a zloděje. Co je skutečnou nápravou situace, kdy šokující věci nešokují vážné a ethické lidi, kteří je páchají? A jak to máme objasnit těm, kdo jsou tak nekonsistentní, aby nebyli ničemní lidé, když se velice konsistentně dopouští ničemných věcí. Je to problém nejen aktuální, ale naléhavý, protože je to celý problém, který musíme uvážit jak u pacifisty, který si myslím, že je špatné bojovat, tak u prusisty, který si myslí, že je správné vraždit.

Jedna předběžná věc se mi zdá docela jasná. Pokud bychom se jakkoliv pokoušeli tolerovat všechny lidi, musíme se vzdát všech pokusů tolerovat všechny názory. Nemůže být laskaví, pokud jsme liberální—v tom smyslu, že chceme (nemluvím totiž o zákonném povolení) tutéž svobodu či povolení pro všechny možné theorie.  Když potkáme mladého pacifistu, který tvrdí, že by svou manželku nezachránil před bašibozukem, nebo dokonce tvrdí, že by neovázal rány způsobené bašibozukem, kdyby to měl udělat jako „součást vojenské organizace“, předkládá se nám celý problém v prosté formě. Rozumu je zřejmé (jak říkávali středověcí scholastici), že s mladým pacifistou je něco v nepořádku. Pokud to není v pacifismu, bude to mladém muži. Pokud jeho skutečná já není špatné, musí být jeho ideální já naprosto hanebné. V obecné dobrotě musíme říct, že jeho krédo je nejen zbabělé, ale brutální, protože jediné, co bychom mohli říct jiného je to, že je nejen zbabělec, ale brutální divoch. Samozřejmě totéž platí o druhém extrému, který jsem zmínil, a krajnosti se setkávají. Pacifista dovolí, aby jej zbabělost nakonec dovedla k čiré krutosti, prusianista dovoluje, aby jej krutost vedla nakonec k čirému zbabělství. Stejně tak je ale zřejmé, že čím méně si přejeme nenávidět Prusy, tím více musíme nenávidět Prusko. Když se někdo chová tak, jak se v posledních pár týdnech chovali někteří z ustupujících Němců, můžeme říct jen tolik, že náboženská hrůza je naším jediným útočištěm před pouhým lidským opovržením. Tvrzení, že ten člověk je posedlý ďáblem jediným způsob, jak se vyhnout tvrzení, že je to ďábel.

Nestavím se jako inkvisitor, nemám žádné skřipce a neschovávám po kapsách rozpálená železa. Ale ve věci vážných abstraktních omylů si vážně myslím, že bychom měli být trochu více rýpaví. Kolika z děsivých bolestí sužujících nyní tuto planetu bychom se mohli vyhnout, pokud by si civilizace těchto omylů všímala v samém jejich rozpuku? Odmítnutím několika kariéristických reputací, vyvrácením pár cynických omylů, výsměchem pár bezprávným básníkům a zvrácených sekt, se dalo předejít positivním a negativním zlům, která jsem zmínil, aby vyrostla do této titánské velikosti a tak se rozkročila po zemi. Prušáctví nemuselo být nikdy tak silné, aby pro nás bylo hrozbou, pacifismus nemusel být nikdy tak silný, aby nás přiměl hrozbu přehlížet. Mohlo být méně příprav v Německu—nebo více v Anglii. Když na to přijde, mohlo být potřeba méně příprav kdekoliv. Ať už tahle válka přinesla jakékoliv účinky, jsem hluboce přesvědčen, že z ní vyjdeme s velmi sníženým přesvědčením o důležitosti toliko praktických věcí. Staromódní anglický kompromis byl možný toliko mezi dvěma staromódními anglickými Angličany, a nikdo by od starosvětského Angličana nemohl být odlišnější než novosvětský Němec. Nemůžete žít v jednom poli s člověkem, který žije v jiném vesmíru. Nemůžete člověka soudit podle jeho skutků, protože jeho skutkům ani nemůžete rozumět, pokud nic nevíte o jeho myšlenkách. Jen tehdy, když můžeme předpokládat, že myšlenky jsou zhruba podobné našim, můžeme na ně bezpečně zapomenout, jen tehdy, když o nich něco víme, můžeme je ignorovat. Pokud o nich zůstáváme v nevědomosti, musíme je objevit nebo zhynout. Pokud si nedokážeme udělat ani tu nejdivočejší představu o tom, co se odehrává v hlavě našeho bližního, budeme na to nejspíš muset přijít, i kdybychom měli vést šetření pažbou pušky. to je velmi rýpavá forma rýpavosti. Ale k této zuřivé a pronásledující formě rýpavosti jsme byli dohnáni, abychom vyřešili poslední z morálních problémů evropské historie. Nepléduji tu za takové kruté methody, naopak pléduji za methody laskavější a metody dřívější. Navrhuji, abychom byli příkřejší v našem postoji k thoeriím, i kdyby to mělo být jen proto, abychom vůči nim byli méně příkří, až se z nich stanou praktiky—a v případě moderního Němce—špatné praktiky. Možná už samo to slovo ilustruje zanedbání a prodlevu, na které si stěžuji. Kdybych totiž měl do tohoto sloupku ledabyle zavést slovo „zlotheorie“ měl bych být považován za někoho, kdo obohacuje anglický jazyk s poněkud nedbalou velkorysostí. A přitom právě zlotheorie mnohem víc než zlá praxe byly chorobou Německa před válkou a během války vydaly své ohavné plody. Tisíce mužů myslících si špatné myšlenky, tiše, zarputile, neustále, pod tvrdými moderními přílbami a vcházející a vycházející z tvrdých, moderních domů—bylo to všechno velmi pokojné, a my si mysleli, že to byl mír.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 80-84 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Germánská filologie a rasová theorie (ILN, 21. dubna 1917)

April 21, 1917

German Philology and Race Theory

Sotva to lze opakovat příliš často, že kouzlo, jež moderní Německo vrhá na Evropu—nebo alespoň na významné části Evropy—bylo převážně zneužitím vědy. Věda se sytí detaily a Německo usilovalo porazit naše základní ideje pomocí detailů. Například odvození jsou detaily a teuntonský trik byl nastavit odvození k ničení tradic. Stovkami způsobům nám bylo řečeno, abychom svou filosofii změnili tak, aby odpovídal naší filologii. Nu filologicky může člověk argumentovat prakticky cokoliv. Může tvrdit, že černá je bílá, a velmi věrohodně to dokládat odvozeními. Stačí jen tvrdit, že v angličtině mělo nejspíš black znamenat blank a přitom blank očividně má být blanc. Člověk by dokázal, že udatnost znamená zbabělost (courage/cowardice) jen z pečlivého posouzení obou slov. Je zapotřebí jen říct, že courage má očividně stejný kořen jako courier a znamená běžet—a pak říct, že to znamená utéct pryč. Stejné je to samozřejmě se způsoby a mravy—nebo vlastně čímkoliv dalším. Podobně může tvrdit dostatečně vzdělaná osoba, ba ne i zcela nevzdělaná osoba jako já, že hrubost je totéž co zdvořilost. Nikdo se nepře, že chevalier  a cavalier jsou prakticky jedno a to samé slovo. Stačí mi z toho jen dovodit, že pokud se k dámě chovám kavalírsky, mám s ní také zacházet s rytířskostí. Zkouška mého orgánu pravdy nastane, když zjistím, že se to dámě nelíbí. Vyzkoušen bude tím, zda tehdy zjistím, že odvození jsou často pedantická, nebo jen zjistím, že ženy jsou vždy nelogické.

Nu, skutečně nebezpečná část teutonského triku je ta další—zvyk odříznout se od všeho léku nebo nápravy výhradou nadřazenosti. Příklady, které jsem dal, jsou záměrně pošetilé, ale povrchněji subtilní by mohly docela bystré lidi svést na scestí. Člověk není bloud proto, že uvěřil nějakému pedantickému, ale uvěřitelnému odvození od faktu. Bloud je jen tehdy, pokud zjistí fakt a pořád dává přednost odvození. Dáma je fakt, a zacházení, které očekává, je oním velmi pevným faktem, kterému se říká tradice. Skutečně zlým prvkem je jistý duch, který se současně může skrývat před fakty a vystupovat nad ně vystavěním věží pýchy a opovržení. Jak jsem řekl, byl to zvyk vznášející se nad Evropou na mnoha místech, než ho odvál ten velmi výbušný fakt, kterému říkáme velká válka. Stále ještě ulpívá v koutech našeho žurnalismu a není naléhavější patriotické povinnosti než jej vymést.

Je například mnoho Angličanů, kteří jsou nyní připraveni přiznat, že věřili snůšce nesmyslů ve prospěch Teutonů. Ještě ale nejsou připraveni připustit, že přesně stejné snůšce nesmyslů proti Keltům. Nikdo příčetný nebude chtít jen nahradit teutonskou theorii keltskou theorií, protože všechny takové extrémní simplifikace jsou uhlazené jen proto, že jsou úzké. Chci ale, aby pro začátek alespoň viděli, že jedna z těchto řídkých theorií je zrovna tak dobrá jako druhá. Je možné mluvit tak, jako by všichni Angličané byli vlastně Anglové. Stejně tak by bylo možné mluvit tak, jako by všichni Britové vlastně byli Bretonci. Je jisté, že ve folkloru a prvních vyprávěních by bylo mnohem snazší najít spojitost mezi Bretaní a Británií než mezi Saskem a tím, čemu říkáme Sasové. Nepřu se ale o to, do jaké přesně míry jsou moderní Britové přesně starodávní Britoni, nebo do jaké míry jsou vlastně starodávní Germáni—odlišní (velmi doufáme) od moderních Germánů. Poukazuji na to, že naše dramatická desiluse z Německa nás má vyléčit ze všech oněch historických—nebo spíš prehistorických—generalisací, které se označují za rasové a bývají přitom často jen odlehlé. A pokud nám takové antropologické vylomeniny přinesly smůlu v naší lásce, přinesou nám ještě větší smůlu v naší zášti a vůbec největší v naší přezíravosti. Pokud bylo nemoudré uctívat Germána jen proto, že se mu říkalo Teuton, ukáže se jako ještě nemoudřejší pohrdat Irem jen proto, že se mu říká Kelt. Moderní Německo je nepochybně příkladem stavu, do které nepochybně může kultura  dospět. Zhruba řečeno, je to stav, kdy si profesor musí sundat brýle, aby viděl. Celý aparát formálního myšlení člověku brání, any myslel. Vždycky vidí dřív nálepku nebo lístek než věc, která je k nim připojená. Když otevře dveře a na prahu stojí Němec, vidí dřív Teutona než Němce. Když strčí do okna hlavu Žid vidí dřív Semitu než Žida. A když ho v pouliční rvačce praští do hlavy Irčan, hlava si matně uvědomuje, že trpí proto, že ten člověk byl Kelt, ale je příliš omráčena na to, aby se dopustila dohadu, že se tak mohlo stát proto, že ten člověk byl Irčan. Etnolog, který svou ethiku bere tímto způsobem, musí zaostávat za svou dobou ve smyslu nemožném pro největšího reakcionáře. Musí zaostávat za samotným časem, potloukat se v jakémsi prvotním světě přede všemi zaznamenanými věky a zírat tak důsledně do temnoty , že vždycky musí zavřít oči na denním světle.

Jedním ponaučením z naší velké německé herese je to, že máme věci brát takové, jaké je najdeme, a obvykle je najdeme mnohem dřív než mužové vědy. Naneštěstí například historické důvody k tomu, aby se s nám Irčan rval existují, ale my nepotřebujeme všechno ještě zhoršovat prehistorickými důvody, které neexistují. Kdybychom se prostě jen podívali na Prusy, namísto, abychom četli o Teutonech, nikdy bychom severní Němce nepovažovali za naše nejbližší a nejdražší přátele. A když se prostě podíváme na Irčany, namísto abychom četli o Keltech, neměli bychom si dál myslet, že to jsou nutně naši nejtemnější a nejbeznadějnější nepřátelé. Skutečně se od nás ve velmi mnoha ohledech liší, ale nejsou to způsoby, které by se musely navzájem zasahovat, tak jak severoněmecká megalomanie musela zasahovat do všeho. Například anglický typ ležérnosti se liší od irského typu bezstarostnosti, ale ani jeden se navzájem neliší tak, jak se oba liší od pruské pečlivosti. Jeden má neurčité a  druhý výrazné náboženství, ale ani jeden nemá náboženství bezbožnosti. Ani jeden není schopen brát docela vážně bezprávnost, nebo dělat z materialismu mystiku. Je velmi značný rozdíl mezi zastřelením bažanta a zastřelením majitele panství, ale právě v uznání této odlišnosti by se oba ostrostřelci, jsa oba křesťany, jistě shodli. Co by ani jeden z nich přesně neudělal, by bylo zastřelit člověka jako by to byl bažant, a to je stav mysli, ke kterému v posledku míří jak pruská kázeň, tak pruská věda. Celým výstupem pruského militarismu je více přemýšlet nad tím, kdo vám velí zabíjet, než nad tím, co zabíjíte a celým výstupem pruského evolucionismu je tvrdit, že Teuton je pro člověka v zásadě tím, čím je člověk pro bažanta. Možná to potřebovalo nějakou takovou cizáckou výstřednost, aby to přivedlo naše odlišné typy dohromady, myslím ale, že budou přivedeny dohromady. Nijak nevěřím v to, čemu se říká Unie, ale věřím v jednotu pod malebnou rozmanitostí Britských ostrovů. Tato jednota spočívá na historii. V pozadí celé moderní historie je válka s barbary, která plnila temná století středověku a vrátila se v naší vlastní době a byla proti stejnému nepříteli, který byl sražen ranou krále Briana u Clontarfu a ranou krále Alfréda u Ethandun.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 76-80 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Americké vyhlášení války (ILN, 14. dubna 1917)

April 14, 1917

The American Declaration of War

Americké vyhlášení války bylo prakticky verdiktem historie. Není žádným lichocením, pokud řekneme, že tato velká, demokratická a přece vzdálená populace stojí jaksi na místě potomstva. Jen v největších a nejprostších věcech je to i jen kompliment. Potomstvo se může mýlit a nejspíš se dopustí mnoha omylů v záležitostech detailu. Lépe abychom byli Číňané a uctívali své předky, než abychom byli jako někteří moderní evolucionisté a uctívali svoje potomky. Naši potomci (pokud si zachovají rodinnou podobu) velkou spoustu věci popletou a ve velmi mnoha ohledech nám budou špatně rozumět, ale jistá historická fakta budou vidět jako fakta, tak jak my vidím normanský zábor nebo objevení Ameriky. Jeden z širokých faktů, který tak uvidí vcelku, je fakt, že Prus se v dějinách objevil jako nepřítel, přesně tak jako my vidíme, že se Hun v dějinách objevil jako nepřítel. O stoupencích Attily víme velmi málo, a to málo, podobně jako tolik z toho, co moderní učenost dovodila z temných časů středověku, je pravděpodobně mylné. Ale to, že Attillova sláva byla pohromou pro společnost, že Attilova moc byla bezmocí společnosti, je verdikt a ten nebude zvrácen.

Prvním fakt, který činí americké rozhodnutí rozhodujícím, je dostatečně prostý. Přesto je třeba ho formulovat pečlivě, abych se vyhnul, jak jsem se o to vždy snažil, tónu levné nadřazenosti kvůli dlouhé neutralitě energického a udatného národa. Kdokoliv někdy předpokládal, že Američané jako takoví byli „příliš hrdí na to, aby bojovali“ v ironickém smyslu, že byli příliš krotcí na to, aby bojovali, byl hlupák, jehož drzost je prostou nevědomostí, a zejména nevědomostí o historii. V živé paměti je Amerika plná boje, v doslovném smyslu, který ani nyní není znám v Anglii, ačkoliv je Anglie plná bojovníků. Ještě méně pravděpodobné bylo, že by se od Bull Runu a Gettysburgu změnili ve vojenské kvality víc než jsme se my v naší vojenské kvalitě změnili od Plassy nebo Waterloo. Navíc mnoho z toho, co Angličanovi přijde v Americe, zrovna tak jako mu to přijde v Irsku, jako čirá anarchie, je ve skutečnosti jen jiný projev odvahy. Když jsme ale byli na stráži proti tomuto iritujícímu omylu, můžeme bezpečně vyložit čistě intelektuální pravdu. A pravda je taková, že Amerika prošla konversí, která se poněkud podobá mírnému náboženskému obrácení, k moderní ideji míru, a to v její příčetné i šílené formulaci. Rozdíl lze vyjádřit asi takto: Pacifismus skutečně byl v Americe něčím, čím nebyl nikde jinde, i když se tak vždy tváří. Byl demokratický. Lid, nebo velké skupiny lidu, skutečně chtěl mír, a nebylo to jen tak, že by jim (jako v Evropě) jen hrozně nepopulární socialisté vykládali, že opravdu chtějí mír. Právě o prostém chudém člověkovi ze Středozápadu se dalo říct, že jsou mu všechny války opravdu protivné. Nebyl to jen nějaký mezinárodní proletariát, o kterém se dá bezpečně vykládat, že se mu cokoliv libí nebo nelíbí, protože ani neexistuje, aby se mohl ozvat. Nejpřekvapivějším důkazem je fakt, že v Americe může existovat něco takového jako populární pacifistická písnička—musichallový popěvek, který není ani patriotický, jako spíše antipatriotický. Zkuste si představit, že by se „Nechce domácí ohně plát“ nadšeně zpívalo s cílem udržet všechny muže vojenského věku doma u krbu. Zkuste si představit písničku o všech britských odpíračích z důvodu svědomí ve stylu známé písničky o britském granátníkovi. To ukazuje pozici, ve  které bylo pro velmi zmužilý národ, aby tleskal matčině písni, která zní „Svého syna jsem nevychovala, aby byl vojákem.“ Ta matka už zjistila, že vám vždycky hrozí, že uděláte právě to, pokud jej vychováte, aby z něj byl muž. Nu, vrazit všechen tenhle solidní a upřímný neutralismus do války je fakt, který bude historie považovat za konečný. Žádná debata o tom, zda má pacifista důvod k zoufalství nemůže ani na okamžik za něco stát proti faktu, že byl pacifista a že byl zoufalý. Kdyby Němci spáchali něco, co by pana Bernarda Russella přimělo obléct khaki a vyběhnout z Cambridge s ústy plnými ohně a vraždění, bylo by docela zbytečné tvrdit, že to, co udělali nebylo provokativní. Kdyby nějaká německá operace probudila pana Romaina Rollanda v jeho švýcarských horách a přiměla ho seběhnout po svahu dolů a zemřít v masakru na Loiře, bylo by docela zřejmé, že jeho komentář k té operaci byl odpovědí na všechny možné její obhajování. Američané měli právo být neutrální, což se v případě pánů Russella Rollanda vysvětluje poněkud hůř, ale ti dva rozhodně neutrální být chtěli a toužili po tom a je konečnou kritikou Německa, že neutrální být nemohli, i když po tom toužili. Otázka je dále objasněna poslední provokací vůči Americe—návrh považovat sebeobranu námořních lodí jako pirátství. Tahle teorie je tak zřejmým šílenství, že to ani není sofistika. Nemá nic společného s nějakým mezinárodním porozuměním, ale s elementárním pochopením příčiny a důsledku, odpovědnosti a rozumu. Je to přesně to samé, jako kdyby městský sudí měl platit tlupě oficiálních lupičů, aby pobodali a okradli všechny chodce, a pak chodce pověsit za bouření se, pokud by se bránili. S touhle ohromnou pitomostí moderní Německo ztrácí nejen poslední spojení s civilisací, ale se samotnou lidskou myslí a jen se opevňuje v blázinci. A chvíle té ztráty je chvílí vstupu Ameriky, který lze skutečně označit za vstup lidstva. Dokonce, jak říkám, jako vstup nezrozeného lidstva. Příliš jsme mluvili o Americe jako o „dceřiném národu“ a příliš často jsme se snažili dceru patronizovat, když jsme ji ve skutečnosti měli respektovat jako velmi vzdálenou a velmi nezávislou neteř. Ale v tomhle smyslu je na nálepce něco pravdy—západní demokracie mluví za naše dcery a naše syny víc než za nás samotné. Mládí světa shledalo pacifismus nemožným, protože zjistilo, že prušáctví je nesnesitelné, právě nastupující generace tluče na brány Postupimi a tluče na ně bitevní sekerou, dítě nezrozené se hýbá a křičí proti Herodovi, který pobil tolik nemluvňat.

President Wilson byl ve svém velké řeči skutečně a důstojně tím, co kdosi kdysi nazval okázale—rétorem lidského pokolení. Už v jeho výmluvnosti bylo nádherné zosobnění, které bylo o to lidštější, že nebylo individuální, ale znělo víc jako mocný hlas vzdáleného ale blížícího se zástupu. Prostá slova, jimiž končil patřila k oněm historickým výrokům, které lze tesat do kamene. Nastala chvíle, kdy lidská morální povaha, očividně tak bloudivá, našla svou cestu s fatálností přímo osudovou. „Bůh ji pomáhej, jinak nemůže.“ To je odpověď lidstva na jakékoliv kázání o nelidskosti války, na knihovny ohavného realismu, na výhně děsivé zkušenosti, na to nejhorší, co lze říct, na to nejhorší, co lze snést. Nastává chvíle, kdy sebeobrana je tak očividně jediným možným postupem, že je skoro nadbytečné říkat, že je správný. Nic jiného, vyjma spáchání sebevraždy, nezbývá, a dokonce i spáchat sebevraždu znamená napomáhat vraždě. Pokud se člověk nestane nepřítelem takového zla, nestane se dokonce ani jeho otrokem, ale spíše jeho nejlepším bojovníkem. V tak krajním případě nakonec přichází hrozná prostota a my sdílíme něco z onoho  hlubokého duchovního pokoje, který vždy mají armády bojující v poli. Bůh nám pomáhej, jinak nemůžeme, protože Bůh sám nám nepomůže ignorovat zlo, ale jen mu vzdorovat a porazit je.

O Anglosasech a Teutonech (ILN, 7. dubna 1917)

April 7, 1917

On Aglo-Saxon and Teutons

Dostaly se ke mně v poslední době dva příběhy z fronty, z nichž každý se mi zdá směšný jako fraška a významný jako alegorie. Jeden vypráví o tom, jak nějací němečtí vojáci během nějaké série signálů a náznaků, které někteří z nich více či méně dělají pořád—buď s cílem nachytat, nebo s absurdnějším cílem přesvědčit nepřítele—postavili desku s nápisem „I my jsme Sasové“. Podle vyprávění, o kterém upřímně doufám, že je tak pravdivé, jak je určitě docela pravděpodobné, měli tu smůlu, že tenhle pozoruhodný pokus postavili naproti části britské linie, kde všichni vojáci byli Irové. Je poněkud zbytečné říkat, že takhle poctěni Hibernijci byli s jistými obtížemi odrazeni od pokusu okamžitě zmasakrovat ethnology obývající protilehlé zákopy. Je to obdivuhodný příběh, protože má tolik aspektů, obsahuje nejméně pět nebo šest protikladných záměrů a účelů. Má také velmi mnoho ponaučení—filologické, ethnické a literární, jakož i politické a morální. Ilustruje absurditu pouhého pohrávání si se slovem, které je názvem provincie v jednom místě a v jiném jménem dlouhého sváru, jednou žurnalistickou nálepkou, jindy akademickou abstrakcí. Je příkladem rčení, že překlad je zrada, protože Saxon a Sassenach není jedno a totéž. Dupe po pitomosti osoby, která si říká Anglosas, když má tu velkou slávu, že je Angličanem. Upřímně doufám, že to slovo bude po válce vůbec opuštěno, protože patří k té třídě pedanterií, které tahle války rozbíjí hodinu po hodině na prach. Říkat si Anglosas je nyní asi tak náležité a příjemné jako by bylo náležité a příjemné říkat si britský Bavor. Je to také další ověření pravdy, která z celého projektu německého a irského spojení něco tak obludného a nepřirozeného. Člověk skoro může slyšet opovržlivé syčení opovržení automaticky vyvolaného vstrčením ledového pedantství teutonismu do do ruda rozpálené reality Irska. Především se to ale zajímavě a poučeně dotýká dvou důležitých pravd o moderním Němci: že byl skutečně vzdělán a že byl vzdělán špatně.

Je skutečně pravděpodobné, že z jakékoliv dané skupiny německých vojáků značné množství z nich pravděpodobně slyšelo o teutonické teorii. Je pravděpodobné, že značné množství z nich slyšelo, že o Angličanech se říká, že jsou Sasové a že Sasové v Anglii jsou jen další (a nepochybně méně významnou) varietou Sasů ze Saska. To je to, co mají Němci na mysli, když říkají, že jsou kulturním národem a v tomto smyslu mají docela pravdu, když o nás říkají, že jsme národ nekulturní. Vážně pochybuji, že by průměrný Tommy v zákopech rozuměl tomu, že o něm říkají, že je Sas, jen o málo lépe, než kdyby mu tvrdili, že je z Würtenbergu. Pochybuji, že by věděl, co tím myslíte, kdybyste mu řekli, že je další varietou velké teutonské rasy. Vůbec si nejsem jist, zda by obvinění ze saství nepovažoval, i když z jiných důvodů, zrovna tak za urážku jako Irové. Všechno je to samozřejmě velmi smutné: a naše základní vzdělávání je v hrozném stavu. Noc našeho žalu ale možná prosvěcuje paprsek útěchy, když uvážíme, že když německý voják ví, že Angličan je Sas, ví co není. Německá znalost je špatná a v tomto smyslu je Angličanova ignorace správná. Ale ať už v tomhle paradoxu může být jakékoliv nebezpečí pýchy nebo marnivosti, lze se mu pravděpodobně postavit další úvahou, která je zrovna tak pravdivá. Nevzdělaný Angličan má víc pravdu než vzdělaný Angličan, stejně jako má víc pravdu než vzdělaný Němec. Až na samý pokraj války naše školy a koleje učily různé formy teutonské theorie a říkaly Angličanovi, aby byl hrdý v první řadě na to, že je Anglosas. Učitel s vyučováním germanismu váhal právě tak málo jako s vyučováním němčiny. Profesoři z Oxfordu a Cambridge pořád lichotili profesorům za Rýnem a standardy, které stanovili pro vzdělávání byly toho druhu, který byl označován za nejupřímnější formu lichocení. Vlastně to byl standard v dvojím smyslu, protože to byla zástava a signál s nímž jsme zdravili vzdálený, a jak se pak ukázalo, nepřátelský národ. S lítostí ale říkám, že akademická standarta, kterou jsme vytáhli na stožár nijak nepřipomínala kříž sv. Jiří a nepředstavovala ani naše náboženství ani náš patriotismus. Vztyčili jsme dřevěnou vývěsku, na kterou jsme napsali:  „I my jsme Sasové“.

Obáván se, že při tak žalostném stavu nedávné anglické učenosti nebudu prolévat krvavé slzy kvůli tomu, že se o Tommy Atkinsonovi tvrdí, že není učenec. Ani si nemyslím, že by se mnou mnozí nesouhlasili v myšlence, že je štěstí, že naši vojáci nebyli zrovna nasáklí teutonismem, než je odvedli, aby si vyměňovali takové signály a pozdravy s Teutony. Většina z nás by se shodla, že by bylo lepší, kdyby anglický voják nemohl tu vývěsku přečíst vůbec, než aby tu byla nejmenší šance, že ji přečte a bude s ní souhlasit. A to bychom si měli myslet z důvodů, které přesahují bezprostřední národní potřebu a týkají se universální pravdy v historii a filosofii. Je už tak dost špatné, že se jedna velká větev evropského plemene s horečnatou pečlivostí naučila věřit tomu, že černá je bílá, nebo věřit něčemu stejně pošetilému. Není totiž absurdnější věřit, že černá je bílá, než věřit tomu, že bílá není bílá. A Teuton, který nedokáže vidět, že je jedním bílým člověkem mezi mnoha, mezi bílými Latiny nebo bílými Slovany, je téměř doslova člověkem, který věří, že bílá není bílá.  Člověk, který se s ostatními národními druhy křesťanstva snaží zacházet, jako by byly hnědé nebo černé je v téměř fysickém smyslu barvoslepý.

Neponechal jsem si dost místa, abych náležitě pojednal druhý příběh, o kterém mohu více říct při jiné příležitosti. Nicméně jej tu stručně převyprávím, protože za opakování stojí. Využiji také příležitosti, abych poděkoval gentlemanovi, který mi jej laskavě sdělil. Je to prostě takhle. Když vešel do jednoho z měst, kterého se Britové nedávno zmocnili, našel mezi krveprolitím a zkázou nejničivější zkázy, mezi  popelem znesvěceného kostela a dohořívajícími uhlíky vypálené vsi, další vývěsku s jiným nápisem. Kdyby měla průměrně příčetná lidská bytost sto možností hádat, nikdy by neuhodla, co neuvěřitelného na ní bylo napsáno. Stála na ní německy psaná zpráva, která v hrubém překladu zní: „Nebuďte rozzuření, jen ohromeni!“

I kdybych měl víc místa, abych se mohl vyjádřit, myslím, že by mě to zanechalo neschopného slova. Tenhle kultivovaný německý gentleman by nedopustil, abychom se v jakémkoliv případě rozčílili  a takhle se vyhnul jakémukoliv podnětu k zuřivosti. Dovolil by je, abychom byli mírně ohromeni a takhle nás mírně ohromuje. Co může kdokoliv naživu na takové šílenství říct, vyjma toho, že mu nějakou přibližně vhodným způsobem sdělit, že dosáhl pravého opaku toho, co chtěl? Co můžeme říct jiného, než to, že rouhání, brutalita a ďábelská krutost nás dál přivádí k zuřivosti, ale u něj nás už neohromují? Čím déle si jde svou cestou, tím je ukrutnější a tím méně působivý, a na konci bude vyvolávat jen hrůzu a dokonce ani nic tak důstojného jako děs.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 69-72 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989