O Anglosasech a Teutonech (ILN, 7. dubna 1917)

April 7, 1917

On Aglo-Saxon and Teutons

Dostaly se ke mně v poslední době dva příběhy z fronty, z nichž každý se mi zdá směšný jako fraška a významný jako alegorie. Jeden vypráví o tom, jak nějací němečtí vojáci během nějaké série signálů a náznaků, které někteří z nich více či méně dělají pořád—buď s cílem nachytat, nebo s absurdnějším cílem přesvědčit nepřítele—postavili desku s nápisem „I my jsme Sasové“. Podle vyprávění, o kterém upřímně doufám, že je tak pravdivé, jak je určitě docela pravděpodobné, měli tu smůlu, že tenhle pozoruhodný pokus postavili naproti části britské linie, kde všichni vojáci byli Irové. Je poněkud zbytečné říkat, že takhle poctěni Hibernijci byli s jistými obtížemi odrazeni od pokusu okamžitě zmasakrovat ethnology obývající protilehlé zákopy. Je to obdivuhodný příběh, protože má tolik aspektů, obsahuje nejméně pět nebo šest protikladných záměrů a účelů. Má také velmi mnoho ponaučení—filologické, ethnické a literární, jakož i politické a morální. Ilustruje absurditu pouhého pohrávání si se slovem, které je názvem provincie v jednom místě a v jiném jménem dlouhého sváru, jednou žurnalistickou nálepkou, jindy akademickou abstrakcí. Je příkladem rčení, že překlad je zrada, protože Saxon a Sassenach není jedno a totéž. Dupe po pitomosti osoby, která si říká Anglosas, když má tu velkou slávu, že je Angličanem. Upřímně doufám, že to slovo bude po válce vůbec opuštěno, protože patří k té třídě pedanterií, které tahle války rozbíjí hodinu po hodině na prach. Říkat si Anglosas je nyní asi tak náležité a příjemné jako by bylo náležité a příjemné říkat si britský Bavor. Je to také další ověření pravdy, která z celého projektu německého a irského spojení něco tak obludného a nepřirozeného. Člověk skoro může slyšet opovržlivé syčení opovržení automaticky vyvolaného vstrčením ledového pedantství teutonismu do do ruda rozpálené reality Irska. Především se to ale zajímavě a poučeně dotýká dvou důležitých pravd o moderním Němci: že byl skutečně vzdělán a že byl vzdělán špatně.

Je skutečně pravděpodobné, že z jakékoliv dané skupiny německých vojáků značné množství z nich pravděpodobně slyšelo o teutonické teorii. Je pravděpodobné, že značné množství z nich slyšelo, že o Angličanech se říká, že jsou Sasové a že Sasové v Anglii jsou jen další (a nepochybně méně významnou) varietou Sasů ze Saska. To je to, co mají Němci na mysli, když říkají, že jsou kulturním národem a v tomto smyslu mají docela pravdu, když o nás říkají, že jsme národ nekulturní. Vážně pochybuji, že by průměrný Tommy v zákopech rozuměl tomu, že o něm říkají, že je Sas, jen o málo lépe, než kdyby mu tvrdili, že je z Würtenbergu. Pochybuji, že by věděl, co tím myslíte, kdybyste mu řekli, že je další varietou velké teutonské rasy. Vůbec si nejsem jist, zda by obvinění ze saství nepovažoval, i když z jiných důvodů, zrovna tak za urážku jako Irové. Všechno je to samozřejmě velmi smutné: a naše základní vzdělávání je v hrozném stavu. Noc našeho žalu ale možná prosvěcuje paprsek útěchy, když uvážíme, že když německý voják ví, že Angličan je Sas, ví co není. Německá znalost je špatná a v tomto smyslu je Angličanova ignorace správná. Ale ať už v tomhle paradoxu může být jakékoliv nebezpečí pýchy nebo marnivosti, lze se mu pravděpodobně postavit další úvahou, která je zrovna tak pravdivá. Nevzdělaný Angličan má víc pravdu než vzdělaný Angličan, stejně jako má víc pravdu než vzdělaný Němec. Až na samý pokraj války naše školy a koleje učily různé formy teutonské theorie a říkaly Angličanovi, aby byl hrdý v první řadě na to, že je Anglosas. Učitel s vyučováním germanismu váhal právě tak málo jako s vyučováním němčiny. Profesoři z Oxfordu a Cambridge pořád lichotili profesorům za Rýnem a standardy, které stanovili pro vzdělávání byly toho druhu, který byl označován za nejupřímnější formu lichocení. Vlastně to byl standard v dvojím smyslu, protože to byla zástava a signál s nímž jsme zdravili vzdálený, a jak se pak ukázalo, nepřátelský národ. S lítostí ale říkám, že akademická standarta, kterou jsme vytáhli na stožár nijak nepřipomínala kříž sv. Jiří a nepředstavovala ani naše náboženství ani náš patriotismus. Vztyčili jsme dřevěnou vývěsku, na kterou jsme napsali:  „I my jsme Sasové“.

Obáván se, že při tak žalostném stavu nedávné anglické učenosti nebudu prolévat krvavé slzy kvůli tomu, že se o Tommy Atkinsonovi tvrdí, že není učenec. Ani si nemyslím, že by se mnou mnozí nesouhlasili v myšlence, že je štěstí, že naši vojáci nebyli zrovna nasáklí teutonismem, než je odvedli, aby si vyměňovali takové signály a pozdravy s Teutony. Většina z nás by se shodla, že by bylo lepší, kdyby anglický voják nemohl tu vývěsku přečíst vůbec, než aby tu byla nejmenší šance, že ji přečte a bude s ní souhlasit. A to bychom si měli myslet z důvodů, které přesahují bezprostřední národní potřebu a týkají se universální pravdy v historii a filosofii. Je už tak dost špatné, že se jedna velká větev evropského plemene s horečnatou pečlivostí naučila věřit tomu, že černá je bílá, nebo věřit něčemu stejně pošetilému. Není totiž absurdnější věřit, že černá je bílá, než věřit tomu, že bílá není bílá. A Teuton, který nedokáže vidět, že je jedním bílým člověkem mezi mnoha, mezi bílými Latiny nebo bílými Slovany, je téměř doslova člověkem, který věří, že bílá není bílá.  Člověk, který se s ostatními národními druhy křesťanstva snaží zacházet, jako by byly hnědé nebo černé je v téměř fysickém smyslu barvoslepý.

Neponechal jsem si dost místa, abych náležitě pojednal druhý příběh, o kterém mohu více říct při jiné příležitosti. Nicméně jej tu stručně převyprávím, protože za opakování stojí. Využiji také příležitosti, abych poděkoval gentlemanovi, který mi jej laskavě sdělil. Je to prostě takhle. Když vešel do jednoho z měst, kterého se Britové nedávno zmocnili, našel mezi krveprolitím a zkázou nejničivější zkázy, mezi  popelem znesvěceného kostela a dohořívajícími uhlíky vypálené vsi, další vývěsku s jiným nápisem. Kdyby měla průměrně příčetná lidská bytost sto možností hádat, nikdy by neuhodla, co neuvěřitelného na ní bylo napsáno. Stála na ní německy psaná zpráva, která v hrubém překladu zní: „Nebuďte rozzuření, jen ohromeni!“

I kdybych měl víc místa, abych se mohl vyjádřit, myslím, že by mě to zanechalo neschopného slova. Tenhle kultivovaný německý gentleman by nedopustil, abychom se v jakémkoliv případě rozčílili  a takhle se vyhnul jakémukoliv podnětu k zuřivosti. Dovolil by je, abychom byli mírně ohromeni a takhle nás mírně ohromuje. Co může kdokoliv naživu na takové šílenství říct, vyjma toho, že mu nějakou přibližně vhodným způsobem sdělit, že dosáhl pravého opaku toho, co chtěl? Co můžeme říct jiného, než to, že rouhání, brutalita a ďábelská krutost nás dál přivádí k zuřivosti, ale u něj nás už neohromují? Čím déle si jde svou cestou, tím je ukrutnější a tím méně působivý, a na konci bude vyvolávat jen hrůzu a dokonce ani nic tak důstojného jako děs.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 69-72 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s