Americké vyhlášení války (ILN, 14. dubna 1917)

April 14, 1917

The American Declaration of War

Americké vyhlášení války bylo prakticky verdiktem historie. Není žádným lichocením, pokud řekneme, že tato velká, demokratická a přece vzdálená populace stojí jaksi na místě potomstva. Jen v největších a nejprostších věcech je to i jen kompliment. Potomstvo se může mýlit a nejspíš se dopustí mnoha omylů v záležitostech detailu. Lépe abychom byli Číňané a uctívali své předky, než abychom byli jako někteří moderní evolucionisté a uctívali svoje potomky. Naši potomci (pokud si zachovají rodinnou podobu) velkou spoustu věci popletou a ve velmi mnoha ohledech nám budou špatně rozumět, ale jistá historická fakta budou vidět jako fakta, tak jak my vidím normanský zábor nebo objevení Ameriky. Jeden z širokých faktů, který tak uvidí vcelku, je fakt, že Prus se v dějinách objevil jako nepřítel, přesně tak jako my vidíme, že se Hun v dějinách objevil jako nepřítel. O stoupencích Attily víme velmi málo, a to málo, podobně jako tolik z toho, co moderní učenost dovodila z temných časů středověku, je pravděpodobně mylné. Ale to, že Attillova sláva byla pohromou pro společnost, že Attilova moc byla bezmocí společnosti, je verdikt a ten nebude zvrácen.

Prvním fakt, který činí americké rozhodnutí rozhodujícím, je dostatečně prostý. Přesto je třeba ho formulovat pečlivě, abych se vyhnul, jak jsem se o to vždy snažil, tónu levné nadřazenosti kvůli dlouhé neutralitě energického a udatného národa. Kdokoliv někdy předpokládal, že Američané jako takoví byli „příliš hrdí na to, aby bojovali“ v ironickém smyslu, že byli příliš krotcí na to, aby bojovali, byl hlupák, jehož drzost je prostou nevědomostí, a zejména nevědomostí o historii. V živé paměti je Amerika plná boje, v doslovném smyslu, který ani nyní není znám v Anglii, ačkoliv je Anglie plná bojovníků. Ještě méně pravděpodobné bylo, že by se od Bull Runu a Gettysburgu změnili ve vojenské kvality víc než jsme se my v naší vojenské kvalitě změnili od Plassy nebo Waterloo. Navíc mnoho z toho, co Angličanovi přijde v Americe, zrovna tak jako mu to přijde v Irsku, jako čirá anarchie, je ve skutečnosti jen jiný projev odvahy. Když jsme ale byli na stráži proti tomuto iritujícímu omylu, můžeme bezpečně vyložit čistě intelektuální pravdu. A pravda je taková, že Amerika prošla konversí, která se poněkud podobá mírnému náboženskému obrácení, k moderní ideji míru, a to v její příčetné i šílené formulaci. Rozdíl lze vyjádřit asi takto: Pacifismus skutečně byl v Americe něčím, čím nebyl nikde jinde, i když se tak vždy tváří. Byl demokratický. Lid, nebo velké skupiny lidu, skutečně chtěl mír, a nebylo to jen tak, že by jim (jako v Evropě) jen hrozně nepopulární socialisté vykládali, že opravdu chtějí mír. Právě o prostém chudém člověkovi ze Středozápadu se dalo říct, že jsou mu všechny války opravdu protivné. Nebyl to jen nějaký mezinárodní proletariát, o kterém se dá bezpečně vykládat, že se mu cokoliv libí nebo nelíbí, protože ani neexistuje, aby se mohl ozvat. Nejpřekvapivějším důkazem je fakt, že v Americe může existovat něco takového jako populární pacifistická písnička—musichallový popěvek, který není ani patriotický, jako spíše antipatriotický. Zkuste si představit, že by se „Nechce domácí ohně plát“ nadšeně zpívalo s cílem udržet všechny muže vojenského věku doma u krbu. Zkuste si představit písničku o všech britských odpíračích z důvodu svědomí ve stylu známé písničky o britském granátníkovi. To ukazuje pozici, ve  které bylo pro velmi zmužilý národ, aby tleskal matčině písni, která zní „Svého syna jsem nevychovala, aby byl vojákem.“ Ta matka už zjistila, že vám vždycky hrozí, že uděláte právě to, pokud jej vychováte, aby z něj byl muž. Nu, vrazit všechen tenhle solidní a upřímný neutralismus do války je fakt, který bude historie považovat za konečný. Žádná debata o tom, zda má pacifista důvod k zoufalství nemůže ani na okamžik za něco stát proti faktu, že byl pacifista a že byl zoufalý. Kdyby Němci spáchali něco, co by pana Bernarda Russella přimělo obléct khaki a vyběhnout z Cambridge s ústy plnými ohně a vraždění, bylo by docela zbytečné tvrdit, že to, co udělali nebylo provokativní. Kdyby nějaká německá operace probudila pana Romaina Rollanda v jeho švýcarských horách a přiměla ho seběhnout po svahu dolů a zemřít v masakru na Loiře, bylo by docela zřejmé, že jeho komentář k té operaci byl odpovědí na všechny možné její obhajování. Američané měli právo být neutrální, což se v případě pánů Russella Rollanda vysvětluje poněkud hůř, ale ti dva rozhodně neutrální být chtěli a toužili po tom a je konečnou kritikou Německa, že neutrální být nemohli, i když po tom toužili. Otázka je dále objasněna poslední provokací vůči Americe—návrh považovat sebeobranu námořních lodí jako pirátství. Tahle teorie je tak zřejmým šílenství, že to ani není sofistika. Nemá nic společného s nějakým mezinárodním porozuměním, ale s elementárním pochopením příčiny a důsledku, odpovědnosti a rozumu. Je to přesně to samé, jako kdyby městský sudí měl platit tlupě oficiálních lupičů, aby pobodali a okradli všechny chodce, a pak chodce pověsit za bouření se, pokud by se bránili. S touhle ohromnou pitomostí moderní Německo ztrácí nejen poslední spojení s civilisací, ale se samotnou lidskou myslí a jen se opevňuje v blázinci. A chvíle té ztráty je chvílí vstupu Ameriky, který lze skutečně označit za vstup lidstva. Dokonce, jak říkám, jako vstup nezrozeného lidstva. Příliš jsme mluvili o Americe jako o „dceřiném národu“ a příliš často jsme se snažili dceru patronizovat, když jsme ji ve skutečnosti měli respektovat jako velmi vzdálenou a velmi nezávislou neteř. Ale v tomhle smyslu je na nálepce něco pravdy—západní demokracie mluví za naše dcery a naše syny víc než za nás samotné. Mládí světa shledalo pacifismus nemožným, protože zjistilo, že prušáctví je nesnesitelné, právě nastupující generace tluče na brány Postupimi a tluče na ně bitevní sekerou, dítě nezrozené se hýbá a křičí proti Herodovi, který pobil tolik nemluvňat.

President Wilson byl ve svém velké řeči skutečně a důstojně tím, co kdosi kdysi nazval okázale—rétorem lidského pokolení. Už v jeho výmluvnosti bylo nádherné zosobnění, které bylo o to lidštější, že nebylo individuální, ale znělo víc jako mocný hlas vzdáleného ale blížícího se zástupu. Prostá slova, jimiž končil patřila k oněm historickým výrokům, které lze tesat do kamene. Nastala chvíle, kdy lidská morální povaha, očividně tak bloudivá, našla svou cestu s fatálností přímo osudovou. „Bůh ji pomáhej, jinak nemůže.“ To je odpověď lidstva na jakékoliv kázání o nelidskosti války, na knihovny ohavného realismu, na výhně děsivé zkušenosti, na to nejhorší, co lze říct, na to nejhorší, co lze snést. Nastává chvíle, kdy sebeobrana je tak očividně jediným možným postupem, že je skoro nadbytečné říkat, že je správný. Nic jiného, vyjma spáchání sebevraždy, nezbývá, a dokonce i spáchat sebevraždu znamená napomáhat vraždě. Pokud se člověk nestane nepřítelem takového zla, nestane se dokonce ani jeho otrokem, ale spíše jeho nejlepším bojovníkem. V tak krajním případě nakonec přichází hrozná prostota a my sdílíme něco z onoho  hlubokého duchovního pokoje, který vždy mají armády bojující v poli. Bůh nám pomáhej, jinak nemůžeme, protože Bůh sám nám nepomůže ignorovat zlo, ale jen mu vzdorovat a porazit je.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s