Germánská filologie a rasová theorie (ILN, 21. dubna 1917)

April 21, 1917

German Philology and Race Theory

Sotva to lze opakovat příliš často, že kouzlo, jež moderní Německo vrhá na Evropu—nebo alespoň na významné části Evropy—bylo převážně zneužitím vědy. Věda se sytí detaily a Německo usilovalo porazit naše základní ideje pomocí detailů. Například odvození jsou detaily a teuntonský trik byl nastavit odvození k ničení tradic. Stovkami způsobům nám bylo řečeno, abychom svou filosofii změnili tak, aby odpovídal naší filologii. Nu filologicky může člověk argumentovat prakticky cokoliv. Může tvrdit, že černá je bílá, a velmi věrohodně to dokládat odvozeními. Stačí jen tvrdit, že v angličtině mělo nejspíš black znamenat blank a přitom blank očividně má být blanc. Člověk by dokázal, že udatnost znamená zbabělost (courage/cowardice) jen z pečlivého posouzení obou slov. Je zapotřebí jen říct, že courage má očividně stejný kořen jako courier a znamená běžet—a pak říct, že to znamená utéct pryč. Stejné je to samozřejmě se způsoby a mravy—nebo vlastně čímkoliv dalším. Podobně může tvrdit dostatečně vzdělaná osoba, ba ne i zcela nevzdělaná osoba jako já, že hrubost je totéž co zdvořilost. Nikdo se nepře, že chevalier  a cavalier jsou prakticky jedno a to samé slovo. Stačí mi z toho jen dovodit, že pokud se k dámě chovám kavalírsky, mám s ní také zacházet s rytířskostí. Zkouška mého orgánu pravdy nastane, když zjistím, že se to dámě nelíbí. Vyzkoušen bude tím, zda tehdy zjistím, že odvození jsou často pedantická, nebo jen zjistím, že ženy jsou vždy nelogické.

Nu, skutečně nebezpečná část teutonského triku je ta další—zvyk odříznout se od všeho léku nebo nápravy výhradou nadřazenosti. Příklady, které jsem dal, jsou záměrně pošetilé, ale povrchněji subtilní by mohly docela bystré lidi svést na scestí. Člověk není bloud proto, že uvěřil nějakému pedantickému, ale uvěřitelnému odvození od faktu. Bloud je jen tehdy, pokud zjistí fakt a pořád dává přednost odvození. Dáma je fakt, a zacházení, které očekává, je oním velmi pevným faktem, kterému se říká tradice. Skutečně zlým prvkem je jistý duch, který se současně může skrývat před fakty a vystupovat nad ně vystavěním věží pýchy a opovržení. Jak jsem řekl, byl to zvyk vznášející se nad Evropou na mnoha místech, než ho odvál ten velmi výbušný fakt, kterému říkáme velká válka. Stále ještě ulpívá v koutech našeho žurnalismu a není naléhavější patriotické povinnosti než jej vymést.

Je například mnoho Angličanů, kteří jsou nyní připraveni přiznat, že věřili snůšce nesmyslů ve prospěch Teutonů. Ještě ale nejsou připraveni připustit, že přesně stejné snůšce nesmyslů proti Keltům. Nikdo příčetný nebude chtít jen nahradit teutonskou theorii keltskou theorií, protože všechny takové extrémní simplifikace jsou uhlazené jen proto, že jsou úzké. Chci ale, aby pro začátek alespoň viděli, že jedna z těchto řídkých theorií je zrovna tak dobrá jako druhá. Je možné mluvit tak, jako by všichni Angličané byli vlastně Anglové. Stejně tak by bylo možné mluvit tak, jako by všichni Britové vlastně byli Bretonci. Je jisté, že ve folkloru a prvních vyprávěních by bylo mnohem snazší najít spojitost mezi Bretaní a Británií než mezi Saskem a tím, čemu říkáme Sasové. Nepřu se ale o to, do jaké přesně míry jsou moderní Britové přesně starodávní Britoni, nebo do jaké míry jsou vlastně starodávní Germáni—odlišní (velmi doufáme) od moderních Germánů. Poukazuji na to, že naše dramatická desiluse z Německa nás má vyléčit ze všech oněch historických—nebo spíš prehistorických—generalisací, které se označují za rasové a bývají přitom často jen odlehlé. A pokud nám takové antropologické vylomeniny přinesly smůlu v naší lásce, přinesou nám ještě větší smůlu v naší zášti a vůbec největší v naší přezíravosti. Pokud bylo nemoudré uctívat Germána jen proto, že se mu říkalo Teuton, ukáže se jako ještě nemoudřejší pohrdat Irem jen proto, že se mu říká Kelt. Moderní Německo je nepochybně příkladem stavu, do které nepochybně může kultura  dospět. Zhruba řečeno, je to stav, kdy si profesor musí sundat brýle, aby viděl. Celý aparát formálního myšlení člověku brání, any myslel. Vždycky vidí dřív nálepku nebo lístek než věc, která je k nim připojená. Když otevře dveře a na prahu stojí Němec, vidí dřív Teutona než Němce. Když strčí do okna hlavu Žid vidí dřív Semitu než Žida. A když ho v pouliční rvačce praští do hlavy Irčan, hlava si matně uvědomuje, že trpí proto, že ten člověk byl Kelt, ale je příliš omráčena na to, aby se dopustila dohadu, že se tak mohlo stát proto, že ten člověk byl Irčan. Etnolog, který svou ethiku bere tímto způsobem, musí zaostávat za svou dobou ve smyslu nemožném pro největšího reakcionáře. Musí zaostávat za samotným časem, potloukat se v jakémsi prvotním světě přede všemi zaznamenanými věky a zírat tak důsledně do temnoty , že vždycky musí zavřít oči na denním světle.

Jedním ponaučením z naší velké německé herese je to, že máme věci brát takové, jaké je najdeme, a obvykle je najdeme mnohem dřív než mužové vědy. Naneštěstí například historické důvody k tomu, aby se s nám Irčan rval existují, ale my nepotřebujeme všechno ještě zhoršovat prehistorickými důvody, které neexistují. Kdybychom se prostě jen podívali na Prusy, namísto, abychom četli o Teutonech, nikdy bychom severní Němce nepovažovali za naše nejbližší a nejdražší přátele. A když se prostě podíváme na Irčany, namísto abychom četli o Keltech, neměli bychom si dál myslet, že to jsou nutně naši nejtemnější a nejbeznadějnější nepřátelé. Skutečně se od nás ve velmi mnoha ohledech liší, ale nejsou to způsoby, které by se musely navzájem zasahovat, tak jak severoněmecká megalomanie musela zasahovat do všeho. Například anglický typ ležérnosti se liší od irského typu bezstarostnosti, ale ani jeden se navzájem neliší tak, jak se oba liší od pruské pečlivosti. Jeden má neurčité a  druhý výrazné náboženství, ale ani jeden nemá náboženství bezbožnosti. Ani jeden není schopen brát docela vážně bezprávnost, nebo dělat z materialismu mystiku. Je velmi značný rozdíl mezi zastřelením bažanta a zastřelením majitele panství, ale právě v uznání této odlišnosti by se oba ostrostřelci, jsa oba křesťany, jistě shodli. Co by ani jeden z nich přesně neudělal, by bylo zastřelit člověka jako by to byl bažant, a to je stav mysli, ke kterému v posledku míří jak pruská kázeň, tak pruská věda. Celým výstupem pruského militarismu je více přemýšlet nad tím, kdo vám velí zabíjet, než nad tím, co zabíjíte a celým výstupem pruského evolucionismu je tvrdit, že Teuton je pro člověka v zásadě tím, čím je člověk pro bažanta. Možná to potřebovalo nějakou takovou cizáckou výstřednost, aby to přivedlo naše odlišné typy dohromady, myslím ale, že budou přivedeny dohromady. Nijak nevěřím v to, čemu se říká Unie, ale věřím v jednotu pod malebnou rozmanitostí Britských ostrovů. Tato jednota spočívá na historii. V pozadí celé moderní historie je válka s barbary, která plnila temná století středověku a vrátila se v naší vlastní době a byla proti stejnému nepříteli, který byl sražen ranou krále Briana u Clontarfu a ranou krále Alfréda u Ethandun.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 76-80 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s