Výstava fotografií (ILN, 19. května 1917)

May 19, 1917

The Photographs Exhibition

Na nynější Spojenecké výstavě válečné fotografie v jihokensingtonském museu, kterou nedávno otevřel lord Derby, a každý by ji měl vidět a jíž mnozí, mně v to počítaje, měli již tu příležitost se procházet se zvědavostí nikoli bezvýznamně posilovanou nevědomostí, je mnoho velmi rozmanitého a výrazného. Rozmanitost je vlastně možná tím nejpositivnějším dojmem, protože je tu stále velmi mnoho těch, kdo by ji sotva očekávali. Fotografie je pořád ještě považována za součást kosmopolitního hodinového strojku vědy, který je všude tolik stejný, podobě jako železnice, elektrické tramvaje a telegrafní sloupy. Ale tak, jak prokázal Sherlock Holmes, že osobnost proniká a psacím strojem, tak i soubor fotografií jako je tenhle, může docela dobře ukazovat, že národnost proniká i kamerou. Tímto způsobem je samotná sbírka fotografií, která je projevem vzájemné zdvořilosti mezi Spojenci, je pro alianci velmi symbolická. Aliance na rozdíl od svého nepřítele tolik netrpí tím, čemu se říká organisace, a někteří nepochybně odseknou, že trpí desorganisací. Ale lze stejně dobře říct, že získává rozmanitostí. Němečtí žurnalisté říkají postupně každému spojeneckému státu, že je nevinnou obětí druhých. Říkají Francii, že se snadno nechala ošidit, aby posluhovala ambicím Ruska a Rusku, že je nástrojem francouzské msty. Se zřejmou vážností tvrdí, že každý anglický Tommie má na srdci vyryto „Calais“. Ale i pro ně by bylo těžké vážně tvrdit, že je naše aliance anglicizovaná, galicisovaná nebo rusifikovaná ve stejném smyslu jako je ten jejich prusifikovaný.

Při letmém pohledu upoutá člověka výtečný francouzský příspěvek jako zasažený především vědou, a italský příspěvek uměním. Italská sekce ostatně padne mezi ostatními do oka skoro jako výstava akvarelů. Nejenže jsou volněji použity různé odstíny a barvy fotografie, ale samotné scény se ve srovnání s ostatními nutně jeví jako výjevy ze světa pohádek. Vážně si myslím, že některé formy alpských výstupů jsou závratnější než aviatika. Je neobyčejné, aby člověk vylétl z ulice ke hvězdám, ještě neobyčejnější se zdá, aby ulice vlekl s sebou. A to je jediné slovo pro některé z divokých a nádherných věcí, které Italové provedli se svými komunikačními vedeními. Je tu fotografie vedení nataženého rovně jako žebřík po neuvěřitelném srázu, který jako by držel nebesa a přece po tomhle vedení míří nahoru a dolů výzbroj, zásoby a nemocní lidé, jako by to byla bathská silnice—tak úžasné, jako to, co brilantní slova Francise Thompsona označila za provoz na Jákobově žebříku.

Bez oživování umělecké polemiky, zda může být fotografie stejně dobrá jako obraz, lze skromně tvrdit, že může být mnohem lepší než některé obrazy. A tenhle záblesk světla odhaluje, jako šlehnutí blesku, jakoby náhodou některé ze skrytějších cílů malíře. Na nynější výstavě v jižním Kensigtonu je záběr představující těleso vojáků v s ocelovými helmami, pokyvující se po cestě v silném slunečním žáru, který je poutavým příkladem toho, co mám na mysli. Odhaluje něco, oč skutečně usilují kubisté a někteří další pokročilí umělci—něco, co mimochodem sami kubisté a další pokročilí umělci ne vždy sami velmi jasně odhalují. Nazval jsem to tělesem vojáků, protože to skutečně připomínalo tělo. Vypadalo pevné, ale pohyblivě, sjednocené ale kolísavé, tělo nějakého velkého zvířete—nepozemského aligátora nebo pásovce. A přece každý voják jednoznačně a zřetelně voják a celek je docela realistický, jen je něco víc než realistický. Je na něm cosi oslnivého a závratného, což může být právě to, co se pokouší noví umělci zachytit ve svých lomených světlech a odrazech, paradox, v němž může být v samotném faktu uniformity jakýsi chaos. V některých případech jsou účinky, třebaže právě tak okamžité, klasičtější—ba i jakoby věčné. V britské sekci je postava jednoho z našich afrických bojovníků s fezem, stojícího osaměle jako stráž, což je letmý pohled do mnoha tisíců let. Tvář pod fezem je doslova, linku po lince, tváří, kterou považujeme za nejarchaičtější, nejkonvenčnější, ba dokonce nelidskou, když ji vidíme vyrytou na nespočetných sfingách, nebo mumiích v strnulém hieratickém umění starého Egypta. Když rovné světlo dopadá na vysoké lícní kosti, ospalé oči, ústa, která vypadají jako udělaná pro onen konvenční hranatý nebo klínový vous pod spodním rtem, zdá se těžké uvěřit, že něco tak důvěrně známého z mrtvé výzdoby může být naživu. Je to jako bychom viděli jít po ulici muže se středověkou svatozáří, nebo jako by samotná ulice skončila fantastickou perspektivou vrbového vzoru čínského porcelánu.

V britské sekci je samozřejmě mnoho jiných věcí, které jsou obzvláště zajímavé pro britskou imaginaci. Je to třeba fotografie australského kontingentu, pořízená nějakým technickým trikem, kterému nerozumím, takže z něj vidíme tolik, kolik je jen možné—jako by divák procházel kolem něj. Je tam několik zajímavých portrétů, ty které vznikly jako momentky, jsou přitom lepší, než ty formální. Tak třeba portrét celé postavy sira Douglase Haigha je sice vnímavý, ale je jistě méně charakteristický, zatímco je tam také nahodilá skupina s lordem Kitchenerem zdravícím francouzského generála v Salonice, která je hotovou esejí o falešných a skutečných kontrastech mezi našimi dvěma národy. Francouz je vážný, jak Francouzi při zdvořilostních příležitostech vždycky jsou, Angličan se zubí. Je tu obrázek Hodsonovy Jízdní útočící s napřaženými kopími a řítící se s téměř brutální ušlechtilostí na mužnější asijské typy—dojem, který je také jedinečným způsobem případný pro onen divný, dobrodružný a bezohledný anglický typ jehož jméno jednotka dosud nese. Říká se, že fotograf, který ten záběr pořídil byl sám téměř zabit útokem, který zaznamenával—a zní to docela pravděpodobně.

Myslím, že obrázek, který má největší nárok na to, aby byl označen za historický, je jeden ze srbské sekce a zachycuje starého srbského krále a za ním jeho důstojníky—nebo takříkajíc nad ním, protože král stojí myslím na vrcholu schodů nebo nějakého sestupujícího popředí. Ale linie skupiny, i když jsou asi nahodilé, se podobají liniím nějakého velkého sousoší: postavy vzadu se trochu předklání, skoro jako okřídlení postavy v nějaké alegorii, postava v popředí vržená dozadu s nohou nakročenou kupředu—postoj hrdiny v baladě, který se opřel zády o strom s nohou proti keři. A je to postava hrdiny, i když děsivějšího druhu než jsou ty, které nám předvádí zdvořilé veřejné fikce—taková, jako byl starý král u Macaulaye, z pod jehož šedivého obočí pořád šlehaly blesky neuhasitelného hněvu. Jsou věci, které nemůžeme soudit—temná hrdinství, která nás zostuzují a současně šokují, tragický svět, kde je vražda na tyranu jedinou odpovědí na zradu, patriotismus stejně nelítostný jako Řím. Starý král hledí daleko dopředu z obrázku s rozžehnutýma očima a člověk by odpřisáhl, že viděl před ním a svírající se kolem něj nespočetná nepřátelská vojska, mechanická, nelítostná, vláčející všechny své ozdoby a zářící všemi svými odznaky na slunci—čnící pokrytectví Rakouska. Takhle ti, kdo ztučněli a zbohatli z Kříže přišli zničit ty, kdo pro něj hladověli a umírali. V oné silné a sardonické postavě je všechna velikost malých národů, všech Poláků, všech Irů, všech Belgičanů—všech těch, kterým lidé s kratší pamětí a měnlivějšími ideami kladou otázku: „Je dobře, že tak planeš?“ Takoví lidé pro tuhle zmučenou neústupnost nemohou najít jméno, leda by ji nazvali „pomstychtivostí“, protože tihle lidé dávají své pouhé prostořekosti a zapomětlivosti vznešené a tvrdé jméno dobročinnosti. Tak či tak právě ona postava starého srbského krále zůstává ze všech oněch obrazů nejdéle v mé mysli. „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 91-95 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

O vzdělávání Němců (ILN 12. května 1917)

May 12, 1917

On the Education of the Germans

Je nadmíru legrační, že dr. Derneburg, nechvalně známý propagátor Německa v Americe, má teď něco říkat proti Německu. Ještě legračnější je, že by měl říkat proti Německu něco, co je koneckonců poněkud nespravedlivé proti Německu. A přece to ve velmi skutečném smyslu platí o poznámkách, v nichž vyjádřil lítost, že Německo zanedbalo politické vzdělávání Němců. Je to, jak říkám, dostatečně zábavné samo o sobě, protože mezi tisícem věcí, jimiž se moderní Němci až do této chvíle neustále vychloubali, bylo první a nejpevnější chloubou to, že jsou všichni politicky vzdělaní. A vskutku, pokud by existovala taková naléhavá potřeba po vzdělávání Němců, zdálo by se smutné, že dr. Dernburg plýtval svým talentem na úloze vzdělávání Američanů. Z toho, co jsem slyšel, si vážně nemyslím, že by se Stará sláva zahalila do černých pásek v každé yaneeské vesnici, kdyby pan doktor vždycky zůstával doma a namáhal se na své vinic, učil mladého Němce ideji, jak střílet—zejména, jak střílet vlastního výcvikového seržanta. Po pravdě ale, jak jsem už naznačil, je stěží fér nazývat Němce nevzdělanými, zejména politicky nevzdělanými. V těchto sloupcích jsem proti nim řekl mnoho věci, ani jen neříkám prostě něco v jejich prospěch, když tvrdím, že jejich nárok na rozhodnou kulturu je oprávněný. Mladé skutečně musíte učit ideji, jak střílet, pokud chcete, aby stříleli jeptišky, ošetřovatelky a klopýtající starce, protože každá normálně ustrojená idea, zejména pokud je opravdu mladá, je příliš blízko Bohu a své matce, aby ji něco takového napadlo. Zlému snu, který severní Německo rozšířilo po celých evropských provinciích, nerozumí nikdo, kdo si neuvědomuje, že jeho hrůza spočívá v tom, že jsou lidé krotcí a ne v tom, že je ten sen divoký. A právě sama mírnost jednotlivého Teutona vyživuje masakry, kdyby byl zuřivější, mohl by být volnější. Voják není ani tak popouštěný jako meč, jako spíše zvláčněný jako bič. Je to vlastně německá měkkost, co je bičem národů.

Ale politické vzdělávání je hlubší a subtilnější než tyto prosté a dětinské lekce a zahrnuje víc než tři Z znásilnění, zapálení a zboření. Mezi jednotlivými Němci lepšího druhu, stále ještě (doufejme) neochočených pro tuto vražednou mírnost, lze najít jedinečnou kulturu, s jejími podivnými druhotnými instinkty a podivným umělým svědomím. Němec je spíš více než méně než ostatní Evropané učen, brát se společensky a politicky vážně. Tento náhled je všeobecný, soudržný a vpravený do každého koutu dějin, smířený s každým závěrem vědy a přinejmenším pokud jde o účinek na jeho žáky, přesvědčivý. Má jen dva drobné nedostatky—že je zcela nepravdivý a že je zcela neslučitelný s racionální existencí kohokoliv druhého. Ale nazývat ho nevzdělaným znamená přetahovat význam slov. Pokud by dítě v americkém Snooksville bylo schopné recitovat dlouhé a propracované genealogické tabulky, srovnávající vedle sebe všechna data a dynastie světa, aby prokázalo, že má dědický nárok na Severní a Jižní Ameriku, bylo by to pravděpodobně nepříjemné dítě, pochybuji ale, že bychom mohli (v našem nejvřelejším bezprostředním podráždění) je náležitě označit za nevzdělané dítě. Pokud malé dítě v Tootingu dokáže zvládnout zkoušku ze všech svých panovnických výsad a ústavních omezení ve svém postavení císaře světa, můžeme jej považovat za znepokojivého klučíka, která možná vyžaduje lékařskou péči. Těžko ale můžeme říct, že se mu nedostalo žádného politického vzdělání. Teuton se mýlí, protože byl mylně naučen, ne proto, že by ničemu naučen nebyl. Tahle věc stojí za zmínku proto, že napravuje nekonečnou důvěřivost moderních lidí vůči některým kouzelnickým trikům, které považují za vzdělávání. Může jim to připomenout, jak marné je ptát se, zda jsou lidé vyučování bez toho, abychom se tázali, co jsou vyučováni. V neposlední řadě je docela omyl předpokládat, jak to zdá se někteří lidé nyní dělají, že nebezpečí tohoto německého vzdělávání spočívá toliko ve skutečnosti, že Němci jsou vyučování uctívat Kaisera. Mluvíme o to, že Kaiser prohlašuje Boha za svého partnera a dárce jeho božského práva panovat, je ale mnoho Němců, kteří ani v jednu z těchto autorit nevěří a kteří se považují za víc božské než jeden či druhý z nich. A i pokud jde o mdlejší řadové případy, žádná kázeň vytvořená vírou v božské právo není tak mrtvá, jako ta vytvořená vírou v osud, zatímco k víře v božské právo je třeba nějakého druhu náboženství a jiného druhu náboženství je třeba k tomu, aby se mu vzdorovalo. Pokud se Stuartovci dovolávali božského práva, puritáni nalezli stejně božské právo spoutat své krále řetězy a své urozence zakovat do želez. Ale náhled na vesmír jako na hodinový stroj udělá i z mysli hodinový stroj a moderní Němci nachází cosi přísnějšího než jakoukoliv pověru v onom materialismu, který může jejich krále svázat řetězy kauzality a jejich velmože zakovat do želez logiky.

Sám dr. Dernburg je Žid, patrně monista, a když mluví o vzdělávání, myslí tím asi vzdělávání v tomto druhu monismu. Tak či tak je ale krajně nepravděpodobné, že by dr. Dernburg trpěl mystickou a romantickou úctou k božskému císaři. Dokud byla německá věc podporována, nikoli božským právem, ale nadmíru pozemským druhem moci, byl připraven lichotit všemu jejímu předstírání, podporovat všechny její úklady, souhlasit s každou brutalitou a podpořit každou lež. Zneužíval americkou pohostinnost, trávil americkou neutralitu, nikdy neprojevil nejmenší respekt k legitimnímu americkému míru. Když zjišťuje, že se Německo ocitá v menšině, začíná se mu rozednívat, že se také Německo může mýlit. To pak povstává v zářivé drzosti a „lituje“, že Německo jeho špatné vzdělání svedlo k tomu, aby zkřížilo cestu „světu toužícímu žít v míru“. Tahle chladnokrevná, kosmopolitní krysa „lituje“, že špatné vzdělání, pro jehož šíření dělal, ,co mohl,  přinejmenším probudilo hněv pokojného světa, o kterém soustavně prohlašoval, že je to svět bezohledně válkychtytivý.

Dr. Dernburg podporuje to, co označuje za liberální Německo, možná bude blahosklonně nakloněn revoluci nebo přezíravě svolí být presidentem republiky. A alespoň já odmítám důvěřovat liberálnímu Německu, pokud je dr. Dernburg liberální Němec. Nevěřil bych německé revoluci ve prospěch dr. Dernburga, ani nepodporoval okamžitý mír s německou republikou, jíž by mohl být  dr. Dernburg president. Nechci, aby byl národ, i kdyby to měl být ten německý, politicky vychováván v Dernburgy, nebo i jen k tomu, aby toužil po takovém míru, po jakém Dernburg touží. Pouhý triumf německého vzdělávání nad německým militarismem neodstraní hrozbu—protože jejich vzdělávání je nemorálnější než jejich militarismus. Nemůžeme důvěřovat takovému typu oportunisty, jen proto, že vidí, že doba obrátila proti všem tyranům, jimž sloužil. Nemůžeme vsadit vše na ten typ Němce, který zradil své rivaly a zradil své hostitele jen proto, aby byl nakonec zrádcem svého krále. Měli bychom se všichni radovat, pokud zbytky zdravého rozumu a křesťanské tradice Německu kdy způsobí šíření skutečné duchovní revoluce. Ale šíření „politického vzdělávání“ může dát jen nový důvod k matení jejich politiky a maření bídáckých triků.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 87-91 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Významy „demokracie“ (ILN, 5. května 1917)

May 5, 1917

The Meanings of „Democracy“

Člověka by napadlo, že slovo může současně být samo o sobě chvalořečí a pořád přitom zůstat netaktním komplimentem. Slovo úctyhodné, tak jak se používá o nějakém opatství, by nemělo být v každém případě aplikováno na nějakou tetičku, zrovna tak jako není moudré připisovat stejný ročník přítelovu vínu u večeře i vejcím u snídaně. Může být bezpečnější blahopřát wesleyovskému duchovnímu k šíři jeho rozhledu než k širokosti jeho vtipů, stejně jako bude laskavější mu říkat, že dosahuje svobody, než že si hodně volně dovoluje. Horší to ale je, když jedno takové slovo beze smyslu násobí v každém aspektu života, a když se člověk dočkává chvály za svůj klobouk otevřeného smýšlení, boty otevřeného smýšlení a deštník otevřeného smýšlení, nebo je neustále chválen za svůj ctihodný hlas nebo ctihodnou vizitku. A vůbec nejhorší je, když příslušné slovo není tak neurčité jako tahle, ale je velmi určité a dokonce naukové, hodnotné jen v tom, že odlišuje jisté názory od jiných.

Mám za to, že jsme ve značném nebezpečí upadnout právě teď do této chaotické situace, pokud je o slovo „demokratický“. Fakt, který považuji za nezpochybnitelný, že bojujeme proti nezvládnutelné a bezohledné tyranii mnozí  autoři a řečníci rozkládají do anithese mezi demokracií a despotismem. Není to mimochodem zrovna korektní antihese, protože po celou lidskou historii byl despotismus blíže demokracii než mnoha formám oligarchie, a despotismus také není správné slovo pro ďábla, který pohání Prusko. Jsa sám demokratem snad bych směl předložit tvrzení, že většina Angličanů odmítá pruskou válečnou školu, ne proto, že jsou demokraté, ale proto, že jsou slušní lidé. Tohle nechme ale na chvíli stranou, protože fenomén, na který si stěžuji, je čímsi mnohem zmatenější a nedbalejší, je to zkrátka přemožení slova až k zeslabení jeho náležitého a velmi důležitého významu. Soudě podle novin právě nyní velká spousta lidí podle všeho nasazuje demokratické klobouky a otevírá demokratické deštníky, prochází se v demokratických botách a zanechává demokratické navštívenky. Přídavné jméno se používá s takovými podstatnými jmény, že to zjevně musí kazit jedno i druhé. V dnešních novinách čtu, jak jsou všichni potěšeni „demokratickou prostotou“ pana Balfoura. Nu i já jsem v poslední době dospěl k jakémusi poměrnému nadšení pro pana Balfoura, nakolik je to možné pro starého a zarytého stoupence Home Rule (irské samosprávy pozn. překl.) a i tu neutralisuje jistota, že to není pan Balfour, ať už je to jinak kdokoliv, kdo by bránil schválení Home Rule. Pokud jde o to ostatní, reprezentuje myslím tu nejlepší národní tradici, která v parlamentu zbyla—člověk s důvtipem mezi klauny, patriot mezi šiřiteli paniky, filosof mezi těmi, kdo se honí za peněz a hlavu přitom mají napěchovanou plytkými frázemi a ve srovnání s korupcí, do které upadla nižší část stranické politiky, cosi jako člověk mezi opicemi. Nepochybuji, že lidé byli panem Balfourem potěšeni, nemyslím ale že by byli potěšeni jeho demokratickou prostotou. Nemyslím, že by jeho mysl byla prostá a jsem si docela jist, že není demokratická.

Už je totiž tak, že já v demokracii věřím. A jelikož v ni věřím, tak taky vím, co je zač. Jsem přesvědčen, že i když jsou všechny lidské vlády vadné, totiž nejméně vadné v tom, co si ti neojobyčejnější lidé mohou říkat, že chtějí a požadují a dostat to, a kde jsou nejméně vydáni na milost nadřazené třídě, i když to skutečně milost je. Je tu ale velmi mnoho mých krajanů, kteří se mnou v tomhle vůbec nesouhlasí, ale souhlasí se mnou, že barbarský imperialismus, jehož osa je v Berlíně se pokoušel vše zachytit do svého kola a zlámat v tom kole věci lepší než je on sám, počítaje v to Evropu a nezapomínaje úplně na Anglii. Jako starý radikál mám dojem, že se s mými politickými oponenty nedobře nakládá a že jsou dokonce klamáni a šizeni, když se jim podsouvám, že  nemohou bránit svou zemi, pokud současně nehájí i mou politiku. Revoltuji v zastoupení reakcionářů. Činím se pilířem Primrose League. Svým tělem pokrývám celou konservativní stranu.

Ti, kdo tohle dobře mířené zneužívání slova páchají mají nejspíš velmi na mysli Američany, ale to já mám o Američany prvořadou starost také. Vím, že Američané jsou demokraté, vím, že nejsou hlupáci a obávám se, že bláhové a až příliš snadné klevětění o demokracii, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě, může jen dohnat některé americké emoce k reakci a ke vzpomínce. Mnozí z nich si přinejmenším nemyslí, že jsme demokracie, jejich hlavní patriotická tradice je, že se od nás odtrhli, protože jsme nebyli demokracií. A  ta tradice jim říká, ať už jim jinak říká cokoliv, že není snadné stát se demokracií—že to pro jejich otce zdaleka snadné nebylo a že to znamená oheň a meč a postavení bratra proti bratru. Když je jakákoliv tradice takto poznamenána tragedií, nelze slovo používat lehkomyslně. Běžný Angličan pochybující Američany neuklidní, když jim bude vykládat, že je vlastně republikán, zrovna tak jako neutiší pochybující Iry, když jim bude tvrdit, že je vlastně římský katolík. Dvě věci ale říct může a pro Američany jdou přímo k jádru věci. Za prvé ať už bojujeme za demokracii nebo ne, bojujeme za lidskost, která je jejím základem.

A druhou věc, kterou je třeba říkat americkým demokratům, a zejména jim ji musí říkat Angličané, je následující. Je pravda, že všechny naše naděje na rozvoj demokracie, v Anglii i kdekoliv jinde, jsou svázané s konečnou porážkou Pruska. Je pravda, že dokud není pruská prestiž rozdrcena, bude pruský úspěch nebo poměrný úspěch poměrnou překážkou k pokroku lidové vlády kdekoliv. Anglie možná není demokracie, ale Prusko je zcela jasně a zuřivě antidemokratické. A je jisté jako smrt, že pokud vyhraje tuhle válku nebo nějakou další, pak (velkými americkými slovy) začne vláda lidu, lidem a pro lid mizet z tohoto světa.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 84-87 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989