Německý socialismus a německý imperialismus (ILN, 26. května 1917)

May 26, 1917

German Socialism and German Imperialism

Propaganda je v této chvíli možná ještě důležitější, než mohou být jiné činnosti pro Alianci. Rusko a Ameriku, zrovna tak jako neutrální země, je třeba zasypat přívalem jednoduchých a populárních brožur, propagujících určitá prostá fakta a fundamentální principy, kvůli jejichž nedostatku se ještě pořád mohou vydat špatným směrem. Všude je například potřeba vypovědět prostý příběh pod názvem jako „Odhalení německého socialismu“. Daty a jednoznačnými jistotami bychom se měli postarat, aby bylo docela nemožné, aby jakýkoliv rozumný socialista kdekoliv jinde na světě své naděje skládal v německý socialismus nebo stavěl proti sobě německý socialismus a německý imperialismus. Lze dokázat, že německý socialismus byl německý imperialismus dokud měl imperialismus nejmenší šance na úspěch. Němečtí socialisté si dali tu práci, aby cestovali do napadeného neutrálního státu a všem Belgičanům řekli, aby padli na tvář a udělali dlažbu pro císařský kočár. Všechna fakta ukazují, že není pravda, že by socialisté „nedokázali bránit“ junkerům, prostě junkerům pomáhali, dokud oni sami nezačali selhávat. A pouhých pár faktů skoncuje s „bratříčkováním“ mezi poněkud šílenými, ale jistě hrdinskými a visionářskými extremisty z Ruska a tak promyšleně vzdělanými snoby a otroky, jako jsou němečtí „sociální demokraté“. Také by mělo být napsáno něco pod názvem třeba „Rozhodný příklad Polska“. Pouhá mapa či plán doprovozené nejprostšími slovy ukážou, že bez tvrdého potrestání Pruska je nemožné dát Polsko do pořádku. Pokud budeme předstírat, že respektujeme polskou národnost za současného respektování německého císařství, můžeme už zrovna tak odmítnut udělat jediný ústupek jedinému Polákovi. Odmítnout všechny „anexe“ prostě znamená pokračovat v „děleních“, oněch žravých anexích, které dnes každý slušný Evropan odsuzuje jako nejtemnější hanbu staré despotické éry. A němečtí socialisté, o německých imperialistech nemluvě, nikdy nenabídli nic než to, že se Rusko má vzdát svého dílu polské kořisti a oni že si svůj mají ponechat. To jsou fakta a jde jen o to uvést je ve známost. A i když bych mohl poradit mnoho jiných takových témat pro propagandu proti omylům, které by nyní mohly oslabit Alianci, je tu přinejmenším jedna forma, jíž lze snadno dosáhnout, a to dokonce i bez trampot s literární soutěží. Existuje jeden nástroj, který potvrdí každému to, co bychom mohli označit za dva základní fakty současného světa. Prvním z nich je to, že cokoliv jiného než porážka Německa bude jeho triumfem. Druhým je to, že cokoliv podobného triumfu Německa bude triumfem toho nejhoršího v Německu.

Jednou brožurou, kterou bych určitě dal do oběhu ihned a to tak, jak stojí a leží, je poslední řeč německého kancléře. Je to nejúplnější a nejdrtivější odpověď poblouzněním mezinárodního idealismu, které právě nyní svádí na scestí slabší bratry. Nejde jen o to, že má kancléř tu bezostyšnost blahopřát Rusku k opuštění všech vnějších ambicí, aniž by i jen předstíral opuštění těch svých. Je to celé ještě mnohem zábavnější. Jde o to, že pruské ambice ponechal obrovské a pak udělal ctnost z toho, že je ponechal neurčité. Vypadá to, jako by měl dojem, že bude za prvé dostatečným ústupkem militaristům, pokud řekne, že musí „dobývat“ a za druhé, že bude stejně dostatečným ústupkem pacifistům nebo polopacifistům, pokud odmítne říct, co nebo koho dobývat hodlá. Je posledním slovem o německé mysli, že se tahle obludná popletenost jeví jako považovaná za umírněnost. Prostými slovy to znamená tohle—že muž války má být spokojený s myšlenkou dobývání a muž míru má být spokojený s myšlenkou neomezeného dobývání. Zloděj nejprve prohlásí, že něco ukradne, ať se stane cokoliv a pak v mírnění náladě svou oběť ujistí tím, že jí odmítne říct, kde krádeže skončí. Je ostatně docela pravděpodobné, že kancléř slibuje junkerům něco, co jim nemůže dát a že skutečným důvodem pro jeho neurčitá slova je prostý fakt, že jediné podmanění, které se blíží, je podmanění Německa.

Kdyby ale kancléřova řeč nebyla současně mlhavá i povýšenecká, někteří by alespoň očekávali, že bude účinkovat negativně v tom, že vyvolá německou socialistickou vzpouru. Ona ale byla současně pečlivě vypočítaná k nepříliš náročnému účelu udržet německé socialisty zticha. Pár ruských revolucionářů může pronést neopatrné družné výkřiky, ale bude ještě méně pruských revolucionářů, kteří by na ně odpověděli. Pravda je taková, že jakákoliv ruská vize pruské revoluce je založená na úplném omylu, a to nejen o povaze, ale také o filosofii. Nejde jen o to, že by o němečtí socialisté byli krotcí, ale krotký je německý socialismus a to prostě proto, že je fatalistický. Ruští povstalci válku nepochybně považují, k dobrému i zlému, za jedinečnou příležitost ke vzpouře, která se nemusí nikdy opakovat. Je ale v přímém rozporu s celou theorií Karla Marxe považovat válku za příležitost nutnou k revoluci. Je v přímém rozporu s marxovským nebo materialistickým socialismem nazývat ji příležitostí, která se nemusí nikdy opakovat. Základní doktrínou německých „sociálních demokratů“ je to, že dovršení a zhroucení kapitalismu přinese samotná ekonomická evoluce—s válkou či bez ní, s příležitostí nebo bez ní. Kdo nevidí, že nevidí, že německá socialistická theorie prakticky eliminuje nutnost revoluce, a zcela eliminuje nutnost války, ten ji prostě nezná. Proč by měl německý proletář vzdorovat bičům a šavlím svých celoživotních pánů kvůli něčemu, co se k němu stejně blíží na hladkých kolem ekonomického zákona? Proč by měl umírat na barikádách kvůli něčemu, co může vidět triumfovat přirozeně ve své dílně? Tenhle optimistický fatalismus je velmi pošetilý—stejně jako velká spousta dalších věcí, kterým Němci věří—jisté ale je, že oni jim věří. Poté, co droga determinismu již dávno v německých socialistech otupila revoluční impuls, zůstala zbytku jejich přirozenosti volnost sytit se obecně na marnivostech německé filosofie a ethiky. Německý socialista je tedy jako socialista uspán a pak poslán, ať vyvede, co dovede nejhoršího jako Němec. To je vysvětlení návštěvy socialistů v Belgii, to bylo vysvětlení jejich činnosti a nečinnosti v každém jednotlivém případě a bude to dál vysvětlením celé jejich historie, ať už ji budou pokrývat jakákoliv povrchní  nálady a hnutí. Mohou nastat vnitřní změny, právě tak mechanické jako systém, který mění. Mohou vystoupit proti kancléři, třeba i proti císaři. Mohou se pokusit vzít císaři jeho boha, nebo i zemi jejího císaře. Budou ale dělat v tak bezduchém duchu, že i nejbláhovější zaběhlý šílenec od revoluce v křesťanském Rusku by se snížil, pokud by se takového slizu dotkl i jen nohou.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 95-99 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s