Svědomí a odpírač z důvodu svědomí (ILN 2. června 1917)

June 2, 1917

Svědomí a odpírač z důvodu svědomí

Až na narušení jednoznačně vojenské kázně, jsem zcela pro to, aby odpírač vojenské služby z důvodu svědomí mohl mluvit volně. Lnu k naději, že pokud bude mluvit dost dlouho a dost zeširoka, mohl by nám nakonec o svém svědomí říct něco srozumitelného. Prozatím nás pokusy porozumět tomu, co má na mysli nedovedou dál, než k pochybnosti, zda skutečně může myslet vážně to, co říká. Nakolik dokážu sledovat jeho filosofii, říká asi tohle. V každém člověku existuje více či méně fantastická schopnost, v níž se žádní dva lidé vůbec nemusí podobat, která může být proměnlivější než záliba v tom či onom druhu nádobí nebo triku nervů, ale je pokryta pojmem „svědomí“, protože je natolik morální, že se týká společenských vztahů. Nebo abychom to řekli méně jemně, je natolik morální, že může být nemorální. Z toho činí první logický krok a říká, že pokud člověk má toto hnutí nebo instinkt, musí je poslechnout. Už to samo je docela diskutabilní, včetně otázky jejich autority a původu, o nichž něco řeknu za chvíli. Připusťme ale na chvíli, že pokud člověk má takové společenské (nebo protispolečenské) nutkání, musí se jím řídit. Pokud si myslí, že je k jeho spáse nutný harém, musí ho mít, pokud si myslí, že Bohu náleží lidské oběti, musí je přinášet. Bylo mnoho svědomitých sekt, které kázaly a konaly takové věci, a jejich počínání je hajitelné je podle tohoto subjektivního principu, že pokud má člověk svůj ideál, musí jej respektovat. Pak ale činí druhý logický krok a říká, že my musíme respektovat ieho ideál. Zdá se mi, že právě tady se s ním mnoho jeho přátel a spolustvoření zprudka rozejde. Pokud je v nějakém mystickém a nemyslitelném smyslu možné, aby thugerství bylo dobré, pak se omezí na opatrnější konstatování, že může být dobré pro Thuga. Pokud je obětní vražda vůbec dobrá, budou so pohrávat se skromnější myšlenkou, že je dobrá pro vraha. Ve své starosvětské úzkoprsosti nejspíš popřou, že by mohla být dobrá pro vražděného člověka, nebo pro další lidi, kteří by mohli být vražděni. A tím tedy popřou, že by byli vázáni podstoupit riziko, že budou zavražděni připuštěním, že je dobrá v jakémkoliv vůbec smyslu. A je docela irelevantní namítat, že třeba i to nejfanatičtější neodporování není tak děsivé jako lidské oběti. Především to nutně nemusí být pravda, protože pro mnoho z nás není velkého rozdílu mezi Thugem, který zavraždí dítě a člověkem, který je zavraždit nechá, když by tomu mohl úderem předejít. Zásadní logická záležitost není jen tohle. Jde tu o to, že odpírač z důvodu svědomí celou svou věc staví na tom, co říká jeho svědomí jemu a zřetelně a záměrně ne na tom, co říká naše svědomí o něm. Celá jeho věc stojí na tom, že jeho morální smysl je odlišný od našeho a logicky ho nemůže překvapit žádný stupeň nemorálnosti, který v něm najdeme. Naše svědomí nemá mít o jeho svědomí žádnou jinou starost, než je respektovat. Proč?

Pravda je taková, že tyto skrupule jsou cáry staré nauky a ne símě nově. Stará nauka je pravdivá tak, jak ji starý dogmatik formuloval, ale prakticky nedává smysl tak, jak ji formulují noví humanitáři. Posvátnost svědomí spočívala v tom, že bylo hlasem božím, který musí být universální, nebo alespoň v communis sententia či morálním smyslu lidstva, jehož celým smyslem je, že je universální. Pokud názor konkrétního člověka není hlasem Božím, není tím, co lidé nazývají morálkou, pak jeho svědomí není nutně o nic posvátnější než jeho zlé sny. Stačí utiskovatelé byli pranýřováni, protože sami dělali, nebo druhé nutili dělat, co obecné svědomí odmítá. Nu, někteří by mohli považovat tohle rozplétání změti falešného intelektualismu za zbytečnou práci, já s nimi ale ani zdaleka nesouhlasím. Zlé myšlenky jsou u kořene ohromného zla, které nyní zaplavuje zemi a žádná idea v něm není základnější, než falešná ethika, kterou se zde zabýváme. Má na mysli ideu svědomí, které je zcela odloučené a tedy zcela pomatené.

Prus je totiž svrchovaným a typickým odpíračem z důvodu svědomí. Celý jeho postoj stojí na ideji nového svědomí, nesrozumitelném pro běžné svědomí lidí. Má výhradu svědomí k Červenému kříži, výhradu svědomí k bílé vlajce, výhradu svědomí k tyranii cáru papíru. Má výhradu svědomí ke všemu, co stará náboženství implikovala ve starých mezinárodních standardech, k předsudkům, které chrání ženy ve válkách, k formalitám, které umožňují neutralitu států. Učinil své svědomí nezávislým na Křesťanstvu a tedy nezávislým na rytířskosti. Pokud mu řeknete, že je nemorální, řekne vám, tak jak to dělá pacifista, že má vyšší morálku. Pokud mu řeknete, že si nedokážete představit morálku, ve kterou by mohl věřit, řekne vám, že jeho morálku si lidé nedokážou představit, dokud v ní nevěří. Hezky zpříma vám poví, že k posouzení německých činů musíte mít německou mysl. Pokud (což je pravděpodobné) německou mysl nemáte,  pokud (což je také docela možné) ji ani vlastnit netoužíte, pak vám poví, že se musíte klanět a uctívat ji, i když ji nechápete. Ale když zpustoší celé provincie a žádá vás o aplaus, když znesvěcuje svatyně a žádá vás o velebení, když se korunuje autoritou jen proto, že pokrývá zemi anarchií a žádá, aby byl přijat jako bůh, protože se chová jako divoch—v tom všem dělá, vzato přísně logickou analýzou, pořád jen jedno ta to samé, co dělá ten nejmírnější odpírač z důvodu svědomí, který si dělá nároky na výjimku ze zákona. Žádá vás, abyste respektovali jeho morálku, i když ji považujete za nemorálnost.

Při jiné příležitosti jsem znevažoval levné řeči o demokracii, takové, které naznačují, že toto velké (a dle mého)  pravdivé dogma je jaksi samo o sobě zřejmé a snadné. Ale v tomto smyslu demokratický truismus podkládá všechny rozmanité symboly a systémy Aliance. V tom smyslu bojujeme proti aristokracii, zejména aristokracii anarchistů. V tom smyslu bojujeme proti despotismu—proti despotismu morální odtažitosti.  Bojujeme proti tomu nejosobnějšímu ze všech vládců, který chce svou osobní výjimkou vyvrátit pravidlo. Zde vskutku bojujeme ne pro poslední odvození, ale pro první axiomy demokracie—ne tak moc pro instituce, jako pro ideje. Bojujeme za právo normálních lidí definovat normalitu. Nedopustíme, aby byl svět ovládán z útulků pro choromyslné, ať už se jim říká paláce starodávných říší nebo chrámy nových náboženství. Pokud tohle má být republikánství, pak vskutku ten největší reakcionář mezi námi je republikán a demokracie je věc, kterou přijímáme tak, jako přijímáme denní světlo. Je pár těch, kdo by nedali přednost demagogovi—který se alespoň dovolává něčeho, o čem se lze domnívat, že je to něco tak obecného jako je světlo—před mystagogem, který se pyšní jen tím, že tmě říká světlo a světlu temnota. A my alespoň něco myslíme, když svědomí označujeme za hlas Boží a věc zasluhující úctu všech lidí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 99-102 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s