O prusifikaci Anglie (ILN, 9. června 1917)

June 9, 1917

On the Prussianizing England

Varování před prusifikací Anglie, a to i v odporu proti Prusku, je samo o sobě opakem nereálného. Realističtí lidé na to ale mají sklony nedbat, protože s ním často přichází jiné lidé, kteří i když nejsou nepatriotičtí, jsou přinejmenším nepraktičtí. Pravda je ale taková že Prusko je skoro tak špatný praktický průvodce, jako je špatný ideální průvodce. Pouhé prušáctví může tuhle zemi nejen zhoršit, ale i oslabit, a to za prvé proto, že i tehdy, když je taková německá organizace úspěšná, je úspěšná u Němců, a za druhé proto, že i tehdy je často nejúspěšnější v tom, že jako úspěšná jen vypadá. Než padneme na tvář a budeme se klanět pruské helmě, je dobré si připomenout dvě věci: že pruská helma je udělaná tak, aby pasovala na pruskou hlavu a že pruská hlava nebyla o nic silnější nebo bystřejší kvůli tomu, že pruská helma měla na vršku bodlo. Nemusíme popírat, že v některých oblastech měl nepřítel výhodu organizace—nebo něco, co by bylo náležitější nazvat výhodou připravenosti. Ale než z něj udělám vzor v materiálních věcech, nemluvě ani o morálních, bude dobré si přečíst, co píše těch pár autorů, kteří měli tu nevýhodu, že to sami viděli.

Ve velmi osvětlujícím dopise, který jsem nedávno viděl, a který napsal kdosi, kdo měl něco společného s německým militarismem zevnitř, byla jedna poznámka, která vydala za stohy odtažitých spekulací a mrtvých statistik k tématu. Autor napsal, že stráže kolem vězení byly rozestaveny s nejvyšší matematickou přesnosti v naprosto shodným vzdálenostech od sebe. A dodal, že tak se postupovalo i tehdy, kdy takové rozestavení strážím bránilo cokoliv vidět a slyšet nebo být k jakémukoliv běžnému užitku jako strážný. Z takového podání by se člověk zdálo, že pokud by předepsaný počet let nebo palců postavil strážného na místo, které by bylo otevřenou studnou, tak by ho do té studny shodili. V každém případě se zdálo zřejmé, že se strážným nepohnuli pár kroků tím či oním směrem, aby využil příležitostí, které strážný ve službě má. Ať už jsou fakta o takovém způsobu disciplíny jakákoliv, může tento příběh velmi dobře stát jako symbol toho, jak může disciplína porazit sebe samu a jak může být věc, která je organizovanější, méně organická. Autor zmínil mnoho dalších věcí podle stejně dehumanizovaného vzoru, zejména jisté neobyčejné záležitosti o převrácené psychologii Němců v jejich úspěších a nezdarech. Zde se ale zabývám problémem prušáctví ve smyslu organisace a mylným předpokladem, že to, co je precisní je také nutně praktické. Dr. Johnson byl precisnější, když se dotýkal všech sloupů, jak stály v řadě, ale byl méně praktický, když kopal do kamene, aby dal najevo svou netrpělivost s filosofií neskutečnosti. Obojí mohlo být nelogické, ale to první byl šílený Johnson a to druhé Johnson příčetný. Tak či tak bychom si neměli myslet, že to byl mnohem příčetnější Johnson, protože si dal záležet, aby nakopl každý kámen v určité pevně stanovené vzdálenosti od Bolt Court. Je tu ale ještě další námitka k tomu, co se označuje za ideální organisaci, vedle skutečnosti, že cokoliv je pouze formální se může nevědomky stát fantastickým. Je tu téměř matematická námitka proti tomuto zneužití matematiky. A ta je aplikovatelná obzvláště na tvrzení činěná nyní pro jakýsi soubor předpisů pro reformu sociálního života této země. Angličané udělají dobře, pokud vůči tomu budou obezřelí právě z toho důvodu, pro který se jím Němci chlubí: že jde o všeobecný plán pro organizaci celého života národa. Právě tenhle německý ideál je totiž nepraktický—či spíše nemožný. V jednom smyslu spočívají všechny zákony na principu, že i pravidlo je výjimkou. Výjimkou je v tom smyslu, že vladař zasahuje zřídka. V současné době je pravidlem, že vrazi mají viset, ale kdyby byla většina lidí vrahy, většina lidí by nevisela. Kdyby jen polovina z nich byla vrahy, druhá polovině by se mohlo stát, že by se musela věnovat katovskému řemeslu, což by zanechalo mnoho jiných povolání a forem kultury poněkud zanedbané. Je to velmi prostá pravda, a přece její uvědomění kácí v základu z celé myšlenky organizace normálního lidského života shora. Pokud lidé nedovedou žít pohromadě v téměř úplné veřejnosti a společnosti tak, jak žijí prostí vojáci (a ti tak žijí jen bez žen a dětí), bude vždy nemožné regulovat z prostého důvodu, že nezbude dost lidí, kteří by jej regulovali. Například pro kontrolu rodinného života musíte mít alespoň jednoho policejního špeha na každou rodinu. Policejní špehové jsou dnes menšinou ( i když obávám se, že rostoucí menšinou), protože se dosud počítalo –a snad ne s příliš růžovým optimismem—že i zločinci budou menšinou. Udělejte jednou zločin z něčeho, co může udělat kdokoliv, a každý člověk musí mít v patách policistu zrovna tak, jako má každý člověk svůj stín. A přece je právě tohle nesmyslným cílem, ke kterému je zamířena většina moderních projektů „sociální reformy“, které si vybírají záležitosti jako pití, stravu, hygienu a pohlavní výběr. Pokud se lidé v těchto věcech nedovedou řídit sami, je fysicky nemožné zvládat se v těchto věcech kolektivně. Nejenže to znamená veřejnost místo soukromí, znamená to, že každý člověk má ve své veřejné roli na starosti každého ostatního člověka v jeho soukromé roli. Znamená to nejen veřejné praní špinavého prádla, znamená t také, že se všichni budeme střídat v tom, že budeme prát druhým prádlo.

Někde jsem četl o dámě ze severu, jejíž jméno jsem zapomněl (říkejme jí paní Robinson), která sypala značné množství arseniku do čajové konvice, ze které si pak naléval podle svého každodenního zvyku její manžel; ona poté jasně a srozumitelně popřela, že by ho otrávila, protože čaj mu nenalévala. Justiční autority tento názor o její vzdálenosti od případu odmítly, a nešťastná žena byla, pokud vím, popravena. Ale justiční aparát, který ji zadržel mohl pracovat jen na základě principu, že takových nešťastných manželek—nemluvě o nešťastných manželech—je jen pár. Rozšiřme princip od paní Robinson k Dickensově paní Gamp, která měla ve zvyku nalévat do čajové konvice gin a zjistíte, že byste ho měli rozšířit alespoň na paní a vlastně na mnoho dalších. Rozšiřte je od paní Prig k paní Weller, která jen pila víc čaje, než pan Weller považoval za vhodné pro její zdraví, a zločinecká třída se přímo před vašima očima rozkyne, jako čaj pijící dámy, na které si stěžoval pan Weller. Pokračujte dál na základě principu, že samotný čaj je jed jako arsenik (jak by byli docela připraveni postupovat mnozí z našich profesorů) a zanecháte hrstku nešťastných policistů zápolit s miliony mistrovských a zarputilých sebevrahů. I pokud zabránit lidem pít alarmující množství čaje by měl nevýhody, které by přivedly vaši kariéru sociálního reformátora k zármutku. Jednou z nevýhod by bylo, že k pijákům by patřil jednotlivec již zmíněný—dr. Johnson, a dr. Johnson by vás dozajista povalil.

Normální lidstvo se svobodně organizuje do rodin. Stát neměl být nikdy ničím jiným, než specialistou přivolávaným, aby se postaral o maniaky, kteří rodinou svobodu dovádí k bodu, kde sypou arsenik do čaje. Nelze jej mobilizovat, i kdyby bylo nutné jej mobilizovat, proti mírnějším nadšencům, kteří jen nalévají manžela čajem. To, že taková myšlenka na organizaci normálního vešla po dvě generace do německé představivosti, je jen jedna z velkých intelektuálních pitomostí, které vešly do německé představivosti běhen dvou generací ke zkáze a šílenství. Přejímá se proto, že je mnohem snazší organizovat než myslet a pokud se do takové organisace dáme, budeme organistovat svůj vlastní konec.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 102-106 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s