Protesty proti válce (ILN, 23. června 1917)

June 23, 1917

Protests against the War

V souvislosti s nádherně přímým a demokratickým postupem Námořnického odborového svazu ve věci internacionalistických delegátů se užívala jedna fráze—fráze ukazující jako prst k jedné z opakujících se slabostí, mohu říci jednomu z krvácejících zranění velké země, k níž náležím. Kdosi vyslovil naději, že patriotický odborový svaz, „poté, co vykonal svůj protest“, pomůže delegátům dostat se přes moře a říkat nebo dělat, co budou chtít. Je to velmi typické pro anglickou lidskou přirozenost a nepochybuji o tom, že se to již v anglických dějinách stalo i dříve. Někdo nejspíš řekl královně Alžbětě, že poté, co vykonala svůj protest proti španělským nárokům, a to tím, že se projížděla v nádherném kostýmu na velkém koni, by se měla smířit s tím, že zanechá dalšího odporu proti španělské Armadě. Voják, který zatkl Guye Fawkese, mu nepochybně vysvětlil, že poté, co dal najevo svůj protest tím, že nadšence poklepal na rameni, má prostě nechat zbytek nadšencova plánu proběhnout bez přerušování. A kdyby nějací důmyslní němečtí profesoři fysiky nebo geologie přišli na nějaký způsob, jak tyto ostrovy pomalu potopit na dno Atlantiku, jistě by byl čas vznést zřetelný a jednoznačný protest, než bychom se odevzdali sledování dalšího postupu s nestranným a vědeckým zájmem. Zdá se mi ale, že by tu pořád byli tací, kteří by paličatě trvali na tom, že jejich cílem nebyl protest ale počin. Pořád by považovali za možné, aby lidé toužili nejen po tom říkat, že je něco škodlivé, ale předcházet tomu, aby to působilo škodu. Je docela pravda, že protest odborového svazu sám o sobě postačoval k tomu, aby diskreditoval jakékoliv delegáty, kteří by se tvářili, že mluví jménem britské demokracie. Je pravda, že kamkoliv by takový socialistický lídr šel, tenhle komický příběh by za ním řinčel jak plechovka přivázaná na kočičí ocas. Ale lidé, kteří si zrovna myslí, že pacifista je vzteklý pes, i kdyby to ve svém vzteku myslel dobře, budou pořád oprávněni považovat takového psa za nožného přenašeče vztekliny a zastávat názor, že plechovka nenahrazuje náhubek,  protože, že se běžně umisťuje na špatný konec. Ti, kdo ví, že nedorozumění se může šířit jako epidemie, mohou právě tak cítit, že protest nebo lékařské vyrozumění je velmi chabou náhradou karantény.

Když jsme (v minulosti) velmi oprávněně chválili naši svobodu slova, měli bychom si pamatovat její zcela zvláštní charakter. S řečí to u nás bylo velmi podobné, jako s klením—myslím tím s klením nahodilým a spontánním. Klelo se, aby člověk ulevil svým citům, ne křivdám. O řeči se vždy mluvilo jako o bezpečnostním ventilu, jako neškodném vypuštění emocí do ovzduší, podobně jako naše komíny vypouští náš kouř. Nebylo to podněcování k činu, ale spíše náhražka činu. Francouzi nebo Irové konali shromáždění a pak se dali na pochod, Angličané konali shromáždění a pak mašírovali domů. Tahle vlastnost svobody, že se zbavuje hněvu, pokud ne příčin hněvu, byla spojena s mnohým, co je v naší národní povaze dobré, zejména její dobrá nálada. Je spjata s oním rozšířením duše smíchem, které je snad nejušlechtilejším dědictvím anglického národa. Má to ale své nevýhody. A v krizi, jako je ta nynější, kdy se před našima očima tvoří všechna budoucí historie s oslňující rychlostí, by bylo docela užitečné uvážit více vnější a konečné důsledky našeho protestu. Bylo by dobré uvážit protest jako sebeobranu a ne jen jako sebevyjádření. Bylo by dobré, mohu-li to přeložit do žargonu německých sofistů, uvážit jeho objektivní i subjektivní hodnotu. Jinak řečeno, musíme se smířit s ideo lidového národního sentimentu, který se nabývá positivnosti a tvořivosti, mimoto, že by vydával svědectví jako mučedník, nese také zbraň jako křižák. Celý obrovský problém míru a války, který stojí před světem se totiž, docela mimo konkrétního sporu, který jsem použil jako výchozí příklad v prvních pár řádcích tohoto článku, se totiž rozkládá to téhož. Celá válka a tedy celý svět, může ještě na poslední chvíli skončit špatně. A pokud skončí špatně, skončí právě kvůli tomu, co bych mohl nazvat omylem protestu.

Myšlenka v pozadí myslí lepších lidí, kteří by uzavřeli válku kompromisem je tahle myšlenka. Je to myšlenka, že jsme vznesli svůj protest proti Prusku a prušáctví, a že náš protest, bezesporu ctihodný a pamětihodný, musí zůstat a všechno změnit. Bohužel otázka zní, zda něco s změnil pro Prusa a otázka to je, jak by Prus řekl, objektivní. Nu, Prus je nadmíru dobře obeznámen s protesty. Prusko se z protestu zrodilo, dalo by se říct. Pokud by svědectví lidí dovolávajících se pravdy jasné jako slunce o polednách, pokud by svědectví mučedníků víry, jež byla také skutečností, pokud by nářek knížat a národů obraných o zemi, jež byla nesporně jejich, pokud by kletby zajatců a vyhnanců, kteří stále beznadějně zastávali, co bylo bezostyšně popřeno, pokud by zlořečení matek a dětí a hněv všech, kdo jsou opuštění a utištění—pokud by tohle vše dokázalo zastavit mechanický pochod Pruska, pak by byl tento pochod zastaven pár let poté, co začal. Rakousko protestovalo proti poplenění Saska spáchanému bez stíny křivdy či třeba i formálního vyhlášení války, ale Prusko drželo Slezsko dál, protože mocnosti sdružené proti němu svůj protest nedovedly k praktickému vítězství. Polsko protestovalo proti svému rozervání na tři kusy, ale Polsko bylo na tři kusy rozerváno proto, že Poláci nebyl dost silní na to, aby dovedli svůj protest k praktickému vítězství. Dánsko protestovalo proti krádeži dánských provincií, ale Prusko mělo dánské provincie, protože Prusko mělo praktické vítězství. Francie protestovala proti krádeži francouzských provincií, ale Prusko mělo francouzské provincie, protože Prusko mělo praktické vítězství. Protestovaly samy francouzské provincie, v lidových prohlášeních nepomíjející důstojnosti a ducha, ale Prusku nikdy nezáleželo na ničí důstojnosti a duchu—ne, ani ne na jeho vlastním. Pokud nám může neustálé bušení lidské zkušenosti natlouct do hlavy nějaký historický fakt, pak je to fakt, že Prusko zůstane ve válce vedené proti němu civilisací zcela a naprosto nezasaženo jakýmkoliv morálním odsudkem. Kdyby s ním šly do války všechny státy světa, nebude se protest pamatovat, leda aby se jím chlubilo. Kdyby se s ním do války daly všichni andělé na nebi, jeho svědomí se to dotkne leda jako kompliment. Lidstvo rozeznalo tento fakt o Prusku tak, jako rozeznává zvyklosti divokých zvířat a tohle zvíře je současně příliš divoké i příliš krotké na to, aby mělo cokoliv jiného než zvyklosti. Mocná německá říše se o protesty stará právě tak málo jako o sliby: věří v to, čemu se říká fakta a nikdy neměla duši, aby pochopila, že k prvním faktům patří ideje. Abychom se s něčím takovým vůbec dovedli vypořádat, musíme své ideje přeložit do faktů a faktem, kterému Prusové porozumí, je vojenská porážka. Když bude celá vojenská síla postupimské monarchie zničena natolik, že ji nijak nepůjde opravit, pak jim pomalu začne docházet, že lidstvo vzneslo nějaký morální protest. Cokoliv menšího je pro nás pouhý sebeklam, předstírání, že náš nepřítel vidí ve své mysli stejný obraz jako my. Správný konec války přinese všeobecné dobro, cokoliv menšího nepřinese dobro vůbec žádné.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 111-114 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s