Církev a ďábel (ILN, 28. července 1917)

July 28,1917

The Church and the Devil

Před nějakým časem polovina volnomyšlenkářů z Fleet Street hájila Bibli proti biskupům. Církevníci začali dělat čistku v Žalmech, tak totiž jsou zlobiví. Žurnalisté začali Žalmy číst a zjišťovat, jak jsou dobré. Byla to veselá situace, a jak za chvíli připomenu, obsahovala ta legrace podivně převrácenou ilustrací oanoho návratu náboženství, o kterém se dnes všude mluví. Konkrétní otázkou o kterou tu zjevně jde, je námitka proti oněm silně tělesným obrazům, které tolik přispívají k tomu, že anglická Bible je čímsi jako nosnou kostrou anglické literatury. Někdo se ohradil proti tomu, aby se mluvilo o vyrážení zubů nepříteli—nepochybně by dal přednost jejich bezbolestné extrakci zubařem. Pochybuji o tom, že by mohla být bezbolestná práce zubaře extrahujícího zuby pruského draka, ale praktická námitka není jediná, kterou je třeba zdůrazňovat proti takovému tříbení náboženství. Jde u to příležitosti skutečné dobročinnosti, a tento omyl zahrnuje zahození hlavní takové příležitosti.

V současné pozici církví Křesťanstva, a zejména anglikánské církve, je nyní podivná a téměř krásná ironie. Mají pravdu a neví o tom. Celý běh událostí se obrátil v jejich prospěch, o oni té výhody nevyužijí. Takoví církevníci se snaží získat svět zpět tím, že si troufají používat to, čemu říkají nové ideje, a svět si mezitím získávají jejich staré ideje. Pokud se o nějaké ideji vždy říkalo, že je stará—a vlastně se o ní říkalo, že umírá nebo je mrtvá—pak je to byla ta, kterou lze (přinejmenším symbolicky) vyjádřit jako ďábla—konečné zlo, které bylo víc než nižší stadium evoluce. Lidé byli zesměšňováni, když věci, které nenáviděli, sledovali až k ďáblovým rohům a kopytům, když je všechny lze vysledovat k vlasům a rukám Chybějícího článku. V každém případě, pokud se týká populárního dojmu, takhle evoluce sledována nebyla. Spíše byla poněkud zprudka převrácena. Chybějící článek stále chyběl: a ďábel se ukázal způsobem příliš zřejmým na to, aby ho bylo možné pominout. Moderní vize byla mnohem blíž té středověké, protože jeho roh byl vyvýšen ve svatých místech Lovaně a Remeše a rozštěpené kopyto ukázal otisknuté na v půdě Francie a Flander. I ti, pro které je takový duchovní nepřítel čistě emblémem budou souhlasit, že právě teď je hodně emblematický. I ti, pro které je bajkou připustí, že bajka má ponaučení a to ponaučení rozhodně není špatné.  Takový bude přinejmenším pocit masy lidstva a právě ve jménu masy lidstva byly takové theologické kletby prohlašovány za kruté a nepřirozené. Sněmovní síň vlastně své  vyčpělé formule od síně vědy. Sekularista z Hyde Parku, vše popírající skeptik vždy přicházel právě s touhle námitkou proti těmtýž žalmům. Ale ani vše popírající skeptik nemůže být tak důvěřivý, aby věřil, že dnes může shromáždit velký dav v Hyde Parku, aby tam lamentoval nad jakýmkoliv silným jazykem používaným proti nepříteli. Po celé naše mládí nám říkali, že theologie je proti humanitářství—či jsme spíš zjistili, což je ještě víc k věci, že humanitářství je proti lidskosti. Humanitářství v tomhle smyslu—idea, že je samo o sobě nemorální očistit způsobením bolesti nebo jejím snášením—je dnes jistě popírána tak, jak by jistě nebyla popírána před dvaceti lety: popírána nejen v mnohem širší oblasti, ale z mnohem hlubších důvodů. Většina lidí z té školy nikdy neviděla zlo silné: jakmile je uviděli, rozeznali  (maje v krvi téměř dva tisíce let křesťanství)m že je velmi vhodné a nutné mu vyrazit zuby—a bude-li možná, přerazit hřbet. Dotyk s touto starobylou naukou o existenci zla znamenal cosi jako počátek obnovy jednoty křesťanstva. Tato část kréda byla vyznávána obecně, panovalo obecenství v tomto aktu sakramentalismu—aktu kterému se kdysi říkalo kruciáta. A právě tehdy, když byl takto dav obyčejných lidí obracen ke starému pojetí bdělosti vůči nepřátelům duše, se množství oficiálních správců této ideje chopilo příležitosti mluvit, jako by ve světě nic jako nepřátelé neexistovalo. Jít s dobou si představovali tak, že se přiznají k tomu, že se mýlí právě tehdy, když se prokázalo, že mají pravdu.

Celý případ je ale ještě zajímavější. Nepíšu zde jen pro ty, kdo se mnou souhlasí, ale pro mnohé z těch, pro něž mohou tyhle věci být jen symboly. Ale ten nejnápadnější symbol moderního barbarství v pojetí považovaném v poslední době za ještě víc rozložené  a fantastické.  Nebyl to ani tak démon jako posedlost. Huxley a velcí viktoriánští agnostikové obzvláště vybrali příběhy o tělesném posednutí jako právě ten typ pověry, kterého se je nutné zbavit. Posedlé bloudění mezi hroby bylo jen posledním a zoufalým obrazem náboženského reakcionáře stále bloudícího mezi mrtvými dogmaty. A přece právě tato představa přítomnosti dovádějící tělo ke zvrácenosti nejen přirozeně přišla do mnoha per zaznamenávajících soudobé šílenství nepřítele, ale je také skutečnou kritikou současné pře o Žalmy. Jakkoliv se to může jevit paradoxní, pravý smysl jazyka o vyrážení zubů tyrana a žrouta lidí je spojený s vysokou mystikou o těle jako chrámu Ducha svatého. Je pravým varováním pro lidskou ničemnost, že se tak může stát jako by scénou či sídlem usurpace. A je prostě jen jejím znamením, že sama jeho tvář se stává provokací a samo jeho tělo překážkou. Vše, co je ve válce s nepravostí mu chce vyrazit zuby, právě tak jako by si to přálo vyrazit mříže v bráně hradu zlého obra. Ať už věříme v démony nebo ne, v posledku jde o to vyhnout se tomuto ztělesnění špatnosti, tomuto vtělení rouhání. Fysické metafory, ba i fysické činy, v tom ani zdaleka nejsou irelevantní. A není jen pouhou prostořekostí tvrdit, že pokud takový člověk skutečně neví, že je ošklivý, je první a nejvyšší duchovní povinností říci mu, že je ošklivý. Druhou je udeřit ho do tváře.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 131-133 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Obrana ruské revoluce (ILN, 21. července 1917)

July 21, 1917

Defending the Russian Revolution

Je zřejmé, že revoluce, zrovna tak jako válka, není nikdy správná, pokud není nezastupitelná. Obhajobou ruské revoluce je, že je nezastupitelná. Sám jsem se v takovém případě nikdy nenechal unést pouhými frázemi optimismu a inovace, takové věci nemusí být nic víc než nová přelétavá móda, a touhle dobou taková pomíjivá móda není ani nová. Do té míry, do které ruští revolucionáři tvrdili, že jsou liberální a osvícení, tvrdili, že s tradicí zachází jako s pověrou, že novou módu předkládají jako tradici, nebyli ruští revolucionáři o nic lepší než Mladí Turci. Taková země se může znovu stát republikou, jako Rusko, nebo znovu monarchií, jako Čína—a pak zase republikou.  Těžko bychom věděli, co si o ní mysleli skuteční lidé, nebo zda o ní vůbec skuteční lidé věděli.  Nová jména napsaná na kus papíru jsou velmi chabou náplastí na staré rány lidstva a jméno republiky není ani nové—leda snad pro Číňana. Revoluce nicméně může být velmi spravedlivá a nezbytná věc a v moderním Rusku to nakonec byla spravedlivá a nezbytná věc. Byla zásadní nejen pro Rusy, ale ještě zásadnější pro spojence, a důvod k tomu lze shrnout do pár slov. Důvod je ten, že třeba i anarchie na správné straně je lepší než pořádek na špatné straně. Ti, kdo litují ztracené autority monarchie, ztracené jednoty monarchie, ztracené kázně armády se musí vypořádat s faktem, jak by byly nejspíš použity. Kdyby celá armáda poslechla na slovo povel, byl by to nejspíš povel zastavit, pokud ne povel kapitulovat. Kdyby bylo sjednoceno impérium, bylo by sjednoceno separátním mírem. Kdyby všichni ruští vojáci pořád poslouchali slovo své vlády, mohli by všichni ruští vojáci opustit armádu spojenců. Dokonce i rozbití Ruska by bylo lepší než tohle, protože některé z rozbitých částí by zůstaly s námi. Rusko se ale koneckonců nerozpadá. Rusko se dává znovu dohromady postupem hlouběji trvalejším než byly ty plynoucí ze staré kázně: a první známkou toho byl poslední úder v Haliči.

Ti Angličané, kteří si zoufali nad situací ve východní Evropě jsou ti, kteří nepochopili dvě věci—vlastně dvě věci, které jsou skutečně pro mnoho Angličanů těžké k pochopení. První je revoluce a druhou je Rus. My jsme v Anglii neměli skutečnou revoluci od středověku, protože revoluce je něco mnohem širšího a lidštějšího než občanská válka. Vybrané družiny profesionálních vojáků nebo ozbrojení služebníci hrstky velkých rodin mohou bojovat po celé zemi, aniž by ta země, přísně vzato, sama bojovala. Anglie byla bitevním polem, ne bitevní linií, jak pro royalisty, tak pro vojsko parlamentu. Skutečná revoluce, jako byla ta francouzská, má jednu charakteristiku, které její kritici v této zemi zřídka rozumí. Prochází okamžikem úplného společenského rozpadu, který je nicméně pravým opakem sociální zkázy. Svou povahou je to část sociálního budování, protože bez odklizení nelze mluvit o tom, že by člověk budoval, ale že jen opravuje nebo (jak by řekli jeho protivníci) jen pošťourvá. Samo slovo „budování“, které mnozí moderní autoři milují skoro až k zbláznění, implikuje něco, co nemůže jen vyrůst z něčeho jiného. Pokud obýváte něco podobného bludišti u paláce Hampton Court a rozhodli jste z něj udělat něco jako pagodu v Kew, nemůžete očekávat, že z bludiště pagoda vyroste a je pravděpodobné, že v nějakém okamžiku v mezičase nebude existovat nic, co by připomínalo ať už pagodu nebo bludiště—bude to jen pouhá hromada smetí. I když je to ale hromada smetí, není to hromada suti. Není to jen konec čehosi, ale jediný možný počátek čehosi jiného. Právě téhle fázi budování, která není vůbec nepraktická, ale jen neupravená, kritici vychovaní v konservativních tradicích naší země, vždycky špatně rozuměli. Naši sociální reformátoři jsou tak navyklí na sociální evoluci, že nic neví o povaze ničení a budování, jsou o nich nevědomí natolik, že je považují za protikladné věci. Jak často, když jsme moji přátelé nebo já odsoudili nějaký zkažený systém jako prohnilý do kořene, copak jsme nebyli napomenuti vytříbeným hlasem, že máme být konstruktivní a ne destruktivní! Kdyby nám říkali, abychom byli evolutivní a ne destruktivní, pak by to bylo něco rozumného a srozumitelného, i když na můj vkus trochu nudného. Jsou věci, u kterých je spoleh na to, že porostou, pokud chcete sedět pod stinným stromem, můžete zasadit malý semenáček a sedět před ním, dokud nevyroste. Pak, pokud jste klidné a filosofické povahy, a dřív neumřete, budete jednoho dne sedět pod stinným stromem. Pokud ale chcete sedět pod stožárem (ze kterého vlaje vlajka vaší země), musíte pokácet strom a pokud chcete sedět v domě z klád, musíte strom rozřezat. V těchto záležitostech je doslovný a odvozený smysl politických slov často docela zavádějící. Inteligentní konservativec není ten, který chce konservovat věci tak, jak jsou, protože pokud je konservativní ví, že během času nikdy stejné nezůstanou. Inteligentní konservativec je ten, který věří, že naši společnost je bezpečné ponechat jejímu vývoji. Inteligentní revolucionář není ten, který se chce převracet, ale ten, který chce budovat, a proto ničit.

Tak či tak, každá revoluce musí projít jistým bodem zdánlivého zničení, a pro tu dobu ruští revolucionáři skutečně vypadají jako nihilisté. Je chvíle, kdy jsou slyšet všechny hlasy—hlas šílence v kleci stejně hlasitě jako hlas státníka v radě. To samo je dostatečně matoucí pro konservativní zkušenost, ještě větší zmatek tomu dodává druhý ze dvou prvků, které jsem zmínil. Je nám ještě cizejší, protože je to nejen revoluce, ale ruská revoluce. Prvek v ruské povaze, v němž je nám nejvzdálenější, je jen zhruba symbolisován rčením, že Rus je hypoteticky vždycky revolucionář. Rus často bývá Tory, ale jen zřídka konservativec. Jeho konvence nejsou jen konvence, ještě méně to jsou návyky. Může být pravým opakem radikála, v tom smyslu, že zuřivě odporuje návrh vytáhnout něco z kořenů. Vždycky je ale radikálem v tom smyslu, že ví, že to má kořeny. Žije mezi posledními idejemi ještě víc než Francouz, protože si neutváří tak pevné návyky jako Francouz. Ví, že povrch společnosti k vlastnímu vysvětlení ani oprávnění nestačí; ví to, ať už je to atheistický odpalovač dynamitu nebo zbožný rolník spokojený s tím, že ví, že králové jsou bezmocní v Božích rukou. V sociálním tónu těch Rusů, které jsem potkal a jejichž knihy jsem četl, je cosi, co nikdy není konvenční a to i tehdy, když to není aktivně nekonvenční. Rus vyjde dveřmi a já mám vždycky pocit, že stejně dobře mohl vyjít oknem. Tento téměř skeptický mysticismus znamená velkou schopnost obnovy. S tímto typem inteligence velmi rychle dosahuje šílených jednoduchostí. A pak dělá to, co skutečně inteligentní lidé vždycky dělají, ještě rychleji se vrací k příčetným jednoduchostem. Zjišťuje, že leda by obrana byla špatná a demokracie byla špatná, válka proti zahraničnímu útisku nemůže být špatná a pokud se nemýlím tak zrovna, když tohle píšu, tak se podle tohoto zjištění zařizuje.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 127-130 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Německý klid a sebekritika (ILN, 14. července 1917)

July 14, 1917

German Calmness and Self-Criticism

Už proto, že jsem na tyto stránky občas uvedl vážené jméno pana H. G. Wellse, abych s ním nesouhlasil, je možná svým způsobem v pořádku, abych tak učinil proto, abych ho hájil, i když před útokem tak absurdním, že by sám těžko považoval za užitečné, aby se proti němu hájil sám. Kdosi mi ale poslal výtisk proněmeckých Continental Times obsahující odsudek jeho posice, a shodou okolností i mé. Rozporuje některé z mnoha pravd, které vložil do úst pana Britlinga, nejkonkrétnější je ale jeho velmi spravedlivá a zásadní poznámka: „Toto není válka ras, ale idejí.“ Odpověď na tohle je nanejvýš neobyčejná, protože německý autor popírá první tvrzení hlučným prohlašováním, že Anglie přivedla do pole „černé, žluté, hnědé a rudé“ muže. Jak tohle má dokázat, že jde o rasovou válku nedokážu představit.  To, že Anglie použila rasy vzdálené své vlastní může být dobré nebo špatné, ale spíše to musí prokazovat, že Anglie je k rase lhostejná, než že by s ní dělala starosti. Přeje-li si vítězství nějaké rasy, tak to bud rasa pruhovaná nebo puntíkovaná, který je bílá, žlutá, hnědá a červená současně.

Ale příspěvek do Continental Times má ještě další aspekty. Každá, kdo bude ten zajímavý článek číst, si brzy všimne, že problém s Němci je v tom, že jsou perfektní. Všechny národy se považují za lepší než jsou, ale všechny ostatní si jsou natolik vědomé svých nedostatků, že je změkčují sofismaty nebo eufemismy. Ale Němci nemají, žádné nedostatky, které by měli změkčovat, zmiňte jakoukoliv přednost a ukáže se, že v ní neobyčejně vynikají. Zde je pro  příklad perfektní ukázka: „Člověk může po stotisící potvrdit zjištění všech poctivých pozorovatelů, že ze všech válčících stran jsou Němci nejklidnější, nejsebekritičtější a nejobjektivnější ve svém smýšlení.“ Němec kritizuje sám sebe docela klidně jako předmět—a to je jeho kritika! Nu, pokud by se tvrdilo, že v tomhle jsou všichni patrioti stejní, pak říkám, že ne. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo tvrdit, že Angličané jsou nejklidnější, nejsebekritičtější a ve svém smýšlení nejobjektivnější z národů, myslím, že zejména v prostředním pojmu jsou nebezpečně nedostateční. Řekl bych, že nejklidnější ze všech válčících stran byli Turci, nejsebekritičtější zřejmě Rusové a ve svém smýšlení nejobjektivnější bez pochybností Francouzi. Užijme ale trochu toho, co autor míní pod německým klidem a sebekritikou. Vezměme kupříkladu to, co musí být pro německého kritika, věřícího v německou věc, nejzvláštnější a nejzajímavější otázka o této válce. Proč Amerika, která si přála být pacifistická, nedokázala zůstat neutrální? Mimo staré pře, co s novými přemi, zejména s novými zeměmi?   Německý kritik situaci připisuje jistým anglickým aktivitám, které popisuje takto: „Palečnicemi svého nelítostného despotismus a jedem svých lží a korupce, donutila, dohnala, nebo uplatila jeden národ a jednu rasu za druhou do nepřirozeného a zbabělého antagonismu proti hrdinnému nepříteli, kterého nemohla sama, ani se svými nespočetnými spojenci, poskoky, spolupachateli a obětmi, přemoci—Itálii, Rumunsku, Číně a Brazílii—Spojené státy zrazené svými toryovskými zrádci a svou plutokracií do „vyhlášení“ války stejně zvěrské, jako byla bitkařská a idiotská.“  Nu tento jakzyk může někomu připadat jako postrádající klid. A třebaže zjevně nepostrádá kritičnost, sotva by ho bylo možné označit za sebekritiku. Dalo by se dokonce zastávat, že tato vize není zcela objektivní, nakolik se týká objektu viděného jako palečnice na palci presidenta Wilsona. A pokud tohle je neklidnější kritika na světě, pak svět jistě musí být ve stavu jakéhosi neklidu. Pokud je tohle nejbližší přístup k sebekritice, jakého dokáže nějaký Evropan dosáhnout,  pak se vyhlídky na mezinárodní porozumění jeví poněkud chmurné. Samozřejmě křiklavé nesmysly tohoto druhu nejsou nijak výlučné pro Němce, ani zdaleka ne. Co je zcela zvláštní pro Němce je postoj člověka, který píše křiklavé nesmysly a píše je na téže stránce, na které dokáže nesmysl klidně kritizovat a že to považuje za nejklidnější kritiku.

Stejným způsobem se autor táže o panu Wellsovi: „Byl by dostatečně mentálně stoický, aby snesl porovnání mezi kulturou a Kultur? Ať poměří tón, téma a ducha válečné literatury Anglie a Francie s tou jejich nepřítele.“ Nu, „sebekritika“ je těžší záležitost než by se mu možná mohlo zdát. Zdálo by se mi ale, že jsem dostatečně mentálně stoický, abych si bez jakéhokoliv pokušení k sebevraždě uvědomoval, že v Anglii je spoustu pokažené a směšné válečné literatury, stejně jako pravděpodobně ve Francii. Jak ale můžeme přijmout autorovu výzvu férověji než tak, že ji porovnáme nejen s německou propagandou, ale s jeho vlastní německou propagandou? Zjišťuji například, že další téma—sláva vojákova—je pojednáno se stejnou nedůsledností. „Je pravda,“ píše, „že Němci, na rozdíl od Francouzů, mají jen málo chuti pro válečnou gloire.“ V tom slově, když je ve francouzštině jako by bylo cosi smrtícího, protože týž autor na stejné stránce nemá námitek říci: „sláva německé nadřazenosti…si udržuje svůj téměř nadlidský vzestup. “ K tomu musím říct, že prakticky všichni lidé, Němce v to počítaje a počítaje v to Angličany, mají jakýsi smysl pro „válečnou gloire“ Dr. Johnson byl sotva pofrancouzštělou osobou, a řekl něco podobného. Nakolik jsou Francouzi v něčem zvláštním, je to jen proto, že jsou „objektivnější ve svém smýšlení“ a proto ji rozeznávají jako samostatnou záležitost, popsanou jedním slovem, aby se nepletla s věcmi vyššími a nižšími než je sama. A pokud má člověk vyjádřit tenhle pocit, je mi mnohem milejší, když jej popíše jako gloire a ještě víc, že jej popsal jako slávu, než aby jej popisoval jako „vojenské úspěchy tak skvělé, že všechna bojová sláva historie bledne a vytrácí se do bezvýznamnosti… nejen úžasné věci, ale zázraky udatnosti, smělosti, síly, podnikavosti a nejušlechtilejšího hrdinství.“ Tak tomu tenhle konkrétní německý autor říká, aby vypsal jeho německou lhostejnost k „válečné gloire“ a celé to trvá poměrně dlouho. Vlastně jsem toho citoval jen část a přiznávám, že nejsem dostatečně mentálně stoický, abych opsal celý zbytek.

Nu ze všeho toho smetí lze vysbírat jakousi pravdu, která je naší skutečnou dnešní odpovědí Němcům. To nač si stěžujeme, je přesně to, co tento autor vysvětluje: že se cítí jistí ve svém rozumu a počestnosti—a tohle míní rozumem a počestností. Autor zmiňuje i moje jméno a říká, že viním pruské aristokraty z atheismu, když přitom jejich třída byla „nápadně jedna z nejzbožnějších a nejbohanojnějších na světě“. Přesně tak. Pruští aristokraté jsou asi tak nápadně bohabojní jako jsou pruští kritici nápadně sebekritičtí. Jde tu právě a jenom o to, že takoví lidí naplní pět sloupců žvanivou sebeoslavou a pak ji předloží jako nápadný příklad sebekritiky. Jde tu právě a jenom o to, že dovádí jazyk až k šílenství, aby oslavili triumfy svých vojáků a děs své vlajky, a pak se otočí dokola a děkují Bohu, že nejsou takoví jako druzí lidé—marniví, romantičtí, zrovna jako tenhle Francouz. Jde tu právě a jen o to, že celý den a celou řvou a zuří, aby přilákali pozornost ke svému monumentálnímu klidu. A podobně tu jde právě a jenom o to, že považují pruského junkera za zbožného—a že si myslí, že tohle je zbožnost. Hlavní, co mluví proti nim, je to, že neví, že ve světě existuje i skutečnější náboženství než to mrtvé, které opakují jako součást svého smrtícího vojenského výcviku. Obvinění, které vznášíme, je to, že samo slovo „bohabojný“ pro ně znamená tak málo, že je používají pro lidi, kteří mají důvod, v nejtemnějším slova smyslu, se bát Boha—lidi, kteří se Ho nebojí jen proto, že v něj nevěří. To je vskutku pruská zbožnost a takový je atheismus světa.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 123-127 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

O změnách našeho volebního systému (ILN, 7. července 1917)

July 7, 1917

On Altering Our Electoral System

Kdyby nám někdo minulý týden řekl, že ve Francii bylo zrušeno salické právo, zaujalo by nás to, ale nebyli bychom opojeni politickou vášní. Zajímat by nás měla spousta věcí, mezi jinými i to, co by toto tvrzení vlastně mohlo znamenat. Salické právo bylo středověkou institucí, podle níž žádná žena nemohla nosit francouzskou korunu a ti důvtipnější by mohli poukazovat na to, že ta změna je poněkud irelevantní, když tu není žádná francouzská koruna, již by bylo možné nosit. Netvrdil bych, že nedávné přiznání ženám volebního práva do parlamentu bylo stejně prostým případem, ale řekl bych, že vývoj proměny parlamentu již tímto směrem daleko pokročil. Pokud by se každá žena stala sama o sobě vysokou šlechtičnou (vůči čemuž bych neměl zvláštních námitek), bylo by pořád zajímavé tázat se, zda budou všechny zasedat ve Sněmovně lordů, protože to by znamenalo postavit větší a doufejme, že i hezčí budovu k tomuto účelu. Ještě zajímavější by ale bylo ptát se, kolik moci Sněmovna lordů má a kolik si jí uchovala. V každém případě by to nebylo o mnoho méně než moc, kterou má a uchovala si Dolní sněmovna. Před válkou byla tato moc vážně poškozena a během války byla prostě ignorována. O poslancích jako takových lze říct, že moc nemají vůbec žádnou. Ministři mají značnou moc—zejména ministři, kteří nejsou poslanci. Pokud tohle platí o poslancích, platí to ještě víc samozřejmě o milionech těch, kdo smí (přesněji jsou přemluveni) jednou za pět let poslance volit a přitom, jak věci nyní stojí, hlas jednoho z těchto občanů lze považovat za nekonečně malý zlomek velké kulaté 0.

Zda je tato vysoce historická forma pohrdání soudem, pohrdání nejvyšším soudem parlamentu, je dobrá nebo špatná věc zůstává otevřeno rozumné diskusi. Některým to může přijít jako počátek otroctví, jiným jako počátek svobody. Ale lhostejnost projevená k celé změně našeho volebního systému je v každém případě plná onoho pohrdání. Není to obzvláštní pohrdání ženským volebním právem—nebo nakolik tomu tak je, jde o pohrdání volebním právem a ne ženami. Pokud je tu nějaká lehká zábava ohledně vzácného druhu ženy, pak už to není onen druh satiry dříve házený po ženě, která s tradicí pokoušela bojovat šleháním bičíku. Spíš je to podobný pocit jako by byl ten při pohledu na ženu, která se snaží s pazourkovou sekerou postavit Zeppelinu. Ten pocit nevychází z toho, že je ženské volební právo něco nového a experimentálního, ale protože je to cosi starého a vybuchlého. Podobně jako ve smyšlence, kterou jsem už použil, je to jako kdyby ženy konečně dostaly jakýsi feudální nebo dynastický titul, který je dnes sotva víc než jen pouhý titul. Je to jako kdyby se součástí dámského odění při uvádění ke dvoru vedle peří staly i meče, nebo jako kdyby mohly mít ženy zrovna tak jako muži za jménem na obálce napsaná ona tajemná a nic neznamenající písmena „Esq.“ Parlamentní změnu samozřejmě doprovodilo něco, co je v parlamentních záležitostech konečnou známkou frivolity—slavnostnostní. Cyničtí staří právníci poklesli hlasem a hovořili o tom, jak se otřáslo jejich celoživotní přesvědčení—když celý svůj život strávili měněním svých přesvědčení, právě tak jako přijímali úkoly od dalších lidí. Pokud by tedy dáma nosila dvorský meč, mluvili by o tom, aby ho nenosila marně—právě proto, že by nesla jediný meč, který se nosí zbytečně.  A kdyby se dámě říkalo „Esq.“ mluvili by ztišenými hlasy o hierarchii rytířstva—právě proto, že moderní druh rytíře je ten, který nikdy ani nesní o tom, že by si vysloužil svoje ostruhy.

Samozřejmě, kdybychom měli skutečnou demokracii, měli bychom skutečnou diskusi. Ženské volební právo by představovalo upřímnou thesi o státu a rodině, mnozí dobří a rozumní lidé by s ní pořád souhlasili a já bych s ní pořád nesouhlasil. Mnoho skutečné demokracie je například v odborových svazech. A v odborových svazech okamžitě zjišťujeme, že postavení ženy je záležitostí vzbuzující autentičtější nadšení a vyvolávající autentičtější problémy. Zásadní otázkou tedy není ani tak ženské volební právo, jako rodinné volební právo. Jedna filosofie považuje muže a ženu primárně za dva jedince, kteří zrovna tak pravděpodobně spolu budou soupeřit jako se spojovat. Druhá filosofie popírá, že by mezi hlavou rodiny a srdcem rodiny muselo být nějaké soupeření. Ale ani jedno z těchto udržitelných společenských přesvědčení vlastně netíží myšlenky politiků, ani nikoho z těch, kdo nyní politiku řídí. Pravda je taková, že debatovat o tom, zda mají mít určití lidé hlasy v parlamentu, za současného stavu parlamentu je zbytečná předběžná debata. Je to podobné, jako debatovat o tom, zda mají mít určití lidé lístky na vlak, když je trať zablokovaná. Lidé nikdy nikam neodjedou, ale není to kvůli tomu, že nemají lístky. Je to proto, že železnice je poškozená nebo zastavená z nějakého zcela odlišného důvodu. Žena (nebo muž, když na to přijde) má zvažovat ne to, co se s jejím hlasem stane, než dostane volební právo, ale co se s ním stane, až ho dostane. Jak to přijde, že její politická vůle a jeho politická vůle a nespočet dalších politických vůli se nakonec slije dohromady a jsou pak přetvořeny v cosi, co se v nejmenším nepodobá čemukoliv, co by kdy vůbec chtěli? Tato pravda začíná pomalu docházet dokonce i militantním sufražetkám, nikdy ji ale nepochopily plně a pevně. Militantní sufražetky mi totiž vždycky přišly podivně prosté jakéhokoliv politického instinktu. Vlastně to byly velmi nepolitické ženy—rozhodně víc než běžné ženy. Ale i ony tuto pravdu odhalily zkušeností, i když teoreticky jim nikdy nedocházela. Začaly házením cihel a bomb na politiky, protože nesouhlasili s volebním právem pro ženy. Brzy ale začaly na ty samé politiky házet cihly a bomby, protože souhlasili s volebním právem pro ženy—a pak pro ně nic neudělali.  Zkrátka nejdřív poslance napadaly, protože nedali slib, a potom kvůli porušení slibu. Do parlamentu se poslanec mohl vrátit napěchovaný sliby, ale ony se svému cíli pro samotné sliby nijak nepřiblížily. Připustil to teprve mnohem později, když se mu to zdálo vhodné—jinak řečeno, když to považoval za nedemokratické. Podobně poslanecké platy nebyly zavedeny, když to mohlo být považováno za populární opatření, ale teprve tehdy, když to byla pouhá výsada. To je celé umění politiky, a kdyby se sufražetky držely oné logické linie myšlení, mohly začít politiku čistit.  Mohly najít skutečné slabiny politiků—jenže to by pak objevily i skutečnou slabinu hlasu.

Mluvil jsem o odborových svazech-a právě tohle ochromení parlamentu dodává nápadný, pokud ne ohromující význam nedávnému činu odborového svazu námořníků. Někteří socialističtí intelektuálové, mimoto že jsou pouzí pacifisté a antipatrioti, mají proti té stávce námitky jen proto, že to není průmyslová stávka—nebo (jak by to někteří řekli), jen proto, že není materialistická. Trvají na tom, že odboráři jako takoví se nemají zabývat ničím, co je čistě politické. Ale co udělají, když se politici nezabývají politikou—nebo jen nečistou politikou. Nemají být odboráři toliko političtí, když politici jsou čistě materialističtí?  Když naše zbraně zreziví, je jen dobře, když lze naše nářadí použít jako zbraně, a pokud odpovědí na senátorská sofismata je lidová prostora lásky patriotů a nenávisti k pirátům.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 119-123 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989